Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To (ne)jsem já - 2. kapitola

02.08.2013 (12:15) • Mcfan • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2413×

2. kapitola

Edward

To je tak, když se rozhodnete vrátit se domů s nevypočitatelným upírem, který využívá sotva tak dvacet procent své megamysli.

Celou cestu jsem musel poslouchat Emmettovo vyprávění o rodině a škole, což by samo o sobě bylo zajímavé, přesto si to trochu přibarvil k obrazu svému. A zatímco já na něj nevěřícně koukal, on se chechtal jako blázen.

A když už hlásali z reproduktorů konec letu, všichni se radostně zvedli a dali se na odchod. Odchod – hromadné pádění ke dveřím odbavení.

„Jsme doma, brácho!“ zvolal Emmett nadšeně.

„Ještě ne.“

Prolétli jsme letištní halou, co nejrychleji nám to lidské oko dovolovalo a vyšli jsme ven. Všude bylo plno lidí a s nimi i pumpující krky. Ty mě ale v tuto chvíli vůbec nevábily. Soustředil jsem se na Emmetta, který se každou chvilku snažil vrhnout na procházející dámy a slečny a nabízel jim svého bratra – mě – i s tučnou odměnou. Samozřejmě se u toho nesmírně bavil, ale že ženy, na které sem tam bafnul, z toho budou mít nejspíš doživotní trauma, ho očividně vůbec netrápilo.

Proklínal jsem se, že jsem mu nedal na budku už předem, pro jistotu a klidnou cestu, už před odletem. Na to už ale nebyl čas. Bohužel.

Když jsme se blížili k autu, Emmett okamžitě skočil na místo řidiče.

„Sorry, ale já tě mám dovézt, ne ty mě,“ zamručel, když viděl můj zamračený výraz.

Trvalo necelou půlhodinku, než jsme dojeli na rozcestí, kde jsme odbočili na lesní cestu vedoucí k našemu domu. Chvíli jsme strmě stoupali a nechali auto zápolit s hrubou cestou až na její konec, kde to Emmett smykem zaparkoval.

„Rodino!“ zvolal Emmett ještě dřív, než jsme vystoupili. Ta už se shromáždila, aby přivítala svého jedinečného syna spolu s tím pošukem.

„Edwarde.“ Skočila mi okolo krku Alice a pevně mě zmáčkla. „Jsem ráda, že už jsi doma.“

Ostatní na sebe nenechali dlouho čekat a za chvíli jsem je měl na sobě všechny.

„A já jsem zůstal jako vždy nedoceněn.“ Smál se Emmett vedle. Asi za půl vteřiny potom na něm přistála Rosalie a někam se ztratili. Mohli jsme si všichni jen domýšlet, co bude následovat. Já ne. Mně to ulehčil Emmett svými velice peprnými myšlenkami.

„Musíš nám povědět, co jsi v New Yorku vlastně dělal,“ poplácal mě Carlisle po zádech.

„Carlisle, nech ho. Je doma asi po roce. Potřebuje chvilku,“ chytla ho za pas Esmé a odtáhla ho ode mě. „Běž,“ pokynula hlavou směrem k lesu. Nenechal jsem se dlouho pobízet a vyrazil jsem svojí přirozenou rychlostí do přírody.

Jak mi voněl prudký vítr, který mi čechral vlasy. Jak jsem byl rád, že jsem tady. Že jsem doma. Konečně.

Bella

Z černého nebe dopadal na zem prudký déšť. Lidé už byli schovaní doma, jen pár nešťastných jedinců se venku plahočilo s deštníky. Mokré vlasy se mi lepily k obličeji. Nechala jsem tenké pramínky vody stékat po svých pažích a soustředila se na studený beton, který jsem cítila na bosých chodidlech. Šaty jsem už měla promáčené a lodičky, které jsem pevně svírala v levé ruce, se plnily vodou.

Kráčela jsem si ladně, opita nabitou mocí. Nemohla jsem si vzpomenout, co jsem chtěla udělat.

V mysli se mi objevovaly obrázky voňavých palačinek, které někdo z vrchu poléval javorovým sirupem. Chtěla jsem udělat palačinky? Vážně?

Nastavila jsem znova tvář dešti právě ve chvíli, kdy mi někdo položil svou dlaň na rameno.

„Slečno? Jste v pořádku?“ Povědomý hlas mě přiměl se otočit.

„Prosím?“ Hleděla jsem na dívku s krátkými, blonďatými vlasy a snažila se vybavit, odkud jí jen znám.

„To se mi jen zdá! To je ale náhoda. My už jsme se přece potkaly,“ zvolala nadšeně a s výrazem plným očekávání čekala na mou reakci. Zřejmě jí můj nepříliš chápavý výraz trochu zarazil, ale hned se vzpamatovala. „Liz! Liz Flewatterová! Přirazila jsem ti nos do dveří!“

„To byla ale pecka.“ Myšlenky jakoby byly mnohem hlasitější, po… tom. Vždycky to tak bylo a já nevím proč. Vlastně v téhle chvíli nevím nic. Jen místo palačinek jsem si vybavila minulou noc.

Mysl mi náhle zaplavila úleva. Mozek se uvolnil. Óóó ano, odtud jsem si vybavovala její obličej. Uběhlo sotva pár hodin. Pár hodin, kdy jsem seděla s protivným chlapíkem naproti sobě a čekala na vhodný okamžik lovu. Pár hodin, kdy mi Liz vrazila dveřmi do obličeje. A já to všechno byla schopna vypustit.

„Ano, vzpomínám si.“ Usmála jsem se a hodlala dál pokračovat v cestě. Jenomže Elishabeth se nechtěla jen tak lehce vzdát.

„Tak počkej přece. Vždyť nastydneš!“ Udělala pár větších kroků, aby mě dohnala a vystrčila mi nad hlavu svůj maličký deštník. Pro jednu osobu byl akorát, ale když měl schovat nás dvě, zřejmě technika zklamala. Kde jen udělali vědci chybu? jak by řekl můj otec. Otec.

Zarazila jsem se. Vzpomínka, i když tak malá, do mě udeřila natolik, že jsem zastavila namístě.

„Je ti něco? Možná bys měla zajít ke mně na trochu horkého čaje. Uvidíš, je skvělý. Jsem si jistá, že dělám ty nejskvělejší-“ Mluvila. Ale já ji vnímala jen naoko. Tak málo, jak to jen můj mozek dovolil. Snažila jsem se urputně vyvolat tu vzpomínku znovu, ale už to nešlo.

Chvíli trvalo, než jsme došly k Lize domů. Odhadem tak dvě tři ulice a ocitly jsme se u vchodových dveří řadového domku na kraji Seattlu. Vypadal velice útulně. Byl shrbený mezi stejnými kopiemi červeného a světle žlutého domu a jeho bílá barva hezky kontrastovala s tmavým dřevem.

Vešly jsme do menšího prostoru představujícího obývák s krbem v rohu místnosti. Liz odpelášila někam pryč a nechala mě odkapávat na čistě bílý koberec. Všechno bylo ve světlých barvách. Nábytek, dekorace, závěsy. Sem tam se objevila mořská modrá nebo kávově hnědá barva.

Nastražila jsem uši, když jsem zaslechla zvuky. Po chvíli jsem si uvědomila, že je to zpěv. Čisté pobrukování z vedlejšího pokoje. Nepoznala jsem melodii, ale zněla lehce. Až bych řekla, že naprosto čistě. Jako všechno, čím se Liz obklopovala.

Čistota, řád, hudba. Nemusela jsem mít na to zvláštní schopnost, aby mi docvakla ta správná kolečka.

„Nesu ten čaj,“ ozvala se přímo za mnou. Ani jsem si nevšimla, že melodie utichla a Liz se přesunula až za mě.

„Díky,“ hlesla jsem a vzala modrý hrníček do rukou. Čaj nebyl ani moc horký, ani moc chladný. Dával přesně takové teplo, které vás nemůže spálit, ale zahřeje.

„Posaď se,“ ukázala na křesílko u krbu. Rozešla jsem se tím směrem, ale nesedla jsem si.

„Posaď se.“ Lizin hlas zněl teď mnohem hruběji než předtím, přesto ale neztrácel na své základní jemnosti.

Zůstala jsem stát a dívala se jí do tváře, kde se jí objevil strach a bezmocnost.

„Prosím.“ Zavřela oči, „posaď se.“ Vyslechla jsem ji a svalila se do křesla. Sedla si naproti mně do na chlup stejného křesla a něco zabručela. Chvíli jsme se obě dívaly do praskajícího krbu. Ani jsem si nevšimla, že by ho někdo rozmíchal.

„Je elektrický,“ řekla Elisa, jako by mi četla myšlenky. „Mám na něj i ovladač,“ pronesla na to hrdě. Neodpověděla jsem a dál se dívala do tančících plamínků. Několik minut jsme obě byly zticha. Svět jako by se zastavil. A pak si Liz zas začala pobrukovat. Stejnou hudbu, jako předtím v kuchyni.

Ani jsem se nehnula, abych ji nevyrušila. Když si ale Liz všimla, co dělá, okamžitě přestala.

„Elishabeth?“ Snažila jsem se znít stejně jemně jako ona, ale místo toho se mi z krku vydral jakýsi podivný tvrdý hlas.

„Liz,“ přerušila mě. „Prosím,“ dodala tiše.

„Ty… Ty jsi…“ Odmlčela jsem se. Nechtěla jsem jí to dělat těžší, než už to jistě má.

„Autista, ano.“ Zavládlo zas ticho. „Ale není to přesné.“

„Jak to myslíš?“

„Nikdy se to u mě opravdu neprokázalo.“ Mluvila hrozně potichu. Musela jsem se plně soustředit na její slova, aby mi neunikla žádná důležitá hláska. „Nemám všechny rysy.“

„Co to znamená pro tebe?“ Hlas jsem přizpůsobila její tiché frekvenci.

„Že musím být opatrná.“ Ticho. Už nebylo tak tíživé jako předtím, přesto se nad námi něco neslo. Jakoby nevyřčená otázka, kterou se jedna z nás snažila držet v sobě nebo co.

„Bello?“ Vyslovila to jméno s takovou úctou, že jsem se musela usmát. „A co jsi ty?“

„Já? Jak to myslíš?" Vykulila jsem oči. Stále jsem ještě cítila studená, mokrá záda a bosé nohy jsem měla jako kus ledu. Teď mi ale připadalo všechno tak hrozně vzdálené a nedůležité, že jsem nic z toho nevnímala. 

„Tak jak to říkám,“ zasmála se tichounkými zvonečky. „Všimla jsem si, jak rychle ti přestala téct krev na těch záchodech. Normálně by ti totiž tekly Niagáry ještě dlouho po tom. Tak co je to, hm?“ Pořád měla úsměv na rtech. Je to sranda. Haha. No, já jsem měla docela ucvrknuto.

„Ehm… Já nevím, o čem mluvíš.“

„Tak ty to nevíš?“ zeptala se zaujatě.

„Ne.“ Zadívala jsem se jí do pomněnkových očí, které se jí zaleskly zvědavostí. Chvíli jsme tak mlčky seděly, když se odněkud ozval zvuk zvonícího telefonu. Nebo budíku. Každopádně to bylo to hnusné, táhlé pípání, co vám má něco připomenout.

„Omlouvám se,“ vyskočila z křesílka a odběhla někam do neznáma. Pár sekund na to, se vrátila s telefonem v ruce. Bílým telefonem.

„Dneska mám domluvenou terapii,“ řekla trochu zahořkle a omluvně zároveň. „Můžeš tu zůstat.“

„Ne, já už pojedu. Mám něco na vyřízení.“

Poděkovala jsem Elishabeth, zvedla se, nazula lodičky a vydala se ven, kde stále z nebe padal hustý déšť.

„Tak zase někdy,“ mávla jsem na Liz stojící ve dveřích. Sama, novými ulicemi, jsem šla ke svému autu, od kterého mě dělilo pár bloků. Už jsem si vzpomněla, co jsem chtěla.

Vypadnout odsud a to co možná nejdál. 

Děkuji makulce za korekci a čas, který jí věnovala.

Tak, musím vám hlavně poděkovat za ty úžasné komentáře, které jste mi nechali u první kapitoly! 

Co se týká Belly, jako nové bytosti v povídkách, nic vám dopředu prozradit samozřejmě nemůžu. Jen doufám, že nebudete zklamaní. 

A ano, povídka by měla být oddechovka. Takový klidný, pomalý průběh děje. Drama jsem si užila s prvotinkou, a tam se mi to moc nepovedlo. Tak proč na to tlačit? :) 

Doufám, že se vám tato kapitola líbila, i přes svojí délku. Ráda si zas počtu vaše krásné komentáře. :)

Mcfan

Autor: Mcfan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To (ne)jsem já - 2. kapitola: