Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 16. kapitola

16.08.2012 (21:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 53× • zobrazeno 7900×

Bella

Z vesnice jsme za ticha odešli tak, že mě Edward postavil na zem, chytil za ruku a rychlým krokem se rozešel i se mnou po ulici pryč. Lidi mu uhýbali z cesty a už scházel jen červený koberec, jak se stavěli do uctivé vzdálenosti. Pak už jsme se rozeběhli a za poslední zatáčkou si mě Edward vyhodil do náruče a doma jsme byli za pár vteřin, když vyběhl ten kopec k jeho sídlu a já to ani nestačila postřehnout.

„Edwarde, já,“ začala jsem plačtivě, protože jsem viděla, jak se tváří, a byla to moje vina.

„Hned po úplňku letíme do Ameriky. Tady už nemůžeme zůstat,“ zavrčel na mě a moje srdce tak sevřela ledová ruka. Shrbila jsem se, když jsem zahlédla kus rozčíleného upíra. Chodil před kašnou sem tam a usilovně přemýšlel. Když slyšel, jak se mi srdce zadrhlo, vzhlédnul.

„Já se ti moc omlouvám,“ zamumlala jsem a on stál náhle přede mnou.

„Ne, ne, ne, Bello,“ zašeptal konejšivě. Já všechno doslova a do písmene poseru a on mě ještě nakonec utěšuje. Miluju ho.

Objala jsem ho a brečela mu do košile. Byly to slzy studu za to, co jsem mu provedla. Navíc jsem se o něj hrozně bála, protože potom, co mi všechno vyprávěl o jeho světě, mi bylo jasné, že jsem ho přivedla do smrtelného nebezpečí. To je ale ironie osudu. On je upír a já jsem jak v bavlnce. Já jsem člověk a on může kvůli mně přijít o svůj život. Jsem příšerná.

„Teď kvůli mně…“ Ani jsem to nedokázala dokončit.

„Neboj. Nechával jsem tu rozšiřovat povídačky, protože tahle vesnice je uzavřená a ven se nic nevynese. Řeší to akorát nad vínem v hospodě a doma po modlitbě a večeři,“ slíbil a vypadal vážně přesvědčeně. No, ono to mělo logiku. To by přece neriskoval tolik let, kdyby to tak nebylo.

„Ale oni to teď viděli a ví, že je to pravda,“ namítla jsem. Přece to nenechají jen tak.

„A co s tím můžou dělat? Teď se mě bojí ještě víc. Dřív, než by mohlo něco vzniknout, budeme pryč,“ garantoval mi. Přikývla jsem, protože jsem mu věřila. Navíc slyší jejich myšlenky, tak musí vědět, co se jim honilo v hlavě. „Máme štěstí, že jsou jak z minulého století. To nejmodernější, co tam najdeš, je Lauřin notebook a ten jsem jí dal já,“ dodal.

„Takže sem asi nebudou zvát CNN.“

„Americkou televizní stanici už vůbec ne. Ne, tohle bude přesně, jako to bývávalo… Možná mě teď budou zaklínat a dělat voodoo panenky,“ snažil se to odlehčit a já jsem mu to celkem žrala.

„Třeba je Lauřina matka podpoří,“ uvažovala jsem, když řekl to o zaklínání. „Vždyť jsi mi říkal, že upíry nesnáší.“

„To ale neznamená, že má ráda lidi. Ta se v tom vůbec nebude angažovat.“

„Bože, to je nadpřirozená kaše,“ povzdechla jsem si nešťastně a sesula se na schody.

„Bello, to bude dobré. Jen mě mrzí, že naše toskánské prázdniny skončí dřív, než jsme si mysleli,“ zamumlal a posadil se vedle mě. Opřela jsem se mu o hruď a ruku jsem obtočila kolem jeho trupu. Chtěla jsem ho mít co neblíže.

„Vždyť ty americké budou taky skvělé.“ Všechny země by byly dokonalé, když tam budu s ním. On je ta nejlepší historická památka. Ale to mu říkat nebudu. Je na svůj věk citlivý.

„Hmm… Co takhle strávit jejich zbytek v Kalifornii?“

„Třeba. Jen pro otce budu pořád v Itálii. Nechci prohrát sázku.“ Nejspíš už jsem se vzpamatovala, když jsem zase myslela na blbosti. Ovšem sázka s mým otcem byla velká věc.

„Takže teď navrhuju jít do postele… Chtěl jsem říct kuchyně a připravit jídlo na večeři, až přijde Laura. Jeden vlkodlak se nám musí před úplňkem pořádně najíst. Je pak tak klidná, když má plný žaludek,“ chválil ji a usmál se.

„Vážně? Mám si to představovat tak, že se ti schoulí k nohám a ty ji drbeš na břiše?“ pochybovala jsem, no, pořád mi vtloukal do hlavy, jak je přítulná.

„To ne. Dělí nás od sebe přirozené instinkty, ale ani jeden nevyhledáváme zbytečné konflikty. Minule si hrála s kmenem stromu, co jsem jí hodil, a pak se proběhla po horách. Já ji jen hlídal, kdyby narazila na člověka, abych ji zpacifikoval,“ promluvil pevně.

„Zní to až moc idylicky,“ zamumlala jsem.

„Bello, je akorát vystrašená z toho, že když zavyje, nikdo nepřijde, protože její druh vyhynul. Dovedeš si představit, jaké to je – být poslední na světě?“ zahrál mi na citovou notu. Laura je teenager a ještě k tomu poslední svého druhu. Divím se, že nemá patku a nepodřezává si někde žíly. Viděla jsem téměř před sebou namodralou příšeru, jak se smutně choulí u stromu a kňučí jako štěně.

„Ještě, že má tebe,“ poznamenala jsem a pyšně se na něj usmála. Opřel si své chladné, hladké čelo o to mé a vydechl mi do tváře neředěnou koncentraci upíří vůně. Nasála jsem ji zhluboka do plic a rozplývala se nad tím.

„Tohle je naposledy, kdy od tebe odejdu. Pak už ji zvládne její matka a my dva nasedneme na letadlo do Ameriky, kde už si nebudeme s ničím lámat hlavu. Aspoň ty poslední dva týdny,“ zašeptal a já měla zavřené oči, abych intenzivněji vnímala jeho dotek a hlas.

„Ani potom nebudeme muset,“ vyjelo ze mě. Odtrhnul se ode mě a já otevřela oči.

„Vážně?“ zeptal se nevěřícně.

„Edwarde, přece sis nemyslel, že bych se tě vzdala anebo pro tebe nedokázala něco obětovat. Navíc mi moje oběť v porovnání s tím, co dostanu, přijde dost ubohá,“ podotkla jsem věcně. Oči se mu rozzářily, no, bylo mi jasné, že ještě bude následovat kázání.

„Zapomínám, jak ti přijde upírství úžasné,“ pronesl hořce.

„To teda přijde. A ono vážně je, když to máš s kým sdílet. A už jsem ti to jednou říkala a tys na to neměl žádný protiargument, takže si to teď nech. Budeme spolu navěky a konec, tečka, hotovo,“ rozhodla jsem. Nemohla jsem se dočkat toho, až budu taky skákat po střechách, přesouvat se z místa na místo světelnou rychlostí a už nebudu muset používat antiperspirant.

„Emmett z tebe bude nadšený,“ šeptl a díval se na mě s láskou a obdivem.

„Já ze sebe budu nadšená taky.“

Večer přišla Laura, aby se pořádně najedla a nenatropila někde spoušť.

„Teda, Bello, cos dneska dělala?“ vybafla hned na mě. Udělala jsem obličej, protože ona očividně věděla, co jsem zase natropila já.

„Chtěla jsem zachránit babiččinu náušnici,“ zašeptala jsem s očima sklopenýma k zemi. Ta náušnice tam zůstala, ale Edward mi slíbil, že mi pro ni dojde. Mihne se městem tak rychle, že to ani nikdo nepostřehne. Ale nechtěla jsem, aby tam ještě chodil, a byla jsem ochotná pro to obětovat i tuhle rodinnou památku. No, moc se mnou o tom nehodlal diskutovat.

„Ty jsi dobrá. To jsi nemohla počkat, až ti tam pro ni vleze Edward?“ vyčetla mi neúmyslně a moje vina se do mě zase pořádně zahryzla. Edward něco zamumlal a Laura si šla sednout ke stolu, kde měla nevábně vyhlížející kusy syrového masa. Posadila jsem se vedle Edwarda, který neměl nic, protože mě prý nechtěl znechucovat krví u stolu. Marně jsem se mu to snažila vymluvit.

Pustila jsem se do svého jídla, a to pizzy, která mi už, mimochodem, lezla krkem. Myslím, že po tomhle pobytu ji už dost dlouho nechci vidět.

„Jak ti je, Lauro?“ chtěla jsem vědět. Zmateně vzhlédla.

„No, asi dobrý,“ odvětila. Ta je teda sdílná.

„Tak jsme se tu pěkně sešli. Upír, vlkodlak a člověk. To mi připomíná jeden seriál, ale protože já nejsem duch, není to přesné,“ blábolila jsem a upíjela vína. Edward měl ruku kolem mých ramen.

„Stačí říct. On tě tu určitě někdo oddělá,“ zasmála se Laura a Edward ji zpražil pohledem. Přestala se smát, no, pořád se chichotala sobě pod nos. Pubescent jeden.

„Nech si vtipy, pejsku,“ udeřila jsem na ni. Protáhla ksicht a já na ni vyplázla jazyk, jako kdybych se tu měla potřebu handrkovat s teenagerem. No, asi jsem ji vážně měla.

„Já ti dám pejsku. Kdybys mě viděla, tak…“ Najednou ztichla a nechala tu hrozbu viset ve vzduchu.

„Tak co?“ chtěla jsem vědět.

„Nic,“ odbyla mě a nasoukala do sebe růžový steak, ze kterého odkapávala šťáva, na jeden zátah. Prase. To by mi teda bylo milejší, kdyby tady Edward usrkával krev.

Potom se Laura a Edward vstali a já si uvědomila, že tu budu celou noc sama. Poprvé od doby, co jsem s Edwardem. Už jsem na to nebyla zvyklá, abych neměla jeho kamenné tělo u toho svého, případně ve svém.

„Nemůžu jít s vámi?“ zkusila jsem zkroušeně, když jsme šli dolů po schodech – k hlavním dveřím.

„Ne!“ zavrčeli na mě oba dva synchronně. Ucouvla jsem, když vydali ten děsivý zvuk. U sexu to bylo skvělé, teď jsem byla na odpadnutí.

„Bello, člověk tam nemůže být. Lauru by to bijící srdce rozptylovalo,“ vysvětlil už medově Edward.

„Fajn. Jen pro uzavřenou společnost,“ hlesla jsem a povzdechla si. Edward ke mně přešel a podíval se mi do očí.

„Dřív, než se probudíš, jsem u tebe,“ slíbil a přitlačil svoje hebké rty na mé. Chtěla jsem ale víc, a tak jsem zapomněla na to, že tu Laura stojí, a jazykem mu pronikla do úst.

„Jééé,“ stěžovala si po chvíli mlaskání. „Bello, Edward nebude člověk uprostřed Pearl Harboru, tak si to nechte… Bude jen krotit jednu čivavu,“ dodala otráveně. Edward se zachechtal a pustil mě. Ještě jsem ho objala, protože jsem po tom všem přesvědčování o něj měla stejně přirozeně strach.

Políbil mě do vlasů a otočil se na patě. Ruce mi klesly k bokům, když mi proklouzl. U dveří se ještě otočil a blýsknul se pokřiveným úsměvem, aby mi zamával. Potom tvorové noci zmizeli ve tmě. Opuštěně jsem si sedla na schod, na kterém jsem stála, a podložila si bradu rukou, kterou jsem měla zapřenou o stehno. Ale půjdu spát. Bez Edwarda ani nic jiného dělat nechci.

Edward

„Tak už se otoč,“ vřískla Laura. Protočil jsem oči a obrátil se k ní zády. Svlékala se, zatímco jsem si měřil hory kolem. Nebylo tu absolutně nic. Jen kamení a tráva. Prostě ideální. Všechen život byl daleko od nás.

Podíval jsem se na hodinky. „Už by to mělo…“ Hlasité praskání kostí proťalo hrobové ticho jako blesk tmu. „… začít,“ dořekl jsem.

„Zřejmě,“ zaskučela Laura. Byla jedna z těch, co dokázali šíleně trpět mlčky. Rozeřvala se, až když jí mozek začínal vypovídat službu, protože se stával zvířecím. Proměna vlkodlaka byla něco neuvěřitelného. Celá ta přestavba je fascinující, a i když by měl člověk pod takovým náporem bolesti a fyzického vypětí omdlít, mozek se mění jako první a ten vlkodlačí nedovolí ještě stále lidskému tělu, aby kleslo k zemi. Carlisle by byl nadšený, protože to byl zázrak. Mně bylo Laury jen líto. Bylo mi líto, že kletba padla právě na ni a ona nemůže žít jako každý normální teenager v tomhle věku, protože se každou noc děsí toho, až zase přijde úplněk.

Těžké tlapy dopadly po pár minutách na zem a zaryly drápy do země. Otočil jsem se a viděl tu šedomodrou příšeru s pár chlupy na hlavě, jak těžce oddechuje a hlavu má skloněnou. Byla obrovská. Skoro třikrát tak velká jako metamorfové měnící se na přerostlé psy.

Moje tělo zareagovalo samo, když se mi její pach, který byl po přeměně neředěný, prohnal nosními dutinami. Zavrčel jsem a ona přestala oddechovat. Zvedla ke mně velkou hlavu a podívala se mi modrýma očima do těch mých černých. Zaplály v nich modré dva plameny a mně bylo jasné, že boj o můj vlastní život začíná.

Zvedla se na dvě nohy a hlavu natočila k měsíci. Zavyla tak, že se to muselo rozléhat široko daleko.

„Hodná čivava,“ zamumlal jsem a ona ke mně zase sklonila zrak. „Čivava nemá ráda upíry,“ konstatoval jsem tiše k tomu obrovi. Vlkodlak zafuněl, no, nezapomínal jsem na to, že tam někde uvnitř je lidská duše mojí neteře. Rozevřela hubu a ukázala mi všechny zuby.

„Nevytahuj se. Mám ostřejší,“ hlesl jsem a ona ji zase zaklapla. Bez jakéhokoliv varování se po mně ohnala svojí mega prackou, která mi narazila do boku těla, a já letěl vzduchem rychlostí dobře odpáleného baseballového míčku do protější hory. Ta neskutečná síla spolu s tím, že moje tělo je mnohem tvrdší než hory, mě zavrtala do skalnatého povrchu svahu. S vrčením jsem se vyhrabal z důlku ven a seskočil na zem.

„Tak fajn, Lauro. Teď jsi mě vážně naštvala,“ zasyčel jsem a oprášil si tričko. Předklonil jsem se do ofenzivní pozice, vycenil jsem na ni zuby a dal jí najevo, že teď začne legrace.

Bella

Po tom, když jsem uslyšela zavytí a chvíli po tom ránu jako hrom, jsem si myslela, že neusnu. No, když jsem si vzpomněla na to, jak je Edwardova kůže tvrdá a jakou má sílu, jsem nevěřila, že by ho něco přemohlo. Měla jsem o něj strach, ale věřila jsem mu, že to zvládne. Říkal, že Laura je pak velká asi jako ovčácký pes… Snad mi tu moji nazrzlou ovečku ani nepoškrábá, až ji bude nahánět.

Snažila jsem se usnout pěkných pár hodin, ale až někdy po půlnoci se mi to konečně povedlo. To jsem ještě netušila, že ten spánek rozhodně nebude trvat až do dvanácti odpoledne.

„Bello! Bello, probuď se!“ křičel na mě Alejandro. Třásl mi s rameny a já otráveně otevřela oči. Co, sakra, dělá v mojí a Edwardově ložnici?

„Co chceš?“ vyblekotala jsem hned a promnula si oči. No, hned nato mi došlo, že je něco špatně. Cítila jsem kouř. Spoustu kouře.

„Hoří! Ty idioti z vesnice to tu podpálili!“ vychrlil na mě. Vyletěla jsem z postele jako namydlený blesk.

„Zavolej hasiče!“ křikla jsem po něm a sebrala z pelesti župan. Běžela jsem ke dveřím, a když jsem je otevřela, oslepilo mě ostré světlo plamenů. Dala jsem si ruku před obličej, aby mi ta výheň nešla do ksichtu. Lomcoval se mnou takový strach, že jsem byla někde mezi bezvědomím a vrcholovým sportovním výkonem.

„To už jsem udělal!“ zakřičel na mě, protože oheň zlověstně praskal a bortil kusy nábytku k zemi. Alejandro po mně hodil mokrý ručník.

„Pojď,“ přikázal a chytil mě za ruku. Já si dala moji jedinou ochranu na hlavu a běžela s ním podpálenou, rozžhavenou chodbou ke schodům. Když jsem zdvihla oči ke stropu, zjistila jsem, že nad schody už strop hoří. Ohnivé jazyky ho oblizovaly a my byli přímo pod ním. Seběhli jsme bosýma nohama dvě patra po zahřátých schodech až ven, kde už na trávě ležel ostatní personál.

Vykašlávala jsem prach a kouř z plic, hned jak jsem sebou plácla k zemi. Když jsem zvedla oči, všimla jsem si, že Alejandro a další dva chlapi drží nějakého starého prevíta, co se jim divoce zmítal pod rukama.

Toho chlapa jsem někde viděla a oheň z domu mi ho pěkně osvětloval.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se automaticky.

„Toho jediného se nám podařilo chytit,“ vysvětlil mi jeden z mých bývalých kolegů. Muž po mně plivnul.

„Tys tam měla, děvko, shořet s ním!“ vyprsknul na mě. Došlo mi, koho chtěli upálit, a to ve mně vzedmulo takovou vlnu vzteku, že jsem vymrštila ruku a složila ho jednou pěstí k zemi. Padl na kolena a teklo z něj krve jako z vola. Já klepala rukou, protože to teda parádně bolelo.

„Teda, Bello,“ šeptl obdivně Alejandro.

„Můj táta je policajt,“ vysvětlila jsem. De facto jsem vyrostla na policejní stanici a pobíhala s nenabitým revolverem od jednoho otcovo kolegy k druhému. Můj nejoblíbenější monolog – Policie Forks, mluví k vám komisařka Bellinka – znal na stanici každý.

Podívala jsem se k ostatním, co leželi na trávníku, a byla ráda, že jsou všichni očividně živí. Všichni…

„Kde je Lucía?“ vyjekla jsem a vyděšeně kmitala očima sem tam, abych ji našla.

„Zůstala vevnitř,“ vydechl Alejandro vyděšeně. Obrátila jsem se zpátky k domu a doufala, že ji uvidím někde na balkóně. Vtom někde vevnitř něco bouchlo a my se všichni instinktivně skrčili.

„Lucía má pokoj v prvním patře na konci,“ zašeptala jsem a Alejandro přikývl. A bylo rozhodnuto. Byla to automatická reakce a já jsem se dvakrát nerozmýšlela. Rozběhla jsem se zpátky do domu a Alejandro mě chytil za zápěstí.

„Bello, ne! Teď není čas hrát si na hrdinu!“ zakázal mi to. Setřásla jsem ho a tvrdě se na něj podívala.

„Jak jsem řekla – můj táta je policajt.“ Zhluboka jsem se nadechla a proběhla jsem dveřmi, které byly snad poslední věc, co nehořela. S rukou před obličejem a ručníkem na hlavě jsem utíkala po už vážně horkých schodech do prvního patra. Obratně jsem se vyhnula padající skříni a rozhlédla jsem. Je to vpravo. Určitě je to vpravo. Běžela jsem po rozpálené podlaze ke dveřím na konci. Už jsem zase pouštěla kouř do svých plic. Sáhla jsem rukou po kouli u dveří a zasyčela bolestí. Stáhla jsem ze své hlavy ručník a odemkla ji tím. Vrazila jsem dovnitř a uviděla Lucíu, jak leží v posteli. Přeběhla jsem k ní a začala s ní třást. Několikrát jsem ji oslovila, ale nic. V panice jsem jí takovou natáhla – což jsem toužila udělat už dávno předtím –, že zamrkala a malátně na mě zaměřila oči.

„Hoří!“ zařvala jsem na ni, ale už to nemělo takový účinek, protože můj hlas byl chraplavý. Saze se mi usazovaly v krku a na plicích. Ještě jsem dokázala Lucíu odtáhnout z přikrývek pryč, a když se zřítila přes okraj postele na zem, padala jsem s ní a už se nedokázala zvednout.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 16. kapitola: