Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To (ne)jsem já - 4. kapitola

20.03.2014 (19:45) • Mcfan • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1515×

4. kapitola

Bella

Stephen. Stephen Jafris. Hloupé jméno krásného muže. No, spíše kluka. Mohlo mu být tak ke dvaceti, ale jeho vyspělost mu věk pošoupla tak ke třicítce. Ne, dobře. To jsem trochu přehnala. V duchu jsem se zachechtala nad naivností svých myšlenek. 

Mohl se vrátit z večírku někde v tomhle děsném prostředí, nebo taky mohl být to, co jsem si myslela. I když na to teda byl moc mladý. No, mohou tady vládnout úplně jiné směry, bůhví, kde jsem.

Znovu jsem se podívala na jeho krásnou, řezanou čelist a světlá, medová očka. Projela jsem mu pohledem přes jeho pevné, vypracované ruce až k jeho břichu, které se skrývalo pod volným tričkem. Zarděla jsem se, když jsem si uvědomila, že jsem se pohledem ocitla až u jeho kalhot, tam, kde jsem se nikdy ocitnout neměla.

„Takže Bella, Bella Swordsová?“ ujistil se už po několikáté. Šli jsme docela dlouho směrem, kterým bych rozhodně nešla. Byla jsem přesvědčená, že kdybych nenašla Stephena, asi bych se zhroutila. Nutně jsem už potřebovala dávku energie a nedokážu si vybavit, proč jsem se rozhodla vejít do toho lesa. Možná jsem si od toho slibovala, že narazím na nějakého houbaře, ale jsem tak naivní, že jsem jen tak myslela, že v noci seženu v hlubokém lese člověka? Houbaře. Někdy jsem fakt na prášky. 

„Jo, jo, Swordsová.“ Jestliže jsem mu nechtěla ublížit, musela jsem mu trochu změnit mé pravé příjmení. Tajný agent v lodičkách, jo. Cítila jsem, jak se mi zase rudá žene do tváří. Ačkoliv by mi to mělo být jedno, ale v jeho očích jsem chtěla vypadat jinak. Možná bych mohla zkusit, aby na to zapomněl, ale chtěla jsem to?

Jistě, filozofické otázky by mi šly, ale skutečnost už tak lehce ne.

„Divný jméno,“ šeptl si s odvrácenou hlavou někam do větru. Patrně jsem to neměla slyšet, ale jsem to přece jen já, a i když jsem věděla, že jsem to „neslyšela", musela jsem na to hned odpovědět. 

„Vlastně mám pocit, že je ze Švýcarska,“ vyhrkla jsem zbrkle. Překvapivě se na mě podíval, jako bych mu oznámila, že jsem těhotná. 

Vždyť na to ani nemáš postavu! Jinak, když mi nikdo neskládá komplimenty, proč bych si je neřekla sama. 

„Jo? Zajímavý.“ Obličej stáhnul do podivné grimasy, která asi měla zamaskovat to, že ho to vůbec nezajímá. Chtěla jsem mu vysvětlit, že nemám vlastně ani páru o tom, kde moje vymyšlené jméno vzniklo, ale motala jsem se do toho stále víc a víc.

„No, předkové odtamtud nejspíš pocházeli. Prarodiče se, myslím, do Ameriky dostali na lodi,“ nadhodila jsem a na opačnou stranu, než kde stál, jsem hodila nechápavý výraz. Pochybuju, že by se to rozhodli přeplavat.

„Takže bys měla umět pár slov švýcarsky, ne?“ usmál se na mě a mrkl po mně zvláštním pohledem, za kterým bylo něco schovaného.

„Pár slov bych asi dala dohromady,“ usmála jsem se na něj zpátky, nadšená, že se konečně zajímá. Po jeho vyprsknutí smíchy, jsem však pochopila, co bylo schovaný za jeho džentlmenským tlemením.

„Švýcarština neexistuje, že jo?“ Musela jsem být rudá, jak rajče, ale snažila jsem se pořád tak nějak držet. Jsem lepší, jsem lepší, opakovala jsem si, ale moc to nepomáhalo. Copak jsem tak blbá, že jsem dobrovolně prohlásila, že umím švýcarsky? Měla bych být ještě naštvaná na sebe, ale přistihla jsem se, jak se mračím spíše na něj, jak jsem byla vytočená, že si ze mě někdo udělal srandu. 

„Stává se,“ odpověděl už klidným hlasem Stephen, ale stále úplně neovládal své koutky, které mu cukaly. „A myslím, že už jsme tady.“ Ukázal prstem na odlehlou silnici schovanou za nějakým křovím. „Když půjdeš potom doprava, dostaneš se až do města.“

„A to město je, ehm, to…“

„Forks,“ odtušil suše.

„Tak díky moc.“ Chtěla jsem se ho ještě na něco zeptat, ale jakmile jsem se otočila, už si to rázoval na druhou stranu. Hm, pomoct, ale ne aby se nám zašpinily ruce. Ztratil se mi z dohledu ani ne po minutě, takže jsem se zas ocitla sama. Tentokrát sice o něco blíž cíli, ale stále tak trochu ztracená.

„Berete tu karty?“ Dívala jsem se do svojí prázdné peněženky a bylo mi trochu šoufl. Copak tady nemají bankomaty?

„Jistě,“ odpověděla buclatá ženština za pultem trochu uraženě. Oddychla jsem si a podala jí svůj jediný zdroj peněz. Možná nebylo až tak nejlepší odjíždět ze Seattlu. Tam jsem měla aspoň teplý byt a něco k jídlu. Při vzpomínce na jídlo jsem se musela držet, abych nepotřebovala kyblík na sliny. 

Zazvonil mi telefon, ale jen na vteřinu, než se zase vypnul. Hloupá hračka 21. století. Podívala jsem se na číslo, ale nikoho takového jsem neznala. Přesně ve chvíli, kdy jsem však číslo vytočila, začala na mě mluvit recepční, takže jsem mobil zas vypnula a nechala si podat klíče od pokoje.

Na Forks to byl ještě velký luxus podle toho, co jsem zatím viděla po cestě sem. Malé městečko s průměrným obyvatelem nad šedesát až smrt a pokud se tu objevila nějaká mladá duše, ihned se radši někam schovala. Nedivila jsem se, že jsem o tomhle místě v životě neslyšela. Život nikdy neslyšel o tomhle městě. 

„Pokoj máte nahoře, číslo dvanáct,“ ozvala se madam znova.

„Díky.“ Rozešla jsem se nahoru se svým psaníčkovým zavazadlem. Vzpomněla jsem si na svoje miloučké autíčko, které muselo trpět někde na cestě sem, a připomněla si, že musím zavolat odtahovku.

Telefon se rozezvonil znovu a tentokrát to vydržel až do druhého zavibrování. Bohužel, tak vymakaný na to, abych ho stihla zvednout, rozhodně nebyl.

„Musím zavolat Pedrovi, aby mi ten krám vyměnil,“ zaklela jsem si pro sebe a zabouchla za sebou dveře. Vytočila jsem neznámé číslo podruhé a vydržela, než to dotyčný zvedl.

„Ahoj!“ Nadšený hlas na druhé straně mě trochu vyděsil. Nemohla jsem si ale stále přirovnat, odkud ten holčičí hlas znám.

„To jsem já, Liz,“ ozvalo se po chvíli, co jsem nebyla schopná odpovědět.

„Liz?“ Připadala jsem si dneska trochu mimo. Proč mi Liz volá? A byla tu ještě jedna maličkost, která mě trochu vyhodila mimo trasu. „Kdes vzala moje číslo?“ Můj hlas trochu přeskakoval z nedávného hulákání v lese. V životě už nepáchnu do oblasti s více jak třemi stromy v okolí padesáti metrů.

„Jak jsi dojela?“ Elisabeth mou otázku naprosto ignorovala. „Líbí se ti tam?“

„Liz, počkej. Odpověz mi na moji otázku.“ Měla jsem pocit, že mi hlava pomalu vypovídá denní šichtu. „Kdes na mě vzala číslo?“

„Ale tak, no, v práci,“ šeptla trochu nejistě do telefonu, „Jsou tam prej pěkný lesy, ne?“ Pokračovala dál ve své nesmyslné konverzaci. Tedy podle toho, jak jsem byla zaseklá já, spíše monologu. 

„Jo jo, je tu hodně zeleno,“ zasmála jsem se uvolněně a naprosto vzdala všechnu svou sílu dál zjišťovat, proč se mi tahle holka pořád plete do života. „Moment,“ vyhrkla jsem najednou, jak mi pomalý postřeh vklouznul do hlavy. „Jak víš, že jsou tu lesy, sakra?“ Uvolněnost padla stejně tak, jak přišla. Už jsem do telefonu téměř křičela.

„Prosím tě, Bello, uklidni se. Nějaký člověk našel auto, ve kterém byla má vizitka. Nejspíš jsi jí měla položenou na sedadle, jelikož do auta se nedostali, tak se o něj hlavně neboj jo? Volala jsem pak do všech penzionů a ubytoven v nejbližším přilehlém městě, ale nikde mi nepotvrdili, že ses k nim dostala. Chtěla bych vědět, kdes celou noc byla. To auto tam prý muselo stát minimálně den,“ vychrlila se sebe a já najednou pocítila příval vděčnosti za takovou osobu. „Bála jsem se, protože naposled jsi jela ode mě a no, nevypadala jsi příliš jakože fajn, tak jsem ti pro jistotu volala, ale máš nějakého špatného operátora, nedá se vyzvánět.“

„To je… Díky, Liz.“ Nemohla jsem nalézt slova pro osobu, se kterou jsem se viděla dvakrát v životě, a ona se už o mě strachuje.

„Víš, myslela jsem, že bych se za tebou stavila a rovnou ti nechala přivézt auto, jestli o to stojíš teda.“ Už mi zase veselým hlasem cvrdlikala do mobilu.

„Jo, jasně, přijeď, jsem ve Forks. I když to bys sis taky zjistila.“ Jediné, co jsem teď potřebovala, byl pokec na kávičce. Jenomže jsem měla tušení, že to musím podstoupit, toho jsem si byla vědoma. „Jen..." Odmlčela jsem se, když jsem sundavala ručník z háčku v koupelně, „kdo že ti to volal?“ Pomalu jsem si sundávala lodičky a uchem si u ramene přidržovala ten ďábelský přístroj.

„Hm.“ Liz na druhé straně evidentně s něčím chvíli zápasila, než se ozval šustivý zvuk, jak vytáhla jeden z papírů. „Mám to tady napsané." Sakra, kdo vymyslel zip na zádech? „Volal mi nějaký Edward Cullen.“

Mcfan

Autor: Mcfan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To (ne)jsem já - 4. kapitola: