Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To (ne)jsem já - 3. kapitola

10.08.2013 (16:15) • Mcfan • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2335×

3. kapitola

Bella

Tichý motor utichal ve stále nekončícím lijáku. Svět byl stále ponořený do tmy, která byla časem stále hustší a hustší. Ruce, které jindy křečovitě svíraly volant, teď byly zlehka opřené a prsty o něj jemně bubnovaly. Symfonie mi zněla v uších a nenechala promlouvat mé myšlenky. Což bylo dobře. Zároveň mě ale nutila se dívat na cestu před sebou, což bylo také dobře.

Výborně, skvěle, všechno bylo fajn. Nechávala jsem se opíjet hudbou a chvílema jsem si připadala jak sjetá. Kdyby mě chytli policajti, jela bych rovnou s nimi. Mé kroucení po prázdné cestě by totiž určitě nebylo jen tak.

Sjížděla jsem prázdné silničky pryč od Seattlu a čím jsem byla dál, tím víc mi byly krajiny porostlé vysokými jehličnany příjemnější.

Nechala jsem svého broučka doslova klouzat po jezeru, co mělo připomínat cestu, a vychutnávala jsem si pohled do tmy. Úchvatné.

Nesnáším řízení za tmy. Bojím se jí a ještě k tomu nic nevidím. Nevím, kam jedu. A i když bych to nevěděla ani za dne, má panika je mnohem větší.

Jakmile ale vidím okolo sebe hustý tmavý les, ještě to posiluje mé srabáctví. Sem tam zahlídnu děsivou příšeru, jak skáče na mé autíčko, a polije mě studený pot.

Hudba se začínala přerušovat, když jsem vjela na obzvlášť zarostlé místo, a mně se stáhl žaludek. Jakmile se rádio zas dalo do kupy, mohla jsem se zase narovnat a vydechnout. Ne na dlouho.

„Co je to za místo?“ mluvila jsem do šumění rádia bez signálu. Několikrát za sebou jsem ho flákla, aby se vzpamatovalo, ale nepomohlo to. Už jsem se začínala smiřovat s tím, že lalá vypovědělo službu na dobu strávenou v těhle pustinách, když mi auto párkrát zaškytalo, žbluňklo, a než jsem dojela ke krajnici, naprosto umřelo.

„Do hajzlu!“ Třískla jsem dveřmi a shlížela už venku okolí. Byla tma. Jasně že byla tma. Byly tři ráno, ale díky svému nově nabytému adrenalinu jsem vylezla ven z toho proklatého auta za deště a překonala tak své fantazie, že mě něco sežere. Měla jsem mnohem horší, sakra, o hodně horší, problém.

„To snad není pravda!“ zahalekala jsem a chytla se za vlasy. Měla jsem na krajíčku. Obíhala jsem auto pořád dokola a odolávala pokušení začít do něj kopat. Otvírala jsem a zavírala kapotu, kufr, všechny dveře a místa, která normálně určitě nemají být na dešti. Jsem si jistá, že na některá by se voda určitě dostat neměla…

Já ale byla úplně mimo. Nebylo to poprvé, kdy mi tohle vozítko vypovědělo službu, ale vždy jsem nějak poprosila a ono se zázrakem rozjelo. Snažila jsem se vzpomenout, co by mohlo být důvodem jeho tvrdého spánku, a okatě ignorovala vzpomínky na červený blikající kohoutek za volantem.

Sedla jsem si zase zpátky za volant a pevně do něj zaryla nehty.

„Miláčku,“ vydechla jsem a čekala, že třeba skřípne nebo něco. „Víš, srandy bylo dost, ale co už jet?“ Zase nic. „No tak. Vím, že jsem ti neměla nadávat do kreténského auta. Mrzí mě to.“ Ještě jsem poslouchala, ale nic, kromě bubnování deště na kapotu, se neozvalo. Realita, že jsem si právě povídala s autem, na mě narazila. „Sakra, sakra, sakra,“ zaklela jsem znova.

Natáhla jsem se pro kabelku na sedadle spolujezdce a vystoupila. Bezmyšlenkovitě jsem vytáhla telefon a začala prohledávat kontakty. Než jsem ale doklikala na konec seznamu, telefon mi vyklouzl z ruky a spadnul přímo do louže, kterou jsem měla pod nohama. Tomu se snad nedá říkat ani blbá náhoda.

Hodila jsem mokrý telefon zpátky do auta, které jsem zamkla, a hrdě si to, na vysokých podpatcích, štrádovala cestou po podivné klikaté silnici. Podlamovaly se mi kotníky každý druhý krok a ruce se mi klepaly zimou. Spolu s kabelkou. Nálada okamžitě na bodu mrazu. Doslova.

Nevěděla jsem, kam jdu, proč jdu směrem, jakým jsem šla, ani proč mám takovou smůlu. Pořád jsem se otáčela, jestli se nepřiřítí nějaké auto a třeba mě nezachrání. Asi byli všichni hrdinové momentálně zavalení prací, protože žádné auto, ano opravdu žádné za nějakou poslední hodinu a půl, nejelo.

Mumlala jsem si pro sebe různá motta a dodávala si neviditelnou odvahu pokračovat, ale nechtělo se mi. Přemýšlela jsem, jestli se třeba nevrátit zpátky a nepřespat v autě, když zahřmělo.

Záblesk světla nade mnou, jako by mi zároveň rozsvítil žárovičku. Přeskočila jsem příkop mezi silnicí a lesem a vyhrabala jsem se přes keře až pod stromy. Déšť ustal a mě zachvátilo teplo. Už tady nebyl takový ten lezavý chlad, ale příjemné teplíčko. Sundala jsem si boty a jemně nakračovala po jehličí. Zem se zdála být skoro suchá, jelikož přes vysoké stromy se moc vody nedostalo. Ďábelsky jsem se usmála nad svým skvělým nápadem. Když se budu stále držet silnice, nemám šanci se ztratit.

Něco zašustilo a já se musela otočit kolem své osy a utěšovat se, že to byl jen vítr. Napadlo mě totiž, že po mně jdou určitě divoká zvířata, která mají hlad, a tak jsem začala preventivně zpívat. Byla jsem si stoprocentně jistá, že teď už se ke mně nepřiblíží.

Edward

Pár hodin. Pár hodin, a já jsem byl stále v lese. Sám. A to, i když jsem byl sám v New Yorku.

Těšil jsem se na svoji rodinu, avšak stále jsem oddaloval naše setkání. Nechtěl jsem jim povídat o tom, jak strašně jsem se cítil sám, i přestože jsem si to tak vybral. V uších mi ještě zněl Emmettův hlas: „Přijel jsem si pro tebe.“

„Kolem a kolem to zní docela děsivě,“ pomyslel jsem si. Vyhrnuté rukávy jsem si posunul ještě o trochu výš a chytil padlou laň za nohy. Přehodil jsem si ji přes ramena a popošel kousek k vyhloubené jámě.

Povzdechnul jsem si, když jsem házel zvíře na mých ramenou do zarostlé propadliny. Zakrvácená srst se třpytila v ranním svitu a její černá očka už byla vyhaslá.

Sednul jsem si na kraj a zadíval se na nebohé zvíře, které leželo klidně, jako mrtvý jednorožec v Harrym Potterovi.

Les voněl po dešti a z větví sem tam dopadaly na zem kapky vody. Slabé sluneční paprsky nesměle vykukovaly za vrcholky stromů a já cítil příjemný chlad ze studené půdy pode mnou.

Připravoval jsem se psychicky na návrat zpět domů, když mě z myšlenek vytrhl neznámý pach. Byl slabý, ale už teď jsem mohl rozeznat vůni máty. Čerstvé máty po sprše.

Stále jsem seděl a nechtěl se ani hnout z dosahu příjemné vůně. Netrvalo ale dlouho a já zaslechl dívčí hlas a s ním i tiché bušící srdce. Zkoprněl jsem na místě.

„Do hajzlu, je tu někdo?!“ volala přiškrceným hlasem. Měla ho nepřirozeně zhrublý. Musela halekat už celé hodiny.

„Haló, jedna dáma uprostřed lesa, úplně sama. Potřebovala bych chrabrého zachránce!“ zavyla zoufale o hodně blíž než předtím.

Měl jsem chuť na ni počkat a pomoct jí, ale přemohl mě instinkt a já skočil za nejbližší strom, abych se schoval.

„To je na nic,“ povzdychla si a pokračovala dál. Silné aroma máty mísící se s jahodami se přibližovalo stále rychleji. Musela chodit hrozně rychle, i když v tom roští, co bylo okolo, se mi to nezdálo moc proveditelné. Několikrát zakopla a spadla. Zaklela, ale pak se zvedla a pokračovala dál. Výdrž teda měla fascinující.

„Jestli mě tu něco sežere, tak přísahám bohu, že jako duch budu votravovat v těchhle lesích do alejuja,“ pohrozila do ticha lesa.

Podíval jsem se zpátky k mrtvé lani a horečnatě přemýšlel. Jestli ji uvidí, bude to problém. Když ale potká mě, mohlo by to špatně dopadnout. Moc výběrů nebylo. Tak jako tak, bude to průšvih.

Vyšel jsem zpoza stromu, právě když byla asi deset metrů ode mě. Stále mě ale neviděla.

„Musí tu přece někdo být. No, asi ne, ale stejně. No tak,“ zastavila se a otočila se dokola, „hal- Aha!“ její pohled se právě zastavil na mně. S rozcuchanými vlnitými vlasy a malou postavičkou vypadala jako lesní víla. Víla, která před minutkou skočila do vody a pak se vymáchala v jehličí.

„Díky bohu!“ usmála se a začala přeskakovat křoviska směrem ke mně. Dávala si pozor, aby nespadla, přesto se jí nohy několikrát velice nebezpečně zakymácely. Byla bosá, v rukou svírala kabelku a černé lodičky. Na sobě měla zvlhlé tmavě modré šaty a vlasy měla v podivném uzlu stočené na pravé rameno.

„Konečně,“ vydechla si přede mnou. „Volám tady už celé hodiny.“ Nemohl jsem vydat ani hlásku, a tak jsem stál, stále překvapený její přítomností v mém obzoru.

„Co, ehm, tady děláš?“ vyšlo mi z úst. Vůbec ji ta otázka nevyvedla z míry. Naopak se jí ještě ulevilo.

„Jsem tady na houbách,“ pronesla sarkasticky. No, já stále nechápal. Vůbec jsem neslyšel její myšlenky a její silný nadhled pro věci tomu moc nepomáhal. „Hele,“ pronesla tiše, jako by nás tu někdo mohl slyšet. „Já si budu myslet, že ty podivné červené skvrny na tvém tričku jsou od malinové limonády a ty mi, prosím, ukaž cestu, kudy se vrátím na silnici.“

„Od malinové limonády?“ usmál jsem se.

„Přesně tak,“ pronesla vítězně.

„Půjdeš tímhle směrem,“ ukázal jsem doleva prstem. „Hodně štěstí,“ zamumlal jsem a hodlal se vypařit opačným směrem.

„Počkej,“ zasyčela najednou bezradně. Chvíli koukala do všech stran a ruce si dala za záda jako neposlušná školačka. Překvapený z její náhlé změny tónu, jsem se vyjeveně začal dívat stejně jako ona. Všude možně, jen ne na osobu přede mnou.

„Já… no, ztratím se i na deseti metrech čtverečních,“ přiznala se. „Nemohl… nemohl bys mě dovést trochu blíž?“ Chtěl jsem si dát facku. Nechat ji takhle zřízenou uprostřed lesa.

„Jsi to ale gentleman, Edwarde,“ nadával jsem si v duchu.

Nemohl jsem si nevšimnout, že se jí evidentně základní obranné a varovné signály vyhnuly, jelikož se přiblížila ještě o něco blíž a srdce měla už o něco klidnější. Byla opravdu podivná, víla. Ano, opravdu jsem si myslel, že je to víla.

„Proč ne.“ Ještě se tu ztratí znova. A to by tak chybělo. 

Autor: Mcfan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To (ne)jsem já - 3. kapitola: