Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 15. kapitola

21.07.2011 (10:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 3957×

Čím se s Esmé od nich odlišujeme? Nemáme nic moc společného, co se týká Belly. Mě poznala ve škole, ale Esmé viděla poprvé u nás. Nikdy předtím s ní nemluvila, ale teď jí věří. Co v očích Belly spojuje mě a ženu, které jsem pomáhal v jejím novorozeném období?

Jakmile se Bellin dech prohloubil, zmizel jsem z jejího pokoje. Ještě pořád jsem byl tak naladěný na její ticho, že jsem si nevšiml Jaspera. Ten mě však zpozoroval a se zdviženým obočím mi poslal otázku.

„Co jsi tam dělal?“ Pohodil jsem rameny a otočil se k němu zády. Chtěl jsem jít do svého pokoje, ale zastavil jsem se uprostřed kroku, protože můj bratr byl rozhodnutý dostat odpověď na svůj dotaz. Obrátil jsem se k němu čelem. Snažil jsem se držet svou zamilovanost na uzdě a důraz jsem kladl na svou zvědavost, která plynula z otázek ohledně Bellina záhadného chování.

„Na co jsi zvědavý?“ zeptal se s vážným zájmem.

„Na to, jak se tady s námi sžije,“ kývnul jsem hlavou ke dveřím její ložnice. Jasper přimhouřil oči. Nevěřil mi.

„Lžeš,“ řekl jednoduše a odešel do přízemí. No, tak to bylo zajímavé. Budu si ho muset pohlídat.

Vešel jsem do pokoje a sedl si na pohovku. Opět jsem se zabýval úvahami ohledně Bellina záhadného chování. Můj mozek pracoval na sto procent a vytvářel různé teorie, které o pár okamžiků později zavrhl. Na nic jsem nepřišel. Z mých úvah mě vyrušil zvuk motoru auta, které přijíždělo po naší příjezdové cestě. Byla to policie. Dva lidští strážci zákona k nám přijeli z jednoho jediného důvodu. Vyzpovídat Bellu. Policejní vůz zastavil a oni vystoupili. O šestnáct vteřin později se naším domem rozezněl zvonek. Esmé šla otevřít. Po vysvětlení jejich návštěvy je naše máma uvedla do obývacího pokoje. Potom šla pro Bellu.

„Bello, je tady policie. Chtěli by tě vyslechnout,“ oznámila a v myšlenkách se strachovala. Konečně už Bella začala nějak reagovat a teď přijdou oni a donutí ji vzpomínat na tu tragédii. Připomenou jí její ztrátu. Bella vstala a mlčky následovala Esmé do přízemí. Jakmile ji jeden z policistů spatřil na úpatí schodiště, na okamžik jeho hlavou probleskla vzpomínka, která mi způsobila nepříjemné mrazení v zádech.

Další lidský pocit. Ale ten jsem už znal z myšlenek mých příbuzných. Kolikrát se takhle cítil třeba Jasper, když se Alice rozhodla udělat něco neočekávaného a hlavně nebezpečného. Například to, jak před třemi lety sama odjela do Volterry, aby odmítla Arovu nabídku na to stát se součástí gardy. Aniž by o tom někomu řekla, odletěla a vrátila se až za tři dny. Jasper byl vyděšený a měl o ni obrovský strach. Bál se, že si ji našla Maria – Jasperova stvořitelka –, která by Alici, kdyby se jí dostala do rukou, zabila. Ale naše jasnovidka si všechno udělala po svém. Nebyla z toho nadšená. Nechtěla nikomu z nás lhát, ale současně s vizí o Arově nabídce dostala i druhou, ve které garda přišla k nám a chtěla Alice odvézt do Volterry sama. Jenomže to by Jasper nedovolil a okamžitě by se skácel k zemi pod taktovkou Jane a jejího daru. Po těch 72 hodinách, kdy jsme o Alici neměli jedinou zprávu, se vrátila s tím, že si odjela do Itálie na nákupy… Samozřejmě nám potom vše vysvětlila.

xxx

Nebe se pomalu ale jistě zešeřilo. V korunách stromů, které lemovaly silnici do Port Angeles, vál vítr a rozechvíval zelené listy v nepříjemné šustění. Vzduch byl vlhký – mělo pršet. Frank jel z Port Angels, kde vyřizoval nějaké služební záležitosti, když před sebou uviděl jiné policejní auto. Zvláštní bylo to, že stálo a nebylo zaparkované u krajnice. Ihned zastavil, aby zjistil, co se stalo. Ale když přišel blíž, naskytl se mu hororový obrázek. Jeho nadřízený a dlouholetý kamarád seděl na místě řidiče. Byl bledý a na hlavě měl tržnou ránu, z které postupně vytékala krev. V první chvíli si myslel, že je mrtvý, ale ihned si vzpomněl na služební protokol. Poskytnout první pomoc. Pokusil se nahmatat tep. Měl štěstí, protože ho ihned našel. Dál ale nepokračoval a služební vysílačkou zavolal na centrálu.

„Tady Frank Danken. Stojím na 101 směrem do Port Angels, 62. kilometr. Charlie Swan měl zřejmě autonehodu, okamžitě pošlete sanitku. Je zde i jeho manželka,“ pohledem střelil k osobě vedle, která seděla na místě spolujezdce. Jakmile si ji lépe prohlédl, strnul na místě. Renée, Charlieho žena a zároveň nejlepší kamarádka jeho Annie, seděla na sedadle, ruku nepřirozeně zkroucenou a hlavu volně opřenou o opěradlo. Ale to nebylo to, co ho vyděsilo. Její oči. Viděl je snad milionkrát a pokaždé hřály. Vždy v nich plály šibalské jiskřičky – Renée byla na svůj věk velice mladá a svobodomyslná. Charlie o ní kolikrát říkal, že je hrozné třeštidlo a že měla energii na rozdávání. Ale v tu chvíli, kdy se na ni podíval, byly její oči prázdné… studené.

Chtěl obejít auto, aby se ujistil v tom, čím si byl naprosto jistý. A to v tom, že je Renée mrtvá. Jenomže se mu naskytl další strašidelný pohled, který jako by vypadl z psychothrilerru. Bella, Charlieho dcera klečela v kaluži krve mezi střepy skla, které se rozsypalo zřejmě po nárazu jelena do dotyčného vozu. Hlavu měla skloněnou a vlasy jí padaly do obličeje, takže nemohl vidět její výraz. Ale co ho děsilo ze všeho nejvíc bylo to, že svojí malou rukou to raněné sýpající zvíře hladila po srsti a neustále něco mumlala. Později pochopil, že ho uklidňovala.

„Neboj se, všechno bude v pořádku. Neboj se…“ šeptala stále dokola.

xxx

„Ahoj, Bello,“ pozdravil Steve, druhý policista, Bellu, kterou Esmé držela kolem ramen.

„Ahoj, Steve,“ odpověděla plaše dívka, která, ač to nevěděla, mi ukradla srdce. Bella popošla k nim a posadila se do křesla. Steve se cítil nepříjemně. Znal Bellu i její rodiče. Ještě si pamatoval na dobu, kdy s Charliem a ostatními zaměstnanci policie seděli na služebně a vesele se bavili, popíjeli a slavili narození Isabelly Swanové. Tenkrát poprvé v životě donutil Charlieho zapálit si doutník. A teď měl tu dívku, která mu rostla před očima, vyslýchat.

„Bello.“ Frank hlasitě polkl a zhluboka se nadechl. „Přišli jsme se tě zeptat na pár věcí.“ Přikývla a oba policisty sledovala se zkrabaceným obočím. Určitě věděla, proč přišli. Steve se posadil a vytáhl si bloček, do kterého si před příjezdem k nám napsal pár poznámek. Rozhodl se, že provede výslech co nejrychleji, protože už to chtěl mít za sebou. Málem bych ho za to svatořečil. Taky mi to bylo nanejvýš nepříjemné.

„Nejdřív bychom chtěli vědět, kde jsi seděla,“ začal Steve. Bella sklopila pohled a dívala se do desky stolu. Oči se jí zalily slzami.

„Za mámou,“ odpověděla tichým hlasem.

„Dobře,“ pochválil ji. Pak na chvilku zaváhal. Nebyl si jistý, jestli nebude následující otázka na ni moc, ale potřeboval znát odpověď, aby mohli celý případ uzavřít.

„Pak jsme podle brzdné dráhy zjistili, že jste jeli rychlostí 135 kilometrů za hodinu. Proč jste tak spěchali?“ Bellino srdce se na chvilku zastavilo a pak se roztlouklo neuvěřitelnou rychlostí. Dech se jí také zrychlil, ale nepromluvila. Steve jí dával čas na odpověď. Věděl, že se musí chovat co nejcitlivěji.

„Já… nevím,“ odpověděla a odhodlaně k němu zvedla zrak. „Spala jsem… Usnula jsem, sotva jsme vyjeli z Port Angeles.“ Chvíli se na něj dívala a pak začala kmitat pohledem po místnosti. Stevevovi to přišlo podezřelé, ale nic neřekl.

„Takže ses vzbudila…“ Nedořekl.

„Vzbudil mě až ten náraz,“ dopověděla a opět hypnotizovala stůl. Lhala. Tohle bylo jasné nám všem, kromě policistů. Její reakci připisovali rozrušení z toho, že v ní vyvolávají nepříjemné vzpomínky.

„A ještě poslední otázka. Tvoje máma nebyla připoutaná?“ To byla jediná věc, která jim vrtala hlavou. Nechtěli věřit tomu, že by Charlie neupozornil svou ženu na bezpečnostní pásy.

„Byla. To já… já jsem jí odpoutala, až potom…“ říkala a přitom se na ně opět podívala. Podle Esmé byla velmi nervózní. Oba dva jen přikývli. Nepřišlo jim to zvláštní, protože si tak dokázali vysvětlit, proč na sponě od pásu našli Belliny otisky. I když Franka zajímalo, proč by Bella sundávala Renée pás, ale nakonec tuto otázku spolkl. Podle toho, co věděl, tak lidé v šoku dělají různé věci. Mnohem víc ho děsilo to, že Bellu našel u toho zvířete, než to, že odepnula bezpečnostní pás svojí matce.

„Proč jsi klečela u toho jelena?“ vypustil náhle. Bella se na něj zděšeně podívala, ale neodpověděla. Jen pohodila rameny a zadívala se z okna. Čekali, jestli třeba neodpoví, ale už z jednoho pohledu na ni jim bylo jasné, že se rozhodla mlčet.

„Dobře. To je všechno. My už půjdeme.“ Oba dva vstali a odebrali se ke dveřím.

Moc děkuji, že komentujete kapitoly. Mám z toho ohromnou radost. Tento díl byl velmi důležitý. A příště nás čeká lov, rozhovor s Jasperem a nakousneme pohřeb...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 15. kapitola: