Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toaleta lásky? - 5. kapitola

17.07.2012 (21:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1746×

„Ale jestli do mě zapíchneš ty umělý tesáky, nedožiješ se rána,“ zamumlala jsem omámeně. Když už používal triky na pokácení stromů, nedivila bych se, kdyby měl připravené zuby.

Smál se. Poznala jsem to podle toho, že vibroval jako mámin tajný vibrátor. „Jenom ty dokážeš zkazit chvíli, kdy bych ti vysál život.“

Ustoupila jsem a odfrkla si. Předchozí strach pomalu a jistě ustupoval a zanechal místo pro jinou emoci.

„Co si myslíš?! Nemám zavolat do blázince?!“ vykřikla jsem a vzpupně si založila paže na prsou.

Rezignovaně si povzdychl a sedl si na zem. „Nejsem blázen.“ Jo, to říkají všichni blázni, pomyslela jsem si jedovatě.

„Ty mi nevěříš? To nejsou žádný čáry máry fuk,“ zašklebil se na mě a ve mně znovu vyrostlo semínko strachu. Strach, že by mi možná nelhal. Možná je to jen sen a já se probudím a zjistím, že žádné příšery neexistují.

„Je to možný?“ hlesla jsem a taky si sedla.

„Ano, a správně bys měla teď začít křičet a utíkat,“ odvětil a zkoumavě se mi zahleděl do očí. Zmýlil se. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu, mi přišla celá tahla situace k smíchu. Pozor, zrůdy pro strašení dětí obživly!

„No, možná bych začala ječet a utíkat, kdybys na mě předtím ještě vytáhl z kalhot banán,“ zavtipkovala jsem, jenže jeho asi můj humor nevzrušoval.

Skutečnost byla ta, že když jsem byla znepokojená, tak jsem se schovávala za svůj humor-nehumor.

„Takže už mi řekneš, proč tu byla tvoje sestra?“ zeptala jsem se a zvědavě jej pozorovala.

„Co mi zbývá, že? Nejdříve ti ale řeknu něco o upírech. Přesto...“ odmlčel se a naléhavě se mi vpíjel do očí.

„Ano?“ Nemohla jsem stočit pohled jinam, dokonce jsem si k němu přisedla blíž. Na to jsem v jeho očích zahlédla na prchavý moment jiskru lítosti.

„Řeknu ti vše, ale zůstane to mezi námi,“ řekl. „I když bys to někomu řekla, těžko by ti někdo věřil.“ Samolibě se ušklíbl. Přimhouřila jsem oči a lehce jej pleskla přes ruku. Nelíbilo se mi, jak se povyšuje.

Usmál se. „Mluv a nekecej hlouposti,“ vyštěkla jsem. Třebaže jsem tvrdila, jak jsem naslouchavá a podobně, tak tentokrát jsem ignorovala slova a zaměřila se na jeho obličej a hlas. Pořád dokola jsem se podivovala nad krásou jeho těla. Proč pracuje jako plavčík? Stačí dělat modela, no ne?

„Ale neboj, moje rodina a já se živíme výhradně zvířecí krví,“ ušklíbl se. Z mého snění mě možná probudil právě ten tón, jakým řekl slova moje rodina.

„To je přece dobrý, že? Aspoň neskončím naporcovaná na talíři,“ opáčila jsem a pobaveně sledovala jeho rozhořčený výraz.

„Ty to nechápeš! Je nevyslovitelně těžké se ovládat,“ vztekle odvětil. „ A ještě když k tomu voníš jako tuňák.“ Pousmál se a olízl si pusu. Zasmála jsem se. Ještě mi nikdy nikdo neřekl, že voním jako ryba.

„A já mám tuňák moc rád,“ zakřenil se na mě. A pak mi začal vyprávět rozdíly mezi upírem a poloupírem. Bylo to zajímavější než nějaké nakupování. Byla jsem celkem ráda, že jsem podlehla jeho půvabu.

„Říkal jsi, že je velice ojedinělé, když se zrodí poloupír, ale jak jsi se dostal ke Cullenům? A proč jste se rozkmotřili?“ zeptala jsem se poněkud zmateně. A až potom mi došlo, jak netaktní jsem byla. Začervenala jsem se a chtěla vzít zpátky svá slova. K mému překvapení se netvářil nijak uraženě.

„Má matka mě měla s nějakým cizincem – upírem – a pracovala v nemocnici, kde pracoval i Carlisle. Svěřila mu její život a rovněž i můj život. Při porodu zemřela. Ale nebylo to tak hrozný. Neznal jsem ji. Ani svého otce,“ dodal, když uviděl, jak soucitně se tvářím.

„Ty neznáš svého otce? To je mi líto,“ zamumlala jsem a zakoukala se do země.

„Je lepší, že jej neznám,“ odvětil zachmuřeně. Nálada klesla minimálně o deset stupňů.

„Ten Carlisle a zbytek Cullenů museli být vážně hodní.“ Jemně jsem ho postrčila k dalšímu vyprávění.

Zasněně se usmál. „Jistě, to oni jsou. Vyrůstal jsem s nimi a máme se rádi jako každá jiná rodina. Já jsem nejmladší z celé rodiny.“ Taky jsem se usmála. Oči mu svítily láskou, když mluvil o své rodině. Nemohla jsem však pochopit, kvůli čemu se pohádali, že se svou rodinou nemluví.

„Jsou úžasní,“ povzdychl si. „A já zahanbil všechno, na čem stavěli. Já jsem byl ostuda mé rodiny.“

Soucitně jsem natáhla ruku a propletla si s ním prsty, když mi zazvonil mobil. Volal mi Charlie, vzteklý jako divoký prase při páření. Ne, že bych někdy potkala takové prase.

Očividně s Renée nesdílel názor, že mám čapnout příležitost nadějného vztahu za pačesy. Během Charlieho běsnění jsem se podívala na oblohu. Byla téměř černá. Jak dlouho jsme tu byli?

„Podívej, tati, budu v pořádku. Jsem na cestě k Jessice. K nim je to blíž a přespím tam. Nemusíš se o mě bát. Oukej?“

Něco zlostně zafuněl, ale podle méně ječivého hlasu v pozadí jsem usoudila, že Renée konala svou povinnost. Zajišťovala dceři volnou noc.

Charlie pod tím tlakem mé milované maminky podlehl a souhlasil. Vděčně jsem řekla své ahoj.

„Chceš odvést k Jessice? Nebo bys raději někam jinam? Například ke mně?“ zamrkal očima. Jako kdyby potřeboval ze sebe ještě dělat většího krasavce. To není fér.

V duchu jsem si představila zvídavý obličej Jessicy v matném světle lampy, jak na mě dotírá všetečnýma otázkama. Z té představy se mi rázem udělalo nevolno.

Horlivě jsem přikývla a vyhoupla se na nohy. Možná příliš zbrkle, neboť se mi nepříjemně zatočila hlava.

Edward zpozoroval mé drobné problémy a nabídl mi gentlemansky rámě.

„Ne, díky. Já to zvládnu,“ odháněla jsem jej a rozhodným krokem vyrazila pryč k autu. Směr jsem jen tušila. Představa měkké postele mě příjemně nakopla, abych ignorovala Edwarda jdoucího těsně za mnou. A neutuchající bolest hlavy.

Zjevně má snaha o předstírání vyšla na prázdno. Jelikož jsem po několika vrávoravých krůčcích spadla na zadek. Ani Edwardovy rychlé paže nezabránily té ostudě.

Svou zadní částí jsem spadla přímo do srdce nějaké tmavé hromady. Podivně pružné a pohodlné – v rámci možností. Nejprve jsem myslela, že jsem naneštěstí dopadla na cizí hovno, ale chyba lávky.

Nebýt těch štípanců a Edwardových slov, nevěděla bych, která bije. „Pokud ženská řekne, že to zvládne, myslí tím, že přistane zadkem rovnou v mraveništi.“

Zašklebila jsem se a chytila se Edwarda, jenž mi pomohl znovu na nohy. Se zadkem mi už ale moc nepomůže, pomyslela jsem si trpce. Cítila jsem několik kousanců a domnívala jsem se, že můj zadek připomíná přerostlý meloun. Dva týdny omezený pohyb a posměch od Edwarda. Zasloužilá výhra dneška.

„Bolí to,“ zaúpěla jsem a setřásla pár naštvaných mravenců. Vrchol všeho. Mravenci jsou na mě naštvaní. Nemělo by to být opačně?

„Počkej,“ povzdychl si Edward. Bez dalšího slova si mě vzal do náruče a odnášel ke svému autu. Zaraženě jsem mlčela a snažila se odstranit si ruměnec ze tváře.

S překvapivou něhou mé tělo položil na sedadlo spolujezdce. Cítila jsem se opravdu hrozně.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se žalostně a potlačovala své choutky. Nedrbat, nedrbat! Kurňa, prostě jsem se musela poškrábat.

Nasedl do auta a pomalu se rozjel. „Podle plánu pojedeme ke mně. Já tě ošetřím a odpočineš si. Zítra není škola, takže... Neškrábej si to!“ poručil mi, když viděl mé neposedné prstíky v akci. Zasténala jsem. Se škodolibou radostí jsem si představila těch několik mrtvolek, co jsem zabila při mém dopadu. Zasloužili si to!

„Budeš muset omluvit ten bordel v mém hnízdě, ale nečekal jsem návštěvu. A už vůbec ne tebe, znásilněnou mravenčíma kusadlama,“ zasmál se a pobaveně vrtěl hlavou.

„Já tak asi chtěla dopadnout na mraveniště. Nejsi náhodou upír, abys předpovídal takové nehody?“

Neuvědomila jsem si to, ale asi jsem promluvila nahlas.

„I můj upírismus je na tebe krátkej, Bello Swanová,“ smál se a já dostala příšernou chuť některou osobu, sedící v autě, praštit.

Záhy auto zastavilo. „Jsme tady,“ řekl a ukázal na domek, který by náš dům strčil hravě do kapsy.

„Páni, Jessica mi neuvěří, že nejsem zlatokopka,“ šeptla jsem si sama pro sebe.

Dobře, přiznávám. Měla bych se trochu krotit. Ne každému připadají mé rádoby vtipné komenty vtipné. I když já se u toho psaní náramně bavím. Příště se polepším, ale ta podmínka pro další kapitolu. No, bude to záhul.

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toaleta lásky? - 5. kapitola: