Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Titul mistra manipulace - 1. kapitola

12.08.2010 (12:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1680×

1. kapitola

Toho dne se (takřka) všichni probudili do krásného letního dne. Byla teplo, ačkoliv slunce se opět schovávalo za mraky, ale rozhodně to nevypadalo na déšť.

Pro obyvatele jednoho malého, lesy obklopeného městečka to bylo obzvláště milé překvapení, vždyť kolikrát se stane, že by mohli na chvíli schovat deštníky a kochat se přírodou!

A protože tenhle den nebyl obyčejný, mohl jím začít jeden neobyčejný příběh…

* * *

Pondělí. Pro podstatnou většinu zdejších obyvatel to znamenalo opětovný návrat do školních lavic. Ti mladší tomu možná byli rádi, zato ti starší… Jedna skupinka vesele klebetila u vchodu, čekajíc na nové drby a na zbytek svých spolužáků, kteří se zatím ještě neobtěžovali připloužit. Druhá pro změnu ležela v učebnicích, jakoby to nedělala celý uplynulý víkend. A třetí skupinka, o té snad ani nemluvit – ta si v poklidu po lavicích vyspávala kocovinu, kterou si uhnala na tradiční nedělní párty, jež byla vznešeně nazývána jako „Slavnostní ukončení týdne“.

Všechno probíhalo tak jak jindy, prostě typický pondělní stereotyp. Čím více se blížilo zvonění, tím více škola ožívala. Ze všech stran se ozývalo štěbetání, parkoviště se pomalu, ale jistě zaplňovala. Avšak přece jenom se tam ještě pár míst ještě našlo…

Snad celé město znalo rodinu doktora Cullena. Jeho adoptivní děti byly ve všeobecně uznávané za dochvilné, nikdy nepřišly pozdě, avšak že by chodily do školy mezi prvními, to se o nich opravdu říci nedalo. Jezdily vždy přesně načas a právě jejich auta ještě na parkovištích chyběla, toho si nikdo nemohl nevšimnout. Cullenovi jezdili výhradně v nových, draze vyhlížejících autech, které na školním parkovišti, plném pomalu se rozpadajících vraků, doslova byly do očí.

A jedno místečko mělo ode dneška náležet i dívce, která se po dlouhých letech vracela opět domů, ke svému otci, jímž nebyl nikdo jiný než Charlie Swan, místní náčelník policie a vášnivý rybář.

Městečkem kolovalo mnoho různých příběhů, proč se tak najednou jeho dcera vrátila zpět k němu. Jedna varianta navrhovala „odvykací kůru“, protože se kdosi domníval, že povedená Swanovic dcerka jela v drogách. Druhá varianta dávala všanc možnost nechtěného otěhotnění a pozdější adopce, přičemž by ona dívka nechtěla zůstat na místě, kde o tom každý věděl. Třetí možnost byla snad ještě nepravděpodobnější než první dvě, protože dívku označovala za milenku zámožného muže, který ji kvůli manželce poslal na vzdálené místo, aby si ji tam vydržoval. Vždyť Forks je na to naprosto ideální, no ne? Navíc, když tu má otce… Tomu se říká „sejmout dvě mouchy jednou ranou“, šířilo se dům od domu rychlostí blesku. Ale to ještě nebyl konec…

A pak tu byla ta záležitost se svatbou, u které se náčelník pěkně nasmál, když se k němu donesla. Že by si tady jeho dcera našla vhodného partnera a hodlala se zde usadit? O tom s určitostí pochyboval, ale o tom, kdo tuhle fámu roznesl, to rozhodně ne. Malý Jacob Black byl vždycky tak vtipný...

Ta poslední možnost mu však přišla nejabsurdnější ze všech. Nepochyboval o povaze a vlastnostech dcery a byl si naprosto jistý, že ze zdejších mladíků by si ona nevybrala. Jediní normální jejího věku tu byli, alespoň podle jeho názoru, ti nepřístupní Cullenovi. Takže smůla...

To nikoho nenapadlo, že by prostě jen ráda bydlela s otcem? Že se jí po něm stýskalo a chce se k němu vrátit, možná už natrvalo?

Věru, nenapadlo. Proč by to mělo být tak jednoduché, když v tom může být nějaká senzace? A přesně takhle vznikají drby a fámy...

Dnešek měl být dnem, kdy měla pravda vylézt na povrch, protože právě dnes měla přijít poprvé do školy tajemná Isabella Swanová...

* * *

Právě ve chvíli, kdy v místní škole ohlásil zvonek začátek školního týdne, se v jednom domě na vzdálenějším konci městečka probudila dívka, jež měla dnes nastoupit na pozici nejsledovanější osoby ve Forks. Ano, vážně to byla smolařka, když zaspala v den, kdy se měla hlásit v nové škole. Jenže teď už s tím nemohla nic udělat, tudíž se v největší rychlosti, jaké byla schopna, převlékla do včera připraveného oblečení (že by nějaká předtucha?), v rámci možností se upravila a už sedala do svého zbrusu nového auta, které dostala jako dárek na rozloučenou od nynějšího přítele její matky, vstříc nové škole, novým lidem...

* * *

Mezitím se ve škole živě debatovalo o její osobě, nehledě na to, že právě probíhalo vyučování. A jistý mladík s vlasy barvy bronzu začal mít své budoucí spolužačky dost ještě dřív, než ji vůbec poznal. No uznejte, líbilo by se vám mít plnou hlavu představ o tom, jak asi vypadá? Nejspíš ne, takže je celkem pochopitelné, že nejmladší z Cullenů, protože oním mladíkem nebyl nikdo jiný, byl výrazně nevrlý. Čehož si samozřejmě všimlo okolí.

Co se mu asi stalo, že vypadá tak rozzuřeně? Že by ho opět otravoval ten vlezdoprdelka Mike, jaký  gel na vlasy používá? Ach, s tím načuřeným výrazem vypadá ještě líp než obvykle...

To byl zlomek toho, co se honilo hlavou jedné z nejvytrvalejších obdivovatelek jeho osoby, jisté Jessice Stanleyové. Naproti tomu hlava jedné její přítelkyně, která se nikdy nesnažila dostat do klubka Cullenů a ani ulovit žádného z nich, byla naplněna úplně jiným stylem otázek.

Není nemocný? Vypadá ještě více nemocně než obvykle. Nebo ho bolí zuby, když má tak zaťaté čelisti. Hm, možná mu na ošetřovně nechtěli dát nic proti bolesti, proto se tváří tak rozzuřeně...

Nebýt tak naštvaný, začne se zmiňovaný smát. Tohle byly jen zlomky toho, co se honilo v hlavách všech, a takřka každá teorie byla nápadně podobná té první, pocházející od Jessicy. Ale kdyby si měl vybrat tu nejlepší, jistě by vyhrála druhá výše zmiňovaná.

Naštěstí se pozornost, jež mu byla dosud věnována, přesunula jiným směrem. Isabella dorazila...

* * *

Na parkovišti bylo rázem plno, stačilo, aby jeden člověk upozornil na skutečnost, že tam právě vjelo neznámé auto a už se tam všichni seběhli. No, vlastně skoro všichni. Ve škole zbylo pět studentů, kteří jako jediní dodrželi pravidla a po zazvonění šli na hodiny, jež jim určoval rozvrh. Ostatní se nejspíš snažili té nové dívce zablokovat přístup do školy, protože jí trvalo věčnost, než se dostala do kanceláře, aby mohla vyřídit vše potřebné. Teprve poté se sešlost na chodbě před sekretariátem rozešla a naplnila kapacity učeben.

Po necelé půl hodině se dívka vypotácela z kanceláře, prohýbajíc se pod váhou knih, jimiž ji sekretářka tak velkoryse obdařila.

Bylo načase, aby začala hledat učebnu, ale jak to provést, když plánek měla vložený ve složce, která se nacházela někde uprostřed té hradby, kterou si stínila výhled? Jedna možnost by tu byla, ale k tomu by potřebovala pomoc, která se ale bohužel v jejím okruhu momentálně nenacházela. Anebo ano?

Právě ve chvíli, kdy už to chtěla vzdát a normálně hodit ty bichle na podlahu, se zpoza rohu vynořil kluk. Ale jaký!

Pod černým tričkem se mu znatelně rýsovala velmi svalnatá hruď, jednoznačně dosvědčující hodiny strávené v posilovně. S něčím takovým se přece lidé jen tak nerodí! To samé se dalo říct o jeho horních končetinách, ruce měl podobné člověku, jež se takřka celý život věnuje kulturistice. Celkově jeho postava vypadala, jakoby holdoval tomuhle druhu sportu…

Postavu, která byla hotovou pastvou pro oči, následoval velmi líbivý, dá se říct až roztomilý, obličej. Doširoka roztažená ústa, nezbedně se smějící oči a výraz andílka.

A právě tenhle skvěle vypadající kluk si to namířil k oné nešťastné dívčině, pro níž znamenal poslední záchranu.

„Co tu provádíš?“ zeptal se, když k ní došel. Nemohl se ubránit ještě širšímu úsměvu, když viděl, jak bojuje s tím nákladem ve svém náručí.

„Snažím se dostat k mapce. Myslíš, že bys mi mohl pomoct?“ obrátila se na něj se zoufalou prosbou v očích. Tomu přece nemohl odolat…

„Jasně,“ přikývl a sejmul z hradby několik vrchních knih. Dívka mezitím šťastně vydechla, přidržela zbytek knih jednou rukou a tou druhou se sápala po složce, v níž se nacházel poklad – mapka školy. Bohužel to nějak nevychytala a knihy se začaly nebezpečně naklánět na stranu a ona neměla šanci je zachytit, protože k dispozici měla pouze jednu ruku. Už se pomalu smířila s tím, že knihy zničí dřív, než si je vůbec stačila prohlédnout, když v tom se pro ni neznámý mladík pohnul a zachránil tak knihy před neodvratnou zkázou.

„Holka, ty si nemehlo,“ kroutil nad ní hlavou tmavovlasý fešák. „Musíš dávat trošku pozor. V pohodě?“ zeptal se jí, když viděl, jak na něj zůstala hledět s vytřeštěnýma očima. Slov nebyla schopná, proto pouze kývla hlavou na souhlas.

„No, teď, když jsme zjistili, jak jsme skvělí v týmové spolupráci, nebylo by vhodné se představit?“ nadhodil mladík, jehož jméno zatím nebylo prozrazeno. Dívka na jeho otázku nereagovala, pouze na něj zírala s napůl vytřeštěnýma očima a jakoby omámeným pohledem. Tomu se její bezejmenný společník zasmál a luskl jí před očima ve snaze ji probrat z toho tranzu. To se mu povedlo a dívka několikrát zamrkala, tentokrát již zcela vnímala své okolí.

„Promiň, zamyslela jsem se,“ snažila se zamluvit ten trapný moment. Stačil však jeden pohled před sebe a viděla, že se její snaha minula účinkem. Jen si tam naproti ní stál a s přezíravým úsměvem si ji měřil.

„Říkal jsi něco?“ obnovila snahu o přesunutí jeho pozornosti jinam. Přikývl a zopakoval jí svou předchozí otázku.

„Nebylo by od věci představit se, co říkáš?“ dodal poté. Jakoby to zvažovala, naklonila hlavu na stranu a na chvíli se odmlčela. Ale vážně jenom na chvíli…

„To tedy nebylo… Jsem Isabella,“ představila se a natáhla k němu ruku. Jen se na ni zazubil a popadl ji za ruku takovou silou, až si myslela, že jí vykloubil rameno.

„Já vím. Těší mě,“ odvětil a máchal jí s rukou sem a tam, nahoru a dolů, nejspíš s úmyslem ji nikdy nepustil. Nebo to tak aspoň vypadalo…

„A tvoje jméno?“ zeptala se po několika minutách ticha, při kterých jí stále třásl rukou. Pak to už nemohla vydržet a musela se nějak pokusit rozptýlit jeho pozornost, aby mohla ruku nenápadně vysvobodit. K jejímu štěstí se jí to povedlo, ale i tak měla pocit, že jí ruka upadne. Párkrát jí zatřásla ve snaze ten pocit odehnat, až poté se na něj znovu podívala.

Vypadal, jako by přemýšlel o nekonečnosti vesmíru. Výraz naprostého zahloubání s rysy jeho tváře naprosto neladil, v celkovém výsledku vypadal směšně. Dívka potlačila nutkání vyprsknout smíchy, což se jí nepovedlo zrovna nejlíp a tak na sebe opět přitáhla pozornost mladého muže stojícího před ní.

„Ach, promiň. Nějak jsem se zamyslel,“ schválně zdůraznil poslední slovo a pak si odkašlal.

„Moje jméno je…“ dramaticky se odmlčel a poté se s úplně vážným výrazem mírně uklonil v pase a dopověděl: „Figaro.“

Prolog | Shrnutí | 2. kapitola

Já vím, jsem hrozná... Moc se omlouvám se za dlouhou prodlevu mezi přidáním prologu a 1. kapitoly... Ale při psaní jsem se jaksi sekla, pak nebyl čas, později chyběla nálada, prostě se to všechno nakupilo...

No a když už kapitolu přidám, je taková... podivná a vůbec ne podle mých představ...  Tomu se říká nepřízeň osudu, no ne? Každopádně počítám s tím, že je více než reálná možnost, že se tohle prostě líbit nebude. Ale začátky jsou vždycky krušné, ne? Takže buď je se mnou přečkáte, nebo se s vámi loučím... N.

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Titul mistra manipulace - 1. kapitola: