Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tohle není sen, ale realita - 4. kapitola

21.07.2011 (12:45) • Anizek • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1556×

„Cože?" Touhle informací mi vyrazil dech. Jak nemůže číst myšlenky? Ach, ne.

„Sandro, prosím, pochop," prosil.

„Edwarde, jak to mám chápat? Ty tady na mě hnedka vybalíš, že mi nemůžeš číst myšlenky a že jsem asi to, co hledáš. Jak na to mám reagovat?“ vylítla jsem.

„Sandro, pochop to. Já to musel říct, aby ses v mé přítomnosti necítila nervózně. Já ti myšlenky číst nemůžu. Musel jsem ti to říct,“ řekl zoufale.

„Edwarde, já nemůžu. Promiň.“ Chtěla jsem utéct z restaurace, ale Edward mě chytil za ruku.

„Jednoduše a opravdu jsi to, co já hledám,“ hlesl.

„Promiň,“ řekla jsem a utekla z restaurace.

Utíkala jsem z restaurace se slzami v očích. S těmi hloupými slzami jsem nemohla najít klíče od auta.

Po dlouhé době jsem je našla. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli v tomhle stavu budu moct řídit.

Ale vím, že musím daleko od této restaurace a od Edwarda.

Neviděla jsem na cestu. Jen jsem měla nohu na plynu a uháněla směr Forks. Nebyla jsem si jistá kudy, ale je to vlastně jedno. Daleko od něj.

Domů jsem dorazila asi za dvě hodiny. Nejela jsem jako šílenec, později. Musela jsem zastavit na nějakém odpočívadle. Bolest mi ovládala celé tělo. Nechápu, proč si Edward vybral mě? Je to nemožné. Nemožné.

Doma jsem si hodila krátkou sprchu a šla spát. Zkusím to zaspat. Sprcha byla opravdu uklidňující, ale jakmile jsem si lehla, tak ta nálada z celého odpoledne na mě dolehla.

Celou noc jsem se převalovala a přemýšlela nad Edwardem. Později v noci jsem usnula vyčerpáním

Ráno bylo děsné. Hlava mě bolela, nemohla jsem se skoro postavit a měla jsem příšerný hlad. Ale jelikož můj dům neobsahoval nic k jídlu, a pokud ano, tak by to vedlo k otravě žaludku, tak jsem musela vyrazit do obchodu.

Ale vezmu to asi do Port Angeles do velkého nakupovacího centra. Vzala jsem si na sebe věci, co jsem měla včera ve škole. Už by to chtělo si zařídit dům. Do školy nepůjdu. Stejnak bych to nezvládla. Ta věc s Edwardem je pro mě ještě moc čerstvá.

Do Port Angeles jsem dorazila překvapivě brzy. Za necelou hodinku. Bloudila jsem ulicemi a nemohla najít to strašné nakupovací centrum.

Asi po dvaceti minutách jsem ho konečně našla. Bylo opravdu veliké.

Zaparkovala jsem v podzemní garáži a vzhůru nakupovat.

Nejdřív si dojdu někam na snídani. Našla jsem nějaké rychle občerstvení. Asi mi po tom bude špatně, ale to nějak přežiju.

Co jsem se najedla, tak jsem vyrazila do obchodů s oblečením. Měla jsem tátovu bankovní kartu, takže jsem se nemusela moc uskromňovat, ale slíbila jsem tátovi, že peníze dám na nábytek. Takže jsem si koupila pět triček, kalhoty, bundu a nějaké boty.

Když oblečení bylo koupené, tak jsem musela ještě pro jídlo. Moc jsem si toho nekupovala, protože si chci nechat udělat novou kuchyň, tak toho moc nechci nakupovat.

Po šíleném nakupování potravin jsem konečně vyrazila domů. Cesta zpět byla pomalejší. To bylo asi tím, abych správně odbočila do Forks. Ještě jsem si natankovala.

Doma jsem vybalila nákup a zbavila oblečení cedulek. Když se mi zdálo, že mám asi vše hotové, tak jsem neměla do čeho píchnout. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít. Všude se píše, jak tu jsou krásné lesy, tak to půjdu omrknout.

Venku bylo teplo, ale pod mrakem. Rozhodla jsem se pro bílé tříčtvrteční kalhoty a černobílé tričko s krátkým rukávem, vše od Nike. Ještě jsem si vzala bílé boty a bundu jsem dala kolem pasu. Co kdyby začalo pršet.

Ven jsem vyrazila v plné zbroji. Ha, to určitě ne. Jediné co jsem u sebe měla, byl mobil. Klíče jsem dala pod květináč. Co kdybych je v lese ztratila. Bych se musela picnout, kdybych musela vyměňovat zámek. Tatínek by to určitě poznal, protože kontroluje svoje účty, a tady tohle by mu určitě neušlo. Měl by ze mě srandu ještě další měsíc.

Vyrazila jsem do lesa hnedle za domem. Byla tam cestička, tak se snad neztratím. A kdyžtak mám mobil. Třeba když zavolám na policii, tak mě začnou hledat.

Byl příjemný vzduch na procházku. Užívala jsem si každou část tohoto lesa. Občas tu byl spadlý strom, tak jsem ho přelezla nebo obešla, nebo jsem si na něj jenom sedla.  Bylo tu krásně. Kéž by ještě vysvitlo sluníčko. To by bylo dokonalé.

Možná bych viděla Edwarda, jak vypadá na sluníčku. Edward? Nad čím přemýšlíš, ty káčo?! Edward? Naprosto zakázané téma pro jakýkoliv hovor.

Šla jsem dál lesem a už mi přišlo, že se stmívá. Koukla jsem na mobil a bylo už půl deváté. To není možné, abych byla v lese tak dlouho. Se divím. V České republice vydržím v lese tak dvě hodiny a už se můžu ukousat nudou, ale tady chodím a objevuji nové části. To bude asi tím, že to tu neznám. Musím uznat, že je tu krásně.

Rozhodla jsem se tedy, že půjdu zpátky. Otočila jsem se o 180 stupňů a šla zpět. Asi po hodině chůze mi les nepřipadal povědomí. Přece když se vracíte, tak vám les musí alespoň trochu připadat stejný, ne?

Asi po dvou hodinách blouzení jsem zjistila, že jsem se ztratila. A co teď? Vždyť mám mobil. Hystericky jsem začala hledat mobil. Když jsem ho konečně našla, tak jsem zajásala. Ale zobrazilo se mi, že mobil je téměř vybitý a že nemám signál. Bezvadný. Co teď budu dělat, tak to opravdu nevím.

Mobilem jsem mávala sem a tam, třeba se mi podaří najít signál, ale pořád nic.

Už byla dost velká tma. Viděla jsem jen obrysy stromů. Nic víc. Zkusím jít dál, třeba narazím na cestu.

Jak jsem šla, tak jsem neviděla nějaký kořen a spadla jsem. Rozrazila jsem si koleno a teď mě brněla celá noha. Zkoušela jsem se na ni postavit, ale nešlo to.

Začala jsem brečet. Celé ty tři dny byly na nic. Přijela jsem do Forks, do nevybaveného domu. Přišla jsem do školy, kde jsou Cullenovi. Edward mi řekne, že mi nemůže číst myšlenky, a teď jsem se ztratila v lese. Neměla jsem sem jezdit. Byla to chyba.

I přes velkou bolest v noze jsem se zvedla a cupitala lesem. Opět jsem upadla a poranila si ruce. Bylo mi to už jedno. Klidně ať v tomhle lese zemřu.

Když jsem upadla po třetí a bouchla se o něco do hlavy, tak už jsem jen ležela. Nechtěla jsem vstát. Nechtěla jsem bojovat. Proč?

Když jsem tam tak ležela a tiše vzlykala, tak jsem uslyšela dva hlasy.

„Tady jsem ji viděla,“ zašeptal zvonivý hlásek.

„Cítím ji. Je zraněná.“ Cože? Edward. Ten hlas poznám vždycky.

„Edwarde,“ zašeptala jsem. V mžiku byl u mě.

„Sandro. Promiň, jsem hlupák,“ omlouval se. Chtěla jsem mu říct, že je to vše moje chyba, ale zmohla jsem se jen na pláč.

„Neplač. Už jsem u tebe.“ Zvedl mě do náruče a utíkal se mnou lesem. Hlavu jsem si položila na jeho hruď a jenom plakala. Nevím, jestli bolestí nebo úlevou. Ale byla jsem neskutečně ráda, že ho vidím.

Edward zpomalil do chůze a už vcházel do domu. Uviděla jsem na pohovce pět nechápavých upírů. Poznala jsem všechny.

Všichni na mě zírali, jediný Carlisle zareagoval. Přiběhl ke mně a já se ho lekla.

„Promiň,“ omlouval se. Dotkl se mého kolena a já sykla.

„Edwarde, odnes ji do mé pracovny. Musím ji ošetřit,“ nakázal Carlisle. Hrklo ve mně. Doktor, jehly. Ne. Po tvářích se mi spustily slzy.

„Sandro, klid. Budu u tebe,“ uklidňoval mě Edward. Trochu mi to pomohlo, ale ne natolik, abych se uklidnila a přestala brečet.

„Sandro, odřeniny ti vyčistím a koleno budu muset zašít,“ sděloval mi Carlisle, ale moc jsem ho nevnímala.

Ležela jsem na nějakém stole. Podobalo se to tomu, co mají v nemocnici. Edward mě držel a za ruku a kreslil na ni uklidňující kroužky. Zavřela jsem oči a nevnímala, co doktor na mé kůži dělá. Myslela jsem jen na Edwardovu ruku, co mě pevně svírá a uklidňuje.

Myslím, že jsem usnula, protože jsem necítila nic. Jen studené ruce, které mě někam přenášely.

Autor: Anizek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tohle není sen, ale realita - 4. kapitola: