Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 14

07.12.2011 (22:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2770×

14. kapitola

Další dny ubíhaly neuvěřitelně rychle. Mezitím, co kluci opravovali tu spoušť, kterou jsem v bytě způsobila s brokovnicí, já hledala vhodné město, kde bychom mohli všichni žít. A bylo mi jasné, že nebyla náhoda, když jsem se pokoušela najít volné domy ve státě Washington co nejvíc na sever, co nejblíž Forks, co nejblíž Gordonovi.

„Mám to!“ vykřikla jsem na celý byt, když jsem na internetu našla domek vhodný pro nás tři. Ležel v předměstí Port Angeles. Slunce zde svítí párkrát do roka. Je tu široká pracovní nabídka a pár středních i vysokých škol. A hlavně, je to jen hodina a půl cesty do Forks.

Během vteřinky oba stáli za mými zády a dívali se do obrazovky notebooku.

„Port Angeles?“ zabručel Jack a já nadšeně kývla.

„Slunce tam svítí minimálně. Navíc, je to u moře, můžete rybařit,“ řekla jsem laškovně a Joe si odfrkl.

„No to je teda výhra!“ zamrmlal Jack a já do něj šťouchla loktem.

„Bude to úžasný, uvidíte. Ten dům leží kousek před Port Angeles v okolí lesa a je tam hodně zvěře,“ snažila jsem se je navnadit. Kmitala jsem pohledem z jednoho na druhého a házela po nich nevinné obličeje.

„Pro mě za mě,“ řekl ledabyle Jack a já se usmála.

Koupit domeček nebyl žádný problém. Složili jsme se na něj všichni tři. Říkala jsem klukům, že ho zaplatím, ale oni mě nenechali. Prý tam budou žít taky a mají právo a vlastně i povinnost mi na něj přispět. Takže jsme každý zaplatili třetinu.

Definitivně sbalení a připravení k odjezdu jsme byli na konci týdne, ale já ještě Jacksonville opustit nehodlala. Chtěla jsem se ujistit, že se Gordon dostane zdravý z nemocnice, že se v pořádku i s Michel přepraví do Forks a až pak se hodlala přestěhovat do Port.

„Takže za dva týdny?“ ujišťoval se Joe, když jsem je vysazovala na letišti. Dala jsem jim za úkol, aby náš nový dům zařídili. Původně tu se mnou jeden z nich chtěl zůstat, ale s tím jsem nesouhlasila. Potřebovala jsem být chvilku sama. Pročistit si hlavu. Uspořádat si priority.

„Nezapomeň sledovat novinky o vyšetřování naší akce. Vůbec se mi nelíbí, že se v tom fízlové pořád vrtaj,“ řekl zamračeně Jack a já se zasmála.

„Neboj se, na nic nepřijdou. Kartotéka vyhořela, nepohodlní lidé hnijí v pekle a ti hodní ani neceknou, protože by byli sami proti sobě. Nemusíš mít vůbec strach,“ řekla jsem. „A i kdyby to prasklo, na vás by stejně nic nenašli,“ řekla jsem a mrkla na něj.

„Ale na tebe ano,“ řekl se starostí a já protočila oči.

„Ale no tak, přeci bych nějaký ten pátek ve vězení vydržela, nemyslíš?“ snažila jsem se ho uklidnit a věděla, že nějaký ten pátek u mé osoby znamená několik dekád let. Jack na mě ale vyrazil s jiným kalibrem.

„Ty ano, ale tvé spoluvězeňkyně nejspíš ne. Vždyť bys z nich udělala co nevidět fašírku,“ řekl a už zdrhal před mou vypálenou dlaní. Celou dobu, co jsem sledovala jejich mizející záda, jsem se mračila. Jakmile mi však zmizeli z dohledu, musela jsem se nad Jackovou poznámkou usmát. Měli mě přečtenou, oba dva.

Gordona pouštěli z nemocnice hned další den a já jeho propuštění sledovala jen z povzdálí. Vypadal mnohem líp. Nasednout do taxíku mu sice dělalo značné problémy, ale Michel mu pomohla a během chvilky už jsem je sledovala k hotelu. Když jsem je ztratila v hotelových dveřích, utlumila jsem chuť rozejít se za nimi a vydala se domů.

Celou cestu mi létaly v hlavě nápady, jak se s Gordonem udobřit. Neustále za ním chodit, vyvíjet tak menší psychický nátlak, až by se vzdal a vzal mě na milost? Nebo mu dát ještě čas? Anebo prostě zmizet z jeho života a nechat ho být?

Ne, ta poslední možnost ne. To bych nezvládla.

Zaparkovala jsem před domem a zalezla do, teď už tak neobydleného a opraveného, bytu. Měla jsem tu ještě jednu krabici s věcmi, a tak jsem si ohřála hotovku a pustila televizi jako zvukovou kulisu. Sedla si v obýváku před pohovku, pohodlně se o ni opřela, na jednu stranu vedle sebe si položila jídlo a na druhou vyndala věci z krabice, která stála přede mnou.

Bylo tam toho spousta. Fotky ještě z dětství. S mými kamarády – vždycky jsem spíš táhla ke klukům. S bratrem a jedna dokonce s mými rodiči.

Pozorněji jsem se zadívala na fotku a pohladila každého z rodičů po tvářích. Maminka měla v očích tu ďábelskost, kterou jsem po ní prý zdědila. Ale obličej? Překrásný, jako kdyby byla anděl. Její hnědé vlnité vlasy jí splývaly přes ramena a bradu měla opřenou o mou hlavu. Seděla jsem jí na klíně a zaujatě pozorovala medvídka, kterého jsem měla v náručí. Držela jsem mezi prstíčky jeho umělé oko a nejspíš jsem za něj tahala. Tak to vypadá, že už tenkrát jsem měla sklony k masochismu a to mi musely být nanejvýš čtyři. Tatínek seděl na židli vedle mamky, jeho obličej vypadal vážně. Jen malé pozvednutí koutků úst dávalo najevo, že ví, že se fotíme na rodinnou fotografii. Otec byl voják v záloze, pokud se dobře pamatuju, a taky na to měl postavu. Mohutné, přirozeně svalnaté tělo a uhrančivé oči. A opravdový fešák. Pamatuju si jeho úsměv, a to jen díky Gordonovi, který stál na fotce přesně uprostřed za rodiči. On je celý táta. A stejně jako on je voják v záloze. A to moc dobrý! Rodiče by na něj byli hrdí.

No, ať se mi to líbí nebo ne, na mě by hrdí nebyli vůbec.

Položila jsem fotku na pohovku za mnou a natáhla se pro další věci. Starý baseballový míček a čepice, jediné, co mi po otci zbylo, hřebínek do vlasů, památka po mamince. Další, co jsem vytáhla z krabice, byly desky. Zamračila jsem se na až příliš známý materiál a barvu obalu.

Jak se to sem, sakra, dostalo?!

Otevřela jsem je a zadívala se na své jméno a osobní údaje.

„Jak to, že jsem je nezničila?!“ nadávala jsem si v duchu a prolistovávala se mými skalpy a častovala se nadávkami za to, jak jsem blbá. „Důkazní materiál, důkazní materiál! Toho se máme přeci zbavovat jako prvního! Kdyby tohle někdo našel, tak mi i ten nejlepší a nejdražší právník ve státech, co ve státech, na celém světě bude na hovno,“ hudrovala jsem si pro sebe a byla na sebe naštvaná.

Dolistovala jsem až úplně na konec a zastavila se pohledem u mé úplně první oběti.

Jeffrey Haminghton, ještě teď si ho pamatuju. Byl to mladý kluk s úžasně modrýma očima. Jeho vražda se mi zaryla hluboko do paměti. Za prvé, protože byl moje prvotina a za druhé, opravdu se mi líbil. Ale byl to parchant. Drogový dealer, co při sexu mlátil nevinný holky, které se nechaly nalákat na jeho svůdný pohled. Jo, měl to rád drsný, až moc drsný. Ale to, že z toho ty holky vycházely s řeznými ránami a pomláceným obličejem, už ho nezajímalo. Vždycky si jejich mlčení dokázal koupit.

Já nevraždila lidi, co si to nezasloužili. Povětšinou! Drogoví dealeři, bossové podsvětí, nepohodlní zloději, vrahové. Ironie povolání! Vrah vraždí vraha na zakázku. Pokaždé, když jsem měla na denním pořádku nějakého vraha, musela jsem se smát. Vím, mám zkažený smysl pro humor, ale kdo by při mé profesi neměl?

Jen občas se v mém seznamu obětí objevila nějaká nevinná osoba. No, popravdě, ty osoby nikdy nebyly nevinné, vždycky měly nějaké, jak by to řekli ve škole, vždycky měly nějaké resty. A já tu byla od toho, abych je i s jejich resty odstranila.

Byla, důležité je to slovíčko: byla!

Položila jsem desky k fotce s rodiči a prohrabovala se dalšími věcmi. Nic už mě ale tak moc nezaujalo, a tak jsem většinu toho harampádí naházela do koše. Míček, čepici, hřebínek a desky dala do batohu a pustila se do jídla. Měla jsem hlad jak vlk a s chutí jsem do sebe nacpala instantní nudle.

Večer se blížil mílovými kroky a já neměla co dělat. V televizi nic nedávali, cvičit jsem jít taky nemohla, všechny knížky, které jsem měla, jsem nechala odvézt do Port. A tak jsem celá zoufalá z nicnedělání vstala, vyšla na ulici a šla, kam mě nohy nesly. Jaké pak bylo překvapení, když jsem se najednou objevila před hotelem, kde bydlí Gordon s Michel.

Po chvilce marného přemlouvání se k odchodu domů, jsem se vydala k hotelu a radši bez přemýšlení vešla dovnitř. Recepce byla veliká a luxusně zařízená. Pomalým krokem jsem se blížila k tomu sympaticky vyhlížejícímu chlapci za pultem. A čím blíž jsem mu byla, tím víc jsem zpomalovala.

Tohle bych neměla dělat.

Chlapec se na mě ještě víc usmál a já znervózněla.

Otoč se! Gordon na tebe není připravený, ty nejsi připravená na jeho odmítnutí. Tak se otoč!

Zaváhala jsem a s očima upřenýma do obličeje recepčního udělala dalších pár kroků.

Nedělej to! Prostě se jen otoč!

A já se otočila…

***

Michel s Gordonem odcestovali do Washingtonu už před týdnem, ale já se z toho bytečku najednou nemohla vykopat. Nechtělo se mi začínat nový život. Chtěla jsem se utápět ve své sebelítosti a v těch sračkách, které jsem si za svůj zpropadeně krátkej život, stihla nadrobit.

Bulela jsem od rána do večera a nebyla schopná to zastavit. A nenáviděla jsem se za to. Nenáviděla jsem tu rozpolcenost. Ale nemohla jsem tu zůstat věčně. A tak jsem se jednoho krásného slunného dne spakovala a odešla.

Cestu letadlem do Seattlu jsem prospala. Byla jsem psychicky vyčerpaná z toho věčného pláče. Jakoby mi tělo chtělo vrátit všechny ty potlačované slzy, které jsem ze sebe ty tři roky nehodlala pustit.

„Už jsem se bál, že tam chceš zůstat,“ přivítal mě Joe a sevřel mě v náručí. Usmála jsem se a podívala se na Jacka, který si mě přetáhl do své náruče.

„Všechno je udělané, dostavěné, domalované, vybavené… A troufám si říct, že je to perfektní,“ řekl pyšně Joe a plácl si s Jackem.

A měl pravdu. Jakmile jsme dorazili domů a já uviděla ten útulně zařízený domek, musela jsem se usmívat. Opravdu se jim to povedlo. Všechno působilo tak lidsky a přirozeně, jako bychom tu bydleli už několik let.

„Jste šikulové,“ pochválila jsem je a oni se potěšeně usmáli.

„Poslali jsme ti přihlášky na všechny střední školy ve městě, neva?“ zeptal se nejistě Joe a já se na něj překvapeně podívala.

„Ne, stejně jsem se na nějakou chtěla přihlásit,“ odpověděla jsem, ale byla jsem vážně překvapená.

„Z některých škol přišly včera odpovědi. Měla by ses na ně kouknout, protože vyučování začíná dvacátého druhého srpna a to je už příští týden, tuším?“ Kývla jsem a opravdu se divila, že byli ochotní mě přijmout, když kluci poslali přihlášku až takhle pozdě. Moment, vždyť já ještě ani nevím, jestli mě přijali.

Potom, co mě kluci provedli po domě, jsem zalezla do svého pokoje a došla se vykoupat. Otevřela jsem dopisy a pročítala si je. Ve čtyřech z šesti dopisů bylo kladné vyrozumění. Nejvíc se mi ale líbila jen jedna škola. Lincoln High School. Hned jsem si ji našla na internetu a podívala se na školní aktivity, na kterých bych si mohla nahrabat kredity. Bylo tu toho opravdu hodně. Sport, který zahrnoval basketbalový tým, baseballový tým, ragbyový tým, další byl kroužek malování, herectví, roztleskávaček, vědců, matematiků, psychologie… psychologie. To by mohl být fajn kroužek. A teď ještě najít něco, kde se fyzicky vybiju a bude to ideální.

Pročítala jsem všechny aktivity a jen se divila tomu, co všechno si lidi dokážou vymyslet. A pak mě do očí uhodila jedna velice zajímavá aktivita.

„Tak cos vybrala?“ zeptal se mě Jack, který se vedle mě z ničeho nic objevil. Nelekla jsem se, byla jsem zvyklá. Vždycky se dokázal někde zjevit, aniž bych to čekala. Prostě upír.

„Lincolnovku a k tomu psychologii a…“

„Psychologii?“ zeptal se mě se zvednutým obočím a přerušil tak mou řeč. Kývla jsem.

„Potřebuju to jak sůl. A popravdě, kdybych chodila na nějaká sezení, věřím tomu, že bych po měsíci pravidelné docházky skončila za katrem, protože to, co bych tam řekla, se rozhodně se zákonem neslučuje. Takhle se můžu pokusit rozebrat sama sebe. Třeba to pomůže,“ vysvětlila jsem mu a snažila se ignorovat jeho nevěřícný pohled.

„Aha,“ řekl po chvíli zaraženě a zamračil se. „A co je ta další věc?“ zeptal se a odlehčil tak atmosféru, která začínala být víc než hustá.

„Jiu jitsu,“ odpověděla jsem a on se začal smát. „Co?!“ zeptala jsem se nechápavě a měřila si ho téměř naštvaným pohledem.

„Úžasná kombinace. Psychologie a Jiu jitsu? Holka, tobě hrabe,“ smál se dál a já se uchechtla.

„A kdo říká, že nehrabe? Já vím, že nejsem normální, tak mi to tu nemusíš připomínat,“ zavrčela jsem a zaklapla notebook.

„Ale no tak, přeci by ses nečertila,“ škádlil, ale mně to lezlo krkem.

„Hubu drž!“ vyštěkla jsem a praštila ho polštářem, což byla chyba. Během chvilky mě oba bombardovali polštáři a já se jim jen stěží uhýbala.

13. díl - Kacikacka - Huny - 15. díl

P.S. Spousta z Vás se ptala na Edwarda. Pokud se bojíte, že jsme ho absolutně odřízly, nemějte strach. Edward se v této povídce ještě objeví. A jelikož jsou v plánu už jen dvě kapitoly, nebudete muset dlouho čekat.

Taky Vám ale musím připomenout, že tohle není povídka o Edwardovi, ale o Belle. Právě proto není jeho účast v posledních kapitolách tak častá. On s Bellinými problémy nemá zas až tak moc co dočinění, a proto chceme nejdřív dát do kupy Bellu, až potom se uvidí, co s Edwardem. Můžeme Vám slíbit, že se určitě ještě objeví, ale v jaké souvislosti, to si budete muset počkat.

Samozřejmě si opravdu vážíme komentů, které nám u kapitolek necháváte. Je to jak hnací motor. Vím, že to říká každý pisatel, ale je to tak. Člověk píše radši to, co se ostatním líbí, než to, o co nikdo nemá zájem. Takže ještě jednou děkujeme.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 14: