Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 8. kapitola

03.05.2011 (21:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3729×

Podobné otázky a teorie mě zaměstnávaly až do rána. Poté, co jsem se svou rychlostí osprchoval a převlékl, jsem sešel do přízemí. Po chvilce přišli i ostatní. Carlisle si sedl do svého křesla.

„Včera, když jsme byli s Edwardem na lovu, jsme potkali vlky,“ oznámil. Všichni se podivovali nad množným číslem u slova vlk.

„Proměnil se i Jacob Black,“ vysvětlil jsem jim.

„Upozornili nás, že se tu pohybuje nějaký upír, zřejmě nomád,“ pokračoval.

„Black, Black, odkud to jenom…“ Emmettovy myšlenky se mi vecpaly do hlavy.

„Ephraim Black s námi uzavřel dohodu. Jacob je jeho pravnuk,“ vysvětlil jsem mu.

„Měli bychom ho najít,“ promluvil Jasper. V hlavě už spořádal taktický plán.

Nomád v tak malém městě by nám mohl dost uškodit. Obyvatelům Forks by bylo dost podezřelé, kdyby po tragické smrti manželů Swanových někdo beze stopy zmizel a už se neobjevil. Nomádi sice vědí, jak se zbavit těl, aby nikdo nepojal podezření o existenci nadpřirozena, ale stejně tak bývají kolikrát dost krutí. Tedy podle lidských měřítek. Já sám jsem sice nikdy nepil krev z člověka, jehož život by mi vyprchával doslova pod rukama, ale pro nás upíry to není nic nepřirozeného. Krev z živého těla je prý nejchutnější, ale já dával přednost svému vlastnímu postupu. V době mého vzdoru jsem se řídil přesnými kroky – najít zločince, vyděsit ho bez fyzického ublížení, zlomit vaz, vysát, polít benzínem, zapálit. Vše samozřejmě probíhalo v odlehlých oblastech, takže někdy jsem svou kořist musel odnést třeba do lesa.

„A co pak s ním?“ zeptal se Emmett.

„Požádáme ho, aby odešel.“ Carlisle doufal, že bude ochotný jako Garrett, jeho přítel, který jako jeden z mála nomádů ctí pravidla oblastí. To znamená, že když má nějaký klan trvalé sídlo v určitém pásmu, neloví tam.

„Carlisle, nemyslím si, že jen tak odejde. Jestli ta upírka, co ji vlci zabili, byla jeho družka, tak bude chtít pomstu,“ promluvil jsem.

„Byli tady dva?“ Jaspera zaskočilo, že jsme ještě nenarazili na jejich pach.

„Zřejmě museli vkročit na indiánské území. Myslím, že vlci by jinak nezasáhli,“ náš táta teoretizoval.

„Nikdy nebylo řečeno, že vlci brání jen své území, Carlisle,“ připomněla mu Rose.

„O další důvod navíc ho najít,“ Jasper si stál za svým.

„Mohli bychom jít už dneska. Dopoledne má být proměnlivé počasí, takže když se budeme držet v lesích, nehrozí naše prozrazení. Po poledni by mělo pršet.“ Alice si své tvrzení ještě potvrdila vizí.

„Půjdeme ve dvojicích. Rose a Emmett půjdou na sever. Já s Alicí se vydáme na východ a Carlisle s Edwardem na západ a podél pobřeží na jih až k hranici. Esmé zůstane s Bellou,“ Jasper nám rozdělil pozice. Neexistuje nikdo jiný, kdo by o tomhle mohl rozhodovat. Dokonce ani Carlisle by do žádných Jazzových taktik nezasahoval. Věděl, že to on je ten nejlepší z nás na tuhle záležitost. Jeho téměř stopadesátileté zkušenosti z válek a bojů byly nezpochybnitelné.

Z domu jsme vyběhli těsně předtím, než se Bella vzbudila. Měl jsem se soustředit na náš úkol, ale přesto jsem se ještě tři kilometry od domu koncentroval na Esméiny myšlenky. Doufal jsem, že v nich zahlédnu objekt mého zájmu, ale nebylo mi to umožněno. Esmé myslela na to, že musí uvařit nějaké jídlo. Na internetu našla recept na nějakou italskou specialitu. Po dalších třech kilometrech jsem ztratil mámin hlas úplně, a tak jsem se konečně mohl naplno věnovat tomu, proč jsme opustili dům.

S Carlislem jsem pročesali každý les, mýtinu i palouk našeho Jasperem určeného pole. Trvalo nám to skoro celý den, ale na cizí pach jsme nenarazili. Alice měla opět pravdu. Její předpovědi počasí jsou bezchybné. Kam se na ni hrabou družice a metereologové. V tomhle se ona nikdy nesplete. Škoda jen, že si nedokáže vyvolat vizi o tom nomádovi. Oblast jsme prozkoumali pro jistotu ještě jednou. Asi v půli cesty domů se Carlisleovi rozzvonil mobil.

„Narazili jsme na pach.“ Emmettova slova jsem slyšel i já. Ihned jsme se rozběhli na sever. Minuli jsme náš dům a po chvilce jsem slyšel myšlenky mých sourozenců. Když jsme k nim doběhli pachová stopa byla již téměř vyčichlá. Moc tomu nepomáhal ani zesilující déšť. Přesto jsme s Carlislem ucítili slabé aroma, které se nám navždy vryje do paměti. Ostatně jako všechno, s čím jsme se kdy v naší existenci setkali.

Vraceli jsme se lesem podél silnice, která spojuje Forks a Port Angeles. Nedalo mi to a na malou chvilku jsem se zastavil, abych se podíval na to místo, kde Swanovým vběhl pod kola jelen. Na asfaltu byly jasné stopy pneumatik, když brzdily. Přestože se odklízecí četa snažila, zahlídl jsem u krajnice pár střepů z oken auta a tmavé skvrny, které tam zůstaly po krvi toho zvířete. Musel to být silný náraz, protože zabít jelena při bočním nárazu je téměř nemožné. Zranit ho, to ano. Ale zabít? To by Charlie Swan musel jet minimálně o padesátikilometrovou rychlost rychleji, než je ta, která je na této cestě povolena. Ale proč by tak riskoval? Zrovna on, policejní náčelník. Jaký mohl mít důvod jet tak nebezpečně? Spěchali snad? Nebo chtěli být už co nejrychleji doma?

Ta nehoda se musela stát někdy okolo sedmé hodiny večerní, protože Charlieho Swana přivezli do nemocnice dvě minuty po čtvrt na osm. Takže když vezmu v úvahu čas na vyproštění z vozu, poté nějakou dobu, než ho jakž takž stabilizovali a pak převezli, tak to vychází tak na šest minut před sedmou. Samozřejmě s odchylkou, která dělá plus minus sedmdesát osm vteřin. Zaposlouchal jsem se do zvuků v okolí. Žádné auto nebylo poblíž, tak jsem se rozešel přímo k místu havárie. Čím blíže jsem byl, tím víc mi na tom něco nesedělo. V tu dobu ještě nebyla tma. Stmívalo se, ale les je od cesty vzdálen třináct metrů. Policejní náčelník musel periferním viděním zahlédnout blížícího se jelena. Ale na druhou stranu mohl se věnovat něčemu jinému. Třeba upřeně sledoval vozovku před sebou. Nebo se zrovna v ten moment podíval do zpětného zrcátka. V tom případě si vybral tu nejhorší možnou chvíli ve svém životě.

Ale to nebylo to, co mi přišlo divné. A pak mě to uhodilo do nosu. Tu vůni bych poznal všude. Frézie smíšená s vanilkou byla nejintenzivnější v místě skvrny po krvi. Přičichl jsem k zemi, i když jsem nemusel. Co dělala Bella venku u mrtvého jelena? Jak se vůbec dostala z auta? A kdo zavolal záchranku? Jel snad okolo někdo další a Bellu vytáhl ven? Protože jestli byla v šoku, pochybuji, že vystoupila sama. Nebo se její šok ještě nedostavil a ona byla schopna jakkoliv reagovat? A teprve po cestě do nemocnice upadla do toho stavu, ve kterém jsme si ji odvezli k nám domů? Ale proč by ji někdo posadil vedle těla mrtvého zvířete? Nebo proč by si tam sedla sama? Opět spousta otázek a odpovědi žádné.

Domů jsem doběhl až za tmy. Carlisle už dávno odjel do nemocnice na noční. Rose s Emmettem byli v ložnici a dost hlasitě se věnovali jeden druhému. Tedy pro naše uši to bylo dost hlasité. Alice si četla v obýváku nějaký časopis o životním stylu a Jasper sledoval pořad o občanské válce a sem tam k němu prohodil nějaký komentář. Esmé byla v kuchyni a vařila.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji.

„Ahoj,“ odpověděla. „Tak jste našli pachovou stopu.“

„Hm, jo, ale byla slabá. Déšť ji skoro smyl… Co to vaříš?“ zeptal jsem se.

„Tagliatelle al pollo,“ řekla. „Edwarde, co chceš vědět doopravdy?“ poslala mi v myšlenkách. Musel jsem se usmát. Poznala to na mně. Zadíval jsem se na ni. „Bella?“ optala se způsobem, jakým slyším jen já. Přikývl jsem. „Jak jsem už řekla. Máš ji rád,“ usmála se a přehrála mi celý den.

Bella posnídala to, co včera. Celé dopoledne proseděla v obýváku na křesle, z kterého je výhled do zahrady. Opět nepromluvila ani slovo. Na oběd jí Esmé nachystala špagety s nějakou červenou omáčkou. Bella všechno snědla a potom po sobě umyla, utřela a uklidila talíř s příborem. Poté se opět posadila na to křeslo, ve kterém již strávila dopoledne. Na jejím výrazu se nic nezměnilo. Stále působila, jako by byla v jiném světě a probudila se jen tehdy, když na ni Esmé mluvila. Což bylo jen dvakrát. Poprvé kvůli tomu, když se jí zeptala, jestli se ten oběd dá jíst, a podruhé, když přála Belle dobrou noc. Usnula asi před hodinou.

„Děkuji,“ řekl jsem mámě a šel do obýváku. Posadil jsem se do Bellina křesla a zaposlouchal se do tlukotu jejího srdce. Svůj dech jsem zesynchronizoval s jejím a zavřel oči. Snažil jsem se nic nevnímat a taky se mi to docela dařilo. Obraz, který se mi sám vykreslil před očima, jsem uvítal s velkou radostí. Pravidelně oddychující Bella s vlasy rozprostřenými po polštáři. Oblečená v mém triku a přikrytá béžovou dekou.

„Zajímalo by mě, co ho dělá tak šťastným?“ Jasperova myšlenka nešla přeslechnout. Neodpovídal jsem. Nechtělo se mi. Užíval jsem si svou chvilku relaxace. Prostupovaly mnou jen samé pozitivní pocity. Radost, štěstí, klid, ticho…

„Jaspere, půjdu na lov. Jdeš se mnou?“ Esmé. Ani jsem si neuvědomil, že jako jediná z nás byla naposledy na lovu v pátek. A to navíc jen na takovém tom rychlém, který zažene jen tu nejhorší žízeň.

„Jo, už jdu.“ Brácha vstal a v rychlosti se rozloučil s Alicí.

„Mami,“ Alice ji oslovila. „Co máme dělat s Bellou, kdyby se probudila?“ Dobrá otázka, Alice. Jak to, že mě to nenapadlo?

„No,“ Esmé váhala. Nechtěla ji zde nechávat samotnou, ale její žízeň byla opravdu velká. „Pokusím se si pospíšit. Navíc včerejší noc Bella spala klidně, tak třeba dneska tomu nebude jinak.“

„Mami, běžte. Čím dřív vyrazíte, tím dřív budete doma,“ popohnal jsem je. Bella se tu první noc vzbudila o půl druhé, takže Esmé ještě měla skoro dvě hodiny čas.

„Máš pravdu,“ řekla a v rychlosti vyběhla z domu. Jasper byl v závěsu za ní. Posadil jsem se zpátky do křesla a rozhodl se požádat Alice o laskavost.

„Edwarde, už jsem se dívala, ale Bellina budoucnost je nejistá. Ještě nepadlo rozhodnutí, které by ji mohlo ovlivnit,“ odpověděla mi myšlenkou. Měl jsem rád tyhle naše tiché rozhovory. Při nich jsem si nepřipadal jako blázen, protože i Alici se v její hlavě objevovaly obrazy, které si kolikrát nepřála. Chtěl jsem, aby mi dala vědět, kdyby se něco změnilo.

„Dám ti vědět.“ Střelila po mně pohledem. „Edwarde?“ oslovila mě. „Co tě tak na té Belle přitahuje?“

Opět moc děkuji za komentáře, které jste mi zanechali u minulé kapitoly. Příště budeme pokračovat v rozhovoru Alice a Edwarda. A on konečně něco pochopí...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 8. kapitola: