Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 4

14.07.2011 (13:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3931×

4. kapitola

Probudil mě vážně divnej pocit, takovej… nevím, jak to popsat, jako bych v sobě měla vetřelce, kterej se do mě snaží dostat, ale já se mu dokážu ubránit a vypuzuju ho ven. Až po chvilce mi došlo, že to žádnej vetřelec není. Vlastně je, vetřelec v podobě něčího pohlavního orgánu si to teď rozdává s mým bezvládným tělem. Fakt úžasný! Věděla jsem, že nesmím zpanikařit, jinak by to pro mě mohlo špatně dopadnout.

Pak jsem ucítila, jak to něco ve mně ztvrdlo na maximum a chvěje se to. Jako bych neznala průběh sexu! Je to zvláštní, ale když se milujete s osobou, s kterou se chcete milovat, nevnímáte to tak, jako když jste jen nástroj, kterej se používá k sexu. Je to jiný, divný… pokud máte silnou náturu a nezpanikaříte, dokážete i rozpoznat odlišnosti a opravdovej děj, když se ve vás někdo udělá. A přesně takhle jsem to teď cítila.

Ztvrdl a začal se třást… vibrovat? To je jedno, bylo to nechutný. Šup sem, šup tam a bylo vymalováno. Vystoupil ze mě a zvedl se. Zůstala jsem tam jen tak nečinně ležet a čekala, až odejde, neodešel, a tak jsem se rozhodla ho vyprovokovat. Rozhodně mi bylo milejší, když mě mlátil, než když se na mě díval jak na kus masa, se kterým si může užít. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj. Lačně si mě prohlížel.

„Hele, už ses udělal, tak můžeš vypadnout, nemyslíš? I rukojmí potřebuje soukromí, tak seber ten svůj úchyláckej zadek a padej, kreténe!“ zavrčela jsem a v zápětí schytala ránu do obličeje.

„To se ti líbí, co? To tě rajcuje,“ začala jsem ho provokovat, když jsem si protáhla čelist. To, co jsem nečekala bylo to, že se zvedl a vážně odešel. On fakt odešel, zalila mě vlna klidu. Aspoň na chvilku budu mít pokoj. A ani mi moc nevadilo, že tu ležím nahá. Teď mě trápila jiná myšlenka.

Jak si asi vede Gordon? Doufám, že je tak zaneprázdněný tou svou… p-p-p… jak, že se to ta holka jmenuje? Mina? Melinda? Mir… Mich… Michel? Jo, Michel. Tak teda, doufám, že je jí tak zaneprázdněný, že si na mě ani nevzpomenul a nebude se tudíž po mně shánět. Jestli se totiž na základě toho, že mu nevolám, ani nezvedám telefony – jak bych mu je taky mohla zvedat, když nemám mobil a jsem připoutaná v týhle zasraný místnosti – nerozhodl přijet se na mě podívat na Floridu. To by bylo velice nemilé, hlavně pro něj. Ale pro mě taky, nikdy bych si neodpustila, že jsem ho zatáhla do takového nebezpečí. Už tak byl jednou nohou v hrobě, každou chvilku mohl někdo, kdo po mně šel, zjistit, že mám bratra a mohl ho zabít.

Tak, a dost těchhle lítostivej žvástů. Musím taky trošku spát, jinak to zatracený mučení dlouho nevydržím a můžu se rovnou rozloučit s vidinou toho, že se potkám se svým bratrem.

Zavřela jsem oči, přinutila svůj mozek přejít do otupělosti, a pak už se jen chytla za ruku s tvrdým spánkem a kráčeli jsme spolu místností plnou osob, které jsem zabila. Lepší usínání v týhle díře jsem si nemohla přát.

Probudila mě zima, neuvěřitelná zima. Třásla jsem se po celém těle, a když jsem roztřeseně vydechla, utvořila se nad pusou pára. Zhluboka jsem se nadechla a rozkašlala se pod tíhou vzduchu. Plíce mi ztěžkly a nepříjemně mě pálily v hrudi.

„Do prdele!“ zaskřehotala jsem ochraptělým hlasem a znovu zakašlala. „Kurva!“ zanadávala jsem znovu a chtěla se posadit. Nešlo to. Ta svině mě připoutala k posteli tak, že jsem neměla nejmenší šanci změnit polohu.

Zkusila jsem protáhnout nepříjemně ztuhlé prsty u rukou i nohou. U rukou to šlo jakž takž, prsty u nohou mě moc neposlouchaly. O moc líp na tom nebyl ani můj nos a uši.

Jak to ten hajzl udělal? Zvedla jsem hlavu, jak nejvíc to šlo, a hledala cokoliv, co by způsobovalo takovou klendru. Nic jsem nenašla, jen holý zdi, který mě obklopovaly. A pak jsem to zaslechla. Tiché hučení za mou hlavou mi naznačovalo, že za mou hlavou v místnosti je klimatizace a ne jen jedna.

Jak to, že mi to nedošlo už předtím? I když vlastně nebylo divu, byla jsem tak prochladlá, že prostě nešlo poznat, odkud ke mně chlad sálá. Když jsem se ale chvilku soustředila, ucítila jsem, jak mě hlava studí o něco víc, než zbytek těla, což by jinak být nemělo.

Tak jak to, že můžu v celku racionálně uvažovat a přemýšlet? Jestli moje extra regenerační schopnosti působí i na změny teplot, tak to teda poser nohu! To si ještě počkám pěkně dlouhou dobu, než zhebnu. To se dřív unudím k smrti.

Nebýt mých regeneračních schopností, byla bych už dávno po smrti. Jen díky nim ještě pořád dýchám a oxiduju na tomhle světě. A jak jsem vůbec přišla na to, že takovou schopnost mám? Moje první „smrt“ měla nastat, když mi bylo nějakých dvanáct let? Asi jo, byla jsem ještě malej cafour a neměla ani trošku rozumu. Právě díky té „příhodě“, která se stala, se mi otevřely oči. Šla jsem večer od kamarádky, ona mi sice nabízela, abych u ní přespala, ale já odmítla. Už tenkrát mě lákalo nebezpečí a já se ráda toulala v noci sama po městě. Tu noc se mi to ale mělo vymstít…

„Podívej, co to tu máme za dáreček,“ slyšela jsem za sebou něčí hlas, který mě děsil. Vypadá to, že jít v noci sama městem a zrovna touhle temnou uličkou nebyl zrovna dobrý nápad. Nejdříve jsem si myslela, že mluví na mě, ale když jsem se otočila, nekoukali se na mě. Stáli ke mně zády a dívali se na jakousi dívku před nimi. První, co mě napadlo udělat, bylo schovat se, a jelikož okolo byly popelnice, schovala jsem se za jednu z nich a pozorovala, co se bude dít.

Nebylo to nic hezkého. Obraz, který se přede mnou odehrával, byl jak z hororu. Nejdřív se k ní přiblížili, ale i přes její prosby si jí nepřestávali všímat. Jeden ji začal osahávat a druhý se k němu přidal. Dívka se snažila křičet, bránit, ale pusu jí zacpali rukou a fyzicky proti nim neměla nejmenší šanci. Brečela a třásla se jim pod rukama. A když si ji ten jeden vyhoupnul kolem pasu a začal jí šmátrat mezi nohama, nemohla jsem se už dívat. Sesunula jsem se po zdi k zemi, zacpala si uši a snažila se nedutat. Byla jsem tak mimo, že jsem si neuvědomila, že pláču nahlas, a tak jsem se zděšením vykřikla, když se ti dva objevili přede mnou. Byli moc blízko, a tak jsem slyšela jejich rozhovor i přes zacpané uši.

„Oddělej ji, s malou holkou si to rozdávat nechci,“ řekl ten jeden a já se zachvěla a ještě víc rozbrečela. Ruce jsem samovolně spustila podél těla a čekala na smrt. Nechtěla jsem umřít, vážně ne. Měla jsem život ráda, byla jsem spořádaná dívka, ve škole samé jedničky, výborné chování, chlouba rodiny. Ale k čemu mi to teď bylo? Jedničkami se jim neubráním a mou spisovnou mluvou tyhle pobudy asi taky těžko ohromím.

„No tak dělej, Tay! Zabij to dítě,“ zahřměl ten vyšší muž a ten druhý vytáhl z kapsy nůž. Nesnažila jsem se utéct. Věděla jsem, že to nemá cenu.

Nastavil zbraň proti mému hrudníku a já se hystericky rozkřičela a roztřásla. V tu chvíli do mě vrazil kudlu a okamžitě odskočil. Bolest, kterou jsem cítila, byla nepopsatelná. Otupila všechny moje smysly a já se bezmocně skácela k zemi. Trpěla jsem, nehorázně jsem trpěla. Ale věděla jsem, že je něco špatně, ten muž mě bodl do místa, kde je srdce, měla bych být už mrtvá. Tak proč nejsem?

Až když nůž vyšel samovolně z mé hrudi a já cítila, jak sílím, zděsila jsem se. Jak to? Jak je to možné? To přeci… nejde.

Doma jsem se pak několikrát řízla do ruky. Rána se mi pokaždé okamžitě zahojila a já byla zděšenější, čím dál víc. Věděla jsem, že se to nikdo nesmí dozvědět. Nikdo, ani rodiče, ani bráška.

Od té doby se můj život radikálně změnil. Ukecala jsem rodiče a přihlásila se na bojová umění, začala jsem být víc tvrdá a drzá a průbojná. Byl to začátek nové Belly, té Belly, která vraždí chlapy, jako byli tamti dva, co zabili tu dívku a málem i mě.

Začaly se mi klížit oči, pomalu jsem přestala vnímat věci kolem sebe a dokonce i části svého těla. Najednou jsem byla strašně vyšťavená. Chtělo se mi spát a chlad okolo sebe jsem vůbec necítila.

Nechápala jsem, proč mě únava přepadla tak najednou. Možná proto, že používání mozku je moc vysilující a tělu nezbývá energie pro regeneraci.

Tiše, sotva slyšitelně, jsem se uchechtla. Tak ona ta moje smrt přijde vcelku brzy. To je dobře, už mě to tu vážně nebaví. Jen doufám, že se Gordonovi nic nestane a postará se o sebe. Můj milovaný bráška… bude mi chybět.

Netuším proč, ale na mysli mi přišel Cullenův obličej a já se přistihla, že se usmívám. Tak tenhle volouš mi taky bude chybět. To jeho věčný vočumování a snahy svést mě.

Než jsem si stihla vybavit další lidi, co mi budou scházet – a že jich je setsakra málo – pohltila mě temnota. A já do ní s radostí skočila. Věřte, že kdybych věděla, jak kraťoučkou chvilku v ní budu, užila bych si ji mnohem víc. Nedokázala jsem otevřít oči a ani pořádně reagovat, ale slyšela jsem všechny zvuky, které se okolo mě rozléhaly.

Zprudka se otevřely dveře a ozvala se jedno zoufalé: „Do prdele!“ Pak už jsem jen slyšela a cítila funění, jak se mě někdo snažil rychle odpoutat od postele. Zase pár dalších sprostých nadávek se zoufalým podtónem.

Vzal mě do náruče a někam mě nesl. Najednou se mi zatměly všechny smysly, byly otupěné a nefunkční. Jediné, co jsem byla schopna vnímat, bylo teplo, které se vsákávalo do mé ledové kůže. Každý pór, každá buňka si ho brala plnými doušky a snažila se vzpamatovat. A když jsem byla z nejhoršího venku, začala jsem dokonce i slyšet. Slyšela jsem, jak se mi omlouvá úchylákův hlas. Cítila jsem, jak se na mé tělo tiskne to jeho a zahřívá ho. V tu chvíli jsem v sobě měla dva proti sobě bojující hlasy. Jeden chtěl víc, chtěl, aby mě ten hajzl schoval do svého sevření a zahřál. Ten druhý se chvěl odporem, zvracel, dávil se nad myšlenkou jeho těla na mém a já se k němu přidala. Respektive, moje mysl, mé tělo, jako by nebylo moje, se k němu tisklo, schovávalo se a snažilo se zahřát.

„Promiň, přehnal jsem to, už se to nestane,“ šeptal naléhavě a začal mě líbat všude možně. Teď už se k němu mé tělo netisklo. Konečně začalo být kompatibilní s mou myslí. Začala jsem být vzteklá a zuřivá.

Jak si to vůbec představuje?! Nejdřív mě mučí, a když už to vypadá, že bych konečně chcípla, tak mě zachrání? Svině jedna úchylácká.

Začalo to ve mně ještě víc vřít a měla jsem najednou až moc energie… a hlavně chuť zabíjet. Každej jeho dotek mě pálil, řezal do kůže. Konečně se mi povedlo otevřít oči a podívat se na něj. Zrovna líbal místa okolo mého pupíku a jeho ruka se nebezpečně sunula k mému rozkroku.

Vydala jsem ze sebe zuřivý zvuk, vyšvihla jednu svou ruku k jeho hlavě, čapla ho za vlasy a prudce s nimi škubla dozadu. Překvapeně a bolestivě zakřičel a díval se na mě vykulenýma očima. Ucítila jsem v sobě bojovnost, která vás nezbaví energie, naopak vám ji přidá. I přes to jsem věděla, že tohle nevydržím dlouho, ale musela jsem se bránit, dokud to šlo.

Chytl mou ruku, která držela jeho vlasy, a začal s ní cloumat. Už jsem napřahovala svou druhou ruku, abych jeho sevření uvolnila, ale on mě zastavil a já, i když jsem nechtěla, jsem si uvědomila, že mám prohráno. Využil mého zaváhání a vyprostil svou hlavu z mé moci. Rychle, tak abych se mu nestihla vyprostit, přesunul mé ruce za mou hlavu: Kleknul si nade mě tak, že mé tělo bylo přesně mezi jeho nohama a naklonil se nad můj obličej. Byl vzteklý, rozzuřený, naštvaný, nadržený a chtivý. Jasně jsem cítila, jak mě jeho malej kámoš tlačí do břicha. Bylo to nechutný!

„Co si myslíš, ty děvko! Že mi zdrhneš?! Pamatuj si, že odtud se dostaneš jedině mrtvá!“ vrčel mi do obličeje, a pak mě začal surově líbat. Uchopil obě moje zápěstí do jedné dlaně a druhou roztáhl moje stehna do bolestivé polohy. Než jsem stihla dát nohy do původní polohy, vklínil se mezi ně a opravdu surově se do mě dostal. Vykřikla jsem mu bolestivě do úst, on se odtáhl a zákeřně se na mě podíval.

„Bolí to, co?!“ zeptal se ochraptělým hlasem a znovu tvrdě přirazil. Nevykřikla jsem, nehodlala jsem mu udělat radost. Skousla jsem si spodní ret a zabránila tak výkřiku. Slzy jsem ale zastavit nedokázala.

Funěl mi do obličeje a dával mi najevo svou nadřazenost. A já se snad poprvé, ve svém divokém a nebezpečném životě, cítila zlomená a pokořená. Tenhle… sex, byl jiný než ten, který se mnou, teda s mým tělem, včera, nebo kdy to bylo, prováděl. Šlo to mimo mě… jo, já vím, zní to divně, ale šlo to mimo mě. Ale tohle bylo jiný… hnusný. Sebral mi poslední neposkvrněnou část mě. Při prvním sexu jsem si ještě dokázala uchovat svou hrdost a důstojnost. Ale teď? Je to v trapu! Můžu jen předstírat, že tyhle ctnosti mám.

*** ***

Když se dostatečně uspokojil, odešel a nechal mě jen tak ležet v posteli. Nezajištěnou, nespoutanou, jako by měl jistotu, že mu neuteču. A já mu vážně neutekla, nebyla jsem schopna pohybu. Dokázala jsem jen ležet a dívat se do prázdna, nepřemýšlet, radši ani nedýchat. Pokaždé, když jsem se nadechla, ucítila jsem ho, jak z postele, tak ze vzduchu, tak ze sebe. Chtělo se mi zvracet, křičet, brečet, mlátit do něčeho. Ale nezmohla jsem se na nic. Byla jsem jako tělo bez duše, nebo spíš duše bez těla. O svém nitru jsem věděla až moc dobře, ale nemohla jsem udělat jediný fyzický úkon. A to, co zbylo z mého nitra… ty trosky, ty taky nebyly moc k použití.

Trvalo dlouho, než jsem si všimla, že mi něco teplého stéká po tvářích. Když se to dostalo k mým rtům, ochutnala jsem tu tekutinu. Byla slaná. Slzy! Ano, tekly my už nějakou dobu, ale až teď mě začaly pořádně pálit na tvářích. Já přeci nebrečím, nikdy! Nejsem ta citlivá holčička, která se stulí svým rodičům do klína a nechá se jimi utěšovat. Ne, já taková nejsem. Ani nemohu být. Moji rodiče jsou mrtví, oba dva. Heh! Jaká ironie! Od té doby, co umřeli, jsem je nepotřebovala. Dokázala jsem nějak tu svou citlivou a ubrečenou část uzavřít do truhly. A teď? Kurňa! Já je potřebuju. Potřebuju, aby mě maminka objala a řekla mi, že to bude dobré, že se z toho dostanu. Že jsem velká holka a umím si poradit. Tak proč tu teď není? Jasně, je mrtvá!

Z mých smutných úvah mě vytrhlo bouchnutí dveří. Prudce jsem zvedla oči k zvuku. Ve dveřích se objevil ten… ne, nemám pro něj jméno… s plným tácem jídla a pomalu šel ke mně. Usmíval se, jo, on se vítězně usmíval. Líbilo se mu, jak mě pokořil. Nepochybně ho vzrušovalo, že vyhrál nade mnou. Nad nájemnou surovou vražedkyní. Bastard!

Zvedla se ve mně vlna vzteku. Ryzího a nezpochybnitelného. Ne, neudělám mu radost, nebudu se před ním krčit strachy. To v žádném případě. Ale zase se před ním nehodlám posadit úplně nahá. Nechci ho vzrušit a prožít tak další nechutnou příhodu s jeho ptákem. Ne, proboha! To mě radši zabijte!

Posadil se vedle mě na postel a položil přede mne tác. Instinktivně jsem si přitiskla kolena k hrudi a zakryla si tak většinu intimních partií. Cítila jsem ve svých očích odhodlání. Já se odsud dostanu! Ano! Neshniju tu zaživa. Dostanu se odsud a zabiju tohohle… ááááááá!

„Co kdybychom hodili rodinnej pokec?“ zeptal se z ničeho nic a já na něj upřela zuřivý pohled, prosycený překvapením. Uchechtl se.

„Jsem Jeremy,“ řekl zastřeným hlasem a mně se zvednul žaludek. Přimhouřila jsem oči a pozorovala to nejměkčí místo na nose. Tam, přesně mezi jeho očima jednou bude zet díra, kterou mu způsobí kulka z mé zbraně. Ještě předtím si ho ale pořádně vychutnám. Utrhnu mu všechny údy, pomalu. Jo a užiju si to!

Na ústech se mi usídlil nenápadný, skoro neviditelný, podlý úsměv.

3. kapitola - Kacikacka - Huny - 5. kapitola

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 4: