Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tichý svědek - znovuzrození - Kapitola 4.

19.10.2010 (07:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1142×

Tichý svědek - znovuzrození

Kapitola 4.

Jeho rychlé změny nálad mě vždy nechávaly o krok pozadu a já se nedokázala zorientovat tak rychle, jak bylo potřeba. Štvalo mě to, ale nic jsem neříkala. Ani pro to nebyl prostor. Stále se něco dělo a přemýšlet nad každým dalším krokem? To prostě nešlo.

Jakmile se vrátila Alice s Jasperem, celý dům jako by najednou ožil. Alice byla snad všude, neustále něco předělávala, upravovala a my s Jasperem nad jejím počínáním jen nechápavě kroutili hlavou. Tohle prostě byla ona, ať už se nám to líbilo nebo ne.

Když nás už poněkolikáté vykázala z obýváku, protože ho chtěla předělat a my jí v tom dost překáželi, chytila jsem empatika za rukáv svetru a odtáhla ho ven. Budeme muset začít dřív, než něco Alice uvidí, protože pochybuju, že by nás nechala jen tak se válet v blátě. Přeci jen - móda je pro ni druhý manžel.

„Ty se chceš prát?" zasyčel na mě překvapeně Jasper, když mu došlo, o co mi jde. Protočila jsem oči a než to stačil zaznamenat, ohnala se po něm.

Jasper byl nejlepším vojákem, jakého jsem kdy poznala. Byl nejlepší nejen v naší rodině, ale hlavně v celém upířím světě – Volturiovi nevyjímaje. Takže v podstatě to byl on, kdo nás naučil, jak se bránit a jak útočit na cizince. Díky emocím, které ovládal, dokázal nebezpečí vycítit na velkou vzdálenost.

„Rychleji," křikl. Než jsem si to stačila pořádně uvědomit, ležela jsem na zemi a Jasper se nade mnou usmíval.

„Vzpomínky a myšlenky nech na jindy. Zbytečně tě to rozptyluje," řekl a natáhl ruku, aby mi pomohl se postavit. Když jsem stála na nohou, párkrát jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Jakmile se mi to podařilo, odstoupila jsem od něj a zamumlala:

„Znovu."

Pro tentokrát se mi podařilo ho položit na záda. Hned na to vyskočil a ohnal se po mně. Ladně jsem se jeho paži vyhnula a uskočila stranou. Bylo to těžké a namáhavé, ale nakonec se mi podařilo ho shodit obličejem na zem a zuby přitisknout ke krku.

I když to ani jeden z nás nepotřeboval, funěli jsme jako lokomotivy. Jenže tenhle trénink byl důležitý pro to, abychom nevyšli ze cviku. Bylo potřeba si stále udržovat dobrou fyzičku.

Ani jsem si nestačila všimnout, že máme nějaké diváky, dokud se neozvalo obdivné hvízdání a já se nepodívala po jeho majiteli. Edward seděl na schodech a s výrazem malého dítěte, které se těší na Vánoce, nás sledoval.

Můj bratr si nenápadně odkašlal a já z něj tedy slezla. Aspoň jsem tak měla záminku se vyhnout Edwardovým očím. Ne že by na nich bylo něco špatného.

Jasper mi pomohl na nohy a přitom se usmíval. Vypadalo to jako nějaká opožděná reakce na omamné látky.

„Moc pěkné," řekl Edward a znovu tak upoutal moji pozornost. „Teď já."

Obočí mi překvapeně vyjelo vzhůru. Cože? Dělal si legraci, že ano! Prosím, ať se mi to jen zdálo!

„Eh, promiň, cože?" zeptala jsem se pro jistotu, aby mi to zopakoval. Tohle totiž nemohl myslet vážně.

Plavě se zvedl a namířil si to k nám. Zastavil se až kousek přede mnou. Samozřejmě při tom nezapomněl narušit můj osobní prostor. Jako by si snad ani nepamatoval moji odměřenost z jeho lidského života. Jako by byl ke všemu, co se týkalo mě, lhostejný.

„Zkusíme to mezi sebou. Bude to legrace, uvidíš." Zamrkal. Eh, možná bych si měla nechat vyšetřit hlavu, protože pochybuju, že působí takhle na všechny. Ne, to určitě ne - toho bych si všimla.

Odskočila jsem od něj do bezpečné vzdálenosti a ruce dala před sebe jako štít. „Ani náhodou, krasavče. Jsi novorozený a to proti tobě nebudu mít šanci."

Ušklíbl se, jako by se díky mým slovům v něčem ujistil, a protočil oči. „Přece se tak lehce nevzdáš," zabrblal otráveně a založil si ruce na hrudi. Teď zrovna vypadal jako někdo, komu odepřeli hračku.

Poraženě jsem si povzdechla a svěsila ramena. No co, zabít mě nemůže, ne? Snad.

Usmál se jako vítěz a zaujal místo, kde ještě před chvílí stál Jasper. A začalo to nanovo. Jen co se mnou praštil o zem, donutil mě stoupnout si a zaujmout bojovou pozici. Byl rozhodně rychlejší a šikovnější než já. Myslím, že by klidně mohl soupeřit s Jasperem.

Volturiovi mu zřejmě dali dobrou školu, aby věděl, jak se bránit a útočit. Přesto jeho slabina byla příliš vysoké sebevědomí. Ať už byl novorozený nebo ne, nedokázal se pohybovat tak dobře jako já. Byl příliš zbrklý.

Ohnal se po mně pažemi, jako by mě chtěl obejmout. Ale já se nedala a proklouzla mu pod rukou. Než se stačil otočit, seděla jsem mu na zádech a rty měla jen kousek od jeho krku. Dokázala jsem to, o čem jsem si myslela, že je nemožné.

Zachitotala se a seskočila z jeho zad. Hlavní bod Jasperovy výuky? Nikdy se neotáčejte k nepříteli zády. Ať může být jakkoli zraněn, většinou vás stejně nějak napadne. Stejně jako to chtěl udělat Edward. Byl v nevýhodě díky větru, který ke mně donesl jeho vůni o vteřinu rychleji, než to stihl on.

Skrčila jsem se k zemi a Edward přese mě přepadl. Pche, a pak že mají upíři dobré vnímání. Ležel na zemi na zádech a nevěřícně se díval kolem. Měla jsem díky povedeným zápasům tak dobrou náladu, že jsem na něj vyplázla jazyk a jako malá holka utekla domů.

Bylo slyšet, jak kapky bubnovaly o okno. Působilo to jako nějaká píseň přírody, a když k tomu ještě přibyly hromy a blesky, byla to vážně nádhera.

Pohodlně jsem se uvelebila v křesle, kolena přitáhla k hrudi a položila jsem na ně knížku, kterou jsem měla rozečtenou. Dívala jsem se na blesky, jak vždy po pár sekundách osvětlily oblohu, a přitom se snažila vytěsnit všechny zvuky z vedlejších místností pryč. Nic lehkého to nebylo, ale stejně jsem neměla nic jiného na práci.

Dnešní den možná přinesl něco nového. Možná taky změnil některé vztahy v rodině i mimo ni. Chtělo se mi zpívat, tančit a výskat si, ale zároveň jsem cítila obrovský smutek a zmatek sama v sobě. Teď jako nikdy dřív jsem litovala, že nemůžu spát. Byla by to pro mě taková úleva – položit hlavu do polštářů a propadnout do říše snů. A přestože vím, že by mé sny vyplnil z velké části on, chtěla jsem to. Protože alespoň v tu dobu by mě miloval stejně tak, jak já jeho.

Blížil se Halloween. Svátek, který Amerika slaví zhruba od osmnáctého století. A i když tenhle svátek slaví hlavně děti, Esme s Alicí si nemohly nechat ujít příležitost k vyzdobení domu a přilehlého prostoru. Já sama bych se bála, že ty velké louče a dýně se svíčkami něco zapálí, ale ony byly v pohodě. A tak jsem to přestala řešit. Přeci jenom, na mě ten požár nebude.

Snažila jsem se ten den mít alespoň trochu dobrou náladu a usmívat se, ale potom, co mi Jasper nenápadně naznačil, abych toho radši nechala, jsem zase nasadila otrávenou masku a vyhýbala se všem okolo.

Rose se snažila pozvednout ducha a sedla si ke klavíru. Dokázala hrát bez přestávky několik hodin v kuse, ale dnes bylo něco jinak. Po dvou písničkách a jedné nečekaně velké ráně všechny tóny utichly a bylo slyšet, jak zavrzala stolička.

Myslela jsem si – čekala jsem, že konečně bude zase ticho, ale nebylo. Klavír se zase rozezvučel. Ale tohle nebylo to stejné. Nebyla to Rose. A moje zvědavost vyhrála a já se musela jít podívat dolů na toho, kdo hraje.

Nemělo mě to překvapit – přeci jen, Edward je dokonalý ve všem, co dělá, že – ale stalo se tak. Dívala jsem se na něj přes zábradlí a sledovala jeho prsty, jak se rychle a s jistotou pohybují na klávesách, a aniž bych to dokázala nějak zastavit, sestupovala jsem po schodech k němu.

Vždy jsem obdivovala lidi, kteří uměli hrát na nějaký hudební nástroj, protože já sama na to byla absolutně levá. Už když jsem byla člověk a moji rodiče mě přihlásili na flétnu, nevyšlo to. Neměla jsem pro to ty správné vlohy.

Než jsem překonala místnost ke klavíru, utichl. Až teď jsem si uvědomila, že v domě je podivné ticho. Rose a Emmett byli slyšet z garáže, kde řešili, že tohle auto není na něco takového stavěné. Radši jsem ani nechtěla vědět, o čem byla řeč.

Jasper něco šeptal Alici do ouška v jejich pokoji, aby bylo dost jasné, že nechtějí být rušeni.

A já teď byla vystavena Edwardovým očím, které rentgenovaly každý můj pohyb. Nedíval se na mě tak, jako za posledních pár dnů. Bylo v tom něco jiného a já ani neměla možnost zjistit co, protože jsem zahanbeně sklopila oči k podlaze. Jak jsem se mohla nechat takhle hloupě přistihnout?

Čekala jsem, kdy Edward něco řekne nebo udělá, ale nic se nedělo. Uběhla minuta… dvě… pět… a já to nevydržela a podívala se na něj. Byl na lovu, jeho oči měly ten úžasný zlatavý nádech. A přestože v nich byl i náznak ohnivě žluté, vypadal díky nim úžasně.

Znovu jsem propadala jeho jedinečnému kouzlu – stejně jako těch pár dní před jeho únosem. A znovu mi to přišlo jako velice dávná minulost. Velice dávná a ošklivá minulost, na kterou bych s největší radostí zapomněla.

A v tu chvíli se mi vybavil i jeden z mála rozhovorů, při kterém jsem mu slíbila bezpečí výměnou za jeho důvěru.

„Tady jsi v bezpečí, věř mi," zašeptala jsem. A on mi věřil. Pár minut na to ale přišel Aro a všechno zničil. Vzal mi to, na čem mi kdy v mém životě nejvíc záleželo. Vytrhl ho z mých paží a udělal z něj jen dalšího svého vojáka. Dalšího pěšce na šachovnici.

A i když se s ním teď spřátelím, i když si ho pustím k tělu a srdci, on znovu odejde. A já budu opět trpět. Bylo to sobecké – vše se točilo jen kolem mě, ale copak už taky nemám konečně právo na trochu toho štěstí? Ksakru.

Letmý dotek jako motýlí křídlo mě pohladil po paži a já překvapeně zamrkala očima, abych zaostřila na postavu přede mnou. Edward se tvářil frustrovaně, jako by nedokázal najít odpověď na jednoduchou otázku. Na čele se mu přitom objevila taková malá vráska, která ho dělala až nemožně starým.

Usmála jsem se na něj a natáhla ruku k jeho čelu, abych ji vyhladila. Když mi ale došlo, co se chystám udělat, ruku jsem spustila zpátky k tělu a zatnula v pěst. Tohle si nesmím dovolit, je to příliš důvěrné. Místo toho jsem se tedy zhluboka nadechla a rychle zamumlala: „Zahraješ ještě něco, prosím?“

Ano, bylo to trapné a ubohé, ale já se nějak potřebovala vzchopit a vyhnout se jeho očím, které mě neustále sledovaly.

Ušklíbl se, bez jakýchkoliv zbytečných řečí se otočil a vydal zpátky ke klavíru. Jednou jsem se zhluboka nadechla a pomalým krokem ho následovala. I zezadu vypadal absolutně božsky.

Copak budu pořád myslet jen na něj? Ne, nesmím. On mi nepatří.

Automaticky jsem se posadila na stoličku vedle něj a dívala se, jak jeho prsty běhají po klávesách. Kdo ví, jestli takhle dobře hraje jen díky tomu, že je z něj teď upír, nebo byl skvělý už jako člověk.

Z pomalé a tesknivé melodie přešel do rychlejší, která už byla mnohem hezčí. Jako by se v ní skrývala naděje na lepší zítřky. Uchechtla jsem se nad tou myšlenkou a hned na to mi došlo, že jsem dnes nějaká melancholická. Možná bych potřebovala studenou sprchu, nebo nějaký pořádně velký šok.

A i když jsem se opět přistihla, že Edwardovu přítomnost nevnímám, s tichým promiň jsem vyběhla z domu a ztratila se mezi stromy. Co na tom, že byla hluboká noc a nesvítil ani měsíc. Mně to takhle vyhovovalo, tohle byla moje chvíle.

Ale jako na potvoru mi ji zase musel překazit. I když mi bylo jasné, že jeho smysly stopaře jsou dobré, trvalo mu to docela dlouho, než mě našel sedět schoulenou na jednom skalním výběžku, který se tyčil nad rozbouřeným mořem.

Bradu jsem měla položenou na kolenou a oči zavřené. Takhle jsem se mohla více soustředit na šumění vody a jehličí v korunách stromů. Mořská sůl mě štípala v nose, ale nestěžovala jsem si, protože ve chvíli, kdy si vedle mě sedl Edward, všechny vůně kolem zmizely a nahradila je ta jeho. Nepřekonatelná, úžasná.

Chodil tiše, ale moje uši ho slyšely, už když vystoupil ze stínu stromů. Stejně tak dobře jsem teď slyšela jeho mělké dýchání a nechápala, proč to tak je. Copak mu něco zabraňuje v tom, aby dýchal normálně? Ne.

„Před čím pořád utíkáš? Před čím se schováváš?“ zašeptal. Jasně jsem cítila jeho oči na mém obličeji, ale odmítala jsem se na něj podívat. Místo toho jsem tvrdohlavě sledovala obzor. Zašustila látka a jeho vůně byla najednou blíž než předtím. Tentokrát jsem se pohledu na něj už neubránila.

Čelo mu zdobila malá vráska a obočí měl stažené k sobě. Byl naštvaný. Ale copak za to můžu já? To on si to ke mně vždycky napochoduje a je mu ukradený můj osobní prostor, i to, že bych někdy chtěla být sama. Alespoň chvilku. Ale zkusili jste to někdy vysvětlit někomu jako je on? Někomu, kdo má Arovu výchovu a myslí si, že sežral všechnu moudrost světa? Já ne, protože by to byla ztráta času.

„A proč mě ty nemůžeš nechat na pokoji?“ vypálila jsem na něj rozhořčeně. Vyvalil oči a otevřel pusu. Zřejmě chtěl něco říct, ale než to udělal, zase ji zavřel. Na co se chystal, že si to na poslední chvíli rozmyslel? Zamračila jsem se a odklonila se od něj tak daleko, jak jen to slušnost dovolovala. Nezeptám se ho na to, pomyslela jsem si a rty stiskla ještě pevněji než předtím.

Vážně musel mít Arovu školu, protože jinak si nedokážu představit, proč musí ignorovat moje němé požadavky o osobním prostoru. Zase se přisunul blíž ke mně a rukou si natočil můj obličej k tomu svému.

Měla jsem to čekat, měla jsem tušit, že mu jde o něco jiného, než si povídat, ale pohled do jeho očí mě opět zbavil myšlenek a reakcí.

Nahnul se ke mně tak rychle, jak to umí jen on, a přitiskl svoje rty k mým.

Než jsem se dostala z počátečního šoku, pohybovaly se jeho rty na mých tak rychle, až jsem tomu tempu nestíhala. Ale když konečně moje mysl dostihla moje činy, vzepřela jsem se rukama proti jeho hrudi a odtáhla se.

Oba jsme rychle dýchali, přestože jsme to ani jeden nepotřebovali. Chtěla jsem na něj začít křičet, co si to dovoluje, ale to už byly jeho rty opět na mých a já se tomu tentokrát nedokázala bránit. Možná jsem ani nechtěla.

A tak jsem se k němu přitiskla a polibky mu náruživě oplácela.

* KONEC *

< Shrnutí

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tichý svědek - znovuzrození - Kapitola 4.: