Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toaleta lásky? - 2. kapitola

26.06.2012 (17:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2085×

Opravdu jsem si nemyslela, že znovu budu na koupališti, kde jsem jím byla zostuzena. Jessica by dokázala i vola ukecat. Možná mě sem vytáhla, abych vyklopila i zbytek toho, co na mě plival.

„Namažeš mi záda?“ poprosila Jessica a hodila po mně krémem. Jasná zástěrka pro výslech. Poraženecky jsem si povzdychla a snažila se nevnímat okolí jako celou dobu. Nechtěla jsem přemýšlet o těch lidech, co tu byli včera a možná jsou tu i dnes. I když Bellinka si taky prosadila svou. Jessica sem mermomocí chtěla – určitě by nevydržela počkat na lepší den - tak já jsem alespoň určila dobu. Dvě hodinky před zavíračkou – to jí s přehledem stačí.

„Bello, víš, že takhle ti nepomůžu, když nebudu vědět, co všechno ti řekl.“

„A s čím mi ty můžeš pomoct,“ odfrkla jsem si a štípla Jessicu do zad. Doufala jsem, že ji tím umlčím.

„Au,“ kvikla a vymanila se mi. „Stačilo říct, že se o tom nechceš bavit,“ zamručela a vyčítavě si mě měřila. Jasně, kdybych to neříkala aspoň stokrát, tak ano.

„Hele, nechceš si jít naposledy zaplavat, než půjdeme domů? Tě utopím a budu mít pokoj. Pro tebe to bude taky dobrý.“ Zazubila jsem se a už se hnala do bazénu, než na mě mohla použít své nehty.

„Hele, abych neutopila já tebe,“ smála se Jessica, přičemž hupsla za mnou do vody. Než jsem stačila setřít vodu z očí, už na mě cákala. Někdy se chová jako dítě.

Oplácela jsem jí však stejnou dávkou. Reciprocita musí být.

„Končím,“ zvolala jsem, když už jsem měla vodu i za podprsenkou. Opravdu něco nečekaného. Společně jsme se smály, ačkoli mě i ten smích brzy přešel.

„Ten kluk na nás furt zírá,“ šeptla jsem a trhla bradou k docela roztomilému klukovi. Určitě to včera viděl.

„Nebuď paranoidní,“ přikázala mi Jess. Možná jsem mluvila nahlas. Jessica se na toho kluka otočila a rázným krokem za ním šla. Já jako ocásek Jessicu následovala.

„Nazdar, máš nějaký problém?!“ štěkla na něj, ale její slova neupoutala jeho pozornost natolik, protože hodnou chvíli pozoroval její hruď. Holt k někomu byl Bůh štědrý.

Okamžitě se mi zhnusil svou povrchností.

„Hmmm, myslím, že jo. Totiž nevím, jak se jmenuješ.“ Tím Jessicu úplně rozhodil a ona záhy zapomněla, proč za ním šla. Mít palici po ruce, rozhodně bych ji použila, aby se jí rozsvítilo v té její makovici.

„Stačí, když mi budeš říkat Jess. A ty?“ Usmála se na svou další oběť. Počal se mi zvedat žaludek. Flirtování být svědkem nemusím.

„Jdu na záchod,“ oznámila jsem, přestože mi bylo jasné, že o mou osobu moc velký zájem není.

Každým krokem k toaletám jsem tuhla a tuhla. Měla jsem ještě v živé paměti, jak jsem na záchodě bulela pro troubu, který si mé slzy vůbec nezaslouží.

Rychle jsem se zavřela do kabinky a bouchla dveřmi víc, než bylo nutné. Spěšně jsem vykonala potřebu. Jakmile jsem byla hotova, skočila jsem po klice.

Jenže... Dveře nejdou otevřít. Lomcuju s nimi, narážím do nich a snažím se všemožně dostat z toho úzkého prostoru. Nemůžu, nemám dostatek síly.

„Pomoc,“ křičím zoufale, bouchám do dveří. Záhy si uvědomím, že mne nikdo slyšet nemůže, neboť když jsem před chvílí ještě byla na koupališti, tak tam bylo 5 a půl lidí včetně nás.

Těžko někdo přijde na záchod.

„Zatraceně,“ štěknu a poraženecky se sesunu na zem. „Pomoc,“ kňourám plačtivě a následně pěstí bouchnu do dveří. Nepomohlo.

„Halo,“ ozval se pisklavý hlas nějaké ženy. Prudce jsem vstala. Bouchala jsem do těch zatracených dveří, ale nic se nestalo.

„Pomozte mi!“

„Co tam děláte,“ zvolala neznámá žena. Neměla by teď správně zkoumat dveře? A ne se ptát, co asi dělá člověk na toaletě... Samozřejmě, že trčet a civět na dveře.

„Nemůžu se dostat ven. Prosím, pomozte mi.“ Škrábala jsem do dveří a začala rychleji dýchat. Klaustrofobie je svině - to vím. Ale když ji prožívám já, tak je to svině na druhou.

„Ach, tak si to užijte,“ odvětila pobaveně. Oněměla jsem šokem. Opravdu řekla, ať si užiju uvěznění na toaletě?

„Prosím,“ kňourala jsem po chvíli dál a už jsem nezadržela slzy. Toto koupaliště je prokleté, nebo co.

„A můžu se přidat k vám?“ zeptala se ona žena. Už jsem měla jisté podezření, že tu něco nehraje.

„Ne, jsem zaneprázdněná,“ zamumlala jsem ostře. Nechápala jsem, čeho chce dosáhnout.

„Počkej, nějaká holka tu furt mluví. Asi si myslí, jaká je vtipná. Za chvilku ti zavolám,“ řekla s pořádnou dávkou podrážděností. Hned na to zaklaply dveře.

Znovu sama, uvědomila jsem si stísněně. Schoulila jsem se na zemi do klubíčka a snažila se nevnímat nevolnost. Stačilo tak málo a byla bych venku.

Minuty, možná i hodiny líně pluly a já tupě civěla na ty zatracené dveře. Nikdo nepřicházel. Nemělo cenu se snažit volat o pomoc. Hrozivé ticho na mě dolehlo a já si začala pobrukovat. Uvědomila jsem si to, až když se místností rozlehl hluboký hlas:

„Je tu někdo?“ Zamžikala jsem. Nečekala jsem po takové době nějakou naději, nějaký hlas. Vyškrábala jsem se na nohy a potácivě zabušila na dveře. Mému hlasu jsem nevěřila, že by mě nezradil.

Přesto jsem to zkusila. „Prosím,“ špitla jsem bezhlesně.

„Co se stalo?“ zeptal se ten příjemný hlas šokovaně.

Znovu jsem zabušila. Obávala jsem se, že další bušení už bych nezvládla tak dobře. Ozvala se tupá rána, jako když něco těžkého spadne na zem.

„Zasekly se dveře,“ odtušil. „Běž ke straně. Vyrazím dveře.“ Sotva jsem se přilepila ke stěně kabinky, už nebyly dveře zaseklé. Stalo se několik věcí najednou. Až později jsem si je srovnala.

Neznámý kluk mě vytáhl z toho úzkého prostoru. Zabalil mě do něčeho teplého – jeho svetr. Vzal mě do náruče.

Buď jsem byla úplně zblblá, nebo jenom byl nadpřirozeně rychlý. Což byla blbost.

„Nejdříve tě zahřejeme, pak nás můžeš žalovat,“ chrlil ze sebe a někam se mnou v náručí běžel.

Konečně jsem si jej pozorně prohlédla. Čeho jsem si ihned všimla, byla ta oslnivá krása. Přitahoval mě, čímž se mi naopak zhnusil. Ano, Jared uděl své.

Podle mladistvého zjevu bych mu tipla osmnáct let. Takže ne o moc starší než jsem já.

„Nechci,“ šeptala jsem a přitom jektala zuby. Ani jsem si v té hrůze neuvědomila, že je mi taková zima.

„Co?“ Zastavil se a upřel na mě své zelenozlaté oči. Nikdy jsem podobné oči neviděla. Prohlédl si mě a ještě víc mě zachumlal do svetru.

Odkašlala jsem si. „Nechci nikoho žalovat. Pusť mě,“ přikázala jsem tichým hlasem. Ale domnívala jsem se, že i kdybych řvala, tak bych si asi nevynutila svou.

Usmál se a znovu se rozběhl. „To je od tebe milé a hloupé. Ale teď tě zahřejeme.“

„Nemyslím si. Stačí, když už v životě neuvidím tohle místo a budu spokojená,“ nesouhlasila jsem a jeho úsměv se ještě víc rozšířil. Líbilo se mi, když se usmíval. Byla jsem neuvěřitelně hloupá a nepoučitelná, uvědomila jsem si trpce.

„Už jsme tady,“ pronesl, jakmile jsme vstoupili do místnosti pro zaměstnance. Byla to šatna a poměrně velká s moderním vybavením. Dokonce se tu nacházela pěkně drahá pohovka.

Tam jsem taky skončila. Rychle mě přikryl dekou a ještě přeze mě přehodil svůj kabát. Hmm, zajímalo by mě, kolik může vydělávat zaměstnanec koupaliště. Tenhle kabát byl hodně drahý, vím to, protože jsem jej chtěla koupit otci. Tedy než jsem se podívala na cenovku.

„Co tu vlastně děláš?“ zeptala jsem se, částečně ze zvědavosti, ale především jsem nesnesla ticho. Už ne.

„Pracuju tady jako plavčík, ale vlastně dělám skoro všechno, co je potřeba. Mám krutého šéfa,“ vysvětlil a sedl si ke mně na pohovku. „Šel jsem to tam umýt, když jsem tě uslyšel.“

Něco neurčitého jsem zabručela.

Najednou se zatvářil, jako kdyby si něco uvědomil. „Promiň, nepředstavil jsem se. Jsem Edward Cullen.“ Ten kluk se taky musel pořád usmívat. Jak se, kruci, mám soustředit?

„Bella Swanová.“ Unaveně jsem se usmála. Byl to opravdu dlouhý den.

„Asi by sis měla odpočinout. Klidně se vyspi,“ nabídl mi velkoryse. Nemohl tušit, jak mě ta nabídka rozruší. S cizím týpkem v jedné místnosti skoro polonahá? Ne, pěkně děkuju.

„Ne, musím domů. Určitě si o mě dělají starosti,“ zamumlala jsem vysíleně. Zívla jsem a začala pomalu upadat do hlubokého, konejšivého spánku.

„Neboj, nic se ti nestane,“ slíbil Edward a zastrčil mi zbloudilý pramínek vlasů za ucho. „Už budeš v pořádku. To ti slibuju,“ zašeptal mi do ucha.

A pak... Možná to byl sen nebo možná má fantazie dosáhla vrcholu, ale políbil mě. Cítila jsem na svých rtech něžný polibek. Sotva znatelný jako dotek motýlích křídel, sladký jako nejsladší ovoce v sadu a upřímný. Určený jen pro mě. Rozhodně to nebylo jako s Jaredem.

Sen či skutečnost?

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toaleta lásky? - 2. kapitola: