Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto se nedá odpustit, Carlisle 13. kapitola

06.08.2011 (20:30) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2798×

Toto se nedá odpustit, Carlisle 13. kapitola

Bella

Parkoviště u školy praskalo ve švech. Naše BMW se zařazovalo mezi taková auta vyšší třídy, ale žádné nebylo jako na posledním tažení. Alice dnes řídila a podle toho to vypadalo. Projela tryskem parkoviště a zaparkovala na odlehlém místě. Otevřela jsem dveře auta a vystoupila jsem. Počkala jsem na holky, které též vystupovaly. Alice zamkla auto a vydaly jsme se do kanceláře pro papíry do kanceláře.

„Kdo to je?“

„To jsou ty nové?“

„Pane Bože, já snad mám vidění!“

Toto byly reakce na nás. Šly jsme vedle sebe a usmívaly jsme se jejich reakcím.

„Tak si říkám, holky, že jim koupím bryndáky,“ postěžovala si Rose, ale stejně se usmívala.

Když jsme šly kolem luxusního Ferrari, na kterém seděli čtyři kluci, a u nich byly čtyři holky.

„Hej, ty blonďatá, nechceš jít večer někam ven?“ ozval se jeden kluk, měl u sebe jednu holku.

„Už něco mám,“ odsekla mu Rose a šla dál.

„Hm, ledová královna s hezkou tvářičkou. A co ty? Jak se vůbec jmenuješ, no ty, hnědovlasá?“ zavolal na mě jeden blonďatý kluk, který seděl na kapotě.

„To bys chtěl vědět, viď,“ řekla jsem a usmála jsem se na něj. Slyšela jsem, jak zadržel dech.

„Jak se jmenuješ ty?“ řekl jeden s temně černými vlasy.

„Já jsem Alice a ta nevrlá je Rose, ale ona není doopravdy nevrlá, ale akorát nepřístupná,“ řekla Alice a usmála se.

„Tak teda holky, nechcete odpoledne někam zajít?“ zeptal se nás ten blonďatý.

„My už něco máme, tak někdy jindy. Jak se jmenujete vy?“ odpověděla jsem za nás.

„Já jsem Josh, toto je Matt, Max, Ell, Alex, Kelly, Rachell a Ash. A hele, náfukové přijeli. Holky, víte, že jste jim zaparkovaly na jejich místě?“ řekl Josh, ten blonďatý a já jsem se ohlédla.

Okolo našeho auta poskakovala ta nána, co přebrala Rose Emmetta. Vypadala jako čertík z papírové krabičky.

„Teď jste jim daly na frak. Jen co sem přijeli, už si zabrali svůj stůl a chovali se jako nejlepší ze školy. Tak se nechovali ti kluci, ale spíš ty holky. Dělají nedostupné a stejné dají každému. Tady Mark spal s tou blonďatou,“ řekl Josh a ukázal na toho černovlasého, který se měl jmenovat Mark.

„Jo, to je pravda. Ráno dělala, jako by mě vůbec neznala,“ postěžoval si Mark a podíval se na fiflenu, která šla ruku v ruce s Emmettem.

„Jé hele, čau holky, jak se máte?“ zavolal na nás Emmett a vesele na nás zamával.

Když jsem se podívala na Rose, její tvář byla stáhnutá bolestí. Podívala jsem se na ni se soucitem a raději jsme zamávaly těm klukům a vydaly jsme se do kanceláře.

Tam jsme to vyřídily rychle, protože ta paní byla tak naštvaná na nás, že něco musí dělat a nemůže se dívat na Dallas. No co, čím dřív, tím lépe.

První den proběhl normálně. Říkala jsem si, že všichni se dívají na Rose a Alice a nikoliv na mě. Profesoři pomalu slintali, profesorky se na nás mračily. Začalo to tedy pěkně. Teď nás čeká oběd.

Esmé

Ten muž byl Carlisle. Stál u skříně a oblékal si bílou košili. Koukala jsem na něj jako na zjevení. Pomalu jsem zapomněla, jak je nádherný. Dívala jsem se na jeho nádherná vypracovaná záda a pomalu jsem zavzdychala.

„Ehm ehm…“ odkašlala jsem si.

„O pardon, kdo jste?“ Otočil se na mě Carlisle. Vůbec mě nepoznal, to mě zabolelo a zároveň potěšilo.

„Jmenuji se Esmé Hale a nastupuji na prázdné místo na pediatrii,“ řekla jsem a usmála jsem se na něj.

„To jste vy? Rád vás poznávám. Omluvte můj neupravený vzhled, ale hned to napravím. Nejdříve vám ukážu bufet, kam budete asi chodit na obědy,“ řekl a pak se na mě podíval.

„Zajímavé, podobáte se mojí ž… bývalé ženě,“ řekl Carlisle.

„A také jste upír,“ zašeptal.

„Ano, jsem, ale vegetarián, pokud jste si všiml. Mohli bychom vyrazit? Potřebuji si ještě zařídit pár věcí,“ řekla jsem, a abych tomu dala ještě větší důraz, tak jsem se podívala na hodinky.

Z ničeho nic se otevřely dveře a z nich vykoukla ta žena, která mi ukradla manžela. Když se na mě podívala, mihl se jí v tváři pocit zděšení, ale hned jej nahradil milující pohled, který směřoval Carlisleovi.

„Miláčku, promiň, že jsem sem tak vpadla, ale chtěla jsem se zeptat, kam půjdeme na oběd?“ řekla přesladkým hlasem.

„Miláčku, na tom se ještě dohodneme,“ řekl a zamilovaně na ni pohlédl. Bodl mě osten bolesti. Kdy naposledy se na mě takto podíval? Vrká jako holoubek, ale jaksi zapomněl, že mu není třiadvacet.

„Dobře, tak se měj, zlato,“ řekla a významně se na mě podívala.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se tak naoko, když za sebou zavřela dveře zvenčí.

„To byla paní Cullenová, moje žena,“ řekl s pyšností. Kdy naposledy o mně řekl, že jsem jeho žena s takovou pyšností.

„Dobře, tak tedy půjdeme? Musím si zařídit ještě ordinaci a potom musím ještě stihnout oběd s ředitelem Wattem,“ řekla jsem a vydala jsem se ke dveřím, ale u nich už stál Carlisle a otevíral mi je. Aspoň něco nezapomněl.

_______________________________________________________________

Nic moc se zde neodehrálo, ale doufám, že oceníte, že jsem kapitolu předala za "krátkou" dobu :)

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto se nedá odpustit, Carlisle 13. kapitola: