Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 7. kapitola

10.07.2012 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 7955×

Edward

Bella se ke mně silně tiskla celou noc a díky horkému počasí nehrozilo, že by zmrzla. Naopak jí takhle bylo dobře a z toho jsem měl až podezřele silnou radost. Tak nějak jsem se totiž do té ženy zamiloval na první pohled.

Do člověka… Ona má pravdu – jsem idiot.

Když po naší pokožce přeběhly první paprsky slunečního světa, byl čas jít. Dřív, než se probudí, protože to, že jsem chodící discokoule, bych jí jen těžko vysvětloval. Pak by už i ona věřila, že nejsem člověk, i když byla ateista jak vyšitý.

Stáhl jsem ji ze sebe tak jemně, že bych tak mohl hladit povrch mýdlové bubliny a ona by nepraskla. Nespokojeně zamlaskala a převalila se na druhou stranu. Tím ze sebe stáhla peřinu a satén jí sklouznul ze zadečku, který jí pobytem na slunci zezlátnul. Bože, byl dokonalý. Ona byla celá dokonalá.

Sklonil jsem se k ní a ještě ji políbil na jednu polovinu božského pozadí. Když jsem natočil hlavu, naznačovalo tvarem srdce.

Dobře, už se vážně musím otočit a vypadnout. Ale trhalo mi to kamenné srdce… nebo koule. Nevím. Když jsem s ní, některé orgány – teda, ono mi jich moc po přeměně nezbylo – vypovídaly službu, a řídil je jen ten jeden, co měl tu největší moc a chlap se stával neřiditelnou raketou, která měla ovládání v kalhotách.

Stáhnul jsem jí lem košilky zase dolů, protože to je jen pro moje oči, a když tu nejsem, bude bezpečně schovaná před okolím. No, to je perfektní. Známe jen svoje jména a těla a já už si na ni dělám nároky.

Přeběhl jsem do šatníku, ze kterého by měla Alice radost, protože to byla jedna z největších místností v tomhle sídle, a stejně byla zaplněná od podlahy až po strop. Když žijete s mojí sestrou, která má megalomanské choutky a tone v shopaholismu, zanechá to na vás stopy.

Převlékl jsem se a vyskočil ze třetího poschodí do zimní zahrady – na druhou stranu od vesnice. Přeletěl jsem svah kopce až ke stájím, kde už čekala ona.

„Proč taky nemůžu být něco tak pěkného?“ hodnotila moji diamantovou kůži, která se na slunci třpytila jako správný briliant, když miniaturní, dokonale vybroušené plochy odrážely sluneční světlo.

„Lauro,“ pozdravil jsem ji a prohrábl jí černé vlasy. Vztekle se po mně ohnala růžovými nehty, které byly ještě stále dlouhé a ostré. Možná, že jí to zůstane. I tak to dobře maskuje tím příšerným lakem.

„Proč to pořád děláš? Budu vypadat jako ty!“ stěžovala si a urovnávala si pečlivě vyžehlené vlasy.

„Nikdo nemá vlasy jako já,“ odporoval jsem a bránil svoji chloubu, na kterou ženy letěly jako vosy na med. „Přinesla sis oběd?“ zeptal jsem se, když vytáhla z baťohu plastový box.

„Jo. Mám příšerný hlad. Divím se, že se mi lidi před očima nemění ve flákotu, jako je to v těch kreslených seriálech,“ vysvětlila a odklopila víko. Holýma rukama z ní vyndala pořádný syrový steak.

„Ani mně se nemění na pytle krve s nohama a rukama,“ odvětil jsem a ona se na ten syrový, čerstvě rozmražený kus masa zadívala.

„Jsi teď jediný, s kým můžu obědvat normálně. Jsem, sakra, teenager. Potřebuju u oběda společnost,“ bědovala a zakousla se do flákoty. Odtrhla ostrými zuby kus a pocákala mě tak masovou šťávou. Očistil jsem si ruku. „Jsem hnusný, odporný pes,“ stěžovala si a vražedně shlížela dolů na můj dům, jako kdyby za to ty cihly mohly.

„Nejsi hnusný a odporný…“

„Mám kožich!“ vypískla. „Ani všechny depilační pásky světa a brazilská pasta mi nepomůžou.“

„Ve skutečnosti jsi měla hlavu a hruď lysou,“ vzpomínal jsem a ona si mě změřila jako nepřítele číslo jedna.

„Cítím z tebe člověka… Bellu,“ poznamenala, když důkladněji začichala. Mě by to praštilo do nosu hned.

„To cítíš správně.“

„Měli jste sex?“ zeptala se nehanebně. Nesmím zapomínat, že té bytosti je patnáct let a sex je vždycky první, co ji bude zajímat. I mně je asi patnáct.

„Do toho ti vážně, ale vážně nic není,“ odpověděl jsem. Protočila otráveně oči.

„Stejně… Ona je člověk a ty upír. To není dobré. Měl bys jí to říct,“ radila mi věcně.

„To měl, vzhledem k tomu, co k ní cítím,“ uznal jsem a Laura vyvalila oči.

„Ty ses do ní zamiloval? Bože, to je jako v Bravu,“ zhodnotila to.

„Co je Bravo?“

„Ale nic. Zapomínám, z jaké jsi doby… Viděl jsi tam tenkrát taky dinosaury?“ utahovala si ze mě. Je pravda, že ženy v mé době nechodily oblékané jako děvky, a když ukázaly mužům kotník, znamenalo to příslib něčeho velkého. Bella mi v těch svých modelech ukazovala všechno, ale mě to nijak netrápilo.

„Hele, nech si toho. Nebuď drzá na svého strýce…“

„Jistě, můj pra pra pra…“

„Já kvůli tobě ještě budu mít komplex,“ zamumlal jsem a přejel si prsty po tváři, abych zkontroloval stav zkamenělého kolagenu, když mi připomínala můj věk. Byla taktnost sama. Lituji všechny rodiče, co mají doma adolescenty. Zvlášť ty, jejichž teenager do toho všeho ještě prožívá prokletí.

„Myslíš, že už máma ví, že jsem se poprvé proměnila?“ hlesla po chvíli a zavřela prázdný box.

„Nemám tušení… Ale bude lepší, když to vědět nebude. Jsi dítě měsíce, Lauro, a to…“

„Proč mi pořád říkáš tak dementně?“ osopila se má patnáctiletá praneteř. „Jsem dítě své matky a svého… otce.“ Otce dodala s nechutí, protože to její otec na ni přenesl – jakožto na svého prvorozeného a jediného potomka – tu vlkodlačí kletbu, když před několika staletími jeho předka pokousal vlkodlak.

„Promiň. Jsem zdegenerovaný z domova. Máme tam metamorfy, co na sebe berou podobu čoklů… Věř mi, že ty jako pes nevypadáš, protože ty čivavy… Kurva, já je tak nesnáším. Páchnou a je jich jako much,“ syčel jsem, když jsem na ně vzpomínal. Kdyby nebyla moje rodina tak mírumilovná – kdyby Carlisle a Esmé nebyli tak mírumilovní, všechny bych povraždil. Dřív, než to naklade vajíčka zase o hnízdo dál.

„Nemám ráda metamorfy. Otec chodil s jednou, co na sebe brala podobu koně.“

„Kreativní,“ poznamenal jsem.

„Ale byla to kráva,“ uzavřela to. „Když Bellu miluješ, proměníš ji, ne?“ zeptala se a natáhla prst ke hřbetu mé ruky. Nejspíš se chtěla dotknout briliantu, no, moje oči zakalila červená mlha a vycenil jsem na ni zuby s hlubokým, hrdelním zavrčením. Stáhla ruku a okruží černých duhovek jí modře zaplálo. Já se uklidnil, protože počáteční vlna, kterou vypustily defenzivní instinkty, přešla, a mlha se rozplynula. Už jsem zase viděl barevně.

„Promiň. Cítím z tebe vlkodlaka. Musím potlačit instinkty, když jsi u mě.“

„Takže mě chceš pořád roztrhat na cucky?“

„Přesně tak… A k té proměně Belly. Já si myslím, že bych se měl nejdřív zeptat jí. Co myslíš?“

„Prosím tě. Kdo by se kvůli tobě nechtěl stát upírem…“

„Jo, kdo by nechtěl umřít a stát se šutrem?“

„Je to lepší než to, co mám já. Když jsi upír – je to definitivní. Ale já jsem někde mezi.“

„Vždyť je to jen jednou za měsíc. Zbytek dní jsi člověk,“ připomněl jsem jí.

„Hm… Kdybych nad tím aspoň měla kontrolu, ale já jsem vážně jak čokl, co nepřemýšlí. Ani si nepamatuji, co se dělo.“ Ale já si to pamatoval do nejmenšího detailu. Laura byla jediný tvor na světě, co se mi v souboji vyrovnal jako muž proti muži. Ti vlkodlaci z Forks museli běhat ve smečkách, anebo aspoň po dvou, ale ona… Bolelo to, když mi překousla ruku jedním mocným cvaknutím. Byl to nezvyk, bát se o svůj život.

„Hlavně si dávej pozor. Nikdo na to nesmí přijít. Nikdo. Jinak tě upíři zabijí. Jsi pravděpodobně poslední vlkodlak na světě.“

„No, jo. Jsem prostě hotový ohrožený druh. Snad mě dají do červených seznamů i s mým Facebookem a poštovním směrovacím číslem. Možná, že by bylo lepší, kdyby mě zabili,“ usmyslela si nakonec po štědré dávce sarkasmu. Podíval jsem se jí do očí.

„Lauro, já vím, že když jsi teenager, občas si přeješ zemřít, ale tohle neříkej. Nepřestěhoval jsem se sem a nestrhávám na sebe všechnu pozornost jen proto, aby ses pak nechala zabít. Moje šéfka personálního se mnou chce spát, ale ve sklepě hledá rakve,“ dodal jsem nakonec. Laura se zatvářila zahanbeně a sklopila oči.

„Promiň. Budu hodný vlk.“

„Budeš hlavně hodná holka,“ opravil jsem ji, abych jí připomněl její druhou podstatu. I když se mi občas zdálo, že právě to lidství na sobě nesnášela a chtěla přepadnout naplno do toho nadpřirozeného světa.

„Tak co ta Bella? Začneš s ní chodit?“ chtěla vědět nedočkavě. Řešíme tady otázku smrti a zase skončíme u mého vztahu.

„Chodit… Já bych si ji nejradši vzal a byl s ní po zbytek své nekonečné existence,“ uvedl jsem to na pravou míru nevrle, protože nějaké chození se mi zdálo pofidérní. Jsem z jiné doby.

„Fajn, to je sice pěkné, ale taky dost děsivé. Na ženy v dnešní době musíš trochu pomaleji.“ No, pomalu jsem na to šel, když jsem ji ošukal, aniž bych se představil. Ale jí se nedalo odolat. Musel jsem být v ní, a to jsem si usmyslel od prvního setkání, kdy mě tak úspěšně seřvala. Byla tak sexy s tím ječákem, dlouhýma nohama, potaženýma smetanovou pokožkou a malými, ale plnými prsy. Chci ji znova ochutnat. Snad mi po včerejší noci odpustila. Spát s ní v objetí byla jedna z nejlepších věcí, co jsem v celé své zkurvené, nekonečné existenci prožil.

„Takže romantika při svíčkách?“ zeptal jsem se.

„Proboha, tak pomalu zase ne. I když to taky závisí na povaze. Kdyby mně přinesl David růže, omlátila bych mu je o hlavu.“

„Nejsi trochu mladá na vážný vztah?“

„Dovol, abych tě citovala - do toho ti vážně, ale vážně nic není,“ pronesla a zvedla ze země kabelku. „Musím jít. A ty s Bellou trochu pohni. Navrhuju večeři, ale bez těch svíček. Předstírej, že umíš vařit, a žes jí to všechno uvařil ty.“

„Ale já umím vařit. Například míchaná vajíčka,“ pochválil jsem se.

„No, tak to je romantická večeře jak prase. Nech to radši živým, ano?“

„Rozkaz. Dávej na sebe pozor. A ohlas se zase.“ Mávla rukou a rozběhla se dolů ze svahu, aby pak proběhla mým sídlem a běžela z dalšího kopce do vesnice.

Bella už dole vstala a já slyšel, jak už od rána zase nadává. A to na mě.

„Jsem Edward Cullen – všichni se mi pokloňte. Jistě, že s tebou nezůstanu v posteli ráno, Bello. Na to jsem moc urozený,“ mumlala nervně a do něčeho mlátila. Byl to zvuk nějaké věci třískající do keramiky. Asi kartáček. „Já mu dám. Sakra, teda, nedám.“

Ale dáš. Jenže nejdřív nás čeká druhé rande, které plánuji trochu jinak, než to první. Ale to víno bych jí stejně dal nejradši znova, protože její krev byla perfektní a tím aspoň tu vůni trochu zazdím, až její krev dostane kyselý nádech.

Laura má pravdu. Řeknu jí, co jsem zač, ale až to bude mezi náma dvěma vypadat trochu jinak. Budu pak mít ten argument, že jsem byl přece celou tu dobu s ní, ale nikdy jsem jí neublížil. Když budu mít štěstí, nebude po mně házet věci a bude mi věřit. Já ji totiž miluju. Musí mi věřit, jinak něco rozkopu. Bella Swanová ze dne na den ovládla celou moji existenci. To je děsivé. Ženské. Na ty jsou i upíři krátcí. Zvlášť ona. Byla moje Lilith, co mi našeptává, abych si ukousnul ze zakázaného ovoce ze samotného Edenu.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 7. kapitola: