Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto se nedá odpustit, Carlisle 12. kapitola

15.06.2011 (11:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 2112×

Toto se nedá odpustit, Carlisle 12. kapitola

Carlisle

Ležel jsem v posteli a přemýšlel nad tím, jakým směrem se ubírá moje věčnost. Po několika měsících strávených s Renatou jsem byl nadmíru spokojen. Zvlášť ty noci plné vášně byly k nezapomnění. A přidala se k nim i tato noc. Za dobu, co jsem byl s Esmé jsem si takovou noc nikdy nepředstavoval, protože takové vlny vášně se mi nedostalo. Byla vášnivá, ale každým rokem zdrženlivější. To Renata ne. Dávala najevo své pocity a nebála se vášně. Nic proti Esmé, ale toto mi chybělo, moc mi to chybělo.

Renata se zavrtěla na mé hrudi a když jsem se na ni podíval, smyslně přivřenýma očima na mne hleděla. Usmál se na ni a říkal jsem si, kde vůbec bere ten elán. Nemusela nic říkat a věděl jsem, na co myslím. A to jí také rád splním.

Ta ženská je jako uragán. Uragán vášně. Pomalu jsem se zvedl s postele a začal se oblékat. Začalo svítat a já musel do nemocnice. Odpoledne pojedeme všichni na lov. Zapínal jsem si košili a otočil jsem se na Renatu. Seděla na posteli, vlasy svérázně rozcuchané a zabalená do bílé saténové přikrývky. Usmála se na mě.

„Ty už jdeš? A nechceš mi ještě chvíli věnovat?“ řekla svůdným hlasem a schválně vystrčila zpod přikrývky svoji nožku a natáhla a opět stáhla a to velmi pomalu. Hlasitě jsem polkl a moje oči okamžitě ztmavly.

„Ty víš jak na mne. Dneska musím do nemocnice. Přijde nová lékařka a já ji musím zasvětit do chodu nemocnice,“ řekl jsem, ale moc se mi nechtělo od Renaty odcházet.

„Tak ty věnuješ svůj čas nějaké maloměstské doktorce přede mnou?“ řekla, nechala spadnout přikrývku, tudíž jsem měl nádherný pohled na její sošnou postavu. Usoudil jsem, že ta doktorka a celá nemocnice mi neutečou, ale Renata ano.

Bella

„Já si to neobleču,“ vztekala se Esmé. Já jsem krmila Tonyho, Ness už dávno spinkala. Kolébala jsem Tonyho v náručí a přidržovala mu flaštičku u pusinky.

„Nediskutuj s námi, Esmé, ten kostýmek si vezmeš. Vždyť je hezký,“ řekla jsem.

„Bella má pravdu. A ne abys sis vzala k tomu tu až ke krku upnutou halenku. Sáčko budeš mít zapnuté jen na dva knoflíčky a pod to si vezmeš jen spodní prádlo vestu. Bude tam Carlisle a musíš zapůsobit,“ řekla Alice a hodila po Esmé vak s kostýmkem.

„Dej mi ho, Tony už chce jít spát a já už na to nemám nervy. Zkus se s ní hádat ty,“ řekla Rose a vzala mi Tonyho, který už byl nakrmený a spokojeně se mi uvelebil v náručí, které teď už bylo prázdné.

„Esmé, vím, že ti to přijde nepřirozené se takto odhalovat, ale ty ses opravdu chovala jako šedá myška a tomu musíme zamezit,“ řekla jsem a vlídně jsem se na ni usmála a ona mi úsměv oplatila.

„Máš pravdu, tak já jdu na to,“ řekla a zmizela někde v druhém patře.

„Jaký byl lov? Vůbec jsme se tě nezeptaly,“ zeptala se mě Alice, která se uvelebila na pohovce.

„Jo, dobrý, aspoň jsem se provětrala. Nebojte, nikdo není mrtvý mou rukou,“ řekla jsem a začala jsem pomalu trénovat pomalý pohyb mezi lidmi.

„Jde ti to dobře,“ poznamenala Rose, která zrovna přišla od Tonyho.

„Jo, díky, neměly bychom už jít? Bude osm a já nejsem oblečená ani učesaná,“ řekla jsem celá zděšená.

„Ty máš pravdu,“ řekla Alice a vystartovala z pohovky a Rose ji následovala.

Já jsem šla v klidu, zatím nikam nespěchám. Chůva, kterou Esmé sjednala, stejně přijde až za půl hodiny. Má být spolehlivá. Otevřela jsem svoji skříň v pokoji a koukala jsem na to, co můj šatník obsahuje.

Vzala jsem si ty černé korzetové šaty a k tomu boty na vysokém podpatku s blýskajícími pásky. Nechala jsem si svoje rozcuchané vlasy a na rty jsem si dala rtěnku a mohla jsem jít.

Vyšla jsem z pokoje a šla jsem dolů. Esmé už stála u dveří a otvírala je. Paní Johnsová byla starší paní s brýličkami a milým úsměvem.

„Dobrý den, paní Hale,“ řekla a mile se usmála.

„Dobrý den, moc vám děkujeme, že si vezmete na starost ty mé drobečky,“ řekla Esmé a pokynula paní Johnsové ke schodišti, na kterém jsem stála.

Konečně jsem měla výhled na Esmé, které to neskutečně slušelo. Ale obě dvě se zastavily v pohybu, když mě spatřily.

„Dobrý den, paní Johnsová, jmenuji se Isabella Hale a jsem dcera tady Esmé,“ řekla jsem a natáhla jsem ruku k paní Johnsové, která po krátkém váhání potřásla si se mnou.

„Máte nádhernou dceru, paní Hale,“ řekla s úsměvem paní Johnsonová.

„To mám a jsem na ni pyšná, ale mám ještě dvě dcery a k tomu ještě ty dva drobečky. Pojďte, prosím, se mnou,“ řekla Esmé a vedla ji k pokoji mrňousků.

Šla jsem ke dveřím a za chvíli se objevily i holky. Alice měla na sobě ty zelené šaty a Rose ty vyzývavé růžové a k nim černé lodičky. Oběma to slušelo. Usmívaly se na mě, když jsem se na ně otočila.

„Strašně ti to sluší,“ řekla Alice a s obdivem v očích na mě koukala. Rose se ještě upravila před zrcadlem a jinak jsme popadly tašky do školy a se spěšným pozdravem Esmé jsme běžely k autu. Vzhůru do školy!

Esmé

Potom, co jsem předala drobečky paní Johnsové, jsem se vydala mým autem do nemocnice, kde nastoupím na místo, které se zde uvolnilo na pediatrii. To zvládnu, děti mám moc ráda. Čeká mě setkání se ředitelem a potom s doktorem, který mě provede po nemocnici.

Zaparkovala jsem před nemocnicí a vystoupila jsem z auta přesně tak, jak mi Rose kladla na srdce. Vzala jsem si kabelku a zamkla auto. Až po tomto úkonu jsem si všimla, že všechno se okolo mne zastavilo. Všichni na mě hleděli. Já se usmála a jistým krokem jsem se vydala směrem k hlavní budově.

Recepční byla taková černovlasá dívka, která jedině vytváří drby. Odkašlala jsem si a až teprve potom si mě všimla. Aha, takže je sebejistá.

„Dobrý den, kde je tady ředitelna?“ řekla jsem sladkým hláskem a usmívala jsem se na ni jako na úplného blbečka.

„Ehm, ve čtvrtém patře, koho mám ohlásit?“ vykoktala ze sebe a prohlížela si mě od hlavy až k patě.

„Můžete ohlásit paní Hale, děkuji,“ řekla jsem a vydala jsem se k výtahu. Všichni mi uhýbali z cesty a já se smála jejich výrazu. Nejlepší byli doktoři, kteří se za mnou otáčeli a já slyšela, jak jim začalo prudce tepat srdce. Tady ještě bude legrace, Bella měla pravdu.

Ředitelnu jsem našla během chvilky, byly to takové obrovské masivní dveře. Zaklepala jsem a počkala jsem na vyzvání a potom jsem až vstoupila. Ocitla jsem se ve velkolepé pracovně, dokonce na zdi visel i hanbatý kalendář.

„Vy musíte být paní Hale,“ řekl ředitel, kterému bylo něco kolem čtyřicítky a obdivně si mě prohlížel.

„Jsem,“ řekla jsem a usmála se na něj a podala jsem mu ruku na potřesení, ale on místo potřesení si ji vzal a políbil mě na konečky prstu a přes celou dobu se nepřestával na mě dívat. Já našpulila rty a dívala se na něj zpod řas. Muselo to udělat dojem, protože on zadržel dech a jeho srdce běželo maratón.

„Jste okouzlující dáma, oddělení pediatrie bude ctí vás přijmout do svých řad, ze kterých určitě budete vyčnívat,“ řekl a velice mi tím polichotil.

Vyřídili jsme ještě pár formalit. Podepsala jsem nějaké papíry a byla jsem zasvěcena do chodu nemocnice. Poslal mě do jedné kanceláře na chirurgii, kde na mě bude čekat lékař, který mě provede nemocnicí. Při odchodu mě ještě pan Watt zastavil u dveří.

„Smím vás pozvat na oběd? Třeba o půl jedné?“ řekl.

„Proč ne? Ráda s vámi půjdu na oběd,“ řekla jsem a usmála se na něj.

„Já se pro vás stavím. A vezmu vás někam pryč z nemocnice. Přece nebudete jíst v nemocničním bufetu,“ řekl rádoby vystrašeně. I jeho výraz byl vystrašený a já se mu musela zasmát.

„Máte nádherný smích. Jsem potěšen, že vás můžu nazývat kolegyní,“ řekl, obešel stůl a opět mi políbil ruku a podržel mi dveře, abych mohla odejít.

Když jsem odcházela, ještě jsem se ohlédla a jen letmo mu zamávala.

Vydala jsem se do kanceláře číslo 422. Nejdříve jsem zaklepala a potom vešla. A tam jsem vpadla, zrovna když se tam převlékal nějaký doktor.

_________________________________________________________________________

Tak co vy na to? Vím, byla to dlouhá doba, ale moc se omlouvám. Vaše a jen Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto se nedá odpustit, Carlisle 12. kapitola: