Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 16

19.12.2011 (07:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3565×

16. kapitola

S Gordonem jsme se usmířili, ale jeho nabídku k nastěhování jsem odmítla. Nebyl to dobrý nápad, pořád jsem na sobě pracovala, a když Gordon zjistil, že bydlím s Joem a Jackem a když jsem mu řekla, že to oni mě vlastně taky z části z toho svrabu dostali, svolil, že s nimi můžu dál žít. Slíbili jsme si ale, že se budeme každý víkend jezdit navštěvovat. Taky padla zmínka o finanční podpoře, kterou jsem mu tenkrát, když byl v nemocnici, v duchu slíbila. Teď o tom nechtěl ani slyšet. Nechtěl mít nic co dočinění s penězi, které byly vydělány vražděním. A tak jsem se jen mrknutím oka ujistila, že naše malé tajemství, které mám s Michel, stále platí. S radostí mi to potvrdila.

Další den do školy se mi stávalo mnohem lépe. Byla jsem šťastná, plná života. Až se kluci divili, co se to se mnou děje. Věděli o tom, že jsem se s Gordonem usmířila, ale že to na mě bude mít takový vliv, asi netušili. I já byla překvapená.

Vyšetřování vyhoření firmy, pro kterou jsem pracovala, bylo pozastaveno z důvodu nedostatků důkazů a my měli s kluky co oslavovat. Jak by taky ne. Byla to ta nejlépe provedená vražda, jakou jsem kdy spáchala. Sice s pár vroubky, ale na ty se nehledí.

Následující dny ubíhaly jako po másle. Učení mi šlo až překvapivě dobře a záchvaty vzteku a sadismu se ani jednou nedostavily, což jsem brala jako dobré znamení. Co se ale dostavovalo až příliš často, byly myšlenky na toho zpropadeného lumpa, Edwarda Cullena. Nechápala jsem proč. Myslela jsem, že tuhle kapitolu mám už za sebou. Čím víc se mi ale o něm zdálo, tím víc mi docházelo, že přeci jen některé věci z mé minulosti tu zůstanou a jen tak se jich nezbavím. Já se jich ale ani zbavit nechtěla, ne těchhle věcí.

Byl to asi měsíc po udobření se s Gordonem, když mi došla jedna věc. Kdyby tenkrát šéf nenajal Cullena do firmy, ještě pořád bych teď vraždila. Pořád bych byla ta chladná holka, která si myslí, že si užívá život. Bože, jak jsem byla naivní! Myslela jsem si, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Byla jsem tak hloupá!

Takže, vlastně díky Cullenovi, těm jeho vtípkům a sváděcím trikům jsem tam, kde teď jsem. Jsem mu za to neskonale vděčná. A je mi opravdu líto, že mu nemůžu poděkovat na živo. Kdo ví, kde je mu konec.

***

O další měsíc později už jsem byla tak zaběhnutá do školních kolejí, že jsem si ani nedovedla představit, že bych z nich vyjela. Začala jsem řešit stejné problémy, jako měly ostatní holky ve třídě. A s mou nejlepší kamarádkou – ano, světe div se, já mám nejlepší kamarádku - Tarou, jsme často seděly na lavičce před školou a jen tak štěbetaly a stěžovaly si na ženské problémy.

Ten den, kdy mi ráno Tara volala, že je nemocná a nepřijde do školy, mi přišel celý zvláštní. Už od rána jsem měla pocit, že je něco jinak. Něco mi na tom každodenním stereotypu nesedělo. Něco… ale co?

Jakmile ale začala má nejoblíbenější hodina, psychologie, díky které jsem si dokázala jakžtakž pomoct od mých záchvatů, všechna špatná tušení jsem hodila za hlavu. Byla to čtvrtá hodina dne. Sedla jsem si vedle Stevena, s kterým chodím na jiu jitsu, a věnovala se učivu.

Po psychologii následoval oběd. Všichni jsme vypálili ze třídy a rychlým krokem šli k jídelně, protože nikdo nechtěl stát tu dlouhou frontu. I tak jsme přišli pozdě. Starší ročníky už čekaly a my se museli zařadit až na konec.

„Půjdeš zítra na trénink?“ zeptal se mě Steven, když jsme se dostali konečně k salátům. Tác už jsem měla téměř plný.

„Že váháš,“ odpověděla jsem s úsměvem a došla ke stolu, kde jsme s Tarou a s ostatními kluky s jiu sedávali. Kluci se bavili o zápase v ragby, který se bude konat příští víkend, a já je jen s úsměvem pozorovala a jedla svůj oběd. Když se ti kohouti konečně dohádali o výsledku zápasu, zvedli jsme se, odnesli tácy a vycházeli ven.

„Ty, Bell, chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ začal konverzaci Steven, když jsme vyšli z budovy školy.

„Ptej se,“ pobídla jsem ho s úsměvem a posadila se na lavičku, zády k parkovišti. Sednul si naproti mně a znervózněl. Přimhouřila jsem oči a zaregistrovala, jak si žmoulá prsty. Jasná známka nervozity.

„Myslíš, že by… je to taková hloupost,“ začal se vykrucovat a já protočila oči. A v tu chvíli mi to došlo. To, jak se na Taru dívá. Jak podporuje všechny její názory, které řekne. Jak se přihlouple usmívá, když se ona směje něčímu vtipu. A jak ji před ostatními kluky brání.

Přeci jen, něco z mé bývalé profese ve mně zůstalo, něco, co mi hodně usnadňuje život, ale zároveň i stěžuje. Všímavost. Všímám si věcí, kterým ostatní mí spolužáci nevěnují pozornost. Snadno prokouknu lež, když má někdo něco podlého plánu, když se na mě v jiu chystá někdo zákeřně zaútočit… a snadno prokouknu, když je někdo zamilovaný. Stejně jako teď.

Chlácholivě jsem se na něj usmála a cvrnkal ho prsty do ruky.

„Pozvi Taru ven, určitě ráda půjde,“ řekla jsem a on na mě vykulil oči. Byl dost překvapený. „No nekoukej se na mě, jak kdybych spadla z Marsu. Každý, kdo nemá koule a říká si holka, vidí, jak se ti Tara líbí. A já to můžu jenom podporovat. Byli byste úžasný pár,“ řekla jsem a povzbudivě se usmála. Byl nesvůj, pořád si žmoulal ruce.

„Ona… ona ti něco říkala?“ zeptal se a mně ho bylo chvilku líto.

„Pozvi ji a uvidíš sám, dobře?“ poradila jsem mu klidným hlasem a zvedla se. Napodobil mě a hezky se usmál.

„Děkuju.“ Usmála jsem se místo odpovědi a pozorovala jeho mizející záda. Zakroutila jsem hlavou a poťouchle se usmívala. Tyhle první lásky!

Procházela jsem okolo aut a poslouchala rozhovory mezi lidmi. Ty bezstarostné hlasy, které řešily, co budou dělat večer. Jestli jít do kina, nebo do hospody, nebo na diskotéku? Já měla svůj plán jasný. Hodinový běh po Port Angeles, jako každý večer, pak film, k tomu tučné jídlo a postel. Můj každodenní rituál.

Zrovna jsem procházela okolo červeného BMW, byla jsem v půli parkoviště, když se z druhé strany ozval hlasitý dívčí smích. Automaticky jsem za tím zvukem zvedla hlavu a hledala původce. Už jsem ho nenašla.

Místo toho jsem se zastavila na místě a zůstala zírat na to jedno místo, kde většinou parkuje Tařino auto. Tentokrát tam parkovalo taky auto, ale rozhodně to nebyl Tařin miláček, černý Seat Leon, alias Theodor. Stálo tam stříbrné auto. Stříbrné Volvo a o něj se opíral ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla. Jeho pokřivený úsměv, který na mě kdysi neúčinkoval, mě teď zasáhl plnou silou a mně se roztřásla kolena. Byla jsem tak neskonale šťastná, že ho zase vidím. Musela jsem mu toho tolik říct a stálo mě opravdu hodně přemáhání, donutit se k němu jít normální chůzí a ne mu tryskem vletět do náručí.

Vypadal skvostně. Černé tenisky od Adidas dokonale ladily s černým tričkem, které jako jediné pokrývalo jeho horní část trupu. Obyčejné černé džíny a ruce zaražené do jejich kapes. Nemohla jsem se na něj vynadívat.

Ale právě jeho bronzové vlasy, povlávající ve větru, smyslně zakřivené rty a žhnoucí oči, které hořely radostí, nedočkavostí a štěstím, mě utvrdily v tom, že můj každodenní rituál s během a jídlem už nebude mým každodenním rituálem… dneškem počínaje…

The End

15. kapitola - Kacikacka - Huny

A tímto dílkem se s Vámi loučíme. Doufáme, že jste si povídku řádně užili. Že Vám naše nevyrovnaná, občas na svůj věk příliš dospělá Bella alespoň trošičku přirostla k srdci. Nebylo to s ní lehké, že? Taky Vám tak lezla na nervy, jako nám? :D

Každopádně děkujeme těm, kteří si tuto povídku přečetli. Těm, kteří jí věnovali trošičku času a pokusili se do role naší Belly vžít. A těm, kteří si udělali chvilku a napsali nám komentář. Právě díky Vám jsme tuhle povídku dotáhly až takhle daleko a doufáme, že se Vám líbila.

Tak Adie a snad někdy příště u jiné naší povídky. Čágobelo, šílenci. ;)

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 16 :