Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 2. kapitola

19.04.2011 (20:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3889×

Carlisle konstatoval smrt. Charlie Swan i po dvacetiminutovém oživování zemřel. Sledoval jsem jeho tělo a slyšel, jak ho můj otec prohlásil za mrtvého. Poté se Carlisle podepsal na nějaký papír a odešel ze sálu. Přemýšlel nad tím, jak má Belle oznámit, že oba její rodiče jsou mrtví.

Zastavil se před sesternou a podíval se skrz prosklenou stěnu. Bella seděla na židli a nepřítomně koukala z okna. Nohy měla přitažené k sobě a objímala je pažemi. Její oblečení bylo nasáklé krví jejích rodičů. Vlasy měla rozcuchané a v obličeji nic neříkající výraz. Carlisle vešel dovnitř a požádal sestru, aby je nechala o samotě. Přešel k Belle a oslovil ji. Nepodívala se na něj. Ani nijak jinak nereagovala. Chvíli přemýšlel, co by měl udělat, aby upoutal její pozornost. Nakonec přešel k oknu tak, že jí zakryl výhled. I přesto, jak netaktně se zachoval, k němu nevzhlédla. Spíš měl pocit, že se nedívá na něj, ale skrze něho.

„Bello, je mi to moc líto, ale tví rodiče jsou oba… mrtví,“ vydechl a sledoval její reakci. Jenomže ona nic neudělala, jakoby ho vůbec neslyšela. Přes tvář jí neproběhl ani nejmenší náznak jakékoliv emoce. Jen vstala a začala odcházet. Jakoby ta věta byla nějaký rozkaz řadovému vojákovi, který čekal na povolení opustit místnost.

„Bello?“ Carlisle ji zastavil. „Vzhledem k tomu, že ještě nejsi dospělá, musím kontaktovat někoho z tvé rodiny, kdo měl osmnáct. Žije někdo takový v blízkém okolí?“ Neodpověděla a šla dál. Ihned  ji doběhl.

„Bello, jsi v pořádku?“ Nic. Chytil ji za ruku a donutil zastavit.

„Pojď se mnou do mojí pracovny. Změřím ti tlak.“ Táhl ji chodbou přímo ke mně. Zřetelněji jsem slyšel jeho myšlenky, ve kterých se obával o Bellu a její zdraví. Trápily ho její reakce. Měla se zlobit, plakat, vztekat se nebo se hystericky smát, ale ona byla naprosto v klidu. Jakoby ji nezajímalo, že její rodiče zemřeli. Podle všeho nebyla ani v šoku, protože její tep i dech byl pravidelný. Na kůži neměla studený pot a nebyla bledá víc než obvykle.

Vstoupili dovnitř a Carlisle Bellu posadil na gauč. Na mě se nepodívala, nebo mě spíš ani nezaregistrovala. Jakoby žila ve svém vlastním světě. Carlisle vytáhl tlakoměr a hned se vydal k Belle. Svým nepřítomným výrazem ho přehlížela, tak vzal její ruku a vyhrnul jí rukáv. Okolo paže jí omotal tlakový pás a zmáčkl tlačítko start na displeji. Po chvíli přístroj zapípal. Bellin tlak byl v normě. 120/80.

„Edwarde, tohle se mi nelíbí. Je to případ pro psychologa, ale ten tady teď není. A nechci ji tady nechat samotnou bez dohledu. Bojím se, že až se probere z toho transu, pokusí se zabít,“ poslal mi v myšlenkách. „Vadilo by ti, kdybychom ji vzali k nám domů? Jestli potřebuješ jet na lov, tak jdi, ale já nepojedu.“ Zakroutil jsem hlavou na znamení, že bez lovu ještě vydržím. Carlisle si vysvlékl plášť a vzal si bundu.

„Bello,“ marně ji oslovil. „Vezmu tě k nám domů.“ Všichni jsme vyšli ze dveří. Zrovna jsme procházeli kolem recepce, když se zastavila. Sledoval jsem její pohled. Dívala se na igelitový pytel na pultě. Byly to věci jejích rodičů. Ihned přešla k věcem a pytel rozepnula.

Sestra jí chtěla ty věci vzít, ale Carlisle ji zastavil. Bella vytáhla pánskou peněženku a otevřela ji. Ukrývala se v ní fotografie jí a jejích rodičů. Chvíli se na tu fotku dívala a pak peněženku vrátila zpět. Poté vzala do ruky malý sáček, ve kterém byly snubní prsteny. Opět se na ně chvíli dívala a pak je uklidila. Nakonec chytla celý pytel a rozešla se ke dveřím. Okamžitě jsme vyšli za ní a nasměrovali ji do Carlisleova Mercedesu. Neprotestovala. Nechala se vést. Když jsem jí otevřel dveře na straně spolujezdce, ani se na mě nepodívala. Slušně nastoupila a automatickým pohybem si zapnula pás.

Domů jsme dorazili asi za půl hodiny. Vystoupili jsme a vešli do domu.

„Bello, nachystám ti něco k jídlu. Máš hlad?“ zeptal se Carlisle. Neočekával jsem jakoukoliv reakci, ale k mému překvapení nepatrně zakroutila hlavou. „Dobře, tak Edward ti teď přinese něco na převlečení a pak by sis měla jít lehnout, ano?“ Přikývla.

Ihned jsem se rozešel do svého pokoje. Carlisle mi ještě řekl, ať vezmu i sprchový gel a šampon, aby se mohla umýt. Nechtěl jsem lézt holkám do pokoje a jejich věcí, tak jsem vytáhl jedno svoje triko a ze své koupelny vzal hygienické potřeby společně s novým zubním kartáčkem a pastou. Došel jsem za nimi do pokoje pro hosty. Bella stála uprostřed místnosti a dívala se z okna. Nevím, co ji tam zaujalo. V té tmě nemohla nic vidět, přesto jí obličejem proběhl stín nějaké emoce. Zloba, možná naštvání, či znechucení. Nebyl jsem schopný ten projev identifikovat. Carlisleova slova o tom, kde se nachází koupelna, ignorovala. Táta potom odešel, aby zavolal ostatním, že nedojedeme, i když to bylo vcelku zbytečné, protože Alice to už určitě viděla.

„Tady máš něco na spaní a hygienické potřeby,“ podal jsem jí věci. Vzala si je a rozešla se ke koupelně. Ani jsem se jí nestihl omluvit za to, že to je pánský gel a šampon, protože za sebou zavřela dveře. Vyšel jsem z pokoje, kde jsem se potkal s Carlislem.

„Edwarde, hlídej, prosím, její myšlenky. Bojím se, aby si něco neudělala,“ požádal mě.

„To bude problém, protože já její myšlenky neslyším,“ vysvětlil jsem mu. Nejdříve se nad tím podivoval, ale pak toho nechal, protože důležitější bylo hlídat Bellu. Tak jsme jen tak stáli přede dveřmi a poslouchali, jestli se neděje něco podezřelého. Oba jsme se v tu chvíli cítili jako šmíráci. Bylo to od nás ubohé, ale zároveň to bylo naprosto nezbytné.

Po celou tu dobu, co jsme strávili před dveřmi pokoje, jsem uvažoval nad jejím jednáním. Proč odpověděla na otázku ohledně jídla a spánku? Proč na ně tiše odvětila? Pokud nás vnímá, jaký měla v nemocnici důvod nereagovat? Byla snad ještě v šoku? Copak jí stačila ta půlhodina, kterou trvala naše cesta domů, na to, aby se vyrovnala se smrtí rodičů? V čem byly ty otázky jiné? Je možné, aby zodpovídala dotazy, týkající se lidských nezbytně nutných životních potřeb? Protože jinou souvislost mezi tím nevidím. Jídlo a spánek potřebuje. Zatímco otázky typu, máš nějakého dospělého příbuzného, nejsou životně důležité.

Po osmi minutách Bella vypnula vodu. Slyšel jsem, jak rukou rozvířila vzduch, když se natáhla pro ručník. Když vylézala ze sprchového koutu, ozvala se dutá rána. Carlisle chtěl ihned vtrhnout dovnitř, ale zastavil jsem ho.

„Jen zakopla,“ vysvětlil jsem. Nedůvěřivě se na mě podíval.

„Neříkal jsi, že její myšlenky neslyšíš?“

„Neslyším, ale sledoval jsem ji ve škole. Je strašně nemotorná,“ odpověděl jsem.

„Ach tak,“ rozpačitě se usmál. Sledoval ji ve škole? Co ho k tomu vedlo?

„Ano. Ticho jejích myšlenek,“ reagoval jsem na jeho nevyřčené otázky.

Bella se oblékla a poté si vyčistila zuby. Když vyšla z koupelny, tak na cestě mezi ní a postelí ještě jednou škobrtla. Poté ulehla a zakryla se. Zhasnula lampu a chvíli se převalovala. Než se její tep i dech zklidnily uběhlo neuvěřitelných čtyřicet šest minut.

„Carlisle, co s ní teď bude?“ zeptal jsem se, když jsme došli do obýváku.

„V pondělí budu muset zavolat na sociální odbor, který rozhodne, co se bude dít dál. Ale vzhledem k tomu, že jí ještě nebylo osmnáct, si troufám říct, že ji umístí do nějakého dětského domova a po osmnáctinách ji nechají jít.“ Jen jsem přikývl, že rozumím a posadil jsem se na gauč.

Bylo mi jí líto a nechtěl jsem, aby ji někam odvezli. Aby ji vytrhli z místa, odkud pochází. Aby jí sebrali domov. Protože takoví lidé s duší, jakou má ona, by měli být považováni za anděle. Teda, takhle ji nazvala Angela Webberová, když jí Bella slíbila, že pohlídá jejího brášku, když měla schůzku s Erikem. A andělům přece nesluší smutek. Naopak měli by být šťastní a to oni jsou, protože jsou spokojení s tím, co mají. Nezávidí ostatním, ani je nepomlouvají a neintrikují. Jejich úmysly jsou vždy čisté. Svým úsměvem vyčarují úsměv na tváři jiného člověka. Svým pohledem vás pohladí a svým milým hlasem povzbudí, když zrovna nemáte svůj den.

A tohle všechno Bella Swanová splňovala. Svým nadšením z jedné knížky, zapálila i ve mně plamínek entuziasmu pro rozsáhlé dílo arabské literatury. Ještě ten den odpoledne, kdy jsme si s Bellou povídali o té knížce, jsem si ji objednal přes internet. Za tři dny mi přišel celý svazek a já během jediné noci prožil pětadvacet příběhů, jejichž hlavními hrdiny byli lidé i nadpřirozené bytosti.

Bellin úsměv mě vždy donutil se taky pousmát, a když na mě promluvila, připadal jsem si lépe než kdykoliv jindy v mé existenci. O to více mě mrzelo, že zrovna ji neslyším. To ticho, které ke mně vysílala, bylo příjemné. Nic jiného jsem si ve své existenci nepřál víc, než abych ty hlasy mohl vypnout. Abych už nemusel poslouchat nic z toho, co si ostatní myslí. Byl jsem svědkem jejich nejrůznějších obav, strachů, rozpaků. Slyšel jsem jejich představy a nesplnitelná přání. Viděl jsem jejich chlípné myšlenky a věci, za které se styděli a které se báli říct nahlas. A teď, když konečně někdo dokáže své myšlenky vypnout, mě nutí chtít poslouchat ho více než ty ostatní. Jak rád bych slyšel, na co myslí. Kolikrát jsem potřeboval vědět, co jí problesklo hlavou, když z ničeho nic zčervenala nebo si skousla ret. Nebo se zamračila a pak zaťala ruce v pěsti. Slyšela snad víc než já? Vnímala víc než já? Dokázala svým bytím a empatií překonat naše vytříbené smysly? Lidé většinou vidí jen obal, ale ona se svým způsobem umí podívat pod povrch až k samotnému jádru věci.

Tak proč jí, andělovi s teď utrhnutými křídly, osud hází klacky pod nohy? Proč jí bylo souzeno projít touhle tragédií? Proč si pro ni Bůh, nebo ten, kdo řídí naše životy, zvolil trnitou cestu, která jí působí krvácející rány a bolest? Proč mám strach, že ji poté zanechá samotnou s jizvami, které se nikdy nezahojí? V jeden den přišla o své rodiče. V jeden den se stala sirotkem a ztratila své nejbližší. Copak to nestačí? Musela s nimi ještě sedět v jednom autě? Musela je vidět umírat? Musela slyšet jejich poslední výdech? Pokud v podobě dobra existuje Bůh a v podobě zla Ďábel, nenávidím oba dva. Ďábla za to, že vůbec způsobuje ty špatné věci. Boha za to, že Ďáblovi nezabránil v jeho hnusném plánu. Dobro a zlo mají být v rovnováze. Tak proč mi připadá, že těch špatných věcí se na světě děje víc?

Po chvilce jsem uslyšel zmatené myšlenky zbylých členů rodiny. Alice ihned, jakmile viděla, že se Carlisle rozhodl vzít Bellu k nám, svolala ostatní a po menším lovu se vydali domů. Vešli dovnitř a přisedli si.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 2. kapitola: