Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě 1

01.02.2011 (17:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5451×

1. kapitola

Isabella Dailly Electra Swan:

„Dobrý den, prosím vás, kde tu máte zeleninu?“ zeptala jsem se jedné prodavačky. Otráveně se na mě podívala, sjela mě pohledem a neuroticky odpověděla.

„Když půjdete rovně touhle uličkou až na konec, potom zahnete do leva, tak to budete mít hned před sebou.“ Nebyla zrovna dvakrát příjemná.

„Děkuju,“ řekla jsem.

Zeleninu jsem našla. Vzala jsem mrkve a jablka. Později jsem se dopátrala těstovin. Víte, nakupování nebyla moje parketa. Jak by taky mohlo být? Nemám totiž zrovna dívčí povolání, ale to se dozvíte později.

Vzala jsem ještě kečup, párky, tvrdý sýr, tři nízkotučné jahodové jogurty a tři pizzy. To mi bude stačit. Vše jsem zaplatila a vydala se domů pěšky.

Při cestě domů vám o sobě řeknu pár věcí, které je nutné vědět, proto, abyste mohli slyšet můj příběh. Mé jméno je Isabella Dailly Elektra Swan. Mám tři práce. První práce je vymyšlená, kvůli mému staršímu bratrovi a celé široké společnosti. Obsahuje pracování pro společnost Night communication. Neptejte se mě, co to je za práci. Sama nevím, prostě jsem si ji vymyslela. Druhá je v jedné agentuře, kde občas vypomáhám, do té doopravdy chodím, samozřejmě když mě potřebují. A ta třetí? Nebojte, brzy se dozvíte více. Tedy, pokud u tohohle vyprávění vydržíte.

Dorazila jsem před panelák a potkala se tam s mojí sousedkou. Takovou starou senilní babkou, která už od pohledu musela všechny odpuzovat.

„Dobrý den, paní Snapeová.“ Malinko jsem se usmála.

„Ahoj děvče, copak si mi koupila?“ Opřela se o koště a pozorovala mě, jak odemykám dveře do vchodu. Nesnáším tu bábu.

„Vám nic,“ odpověděla jsem a rychle zmizela za dveřmi paneláku, vyjela jsem výtahem nahoru do třetího patra a šla do svého bytu. Byl to rozlohou velký byt, ale měl málo – za to velkých – místností. Všeho všudy dva pokoje, jeden větší pro mě, jeden menší, kde přespával můj bratr, kuchyň s obývákem dohromady, koupelnu, záchod a komoru. Moc jsem se v tomhle bytě nezdržovala, takže mi to bylo fuk.

Umístila jsem potraviny na svá místa a začala vařit. Udělám špagety, to musí bráchovi stačit. Vrací se po měsíci z Afriky. A jelikož rodiče už nemáme, tak míří rovnou za mnou. Dala jsem vařit těstoviny a prostřela na stůl potřebné nádobí. Ještě jsem nastrouhala sýr do mističky a dala ho do ledničky.

Váhu jsem si nikdy nehlídala. Nepotřebovala jsem to. Když jsem chtěla, dokázala jsem zbaštit tři hambáče naráz.

Ozvalo se zvonění.

„Pojď dál, je otevřeno!“ zavolala jsem. Vždycky chodím bratra vítat, ale dneska udělám výjimku. Vešel a zavřel za sebou. Uslyšela jsem, jak něco žuchlo na zem. To bude asi bagáž.

„Ahoj Bellčo Elčo.“ Takhle mi vždycky říkal. Přišel do kuchyně.

„Ahoj Gordone,“ pozdravila jsem ho, přišla k němu, dala mu pusu na tvář a objala ho. „Chyběl jsi mi,“ řekla jsem. Nebyla jsem zvyklá moc ukazovat city, takže mi to dělalo menší problém.

„Ty mně taky…“ Chytl mě za ramena a odtáhl se. „Jak to, že vypadáš stejně stará jako já?“ Gordonovi je dvacet a mně sedmnáct. Při tom vypadám na dvacet jedna. Potřebuju to ke své práci. Brzy se dozvíte proč. Taky mě to občas štve, že vypadám starší, ale svou práci já miluju. Je to můj život, moje druhá polovička.

„To víš, doba mladší hloupoučké sestřičky je pryč,“ řekla jsem a usmála se.

„Ach jo, to už se o tebe nemůžu starat, když už jsi ta „velká holka“.“ Při slovech velká holka udělal ve vzduchu uvozovky. Vražedně jsem se na něj koukla a bouchla ho rukou do břicha pěstí.

„Hej, to bolí. Máš páru, holka. To se musí nechat.“

„Hele, nemel furt a pojď se radši najíst.“ Překvapeně se na mě juknul.

„Ty jsi vařila?“ zeptal se překvapeně.

„Ne asi. To si myslíš, že žiju o hladu?“ Nechápavě jsem zakroutila hlavou. Došla jsem ke kastrolu, kde byly, teď už uvařené, špagety, slila jsem z nich vodu a postavila je na stůl. Vyndala jsem z ledničky kečup a sýr.

„No tak se u nás posaď, nandávat ti snad nemusím, ne?“ Stůl byl kulatý, takže jsme oba na vše dosáhli.

Gordon si sedl, nandal si špagety, k tomu si přidal vše potřebné a začal jíst. Když jsem si nandala, uvědomila jsem si, že mu nemám dát co k pití. Vlastně mám, víno, které jsem dostala ke svým „dvacátým prvním“ narozeninám. Musela jsem lhát o svém věku a stále musím.

Vstala jsem a došla do ledničky, vyndala jsem víno.

„Dáš si?“ zeptala jsem se. Gordon se na mě otočil a já mu ukázala láhev. „Je to…“ Koukla jsem znovu na láhev. „Je to jarní sklizeň.“

„A nemáš pivo?“ zeptal se nadějně.

„Ne, nemám, ty rypáku jeden,“ řekla jsem a uklidila láhev zpátky do ledničky. Sedla jsem si ke stolu a začala jíst.

„Kde jsi k tomu přišla?“ A jéje.

„Dostala,“ odpověděla jsem, ale on se nedal odbýt.

„Od koho?“ Zvedla jsem pohled od talíře a koukla na něj.

„K narozeninám. Jako dárek. Už si nepamatuju, kdo mi ho dal,“ odpověděla jsem.

„Tak to jo, už jsem se lekl, že ti ho prodali.“ Jen jsem zakroutila hlavou nad jeho nepochopitelnými myšlenkovými pochody a pokračovala v jídle. Vůbec by mu nevadilo, kdybych měla doma pivo, ale víno mu vadí. Bože!

„Dneska večer jdu na jeden večírek ke kamarádovi, nechceš jít se mnou?“ zeptal se mě.

„Radši ne, přeci jen je mi teprve sedmnáct.“

„Ale no tak, bude sranda?“ Ve skutečnosti jsem tam ani nechtěla jít. Chtěla jsem… Z mého přemýšlení mě vytáhla další jeho poznámka.

„Ale jo, půjdeš a rozhodně si vezmeš něco jiného než černou. Vypadáš jako černá vdova.“

„Hele, neurážej černou barvu, je dobrá,“ řekla jsem na obranu.

„Ale no tak, Belli, nemůžeš pořád chodit v černém.“ Já ho jednou uškrtím.

„Černá je elegantní a slušivá, nevím, co proti ní máš.“ Rozhodně lepší než ty jeho hippie barvy. Já nenosím pořád černou, když jsem doma tak nosím i jiné barvy, třeba modrou.

„A vezmeš si teda aspoň jeany?“ zeptal se.

„Bože jo, a už dej pokoj.“ S radostí zakýval a pustil se do jídla.

Dojedli jsme a já umyla nádobí.

„Bellsií?“ No jasně, takhle mi říkal, jen když něco chtěl.

„Tak co potřebuješ?“ Sedla jsem si ke stolu a čekala na jeho odpověď.

„Vypereš mi oblečení?“ zeptal se nevině. Můj bože! Vždyť má doma mnohem lepší pračku než já. Moje je stará, za to ale skrývá jistá má tajemství. Jednoduše, není to pračka na praní. Já vím, zní to divně, ale je to tak. Nosím věci do čistírny už pár let.

„Gordone… ty ale máš pračku,“ řekla jsem. Musím to nějak uhrát na jeho lenost. Jakmile uzná, že je líný, tak mám vyhráno.

„Já vím, ale neumím s ní zacházet,“ sklopil oči na stůl a pak se zase na mě podíval.

„Kecy! Jsi línej. Jen si vyper sám, ty můj šikulko.“ Usmála jsem se, zvedla se a šla do pokoje.

Ze skříně jsem vytáhla jedny modré jeany a převlékla se. Černé kalhoty, které jsem měla doteď na sobě, jsem uklidnila do skříně.

Svlékla jsem si černé sáčko a bílou košili, místo toho jsem oblékla černé tílko na centimetrová ramínka.

Stoupla jsem si před zrcadlo a zhrozila se. „Bože, takhle bych se neměla oblékat.“ Jestli mě uvidí někdo z mé hlavní práce, z té úplně nejhlavnější, tak mám padáka.

Vylezla jsem z pokoje a šla do obýváku. Gordon seděl na gauči před televizí. Stoupla jsem si před něj a zeptala se. „Tak co, vyhovuje?“ Otočila jsem se kolem dokola a vyčkávala na jeho verdikt.

„Mnohem lepší, ale co ty boty?“ Rázně jsem dala ruce v bok.

„Co máš proti botám na podpatku?“ obořila jsem se na něj.

„Jen si nemůžu zvyknout, že moje malá sestřička už tak vyrostla, a tak se změnila, ale už mlčím,“ zvednul ruce v obraném gestu.

„Já si myslím.“

Namířila jsem si to zpátky do pokoje, znovu jsem se na sebe koukla do zrcadla a povzdechla si. Lehla jsem si na postel a marně se snažila vzpomenout, kdy naposledy jsem jen takhle ležela a nic nedělala. Úplně jsem ztratila pojem o čase.

„Bello, jdeme?“ vyrušil mě z mého nic nedělání Gordon.

„Nikam nejdu,“ řekla jsem rázně. Líbilo se mi tohle lenošení.

„Tak to teda ne. Půjdeš, ať se ti to líbí nebo ne.“ Přišel ke mně, chytl mě za ruku a táhl mě z postele. Jenže já se nechtěla jen tak vzdát.

„Gordone, pusť mě!“ přikázala jsem a přetáhla ho k sobě.

„Ne,“ odporoval a přetáhl mě zase na jeho stranu.

Tímhle způsobem jsme se dohadovali dalších pět minut. Samozřejmě, kdybych chtěla, už jsem ho dávno přeprala, jenže on nevěděl, že se umím prát a že ovládám několik bojových umění. „Dobře, dobře, vzdávám se,“ řekla jsem a on mě vytáhnul z bytu.

Za patnáct minut jsme byli na místě. Byl to obrovský dům a vevnitř už to žilo, tak jsme šli dovnitř. Gordon se ode mě odpojil a já prozkoumávala terén.

Dům byl luxusně zařízený, když v tom jsem potkala Aleshu, kolegyni z mé druhé práce.

„Ahoj Electro,“ pozdravila mě.

„Ahoj Alesho,“ oplatila jsem jí pozdrav na oko zdvořile a vydala se do třetího patra.

„Co ty tady. Myslela jsem, že ty na takovéhle akce nechodíš?“ zeptala se poněkud zvědavě.

„Hmm,“ zahučela jsem a šla nahoru. Hned naproti hlavnímu schodišti se nacházelo další, tentokrát menší schodiště. Tipla bych, že vede na střechu.

„Slyšela jsi tu novinku?“ zeptala se mě Alesha, která mě pořád pronásledovala.

„Ne,“ řekla jsem a vylezla nahoru po schodech.

„Tak to jsi o hodně přišla. V novinách psali, že nějací nájemní vrahové zase někoho zabili. Prý už je to asi třetí vražda a policii se je pořád nedaří dopadnout,“ vyprávěla mi velmi zaujatě a já věděla, o kom to v novinách psali. O mně.

Nemohla jsem na sobě nedat nic znát, ale věděla jsem, že jestli do toho ten novinář začne ještě víc šťourat, bude synem smrti.

„Bell, pojď se za námi napít,“ zavolal na mě Gordon ze zdola a vysvobodil mě tak ze spárů otravné Aleshy.

„Musím jít. Měj se,“ usmála jsem se a šla za Gordonem, na kterého jsme se vděčně podívala a šla pryč.

„Nemůžeš se tvářit alespoň trochu inteligentně? Večírek je od toho, aby se lidi bavili a ne nudili jako je to v tvém případě. No tak, Bells, je ti sedmnáct. Musíš se začít bavit. Jsi mladá a mladí lidi se baví, takže pojď se mnou a připijeme si. Musím poškodit tu tvoji mladičkou nevinnost,“ objal mě kolem ramen a vedl ke stolu se spoustou pití.

„Prý mladičkou nevinnost,“ odfrkla jsem si, ale on to přes hudbu neslyšel. Kdyby věděl, čím se živím, jistě by měl o mojí nevinnosti jiné mínění.

Gordon mi nalil skleničku nějakého, nevím čeho, ale určitě to byl alkohol. Už jsem se chystala napít, když mi zazvonil služební telefon. V jiném případě by to nebylo nic neobvyklého, ale u mě to vyvolalo vzrušené mravenčení. Omluvila jsem se a šla na záchod, kde bylo slyšet dobře.

„Prosím?“ zvedla jsem telefon.

„D [dý], mám pro tebe práci,“ ozval se ledový hlas a já se usmála.

Kacikacka, Huny - 2. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě 1: