Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 14. kapitola

30.06.2011 (08:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 4437×

Když jsme dojeli domů, Esmé mezi dveřmi vzala Bellu kolem ramen a vedla ji do jídelny. Přichystala jí oběd. Cestou na mě zavolala.

„Edwarde, budeš také jíst?“

„Ne, mami, nemám hlad,“ odpověděl jsem jí. Bohužel hra na lidi byla před Bellou nezbytná.

„Dobře. Nechám ti tvou porci v lednici.“ Posadil jsem se za piáno a sledoval Bellu přes Esméiny myšlenky. Prsty se mi sami rozběhly po klaviatuře. Včerejší prázdnota a smutek se vypařily. Dnes jsem měl Bellu možnost poznat nejvíce, za celou tu dobu, co jsem ji ‚zkoumal‘. Nenosila žádnou masku. Jen část její osobnosti, kterou znal ten pes, v sobě skrývala před ostatními. Ale nepopíratelně k ní patřila. V autě se nebála, tedy alespoň její srdce i dech byly pravidelné. Ta nehoda na ni nezanechala v tomto případě nějaké katastrofické následky. Z mého zamyšlení mě vytrhl její hlas.

„Co je to za skladbu?“ zeptala se mámy. Ta byla zmatená, protože správně tušila, že to je ta píseň, kterou jsem včera broukal. Ovšem nevěděla, že jsem byl u Belly v pokoji.

„Nevím. Proč?“ Esmé neskrývala svůj zájem. Bella svraštila obočí.

„Mám pocit, že jsem ji někde slyšela,“ odpověděla a dál se věnovala jídlu.

Ten pocit štěstí byl nepředstavitelný. Poznala ji. Opravdu je vnímavá, dokonce i když spí. Je možné, aby si ji zapamatovala, když jí poslouchaly jen její sny?  Přistihl jsem se u toho, že se blažeností usmívám. V tu chvíli jsem poznal, co znamená smysl slova nirvana. Absolutní radost, štěstí. Ale dlouho jsem si tento pocit nemohl užívat. Mé dvě já se opět začala hádat a já se tentokrát vědomě přikláněl k tomu, které mi zakazovalo jakkoliv pomyslet na Bellu, jako na dívku, kterou bych mohl milovat. Věděl jsem, že my dva nikdy nebudeme spolu. Je člověk a já upír. Teprve teď jsem dokázal pochopit Rosalii. Moc dobře jsem rozuměl tomu, jak je naše existence nepřirozená. Jsme zamrzlí. Nikdy se nepohneme vpřed. Celou věčnost se budeme točit v těch nanejvýš deseti letech, které se rovnají věku středoškoláků, maximálně vysokoškoláků. A tento náš zjev dokážeme ovlivňovat jen díky Alice a její zálibě v nakupování a módě. Stačí se obléct do džínů a trička, rozhrábnout vlasy a je ze mě student střední školy. Později vyměníme oblečení a vlasy učešeme a je z nás vysokoškolák. Nikdy nebudeme vypadat na čtyřicet. Nikdy nezestárneme a nikdy neumřeme. Nikdy se nám nevytvoří mimické vrásky, které by byly důkazem našeho života. Ale i přesto se ozvalo mé druhé já, které se mě snažilo ukonejšit, že alespoň představy jsou dovoleny. Dokázal jsem si vyvolat iluzi o tom, jak Belle upravím pramen vlasů, který ji zastrčím za ucho. Že se k ní skloním a prsty přejedu po její zrůžovělé tváři. Že ji zlehka políbím na její horké prokrvené rty…

Po jídle si Bella opět sedla do křesla a koukala z okna. V určitých momentech se její oči zalily slzami, které ale nenechala přetéct. Nějakým záhadným způsobem se dokázala vždycky uklidnit. Což mě vedlo k dalším otázkám, na které nedostanu odpovědi. Proč nepláče? S Jacobem jí to nedělo problém. Nechala všechny své emoce se projevit naplno, ale teď ne. Dokonce i přede mnou plakala, ale je pravda, že kdybych nebyl upír a neslyšel její dech, zběsilý tlukot srdce a tiché vzlyky, nevěděl bych, že brečí. Možná doufala, že to na ni nepoznám a je fakt, že kdybych k ní nepřišel a neobjal ji, neviděl bych její zmatený výraz. Možná nevěřila, že bych udělal to, co jsem udělal. Jen při téhle vzpomínce jsem si opět dokázal vybavit ten pocit, který mě zaplavil, když jsem držel její křehké tělo v mých studených paží. Štěstí. Pocit toho, že to, co jsem udělal, bylo správné. Lidské. Ale i tak jsem na chvíli pocítil její smutek, jako by ho díky naší vzájemné blízkosti na mě přenesla. Snažil jsem se ji utěšit, a ani jsem to v tu chvíli nemusel předstírat, protože jsem to udělat chtěl. Chtěl jsem. Ne, potřeboval jsem ji uklidnit, protože ten její žal byl ubíjející i pro mě. Viděl jsem ji trpět a nedokázal jsem se přes to přenést. Cítil jsem opět tu silnou potřebu chránit ji. Jako kolikrát, když jsem ji sledoval ve škole při tělocviku, když zakopla.

Ale teď byl ten pocit mnohokrát silnější a nutnější. Až mě to uvnitř mě svíralo a bolelo. A v tu chvíli se opět ozval ten protivný hlas, který mi nakazoval, ať s tím okamžitě přestanu, protože tohle je nemožné. Nepřípustné. Nemůžu ji chtít uklidňovat a konejšit. Nemůžu jí držet v náručí, jako ten pes, a vnímat její blízkost. Nemůžu jí šeptat slova útěchy a nemůžu jí říct – miluji tě. Nemůžu jí dovolit, aby ve mně viděla oporu. Protože tím bych ji ohrožoval. Vždyť jenom má existence jí ohrožuje. Sice ne přímo já, ale můj druh. A opět se dostavil ten pocit, potřeba ochraňovat ji, ale v ještě větší a silnější míře než před chvílí.

Svojí rychlostí jsem vstal a zaklapl klaviaturu. Byl jsem rozhodnutý rozběhnout se ven. Pryč z domu a vrátit se až večer, ale zběsilý tlukot jejího srdce mě zastavil. Zachoval jsem se tak nezodpovědně. Před ní, před člověkem, jsem ukázal naší pravou tvář. Mohl jsem jen doufat, že mě neviděla a že zrovna v ten moment, kdy se na mě dívala, mě viděla jen stát u piána. Doufal jsem, že nepostřehla moji rychlost. Dívala se na mě těma hlubokýma očima, které byly cloněny slzným závěsem. Chvilku mě takhle pozorovala a jakmile se její tep trochu zklidnil, se otočila zpátky k oknu.

Lidskou rychlostí jsem vyšel z domu a jakmile dveře zaklaply, rozběhl jsem se. Běh mě vždycky dokázal uklidnit. Cítil jsem tu nespoutanost a volnost. Ale teď, čím dál jsem byl od domu, tím více se mi po těle rozléval svíravý pocit. Zpomaloval jsem a zastavil se necelé čtyři kilometry od domova. Musel jsem se opřít o strom. I když to je vlastně směšné, protože tohle my nepotřebujeme. Nepociťujeme únavu, nikdy nás nebolí nohy. Poloha ve stoje je pro nás stejně pohodlná jako leh. Sjel jsem do dřepu a zhluboka dýchal. Což byla další věc, kterou jsem nepotřeboval. Ale i tak jsem měl pocit, že se sám v sobě udusím. Mé dvě já bojovala a já jsem už nemohl dál. Nedokázal jsem jasně uvažovat a nedokázal jsem vymyslet ani žádnou strategii ohledně toho, jak bych se měl chovat. Pokaždé, když jsem se smířil s tím, že se jí budu vyhýbat, jsem v rukách pocítil to teplo, které prosakovalo skrz její oblečení. Když jsem váhal nad tím, že bych odešel a vymluvil bych se na prázdninový pobyt u našich příbuzných, jsem slyšel její klidné srdce a mělký dech, který jí způsobil můj dotyk. Potřeboval jsem se někomu svěřit. Ne někomu. A už vůbec jsem nepotřeboval se svěřovat s tím, co k ní cítím. Já jí to musel říct. Musel jsem ta dvě slova říct nahlas.

Rozběhl jsem se na západ nejvyšší rychlostí, jakou jsem dokázal. Pocit úzkosti, který jsem pociťoval předtím, opadal. Nahrazovala ho nedočkavost. Konečně jsem dokázal udělat nějaké smysluplné rozhodnutí. Sice se o něm nikdo nikdy nedozví, tedy až na Alice. Ale doufal jsem, že je tak zabraná jinými činnostmi, že to nepostřehne. Řeknu to. Vykřičím ze sebe to, co mě celou tu dobu sžíralo. Měl jsem pocit, že to už trvá celou věčnost a přitom to byly jen dva dny. Už dva dny, jsem věděl o tom, co k ní cítím. Už dva dny jsem to držel v sobě. Nikdy bych nevěřil, že ten cit je tak intenzivní. Četl jsem o něm a viděl jsem v mnoha filmech a divadelních hrách, ale všechny představy o tom, jaké by to bylo, se nedokázaly vyrovnat skutečnosti. Radši jsem ani neuvažoval nad tím, jestli to lidé cítí stejně. Jestli je to taky zasáhne jako blesk, jako lavina, či uragán, který nejde zastavit. Který ani nechci zastavit, i přesto, že vím, že to není správné. Že by to takhle nemělo být. A přesto to tak je. Doběhl jsem na útes, který ještě ležel na našem území. Bylo to jediné místo, kde se moře dotýkalo pevniny a nám nebylo zapovězené. Zhluboka jsem se nadechl a z plných plic zakřičel:

„Miluji tě, Bello!!!“

Ta úleva, která přicházela s každým slovem té jediné věty, byla neskutečná. Jako když se člověk může konečně nadechnout potom, co strávil hodně dlouhou dobu pod vodou. Všechno to napětí, bylo pryč. Neexistovala úzkost, svíravost, ani bolest. Boj uvnitř mě ustal a nastalo ticho. Mírumilovné, klidné nic. Neslyšel jsem myšlenky, hlasy. Neviděl jsem ničí představy ani touhy. Jediné, co jsem měl před očima, byla ona. Její uvolněná tvář, vlasy rozhozené po polštáři a dlaň, ve které svírala mé prsty. Začalo pršet, ale i přesto ten déšť nedokázal smýt ty stopy, které na mně zanechala její blízkost z dnešního dopoledne. Cítil jsem její propletené prsty, které se opírali o můj hrudník. Křivky jejího těla se o mě opět otíraly, jako důkaz toho, že se to doopravdy stalo. Na své dlani jsem cítil všechny obratle, které tvoří její páteř. Přesně jsem znal jejich tvar a každý detail. Natáhl jsem ruku před sebe a přesto ty dopadající kapky neuhasily to příjemné teplo, které se mi dostalo do morku kostí a které teď opět vyplouvalo na povrch, na mou kůži.

Když se konečně do mě vlil ten mír, který panoval všude kolem a jen ve mně ne, vydal jsem se domů. Byla už noc. Myslel jsem si, že už je všechno pryč. Že už mě ta lavina nezasype, ale čím blíže jsem domu byl, tím více se mi vracely ty pocity, kvůli kterým jsem utekl. Ta úleva, která se ve mně rozprostřela poté, co jsem to konečně řekl, byla falešná. Opět se projevila moje závislost na ní. Cítil jsem se podvedený jako kuřák, který se snaží skončit se svým zlozvykem, ale nechce se ho vzdát, a proto si pořídí elektronickou cigaretu a očekává, že ten účinek bude stejný. Ale opak je pravdou. Jakmile do sebe poprvé natáhl chuť elektronické cigarety, která by měla zajistit ten stejný pocit úlevy, zjistí, že to byla lež. Jen klam. A mnohem horší bylo to, že dotyčného kuřáka by podvedly firmy, které se snaží vydělat miliony, ale já se podvedl sám a jako poslední kapka byla to, že jsem to věděl. I když jsem zakřičel tu větu, kouskem sebe jsem si byl jistý, že si lžu. Já jsem nepotřeboval to říct. Já jsem to potřeboval říct jí.

V přízemí nikdo nebyl, ale přesto jsem opět slyšel ten šum v mé hlavě. Nezaměřoval jsem se ani na jeden konkrétní hlas. Nechtěl jsem vidět nahou Rosalii, ani Emmettův vzrušený výraz. Netoužil jsem hledět na Aliciny ruce, které putovaly po Jasperových zádech, ani jsem nepotřeboval cítit jeho pocity, které byly umocněny tím, co moje sestra cítila. Ani jsem nechtěl slyšet Esméiny tiché steny a Carlisleovy vyznání lásky. Zamířil jsem do poschodí a ignoroval moji rodinu. Nešel jsem do svého pokoje. Mým cílem byla Bella. Vědomě jsem šel k ní. Už jsem se sám v sobě nehádal. Nedočkavě jsem prolítl chodbou a nepozastavoval jsem svou ruku na klice od její ložnice. Přímo rozhodnutý jsem vešel do toho pokoje, který byl pro mě rájem. Nedočkavě jsem nasál vzduch, který byl smísený s její vůní. Vědomě jsem ji vdechoval a nemohl se jí nabažit.

Klekl jsem si k posteli, na které ležela. Nad ničím jsem nepřemýšlel. Nerozmýšlel jsem se nad tím, co bych chtěl udělat a přitom jsem to dělat neměl. Vztáhl jsem ruku a pohladil ji po prstech. To teplo bylo to, co jsem potřeboval. Bylo to to, co mě nutilo udělat to, co jsem toužil udělat. Sledoval jsem její uvolněnou tvář a hedvábné vlasy. Slyšel jsem jen její srdce a dech a pak, aby to slyšela jen ona, jsem do ticha pokoje zašeptal:

„Miluji tě, Bello.“

Vylekal jsem se, když její srdce vynechalo jeden úder ze svého pravidelného rytmu a dech se jí ztěžka prodral ven z plic. Nechtěl jsem ji probudit, ale nedokázal jsem se jakkoliv pohnout, protože jsem si přál, aby mě nachytala. Aby věděla, že jsem u ní. Ale ona stále nehybně ležela a klidně spala. A pak, aniž bych to čekal, se její rty zachvěly a současně s výdechem z nich vyklouzlo mé jméno.

Edwarde.

Bylo to jako, když někdo rozsvítí naději. Ten malý plamínek se rozhořel a postupně se z něj stával oheň, který propukl v požár. Sám v sobě jsem pocítil epicentrum zemětřesení a přitom všechno zůstávalo na svém místě. Nic nepadalo, domy se nehroutily a nikde nelítaly střepy. Ocitl jsem se uprostřed tornáda, které vzápětí nahradila prudká lavina. Štěstí, radost a blaženost. Lavinu mohla přelít tsunami, a přesto ten pocit byl absolutně stejný. Cítil jsem jemné chvění svého těla, ačkoliv to bylo nemožné, protože pro náš druh je přirozená strnulost. Nechvěl jsem se já, ale něco uvnitř mě. Čím klidnější byl její dech i srdce, tím více jsem se uklidňoval a ty jemné vibrace se ztrácely, ale ten pocit zůstával stejný.

Stále jsem se upíral na její rty a doufal, že se opět zachvějí a něco řeknou. Ne něco. Bylo jen jediné slovo, které jsem si přál slyšet. Protože to slovo znamenalo, že se jí o mě zdá. Že snad dokonce ví, že jsem teď s ní. Že jí třeba nejsem lhostejný. I když to jsem si mohl jen vyfantazírovat. Moje dvě já začala zase potichu diskutovat.

Samozřejmě, že jí jsi lhostejný. Nikdy jste spolu neprohodili víc jak pět vět. Nejdelší rozhovor jste vedli dnes dopoledne.

Tak proč řekla mé jméno? To musí něco znamenat.

Například proto, že se jí zdá o dnešním dni?

Ne. Za tím musí být něco víc.

A pak mě to trklo. Jak jsem mohl být tak slepý? Vždyť je to do očí bijící. Celá moje teorie o jejím chování. Celá ta rovnice je naprosto špatně a zrovna v tuhle chvíli nejsem schopen přijít na její řešení. Bála se Carlislea a Jaspera. Ale mě se nebála. Nechala se ode mě obejmout. Bella nás nerozlišuje podle toho jaké máme pohlaví. Ale co je to To, co jí nutilo křičet a mít strach v přítomnosti mého otce a bratra? Co je to To, co jí dovoluje se nebát mě a Esmé? Dokázal bych porozumět její obezřetnosti vůči Jazzovi. Je to nevyzpytatelný upír, ale Carlisle? Toho se nemusí vůbec bát. Vždyť on je prakticky neškodný. Čím se s Esmé od nich odlišujeme? Nemáme nic moc společného, co se týká Belly. Mě poznala ve škole, ale Esmé viděla poprvé u nás. Nikdy před tím s ní nemluvila, ale teď jí věří. Co v očích Belly spojuje mě a ženu, které jsem pomáhal v jejím novorozeném období?

Moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly. Jste fakt skvělí a děláte mi ohromnou radost. Doufám, že se vám tato kapitola líbila. V té příští, dostane jeden člen Cullenovic rodinky podezření ohledně Edwardova chování a taky přijedou policajti...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 14. kapitola: