Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To (ne)jsem já - 1. kapitola

24.07.2013 (19:00) • Mcfan • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3160×

Prolog 

Slunce bylo ještě daleko za obzorem, když muž s ženou došli ke starému přístavu. Všechno utichalo. Ani ptáci nevydali hlásku. Asi cítili, že mezi ně jde cizí druh. Mnohem nebezpečnější než všechny, co znali. Anebo prostě je jen nechtěli rušit. Čert ví.

Ta žena byla krásná.  Šaty jí obepínaly úzký pas a dlouhé vlasy jí splývaly až pod lopatky.

Když se s mužem zastavili, žena se obrátila čelem k němu. Dala mu ruku na hruď a zavřela oči.

Hned poté se muž bezvládně složil k zemi a ona se tiše rozplakala.

„To nejsem já,“ uniklo jí z úst mezi vzlyky.

1. kapitola 

Bella

„Máš nádherné oči,“ zakřenil se ten chlapík naproti. Nejspíš se rozhodl, že zkusí jako první prolomit ledy. Pak si dáme kávičku s dortíčkem, zalejeme to vínem, dostane se mi jen tak do kalhotek a ještě stihne večerní utkání ligy mistrů.

„Jo, a vlasy mám taky k sežrání,“ konstatovala jsem suše.

„To teda máš,“ mrknul na mě. Muži. Po těch dlouhých letech by se měli naučit poznávat rozdíly mezi přesvědčením a sarkasmem. Co bychom ale po nich chtěly, že? Nakonec jsou to vlastně cizí slovíčka.

Na to se začal přehrabovat v kapsách, aby vytáhl už nejméně potřetí vibrující telefon.

„Filip Genage,“ ohlásil se. „Ne, nevím,“ zvolal do přístroje. Jednoduchý to muž! „Teď nemůžu, později.“ 

Zavrtěla jsem se na židli, abych dala najevo svou existenci. 

„Omlouvám se, ale musel jsem to vzít.“ Filip típnul mobil a začal se mi zase plně věnovat. Tak, že na mě vyvalil oči, mírně se předklonil a zazubil se. 

„A co vlastně děláš?“ Dýchnul na mě mentolovou žvýkačku a já potlačovala nutkání odtáhnout se.

„Vedu PR agenturu,“ uculila jsem se. Jediná výhoda pro muže na večeři s ženou je, že když má dobrou práci, nebude po něm sondovat žádné další peníze.

I když u mě se fakt neměl čeho bát. Zatím.

„To je zajímavé," vyjelo mu z pusy. 

Po tomhle už jsem neměla sílu vydržet. Natáhla jsem se po ubrousku, který jsem si přiložila k ústům, a začala se chechtat. Filip to nejspíš pochopil, jako že se dusím, a tak vyskočil a běžel to ze mě „vymlátit“. Chábý pokus o záchranu, když se mě párkrát dotknul, než jsem mu rukou naznačila, že jsem v pořádku. 

Filip se zas zabořil do měkké židle, tentokrát ruce v saku. Nelibě očima přejel stůl s prázdnými talíři. 

„Mě už jsme probrali,“ začala jsem jemně, „tak teď mi o sobě řekni něco ty.“

„Já jsem vlastně úplně obyčejnej chlap,“ začal.

„Hmm,“ klonila jsem hlavu, jakože chápu.

„Pár let jsem bydlel na Floridě.“

„Ach,“ vydechla jsem jakoby v úžasu.

„Předtím jsem vystudoval vysokou v Ohiu.“ Sledovala jsem ho urputně, aby mi neuniklo ani slovíčko. Jako by na tom záviselo. 

„Ale když mi umřel děda před třemi roky, musel jsem na chvíli do Bruselu vyřídit nějaké osobní a rodinné záležitosti. Nakonec jsem tam byl asi rok.“

Filip se odmlčel. Zřejmě čekal nějakou reakci.

„To je úžasný,“ přikývla jsem a zas já jsem vyvalila oči na projevení důrazu svých slov. „Máš tak pestrý život."

To mi však nestačilo. Musela jsem proniknout trochu hlouběji. Až do nitra mysli.

„Neměl jsem jí říkat, že jsem bydlel na Floridě. Mohla by po mě chtít, abych ji tam vzal.“ No tak to je jiná. „Doufám, že po mně nebude chtít diplom. Možná bych se mohl vymluvit, že jsem ho někam založil.“ To bych ti i věřila, chlapče. „Není to trochu zneuctění památky, když jsem přehodil babičku na dědu?“ Tak to byla podpásovka. S dědou si u mě nezahrávej.

„Ani moc ne,“ pousmál se, jak si myslel, sexy. No, moc se nepovedlo.

„Dáš si ještě něco?“ zeptal se ten můj hrdina, jako bychom někam spěchali.

„Ne, já už jsem dojedla,“ říkala jsem, zrovna když Filip zvedal ruku k zaplacení. Náhle mě zamrzelo, že jsem si neobjednala desert. 

Chvíli trvalo, než přiklusal znuděný chlapík v kvádru. Jakmile Filip zaplatil, znovu na mě mrknul.

„Tak co, kotě? Vyrazíme?“

„Hned. Jen si zaskočím na dámy.“ Vykouzlila jsem svůj nejsvůdnější úsměv a pádila směrem ke dveřím záchrany.

Já tohle vlastně nechci udělat. Co na tom, že je to má „přirozenost“. Neudělám to.

„Ale uděláš," ozval se povědomý hlásek.

Opláchla jsem si ruce, urovnala si polodlouhé šaty pod zadek a šla zpátky ke dveřím. Šahala jsem po klice, když se dveře rozletěly a já skončila na podlaze.

„Ježiši, promiňte!“ Chytla jsem se za nos, ale červená se už linula. Na chvíli se mi zamlžilo před očima, nos se mi přechýlil zas na své původní místo a krev přestala téct. Údálost ani ne na půl minuty. Promnula jsem si znovu ještě kořen nosu a zvedla se.

„Jste v pořádku? Nemám někoho zavolat? Záchranku?“ děsila se nějaká mladá holka. Blondýna. Nic proti nim nemám, ale nikdo jim neupře, že jsou to často hysterky.

„To je dobrý, jsem v pohodě,“ promluvila jsem směrem k ní, ale stále jsem si držela nos. Už byl srovnaný a nebolel, ale kdybych jí to řekla, začala by vyvádět ještě víc. Byla to šlupka, ale jediné, co se změnilo, byla šarlatová krev na mé ruce, se kterou jsem si držela frňák. Rychlostní hojení byla v tomhle prostě výhoda.

„Určitě?“ Bloncka se začala přehrabovat v kabelce, ze které vzápětí vytáhla kapesníčky, které mi narvala do ruky, abych si otřela krev.

„Určitě, jen to chce propláchnout.“ Došla jsem k umyvadlu, opatrně se pustila a začala jsem se mydlit.

„Bože, moc se vám omlouvám, nenapadlo mě to,“ omlouvala se znova ta holka. Konečně jsem měla trochu času si ji prohlédnout. Krásné dlouhé šaty jí splývaly okolo boků až ke kotníkům a jejich látka vypadala jako rozbouřené moře. Blonďaté vlasy jí sahaly jen k ramenům a oválný obličej zdobil světlý lesk na rtech a tenké linky na víčkách.

„Jsem Liz,“ podala mi ruku, když jsem si tu svou otřela do ručníku.

„Bella, těší mě,“ usmála jsem se na ni. Chudák holka. Už sice nevypadala na zhroucení, ale v obličeji byla stále bílá. 

Ze záchodků jsem odcházela o čtvrt hodiny později s vizitkou na Elizabeth Flewatterovou. Z blonďaté naivky se nakonec stala ředitelka nevýznamnější firmy v Seattlu. Toalety zřejmě sbližují a krvavé nosy dvojnásob.

Filip už na mě čekal před restaurací.

„Málem jsem se lekl, že jsi mi utekla,“ zasmál se. Znělo to skoro jako výhružka. Přitom jsem tu byla já ten, kdo by měl dávat nějaké limity.

„Vyrazíme?“ Přešla jsem to s grácií.

„Jistě.“ Filip se otočil a mávl na pingla. Ten hupl do černého vozu, aby s ním popojel o deset metrů blíž a dostal tučné dýško.

Když jsme konečně dosedli do auta, věděla jsem už přesně, co bude následovat.

„Ke mně?“ Natočil mým směrem.

„Ne, ke mně.“

Edward

Noviny zašustěly, jak jsem si je rozložil na stole. Stará dáma v sytě růžovém kabátku se na mě zamračila, ale pak už pokračovala v nekonečném pojídání svého koláčku. Kromě ní tu byli už jenom tři lidé. Postarší muž, který se věnoval zírání do prázdna, nějaká žena v kostýmku, která něco neustále sepisovala do mobilu, a mlaďounká servírka s dunícími sluchátky, která ignorovala i kávovar za pultem.

A někde mezi těmi lidmi jsem seděl já. Rozhodně jsem sem nezapadal, ale toho si nikdo nevšiml.

Už jsem tu byl několikrát a za tu dobu se tu změnila jen jedna prasklá židle, která teď už byla opravená. I lidi sem chodili pořád stejní. Jen se občas prostřídali.

Otočil jsem noviny na další stranu, což samozřejmě vyvolalo další varovný pohled od dámy v růžovém. Omluvně jsem pokrčil rameny, což babičku zřejmě uspokojilo aspoň na tolik, aby se otočila zpět ke svému desertu.

Noviny jsem mohl mít přečtené už pětkrát díky své přirozené rychlosti, ale to už bych od babči dostal kabelkou po hlavě.

Přečetl jsem si o hospodářské krizi a o chorém fotbalistovi a chystal jsem se znovu otočit, ale jakoby mi ta ženská četla myšlenky, otočila se ona na mě, zrovna když jsem chytl roh novin. Přitom jsem to byl zrovna já, kdo se uměl bez potíží dostat někomu do hlavy.

„Musí tady furt šustit? Nečetl snad nápis na dveřích? To je ale hulvát.“ Dunily mi její myšlenky v hlavě. Copak jsme v knihovně, sakra?

Vůbec bych se nedivil, kdyby na mě začala vrčet. I přesto jsem nedbal na babčiny výhružné pohledy a o to víc se snažil vyhnout jejímu pohledu. Přetočil jsem na další stranu. Na tu, která mě zajímala nejvíc. Přešel jsem očima několik článků, až jsem došel k nejzajímavějšímu z nich.

„Další zmizení v Seattlu,“ hlásal titulek.

„Podnikatel Filip Genage zmizel ve středu 15. května. Jeho případem se už zabývá seattleská policie, která čeká na podání návrhu o výkupné. Zatím se ovšem nikdo neozval. Je to už třetí zmizení v posledních dvou měsících. Náměstek policejního ředitele se zatím odmítl k případům vyjádřit.“

„Divný,“ zamumlal jsem, abych se přesvědčil o svých myšlenkách. 

„Pssst!“ ozvalo se hned odnaproti.

„Promiňte,“ zašeptal jsem do ticha, ale nikdo se na mě ani nepodíval.

Zaklapl jsem listy a rychle se zvedl, abych tou kabelkou opravdu nedostal. Nebezpečně se totiž houpala na opěradle židle. Vydal jsem se směrem ke dveřím málem po špičkách. Když jsem ale vycházel, neodpustil jsem si s nimi pořádně prásknout.

Město bylo v plné síle a sálala z něj energie. New York jsem měl rád. Jediné, co mi tu chybělo, byl smrkový les, kde bych se dostatečně nasytil. Kanada byla taky pěkná, ale běhat tam skoro ob den nebyl zrovna požitek.

I přes to všechno jsem už ale uvažoval o návratu. Chyběla mi má rodina, příroda okolo vily i Forkské počasí. Ano, i ten protivný déšť a chladná léta. I v NY totiž sem tam vysvitlo slunce, před kterým jsem se musel schovávat doma. Dokonce jsem se nejednou přistihl u přemýšlení nad Emmettem. To už jsem byl ale opravdu na dně.

S Emmettem jsem se naposledy bavil, když se mi snažil přes telefon vnutit přímou donášku ženské až do postele. Prý klidně i dvou, ať si řeknu. Típnul jsem mu to. Ani ne tak kvůli tomu návrhu, jako kvůli jeho narážkám, že na tři už nemám.

V New Yorku jsem byl už něco přes dva roky. Přijel jsem sem za účelem odpočinout si od rodinného štěstí umocňovaného upíří láskou. Už dávno jsem vzdal hledání po své vyvolené, ale tři spokojená manželství, které mi stále, ať nenápadně či zcela očividně, předhazovala, že sto let bez partnerky je opravdu hodně, jsem už nemohl vydržet.

Došel jsem až ke dveřím svého bytu s myšlenkami o podivných zmizeních, nevšímaje si ničeho. Snad jen velice nepředvídatelného návštěvníka uvnitř. Otevřel jsem je a už svou přirozenou rychlostí doslova vlítnul do bytu.

„Čau, brácho,“ zavrčel mi hlas u ucha.

„Emmette? Co tu děláš?“ Otočil jsem se na toho obra s úsměvem od ucha k uchu a musel jsem se taky usmát.

„Přišel jsem si pro tebe,“ zašeptal sotva slyšitelně a pootočil svou hlavou na stranu. Malá, švábí očka mu zamrkala.

„Moc vtipné,“ řekl jsem, ale nezasmál se. Jsem to ale kruťas. Emmett svěsil ramena a své oči upřel do země.

„Takže pravý důvod tvé návštěvy?“

„Jak už jsem řekl,“ otočil se a doslova skočil na velkou sedačku a vzhledem k tomu, jak vypadal, jsem se mohl s čistou bílou rozloučit. „Přijel jsem pro tebe.“ Natáhnul se a ruce si zapřel o opěradlo.

„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi tak špinavý?“ Riflové gatě měl od hlíny, boty měl zablácené, ve vlasech nějaké jehličí. Jediné, co bylo relativně čisté, byla modrá mikina s nápisem „Welcome to NY“.

„Cestou jsem se zastavil kus za Kanadskou hranicí,“ usmál se potutelně.

„Z Forks?“ Vykulil jsem oči čirým překvapením. Emmett a něco, co musel udělat navíc?

„Tak je to taková menší zajížďka, ale stálo to za to. Měl jsi vidět toho medvěda. Pohled měl horší než Jasper, když mu hodím jogurt do ksichtu.“ Zasmál jsem se. Vidět Jaspera s jogurtem ve vlasech a utíkajícího Emmetta, volaje, že aspoň byl kalorický, vždycky stálo za to. Jak se ale dostal Emmett k jogurtu bylo pro všechny stále záhadou. To bylo jeho tajemství, které ani jeho myšlenky nevyzradily.

Chybělo mi to.

„No tak šup, balíme. Mám tě prej přivést celého,“ zvedl se z té, teď už rozhodně ne čisté a nádherně bílé sedačky a zamířil si to k posteli. „Ptal jsem se, jestli by nestačila jenom hlava, ale Carlisle byl proti,“ pokračoval dál a přitom skládal různé věci do cestovní tašky, kterou objevil bůh ví kde. „Alice mi zas řekla, jestli by mi nestačilo, že by utrhla hlavu mně. Vypadá jako skřítek, ale duši má jako ďábel, to ti povím.“ Dopnul tašku a ve vteřině byl u mě.

„Tak co, jedeme?“ Taška mi přistála v náručí a Emmett vesele vykročil ze dveří.

Díky makulce za opravu a pevné nervy.

Díky vám za počtení. 

Mcfan

Autor: Mcfan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To (ne)jsem já - 1. kapitola :