Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To nedovolím! Prolog + 1. kapitola

22.04.2012 (15:15) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1539×

Prolog

Bella

Seděla jsem v křesle a v náručí objímala svého novorozeného syna, Joshe. Byl tak krásný. Drobounké ručičky měl sevřené v pěst, malinké prstíky s malinkými nehtíky bílé od toho, jak je svíral. Těch pár vlásků, co měl na hlavičce, mělo tmavou barvu. Asi bude po tatínkovi. Vlastně by to bylo fér, holky byly po mně, tak synáček bude po tátovi. Po tátovi – Jacobovi. Po tátovi – vlkodlakovi. Při této představě jsem se nepatrně zachvěla. Tak i můj syn bude napůl zvíře. Bude běhat po lesích a nebude mít pud sebezáchovy. Už teď jsem na něm některé rysy viděla. Třeba to, jak si teď zívl a zkroutil při tom jazyk. Jo, zrovna jako tatínek.

Vzhlédla jsem a podívala se kolem sebe. U kamen si tiše hrály naše dcerky, Lana a Kara, dvojčata. Hnědé vlasy dlouhé po pás jim ve světle ohně tlumeně probleskovaly. I ony byly krásné. Jemné nosíky, plné rty. Nádherné tmavé oči, jediná věc, kterou mají po Jakovi. Zálibně jsem je pozorovala. Byly od sebe naprosto k nerozeznání. I já jsem s tím měla problém, a to jsem byla jejich matka. Jacob mi jednou řekl, že nemají pach, a jsou tudíž nerozeznatelné. Zvláštní. Tím se teď ale nebudu trápit, pokud vůbec někdy.

Spokojeně jsem se pro sebe usmála. Mám milujícího manžela a tři krásné děti. Co víc si přát?

1. kapitola

O čtrnáct let a sedm měsíců později

Bella

Zrovna jsem stála u kuchyňského sporáku a míchala polévku, když do domu vběhl Jacob s Joshem. Byli si opravdu podobní, Josh připomínal svého tátu, když byl stejně starý. Okamžitě si sedli ke stolu a popadli lžičky.

„Mami, nebudeš věřit, co mi teď táta řekl. Zrovna jsem se vracel z hlídky a potkali jsme se u jezera,“ zahuhlal na mě syn s plnými ústy.

„Tak to spolkni a řekni mi to. Nebo víš co, v klidu se najez, on mi to táta řekne sám. Jaku?“ Zvedla jsem na něj obočí. Ten rychle polkl sousto a mrkl na mě.

„Dozvěděl jsem se to před chvílí od Sama. Představ si, vrátila se k nám Leah.“ Tak to bylo opravdu překvapení. Leah jsem viděla naposledy týden před tím, než se do mě Jake otiskl. Když se rozhodla opustit kmen, dost tím všechny zaskočila. Později mi Jake řekl, že už nemohla žít vedle Sama a Emily, když spolu byli tak šťastní.

„Teda. Jak je tu dlouho?“

„Asi hodinu. Neviděl jsem ji, jen mi to Sam řekl.“

„Zůstane už doma?“

„Tak to těžko říct. Můžeš se jí zeptat. Miláčku, promiň, musím jít. Musíme ještě dořešit Leah ve smečce.“

„Tak se měj pěkně a přijď aspoň jednou včas domů, prosím.“ Rychle po mně bleskl úsměvem a zmizel. Josh se vypařil chvíli po něm.

S povzdechem jsem sklidila ze stolu a umyla nádobí. Je až neskutečné, jak jsou na sebe podobní. Hlavně povahově. Zavolala jsem holky na jídlo. Vběhly dovnitř celé rozcuchané. Jasně, zase byly v lese. Bohužel i u nich se později projevil gen přeměňování.

Hned po jídle se zvedly. „Mami, jdeme zase ven, jo?“

„Jasně. Do osmi doma, jasné?“

„Do osmi? Josh si přijde kdoví kdy a my musíme do osmi?“

„Josh narozdíl od vás běhá hlídku. Nezlobte mě. Jdu taky ven, asi se podívám do města. Takže v osm.“ Víc jsem se s nimi nebavila a odešla ven. Zkusím najít Leah, zjistím co a jak. Jen se bojím, že to nebude tak jednoduché, protože nevím, kde by mohla být. Snad není taky v lese.

Naštěstí jsem na ni narazila hned po pár metrech. Vyvalila na mě oči. Vůbec nevěděla, že jsem se přivdala mezi Quileuty.

„Bello? Jsi to ty?“ Přikývla jsem. „Co tady děláš? Myslela jsem, že tě ta tvoje pijavice přemění, a ty místo toho…“ Hleděla na mě vytřeštěnýma očima. Lehce jsem se pousmála.

„Vdala jsem se za Jacoba, když se do mě otiskl. Ale to je dlouhý příběh. Nechceš zajít k nám na návštěvu? Popovídáme si a všechno si vysvětlíme.“

„Ja–jasně, proč ne?" Bok po boku jsme se vydaly do našeho domu, na který jsem byla náležitě pyšná. Pomáhala jsem ho stavět a celý jsem ho zařídila sama. Otevřela jsem vstupní dveře a gestem ji vyzvala, ať vstoupí. Sedly jsme si ke stolu a já přinesla pití a ořechový závin, který zbyl z minulého dne. Leah se nervózně ošila a pak se na mě nesměle podívala.

„Jsem ráda, že ses nakonec rozhodla pro Jaka a ne pro tu tvou pijavici. Kdybys věděla, kolik dní jsme museli vytrpět mít jednu mysl společnou s Jacobovými myšlenkami.“

Zasmála jsem se. „Tak tomu věřím.“

„Ale, Bello, ne že bych tě nechápala, ale i tak mi řekni, proč?“ Tak tohle mi nebylo moc příjemné téma, ale i přesto jsem se snažila odpovědět tak, aby mne Leah pochopila.

„Nerada na to období vzpomínám, ale asi ti dlužím vysvětlení, když už tu jsi. Víš, já jsem byla s Edwardem opravdu šťastná. Jednoho dne se ale stala taková menší… nehoda a on se rozhodl mě raději opustit. Prý pro mě byl příliš nebezpečný.“ Sklonila jsem hlavu pod přívalem vzpomínek a potichu pokračovala. „Řekl mi, že mě už nemiluje. Já mu to uvěřila. Teď už vím, že to řekl, jen aby mě ochránil, ale tehdy jsem to prostě nezvládala. Nebyla jsem daleko od nervového zhroucení. Naštěstí jsem získala kamaráda. Jaka. Tohle všechno asi víš. Pak jsi zmizela a ještě před tebou zmizel i Jacob. Přemýšlela jsem, proč mě opustil. Po čase jsem si poskládala dohromady pár vašich legend a přišla na to, že se umíte měnit ve vlkodlaky a Jake to asi umí taky. On mi totiž slíbil, že mě nikdy neopustí, a pak to udělal.“ Napila jsem se čaje.

„Tak ses ho jela zeptat?“

„Ano. Přijela jsem do La Push a potkala Jaka. Podíval se mi do očí a…“ Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že zbytek si už domyslíš. Otiskl se, samozřejmě, a asi půl roku nato jsme se vzali. O rok později se nám narodila dvojčátka, Lana a Kara. O další dva roky později přišel na svět i Josh. Všechny děti se umí přeměňovat a už jsou ve smečce, protože občas se kolem nějaký upír potuluje.“

„Další vlkodlaci?“ zeptala se smutně Leah.

„Ano, bohužel. Stejně jako vy ostatní, ani oni nemají pud sebezáchovy. Jenom je to s nimi trochu zvláštní. Prý nemají pach. Podle Sama a starších proto, že já mám v sobě něco jako štít. Edward mi neuměl číst myšlenky. Asi to mají po mně.“

Leah se zamyslela. „Asi se to dědí.“

„Pravděpodobně.“

Ještě asi dvě hodiny jsme si povídaly, než se Leah zvedla, že musí ještě něco zařídit. Vyprovodila jsem ji ke dveřím a pak se vrhla na vaření. Opravdu k vzteku, když máte celou rodinu s bezedným žaludkem. Prakticky se nehnu z kuchyně.

Udělala jsem houbovou polévku a pak se podívala do lednice. Zasténala jsem. Nebylo v ní nic jiného než ryba, kterou táta včera přinesl. No, tak bude ryba. Zase. Měla bych zajet na nákup.

Rodina mě opravdu překvapila. Všichni vtrhli domů s úderem osmé. To se stává jen výjimečně. Ne, že bych si stěžovala, je pěkné mít je doma pohromadě.

Okamžitě zapadli ke stolu a dožadovali se jídla. To taky není nic nového, oni snad nedělají nic jiného, než se jí a spí. Popadla jsem kotel polévky a položila ho doprostřed stolu. Lana se okamžitě natáhla a po krátkém boji se svými sourozenci začala rozdělovat porce. Láskyplně jsme se na ně s manželem podívali a pod stolem si stiskli ruku.

„Tak dobrou chuť, rodinko,“ popřáli jsme si navzájem a pustili se do jídla. Nechápu, jak je to možné, ale polévka v nich zmizela ani ne za půl minuty. Napomínat je, ať nehltají, je zřejmě zbytečné.

Vstala jsem a servírovala jim druhý chod. Potěšilo mě, že ani jeden z nich rybu nijak nekomentoval.

„Prý jsi mluvila s Leah,“ zeptal se mě uprostřed jídla Jake. Přikývla jsem.

„Potkala jsem se s ní na ulici. Má se dobře a chce u nás už zůstat.“

„Ano, taky nám to říkala. To je dobře, ona k nám patří.“

„Máš pravdu. Zdála se mi milá a taková moudřejší, vyspělejší než tenkrát. Po tom, co jsem se přivdala k vám, už proti mně asi nic nemá.“

„Nediv se, když už taky nepáchneš,“ škádlil mě.

„Mami, tys někdy páchla? Jak to?“ zeptal se Josh. Vyměnila jsem si rychlý pohled s Jakem.

„Ale to nic, to my se s maminkou jen tak pošťuchujeme. Samozřejmě, že nepáchla,“ odpověděl mu rychle Jake. Děti přemýšlivě svraštily obočí, tahle odpověď se jim asi moc nezdála. Pro tentokrát to ale nechaly být. Oddechla jsem si a Jacob se mnou. Děsím se okamžiku, kdy jim budeme muset říct pravdu. Pravdu, že jsem si měla vzít upíra. Že jsem měla zemřít. Neměla jsem mít děti, ale nesmrtelný život. Ne, tohle by se určitě dozvědět neměly. Zase jsme si pod stolem stiskli ruku a smutně se na sebe pousmáli. Jsem tak ráda, že ho mám.

Z úvah mě vytrhlo zabušení na dveře. Jako na povel zvedli všichni z mé rodiny hlavu, vycenili zuby a Jake začal potichu vrčet.

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To nedovolím! Prolog + 1. kapitola: