Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 18. kapitola + Epilog

24.08.2012 (19:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 58× • zobrazeno 8434×

Edward

„Už tam budeme?“ zeptala se Bella a vyhlížela z okna rodnou Ameriku.

„Ne. Ještě pořád jsme nad Evropou,“ přecedil jsem skrz zuby, protože tuhle otázku už položila pětkrát. Neřeknu, kdybychom jeli turistickou třídou a veřejným letadlem. Já jsem totiž netušil, jestli to dělá schválně, a dobře se na mně baví, anebo je vážně tak nedočkává. Moment. Bella Swanová… Ne, bude to to první.

„Leží se ti pohodlně?“ ptal jsem se znovu a urovnával jí zas a znovu polštář.

„S těmi léky proti bolesti je to hračka, ale nevadilo by mi, kdyby mi můj přítel položil svojí… Ááá,“ vydechla úlevně, když jsem jí položil ruku na kraj popálenin na břiše. Na tváři se jí usadil spokojený úsměv a překryla svojí horkou dlaní hřbet mé ruky. Takhle jsme byli oba spokojení.

„Vážně nechceš jet nejdřív k otci?“ chtěl jsem vědět, protože přece jenom souhlasila s proměnou, takže potom s ním už moc času mít nebude. Ovšem nevím, jaký spolu mají vztah. Už tak se musela po nástupu na koleje vysoké školy odcizit rodině. Za to jsem byl rád, protože to aspoň bude snášet lépe.

„Nechci! Prohrála bych sázku!“ zamítla to hned. Obrátil jsem oči v sloup. Emmett a Jasper ji budou milovat. „Řekla jsem, že přežiju prázdniny ve zdraví. Jelikož se mnou ale chtěli místní Italové zatopit, protože v Toskánsku není dost velké vedro, sázku jsem prohrála. O čemž on nemusí vědět,“ dodala důležitě.

„No, já mu to volat nebudu,“ bránil jsem se, když jsem viděl, jak si mě podezřívavě měří.

„Však já taky nic neříkám,“ utrousila a já jen zakroutil hlavou. Přišlo mi, že se pořád absolutně mylně domnívá, že někam odcházím, anebo něco dělám za jejími zády – něco, co by se jí nelíbilo. Přiznávám, že mě ten odchod napadnul, protože jsem někdy – jak mi pořád Alice tvrdí – nesobecký, až to bolí. To není pravda. Jen jsem si za sto let dokázal srovnat některé priority v hlavě a dovedl si ženy vážit. Hlavně těch dvou hebkých kopců na její hrudi a…

„Nad čím přemýšlíš?“ přerušila moji trasu po jejím těle Bella.

„Za jak dlouho tam budeme,“ zalhal jsem. Navíc jsem ji teď nechtěl moc vzrušovat básněním o jejím těle, když na tom byla jen díky mně tak, jak byla. Spálená kůže břicha se zahojí až po dlouhých měsících, ale regenerace je tu relativní pojem. Pouze se to zatáhne, ale zůstanou jí obrovské, rudé jizvy a kůže se do původního stavu nevrátí. Mně to bylo jedno – tedy, co se týká estetické stránky věci, protože Bella byla nádherná bytost i bez kůže na břiše. Každý den ji na ty jizvy budu líbat a chladit je svýma rukama. Jen jsem se bál, že Bella teď bude chtít expresně rychle proměnit jen kvůli tomu, aby její tělo vypadalo jako dřív. Nebo jak říká ona – mnohem lépe.

„A už tam budeme?“

„Ne!“

Bella

Edward poslední dny často zíral do prázdna a mně došlo, že se něčím užírá. Bylo mi jasné, čím. Myslí si, že to, že z mého břicha je krvavá sračka – no, nevím, jak jinak tu krásu definovat – je jeho vina. Kdyby mě přejelo auto, mám pocit, že i potom by to podle něj byla jeho vina. Ale to já přece inteligentně lezla pro náušnici. A na to mi on řekne, že kdyby mě nechal být a nic si se mnou nezačínal, tak jsem mohla přežít ty prázdniny ve zdraví. Co na tom, že já jsem osoba sobě nebezpečná a pravděpodobně bych se někde zabila sama a už bych neměla svého mrtvého rytíře, co by mě zachránil? Vždyť by to takhle mohlo pokračovat až do aleluja – to kdybych. A kdyby mě Carlisle neproměnil a kdyby někdo neproměnil jeho a ten zase jeho a bla, bla, bla. Žádné kdybych. Co vyřešíme tím, že se budeme topit v kdybychování? Prostě je to tak a hotovo. Lidi, co pořád řeší minulost, se nikam nepohnou. To je kámen úrazu. Já se jen těšila z toho, co je právě teď a nemohla se dočkat toho, co bude. Ta cesta byla nekonečná. Těšila jsem se na Ameriku, na čistou nelámanou angličtinu, cheesburger a hlavně Edwardovu rodinu. Díky jeho bohaté zásobě mi je vážně květnatě popsal. Zvláště jeho bratry. Moc jsem teda nepochopila ty jeho řeči, že mezi ně určitě zapadnu, a že neví, jestli na ně nebudu mít negativní vliv. Nebo taky něco o tom, že dům to nepřežije.

Na letišti mě zase nosil jako malomocnou v náruči. No, nutno dodat, že díky bolestem, které občas dosáhly neúnosných hranic, jsem se tak cítila. Když to na mně přišlo a léky proti bolesti odeznívaly, musela jsem dokázat přetrpět to mlčky, protože Edward trpěl se mnou, a navíc si to ještě dával za vinu. Živě si pamatuju, když jsem si o něm myslela, že je to prolhaný, sobecký lhář. Opak byl pravdou. Edward byl až nechutně ctnostný a mně zůstával rozum stát nad tím, jak dokáže všechnu vinu svalit na sebe a mně vážně považuje za něco neskutečně úžasného. A to nejlepší na tom bylo, že jeho to ale díky jeho nesmrtelné podstatě nepřejde. Pořád pro něj budu paní úžasňáková. A já doufám, že po proměně se tak budu cítit i fyzicky. Žena prý nepotřebuje dokonalého chlapa, ale chlapa, co jí dá pocítit, že je pro něj ta jediná. No, já mám oboje.

„Čemu se usmíváš?“ chtěl vědět Edward, když jsem ležela na zadních sedadlech jeho Volva a on si mě prohlížel ve zpětném zrcátku.

„To bys chtěl vědět.“

„Nemáš tušení… Když mluvíme o tušení, tak moje rodina neví, že jsem si našel v Itálii… Jak to dneska pojmenovávají lidé v našem věku? Teda, ve věku, na který já vypadám?“ zeptal se zamyšleně.

„No, asi že sis našel mladou. Vážná známost… Ale myslím, že tvojí rodině asi dojde to sentimentálnější pojmenování, a to že sis našel lásku svojí existence. Proč by si mě jinak, upíre, tahal domů?“ pronesla jsem řečnicky.

„Máš pravdu, jako vždycky,“ uznal a nevěděla jsem, jestli se mi jen zdá, že z toho odkapává ironie.

„Já ti to připomenu,“ slíbila jsem.

„Samozřejmě… Už jsme tady,“ ohlásil a já se nadzdvihla na loktech ještě víc, abych viděla na přední sklo, které bylo zatraceně vysoko. Chtěla jsem něco obdivného vykřiknout, ale najednou klečel nade mnou na zadních sedadlech a měl ruku na mých ústech. Zakroutil hlavou a já už myslela, že přichází třetí světová, protože ten jeho vážný výraz na to vypadal. Přikývla jsem a on mě pustil. Položil si ukazovák na rty, abych mlčela. Chlap…

Vylezl z auta a zmizel mi z dohledu. Co to bylo?

Potom se ozvaly tak hlasité rány, že jsem měla tendenci zakrýt si uši. To se asi moje láska vítá se svými bratry. Chtěla jsem to ale vidět, a tak jsem se nadzdvihla ještě víc, aby mi koukaly jen oči, které jsem hned na to vykulila. No, co mám povídat? Já sice věděla do čeho jdu, ale stejně jsem z toho byla na mraky. S ústy dokořán jsem zírala na bandu andělů v perfektních ohozech, jak se vřele vítá. Jeden z nich – malý, ale nádherný skřet – odstoupil od ostatních a nenápadně na mě zamával. Alice.

Edward visel. A to doslova. Byl za bundu zaháknutý na větvi borovice. Potom zmizel a kolem auta se prohnala rozmazaná šmouha. To totiž zmizeli i jeho bratři. Já se obrátila zpátky ke zbytku jeho rodiny. Samozřejmě, že věděli, že Edward má v autě živou bytost. Museli slyšet tlukoucí lidské srdce už bůhví odkud. Co už ovšem asi nevěděli je to, že ta živá bytost s jejich synem, anebo bratrem celé prázdniny prošukala a chystá se na společnou věčnost s ním.

Potom se dveře u mých nohou otevřely a já nadskočila. Podívala jsem se na rozkrok dotyčného a poznala mého milovaného.

Konečně se ke mně Edward sklonil a vzal mě opatrně do náruče, jako kdybych byla domeček z karet. Zas tak hrozně jsem na tom nebyla.

Choulila jsem se Edwardovo k hrudi a poprvé se do mě pořádně zakousla nervozita. Chce mě představit svým rodičům. Tady přece vůbec nejde o to, že jsou mrtví. Je to velmi lidská tradice. Jak nepřirozené.

Edward mě postavil na zem a já měla oči zapíchnuté v zemi. Opírala jsem se o něj kvůli popáleninám a taky protože to byl můj přístav bezpečí. Zvedla jsem konečně zrak a zatajil se mi dech, když jsem pohlédla do tváře Esmé a Carlisleovi. Poznala jsem je. Jak jsem řekla – Edward mi je květnatě popsal.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem, když jsem se sesbírala, a usmála se. Esmé otevřela ústa k tomu, že něco řekne.

„Nazdar, draku,“ předběhnul je obrovský upír se srdečným úsměvem. Emmett. Vzal moji ruku a potřásl si s ní. Moje ručička se v té jeho medvědí tlapě ztrácela. „Emmett Cullen. Cítím barbecue,“ poznamenal a já z něj šla do kolen. Ten teda byl. Měl navzdory jeho děsivému vzhledu přátelskou auru.

„To budu já,“ odpověděla jsem, když reagoval na moje popáleniny nakrčením nosu.

„To mě mrzí,“ zmírnil najednou, když jsem zvedla tričko a ukázala mu tak obvazy.

„Dobré. Mám tu nejlepší zdravotní sestřičku na světě,“ vysvětlila jsem a usmála se na Edwarda.

„Mami, tati. Tohle jsem si přivezl z Itálie,“ oznámil pyšně, jako kdybych byla suvenýr.

„Bella Swanová,“ představila jsem se a natáhla k nim ruku. Potřásli si se mnou pravicí a pořád přeskakovali pohledem na Edwarda, jako kdyby čekali, že začne řvát – nachytal jsem vás. Potom přišla na řadu jeho sestra Alice, která už všechno viděla a znala. Takový malý Edward. Hned na to Jasper. Bože, to byl skvostný chlap. Já mám teda živou sochu boha krásy, ale ty jeho rty a velké, zlaté oči. Jenže to jsem ještě neviděla Rosalii. Náhle jsem si připadala ošklivá, neupravená a méněcenná. A taky dost ubohá – potřebovala jsem, aby mi někdo pohladil ego, které dostávalo na prdel.

„Edwarde… Já tomu nerozumím,“ přiznal Carlisle a prohlížel si nás – jak se k sobě zamilovaně tiskneme a jak nechci toho upíra pustit ani na krok od mého těla.

„Já tomu rozumím až moc dobře,“ zamumlal Jasper a blaženě se usmál.

„Abych vám to ujasnila – těm, co nevidí budoucnost, necítí emoce a nečtou myšlenky. Já a Edward spolu… chodíme,“ označila jsem tak náš vztah.

Jejich reakce se dala shrnout asi takhle – oooh. A pak taky ááá, když otevřely ústa dokořán. Proboha, jako kdyby v životě neviděli člověka a upíra ve vztahu. No, asi ne. „A taky byste měli vědět, že jsme se dohodli na proměně,“ dodala jsem a ta bohyně krásy, co by vykopla Afroditu z trůnu, zavrčela.

„No, to je pěkné,“ poznamenala nervně. Ale já moc dobře věděla, o co tu jde. Rosaliin charakter a její žebříček priorit pro mě nebyl tajemstvím.

„Že jo?“ vypískla jsem vesele a široce se na ni usmála. Nakrčila nos a myslím, že mi chtěla nafackovat, abych se vzpamatovala a nechala si někde udělat dítě, o které ale ve svém věku vážně zájem nemám, a díky proměně to taky tak zůstane. Pěkně zamrznu.

Jak jsme tam tak stáli a já odpovídala na otázky jako odkud jsem, co dělám, jakou mám ráda zmrzlinu… No, dobře. Na to se mě nezeptali, ale bylo toho tolik, že to do toho nemělo daleko. Zpět k jádru věci – vedlejší účinky léků se začínaly hlásit o slovo a já potřebovala někde složit hlavu. Nezdvořile jsem zazívala během konverzace. Naštěstí jsem si stačila dát ruku přes pusu.

„Bello, my se moc omlouváme,“ začala hned Esmé, když viděla, jak na tom sem a vlastně už vážně byla celým tělem nalehlá na tom Edwardovo. Jak příjemné. „Jsme tu jen rodina a neuvědomili jsme si, že jeden člen už vlastně u konverzace sedí. Je to novinka,“ vysvětlila s omluvným úsměvem. Bože, já věděla, že si je zamiluju. Možná i včetně Rosalie. Však já si ji srovnám. Srovnala jsem si i Edwarda, který už po mém projevu nikdy nevstoupil na koberec se zablácenými botami. A zároveň mě zaplavil hřejivý pocit toho, že Esmé mě právě označila za nového člena rodiny. Vážně věřila, že k Edwardovi patřím.

Potom, co jsem se uložila v perfektním domě Cullenů do Edwardovo postele, dostala jsem právě od jejího majitele polibek na dobrou noc. Díky tamnímu času ale spíš na dobrý večer. Nedostaly mě jen prášky, ale i ten zatracený časový posun.

Probudila jsem se v noci, a to nedobrovolně. Spáleniny se hlásily o slovo.

„Ježiši, co to je?“ vyjekla jsem, když se nade mnou skláněl… někdo. Plácla jsem tomu někomu do ksichtu. Edward to nebyl určitě. Viděla jsem siluetu osvětlenou měsícem a tu jeho díky vlasům poznám kdekoliv.

„Ještě ani pořádně neotevřela oči a už mě mlátí. Ta zapadne,“ zařehtal se Emmett. Úchyl mi vlezl až do postele. Má štěstí, že je pěkný a sympatický. Jinak by letěl hlavou napřed.

„Proč tě mám v posteli?“ zeptala jsem se, ale nemohla se zvednout bez pomoci, takže jsem ležela dál a čekala, co mi ten veselý upír poví.

„Hlídám tě. Edward musel na lov a Jasper je mimo provoz. Ostatní šli s ním, protože ho prý dlouho neviděli,“ vysvětlil. Pravda, Edwardovy stíny pod očima nabíraly poslední dobou nebezpečnou intenzitu. „Jako kdyby s ním ještě neměli žít věčnost,“ dodal otráveně a rozsvítil - pro lidské bytosti, co nevidí ve tmě - lampičku. „Jak se ti to stalo?“ zeptal se a kývnul k mému břichu.

„To Edward,“ hlesla jsem plačtivě a Emmettův výraz se změnil. Byl vystrašený. „On má tak horké ruce,“ dodala jsem, a pak se rozesmála. Emmett protočil oči a něco si zamumlal pod nos.

„Vždycky jsem si myslel, že jestli si Edward někoho najde, bude to sice pěkná ženská, ale taky pěkně nudná, co mě nebude moct vystát. Hodlám si totiž z vás dvou příštích deset let dělat legraci. Ale on si našel tebe.“

„A to znamená?“

„To znamená spoustu rozbitého nábytku… A mezi námi děvčaty,“ začal a naklonil se ke mně, jako kdyby mi chtěl pošeptat tajemství, „jak jste se vy dva poznali?“ Odtáhnul se a já se vědoucně zazubila.

„Pohodlně se usaď. Je to dlouhý příběh. Chceš slyšet tu cenzurovanou verzi? Kolik ti vlastně bylo, když si zemřel?“ dobírala jsem si ho.

„Počkej, až začnu já,“ slíbil mi.

„Tak určitě. Moment, jen si vezmu bonbónky,“ zamumlala jsem a natáhla se pro Vicodin. Hodila jsem jeden do sebe a polkla. Už jsem to zvládala i bez vody. „Takže. Náš příběh začíná v jedné malebné vesničce. Sice mě potom tamní obyvatelé chtěli upálit, takže vesnice plná paranoidních pyromanů už tak malebná nebyla, ale to už předbíhám. A tam právě chtěla jedna světaznalá Američanka trávit svoje prázdniny. No, fajn. Trávit jsem je tam nechtěla, ale došly mi peníze a hlad je svině. No, a tam si ta Američanka našla práci na obrovském sídle tajemného a vážně hodně starého pana Cullena, kterého nikdo nikdy ale neviděl. Kromě jedné žárlivé děvky, co mi na něj dělala oči. Potom jsem jí zachránila život… Teda, já jí ho nakonec nezachránila, protože…“

„Ty vůbec neumíš vyprávět,“ obvinil mě Emmett.

„Moment. Když ten konec byl tak akční. Dobře, pokračujeme od děvky. No, a když se setmělo, šla Američanka vyčistit koberec. Dalo jí to vážně hodně práce, protože byl huňatý a těžký.“

„Páni. Tolik adjektiv…“

„Hele, nech si to. Už se dostávám k tomu hlavnímu. Takže po dvou hodinách vysávání vstala a šla vypojit lux ze zásuvky. Když v tom se přihnal on.“

„Kdo?“

„Santa Claus. Asi Edward, ne? Prošel po tom koberci, co jsem tak pracně vyčistila zablácenými botami…“

„Říkala jsi, že ho vyčistila Američanka.“

„To jsem byla já.“

„No, tak snad vyprávím o sobě v první osobě.“ To je posluchač k pláči.

„Dobře. Takže když mi to ten parchant tak úspěšně zase zasvninil, nedala jsem si to líbit. Ukázala jsem na něj a řekla – ty!“

„To jsi ho musela vystrašit,“ uznal ironicky, když jsem natáhla ukazovák a předváděla tak, jak jsem to přesně řekla.

„Původně jsem ho chtěla zabít, ale pak se otočil a já… No, rozhodně jsem z něj nebyla unešená. Zachovala jsem chladnou hlavu a slušně ho požádala, aby z toho koberce slezl,“ zalhala jsem.

„Hm. Zajímavé. A tu o Červené Karkulce znáš?“

„Přiznávám. Nezachovala jsem si chladnou hlavu a šla do kolen. Spokojený?“ prskla jsem zachmuřeně.

„Docela… Takže abych si to shrnul. To, že z tebe bude upír a Edward si konečně našel lásku svojí existence zapříčinil koberec?“

„Vyčištěný koberec!“

„Tak to je úžasné. Síla bytových doplňků se podceňuje.“

„To byl náš příběh,“ uzavřela jsem to a slastně vzpomínala.

„Ale ty jsi zmiňovala cenzuru,“ připomněl mi.

„To bylo na efekt. Věř mi, že by tě to nebavilo. Začátek našeho vztahu… No, samá láska, romantika, květiny a pití čaje na verandě. Vážně velmi romantické.“ Ale no ták. Podstata příběhu přece netkví v tom, že jsem se s Edwardem vyspala a ještě ani neznala jeho jméno. To není důležité.

„Zajímavé. Představ si, že bys tam tu práci nedostala a nikdy ho nepotkala,“ navrhnul a já to zkusila. To by znamenalo dál studování vysoké školy bez upířího mozku a hlavně by to znamenalo život bez toho nejúžasnějšího chlapa na světě.

„No, tak to by nikdo nevyčistil ten koberec. Dvakrát.“

Epilog

Pohled neznámého

Ještě toho roku po návratu z Itálie se Bella Swanová, teď už Cullenová, stala tím, po čem tak toužila – upírem. Období, kdy byla novorozená, bylo pro všechny Culleny těžké. Stálo to spoustu utržených končetin a zdemolovaných domů. Nikdo nevěděl, jestli Esmé hůř snášela rozmlácené stolky ze sedmnáctého století, anebo její děti bez rukou. Těžká to volba. Bella ale naštěstí nikoho nezabila – kromě lesních obyvatel - a dala se lépe korigovat díky tomu, že věděla do čeho jde, a chtěla to. A už po pár letech se radovala v obchodě mezi regály s drogerií nad antiperspiranty, protože je už nepotřebuje. Pak se taky tiše zasmála nad krabičkou tamponů.

Laura úspěšně dostudovala vysokou školu a přemýšlí, že nechá vážně naprosto vyhynout vlkodlaky tím, že u ní rod Masenů skončí. Edward jí to ale rozmlouvá, protože si chce brát vlkodlačí caparty na prázdniny. A všichni víme, že když si Edward něco zamane, tak to taky bude. O to je jejich manželství s Bellou divočejší. Oba totiž mají tuhle vlastnost.

Edward čekal pod střechou jejich nového domu v Kanadě. Bella vyskočila nahoru, a pak na něj zamávala. Nechápal to a jen stáhnul obočí k sobě, když se k němu obrátila zády a rozpřáhla ruce. Zvedla se na paty a potom už jen padala bezstarostně dolů. Její milovaný manžel natáhnul ruce a ona mu tam s rachotem spadla. Zachichotala se a ruce mu dala kolem krku.

„Nějak mi uniká smysl,“ zašeptal Edward zmateně.

„Už to sice není takové, jako když jsem byla člověk, protože vím, že se nemůžu zabít, ale stejně je to hezký pocit,“ vysvětlila, jenže ne dostatečně. Pohladila Edwarda po sametové tváři. „Protože vím, že mám někoho, kdo mě vždycky zachytí.“

TP končí, a tak vám tím znova vmetu do tváře, že končí i ty skutečné prázdniny. Díky všem, co se mnou byly u mé deváté povídky až do konce. Jak jsem slíbila - bez starostí až do konce. No, přece jste si nemysleli, že bych nechala Bellu v oddechový povídce umřít. :D Hlavně, že to říkám skoro pod každým epilogem. Když napíšu do perexu slovo oddechová, znamená to, že povídka nemůže skončit špatně, protože podle mě je to popírání vlastních slov. Co je na smrti hlavních hrdinů oddechového - to teda nevim. :D

Díky za ocenění prvním místem a přeju vám vážně krásný zbytek prázdnin. A těm, co už přesáhly hranici osmnácti let pořádnou pařbu nakonec. Ne, že bych si dělala o těch ostatních, co ji nepřesáhly, iluze. :D Těm, co jsou prací poviní, snad jen míň vedra, aby směny přežily. Pěkný den a úspěšný start roku. Jsem ráda, pokud jsem vám prázdniny zpříjemnila. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 18. kapitola + Epilog: