Další díl TW... Snad se vám bude líbit.. Mě osobně se moc nelíbí, ale tak ej to u ěm pokaždé.. x) Kritiku i komentíky, buu ráda za cokoliv.
24.11.2009 (11:30) • Adushka9 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1334×
Pohled Alice:
Odreagování v podobě nákupů se částečně podařilo. Rosalii jsem nakázala myslet jen na její nové oblečení, žádná Bella a ani ta maličká. Edwardovi to řeknu.. ale nevím kdy. Při nějaké vhodné příležitosti. Alice ty jsi tak blbá! Vhodná příležitost není… Měla si mu to říct hend jak ses to dozvěděla. Teď je pozdě něco napravovat. Edward je tvrdohlavý, myslí si, že je teď Bella někde šťastná s jiným mužem, ale… Šťastná sice je, ale bez muže.
Přijeli jsme domů. No domů. Obývali jsme tento dům už tři roky, ale kdo se zde cítil jako doma? Nikdo… Z domu se linula hudba pocházející z klavíru. Melodie, která drásala srdce. Jeho hudba pokaždé odrážela to, co se v něm odehrávalo. To jsme věděli všichni. Kdybych mohla plakat, tak pláču. Tekla by mi slzička za slzou. A nejenom mě. Nutila jsem se nemyslet na Bellu, ale nešlo to. Klavír utichl. Vešla jsem do místnosi, hned v závěsu zamnou šla Rose. Asi by se teď hodila něco říct, ale nenapadala mě žádná vhodná slova. To, co Edward prožívá je horší, než kdyb už jeho milovaná nežila, protože ví, že ona někde je a trápí se. Takhle je Edward pořád. Skleslý, oči bez jiskry života. Odráží se v nich jen smutek a žal. Stála jsme tam jako socha a sledovala tu spoušť napáchanou jedním špatným rozhodnutím. Rose přistoupila k Edwardovi a dala mu ruku na rameno. Chytil se jí na kratičký okamžik, ale pak ucukl a zmizel do svého pokoje.
Takhle to tu bylo pořád. Kdykoliv projevil někdo lítost o něco víc, než v normálu edward utíkal. Nestál o lítost. Nestál o pokárání. Sem tam mi přišlo, že už nestál ani o svou věčnost. Né o život upíra, ale o život jako takový.
Jako upír sice kyslík nepotřebuji, ale v téhle atmosféře se skutečně „nedá dýchat“… Šla jsem se projít na své oblíbené místečko ve zdejším lese. Malá louka s malým altánkem bylo jediné místo poblíž domu, kde jsem mohla vypustit své myšlenky. Občas se stalo, že v novinách byl potom titulek „ Portlandský les ničí neznámý vandal.“ Já za to ale opravdu nemůžu… Ty stromy mi prostě občas stáli v cestě a já neměla náladu je obcházet… Nikdo z rodiny mi potom nespolkne „ To já ne, to moje Shauma…“ Posadila jsem se do altánku, pokrčila nohy a obejmula si kolena. Takhle to dopadnout nemělo.
A potom přišla vize. Bella, nemocnice, Nessie a pak nic.
„Proč, Bello…“ začala jsem vzlykat.
Pohled Belly:
Rozloučila jsem se s nimi a následovala své srdce. Babička řekla, že stačí myslet na toho s kým chceš právě být. Na mysli jsem hned měla JEHO. Letěla jsme snad ještě rychleji, než na jeho zádech po lese. Minula jsem značku hlásající, že jsem ve státu Oregon, minula jsem několik měst a najednou začala zpomalovat. Hned za začkou „ Vítejte v Portlandu!“ mířila jsem si to přímo dolesa. V jakémsi altánku seděla nějaká dívka. Zastavila jsem. Vždyť to je Alice! Seděla tam jak hromádka neštěstí a usedavě vzlykala.
„Proč, Bello…“ šeptala mezi vzlyky.
Ach ne. Ona si nejspíš myslí, že jsem mrtvá.
„Ale já žiju!“ dotkla jsem se jejího ramene.
„Bello?“ říkala nevěřícně a rozhlížela se kolem sebe.
„Jsem tu s tebou Alice. Nemůžeš mě vidět, ale jsem tu.“ Obloha se začala zatahovat víc, než předtím. Já začala plakat štěstím, že jsem s ní. Uvědomovala jsem si, že ten pocit, že se o mě bála je důkazem toho, že mě má přeci jen ráda. Hřálo mě to u srdce.
„Nevím, jestli se upír může zbláznit, ale já snad sním. Bello, já myslela, že nežiješ Viděla jsem Tě a pak zase ne. Tu malou – Renesmee, že (?) jsem viděla jen plakat u Tvé postele v náručí Charlieho a potom už ani ty dva ne. Nevěděla jsem co se děje. Nic jsem v Tvé budouctnosti neviděla. Ach Bello promiň mi, že jsem Edwardovi neřekla o jeho dceři. Promiň, že jsme vůbec odcházeli. Promiň.. Moment. Když nejsi mrtvá.. tak.. tak… Jsem se zbláznila? Když né za svého lidského života, tak jsem se zbláznila teď? Tak to je faktisky výborný…“
„Alice, sklapni! Ne, mrtvá nejsem, ale ty ses nezbláznila. Nechápu, proč máš o mě jen útržky… teda možná to bude tím, že jsem měla nehodu a jsem v kómatu… Ale jenom v kómě Alice… Tak ty o Renesmee víš? To je super…“
„Bello, omlouvám se ti. Nenapravím to, ale…“
„Alice, odpuštěno. Víš o ní jen ty?“
„Jen já a Rose…“
„Rosalie?“
„Ano… Bello i jí hodně chybíš. Opravdu. Jen v kómatu? Tak tos mě opravdu uklidnila..“
„Alice, nech si pro sebe náš rozhovor. Jen jsem tě chtěla vidět a vědět pravdu. To znamená, že musím jít dál. Od Tebe se to dozvědět nechci… Snad si to pamatovat budu. A někdy v budoucnu se uvidíme…“ dala jsem jí pusu na tvář, pousmála se.
„Budu tě hlídat!“
„Já vím…“ pokračovala jsem ve své krasojízdě napříč pravdou…
Autor: Adushka9 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Three words - 6.kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!