Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 16. kapitola

15.08.2011 (11:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 5382×

Proč lhala? Proč jim neřekla pravdu? Proč klečela u toho jelena? A proč odepínala bezpečnostní pás svojí mámě? Sakra! Samé proč a odpověď žádná. Nejhorší je, že se jí ani na to nemůžu zeptat. Asi by nepochopila, kdybych jí řekl, že jsem na ní zpozoroval fyzické změny, které ji usvědčují ze lži. A už vůbec ne, kdybych jí řekl, že můj brácha - empatik mi celou tu dobu v hlavě řve – Bella lže!!!

A další věc – jak jsem se, ksakru, dostal na chodbu?! Byl jsem ve svém pokoji a seděl jsem na pohovce. A pak mám okno. Jak může mít upír okno?! Jsem asi první. Hlavně, ať se to nedozví Emmett, jinak bude ze mě mít druhý Vánoce.

Vrátil jsem se do pokoje a unaveně… Unaveně?! - jsem se svalil na gauč. Tak jo, Edwarde, klid. To zvládneš. Nejdřív zjisti, jak ses dostal z místnosti, a pak přemýšlej nad tím ostatním. V hlavě jsem si přehrál celou tu situaci. Aha! Někde mezi mrtvýma očima Belliny mámy a Frankovým pohledem na auto, které chtěl obejít, jsem vylítnul z pokoje. Při pohledu na klečící Bellu v kaluži krve, jsem zamrznul na místě…

Proč jsem se tak vylekal? Vždyť za celou svou existenci jsem viděl větší hrůzy, než byla tato. Viděl jsem, dokonce jsem na vlastní uši slyšel křik, prošení, pláč lidí, kteří trpěli. Ať už nemocí, mým mučením, nebo pomalým zabíjením krutých upírů. Tak proč mě tahle vzpomínka, která nebyla ani moje, přikovala na místě? Vlastně na jednu stranu to je dobře. Ti policisté by asi nepochopili moji rychlost. A Bella už vůbec ne. Na stranu druhou jsem… Co?! Co jsem to chtěl udělat?! Chtěl jsem tam vlítnout a ty policajty… vyhodit. Chtěl jsem, aby jí dali pokoj. Aby jí neubližovali. Aby ji nenutili vzpomínat. A chtěl jsem ji schovat ve svém objetí a ujistit ji, že se jí už nikdy nic takového nestane. Že se mnou bude naprosto v bezpečí a že už nikdy nedovolím, aby jí vběhl jelen pod kola…

Musím pryč. Nutně. Tohle se nedá zvládnout. Potřebuju co nejrychleji vypadnout a nějak zabavit svůj mozek, protože ten vztek, který jen tak tak držím na uzdě, je k nevydržení. Mám pocit, že se mi klepou i prsty. Sakra, proč se cítím tak… lidsky?!

„Edwarde, přestaň!“ Jasper vběhl do mého pokoje. Zatínal ruce do pěstí, až mu bělely klouby. V obličeji měl zuřivý výraz.

„Aspoň přestaň vrčet!“ procedil skrz zatnutou čelist. Cože?

„Tak přestaň!“ Jasper mě chytil za ramena a přirazil mě na zeď. Cítil jsem, jak se kousek omítky odlomil.

„Přestaň, nebo tě uslyší Bella,“ posílal mi v myšlenkách. Její nádherný uplakaný obličej v jeho hlavě mě překvapil. Vystrašeně jsem se na něj podíval, a pak se všude rozprostřelo ticho. Já jsem opravdu vrčel? Můj bratr se uvolnil.

„Promiň, Jazzi, já…“ Musel jsem se posadit. Kčertu, co to do mě vjelo? Odkdy jsem tak… nepředvídatelně agresivní?

„Dobrý, ale vstávej. Jdeme na lov,“ přikázal a otevřel okno.

„Nepotřebuju lovit,“ vysvětlil jsem mu. Bez krve vydržím ještě tak týden. Můj brácha svraštil obočí.

„Fajn. Já budu lovit a ty vyrveš ze země pár stromů,“ upřesnil svá předchozí slova. „A nedívej se na mě takhle nechápavě. Všechno ti vysvětlím, ale venku.“ Rukou mi ukázal směrem k otevřenému oknu.

Běžel jsem dva kroky za Jasperem. Kdybych chtěl, předhonil bych ho, ale takhle jsem se mohl soustředit na jeho myšlenky. Jenomže on nemyslel na nic. Jen sledoval ubíhající krajinu. Běželi jsme na východ. Asi deset minut. Pak se zastavil a pohled upřel na pár mohutných stromů, které stály před námi.

„Tak,“ otočil se ke mně. „Teď mi hezky řekni, proč jsi byl tak zuřivej,“ díval se na mě a čekal na odpověď. Tomu, kam tento rozhovor povede, jsem nerozuměl. Ani z jeho hlavy jsem se nic nedozvěděl. Je stejný jak Alice – umí si chránit myšlenky, když chce.

„Nevím.“ Povytáhl obočí.

„Dobře, tak jinak. Na koho jsi byl tak naštvanej?“ přeformuloval otázku. Na ty policajty…

„Edwarde, odpověď znáš,“ ponoukal mě. Hlasitě jsem si oddechnul.

„Na policisty,“ přiznal jsem. Jasper spokojeně přikývnul.

„Proč?“ Protože ubližovali Belle. Protože jí způsobovali bolest a…

„Edwarde,“ napomenul mě, když vycítil, že můj vztek se opět vracel k té nevraživé hladince. Svěsil jsem ramena, ale nic jsem neřekl. Styděl jsem se za sebe. Nikdy předtím se mi tohle nestalo.

„Tak jo. Budu mluvit já,“ pokračoval, když jsem se k ničemu neměl. „Poslední dva dny u tebe pozoruju dost častý výkyvy nálad. Pro náš druh to je velice neobvyklé, protože se moc neměníme. Ale existuje jedna věc, která nás změní, a to definitivně. Součástí toho procesu je i to, že se z ničeho nic cítíme beznadějně. Někdy umíráme strachy a jindy jsme šťastnejší víc než bezdomovci, kteří vyhrají v loterii miliony.“

Moc dobře jsem věděl, o čem mluví. Ale představa, že by mi mohl rozumět, byla docela směšná. Jasper měl ve své upíří existenci dva vážné vztahy. První s Mariou. Jenže pak zjistil, že to nebyla pravá láska. A druhý s Alice. Obě dvě to jsou upírky. Ale já miluji člověka.

„Takže to, Edwarde, řekni. Co cítíš k Belle?“ Moje hlava ihned střelila jeho směrem.

„Já…“ Ne. Tohle nepochopí, i kdyby chtěl.

„Řekni to,“ propaloval mě očima a snažil se na mě uplatnit svůj dar. Nutil mě být sdílnější. Z hrudi se mi ozvalo varovné zavrčení.

„Promiň,“ poslal mi v myšlenkách a svůj dar stáhnul. Stáli jsme naproti sobě a sledovali jeden druhého.

„Edwarde, když to neřekneš, udusí tě to. Podívej, to, co jsi cítil doma. Ten vztek - to nebylo jen tak obyčejné naštvání. Tys měl chuť zabíjet… A pokud to teď ze sebe nedostaneš, tak příště, jak někdo Belle ublíží…“  Z mé hrudi se opět vydralo hlasité vrčení, které Jasper s klidem ignoroval. Nikdy nedovolím, aby jí někdo ublížil. Už nikdy.

„Jak jí někdo i nevědomky ublíží, ty,“ ukázal na mě prstem, „se neovládneš a někoho připravíš o život.“ Odmítavě jsem kroutil hlavou. Ne. To bych neudělal. Moje sebeovládání je moc dobré, srovnatelné s Carlisleovým.

„Ale ano, Edwarde. Tohle je přesně ten cit, co z nás dělá ty nejoddanější a zároveň nejnebezpečnější tvory na světě. Tak, řekni to. A nahlas.“ Vzájemně jsme se propalovali pohledem. Nechtěl jsem ustoupit. Už jen proto, protože se už hodně dlouho snažím, abych dokázal držet na uzdě to všechno, co obnáší být upírem. Žízeň, intenzivní pocity, myšlenky, ať už moje vlastní, nebo ty cizí. A teď tu je přede mnou Jasper a tvrdí mi, že všechna moje snaha byla zbytečná. Ne. Nebyla.

„Edwarde,“ řekl a usmál se. „Tímto si nepomůžeš. Věř mi, že moje sebeovládání, které se týká pocitů, a teď nemluvím o svém daru, je srovnatelné s tím tvým. Ale jakmile si představím, že by Alici chtěl někdo ublížit, bez váhání bych ho zabil. Je to součástí naší podstaty. Když milujeme, tak každičkou částečkou našeho já. Když nenávidíme, tak z hlouby duše. Ty jsi v tomhle nový, a proto ti chci pomoct. Sám si pamatuju na tu smršť pocitů, která mě zavalila, když jsem zjistil, že Alici miluji,“ promlouval tiše a chlácholivě. Vzteky jsem kopnul do jednoho z těch mohutných stromů. Ksakru! Měl pravdu. Tohle se už nedá vydržet.

„Miluji Bellu,“ řekl jsem pevným hlasem. Jasper přikývnul. „A když ji ti policajti vyslýchali,“ chytil jsem se za kořen nosu a snažil se uklidnit. Jenom ta vzpomínka na dnešní dopoledne, ve mně probouzela zabijácké instinkty. „Chtěl jsem je zabít,“ dodal jsem.

„Ano,“ přitakal. „A proto si ten všechen vztek vybiješ na těch stromech,“ řekl a ukázal na pár mohutných borovic. Nečekal na můj odpor. Naprosto jednoduše ve mně vyvolal nevraživost. V myšlenkách si přehrával Bellin ranní výslech. A já, ač jsem ze začátku tomu odporoval, jsem jedním pohybem vyrval první strom i s kořeny.

xxx

Domů jsme se vrátili až těsně nad ránem. Nešel jsem do svého pokoje a ani jsem se tím před Jasperem netajil. Jakmile uviděl, které dveře otvírám, jen se pousmál, ale nic nekomentoval. Bella ležela v posteli. Deku měla skopanou u nohou a klidně oddychovala. Normálně bych zřejmě litoval, že jsem propásnul šanci být s ní celou noc. Ale poté, co jsem zničil ty borovice, cítil jsem se klidnější a vyrovnanější. Možná za to mohl fakt, že jsem se někomu svěřil, možná to bylo jen těma stromama. Nevím. Každopádně jsem se cítil lehčeji, než kdy dřív. Opatrně jsem Bellu přikryl a neodpustil si jedno letmé pohlazení po její líci. Reakci jejího těla na můj dotyk jsem s nadšením očekával. Nikdy se mi neomrzí, když její srdce škobrtne a dech se jí zadrhne v plicích. Ne, když vím, že je to kvůli mně.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem jí do ouška a posadil se na zem. Tohle byl můj ráj, moje soukromé štěstí.

Lidičkové, nejdřív se strašně moc omlouvám za tu časovou prodlevu, ale Edward mě nechtěl pustit do své hlavy. I teď mi tahle kapitola přijde strašně slabá. Pohřeb se mi do ní už nevešel, tak bude příště.

Jinak samozřejmě moc děkuji za vaše komentáře. Mám z nich ohromnou radost.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 16. kapitola: