Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto se nedá odpustit, Carlisle 19. kapitola

26.11.2012 (19:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2565×

Rose

„Jak si to představuješ? A proč se jí držíš za ruku?!“ křičela ta ženská.

Je mi jasné, že v tomhle všem je nějaká lumpárna, a proto mě nenapadlo nic jiného než útěk.

„Emmette, utíkej pryč, utíkej!“ vykřikla jsem a strčila jsem ho směrem k parku. Emmett se na mě ustaraně podíval, rychle mi políbil ruku a běžel pryč. Už se za ním chtěla vydat, ale já ji chytila za ruku a odstrčila ji.

„Ty mrcho, myslíš, že jsi ho zase získala. Ne! On miluje mě. Jenom mě! A zase se ke mně vrátí a bude prosit na kolenou,“ hystericky křičela a rozzuřeně udělala krok ke mně a k dětem. Automaticky jsem rychlým pohybem vytáhla Tonyho a Nessie z kočárku a přidržela je v náručí.

„Jsi nemocná, viď? Co vy chcete? Kdo vás poslal? Emmett tě nikdy nemiloval. A nedělej hluk, všude kolem nás jsou smrtelníci,“ řekla jsem klidným hlasem.

„Nenávidím tě!“ a s zavrčením se na mě vrhla. Už jsem chtěla uhnout z trasy, když znenadání zmrzla na místě a za ní se objevila Bella, která soustředila svůj pohled přesně na ni.

„Nech mou rodinu na pokoji!“ zasyčela Bella a soustředěně na ni hleděla, přiblížila se k ní blíž a uchopila ji za paži a obrátila se ke mně.

„Jak to děláš?“ vyhrkla jsem.

„Rose, vysvětlím to potom. Já to vezmu oklikou a sejdeme se u nás ve sklepě. Hlavně vezmi mrňousky domů a dej je Esmé. Vezmi sebou Alice a nějaké sirky a podpalovač,“ řekla Bella s takovým klidem, až jsem se jí začala bát. Ve tváři se jí zračila taková divokost, že bych se jí nechtěla dostat pod ruce.

„Jistě,“ vyhrkla jsem a rychle jsem dala zpátky do kočárku děti a takovým svižnějším lidským krokem jsem se vydala k našemu domu. Pokoušela jsem se nedívat se na zvědavou ženskou v okně domu na protější straně ulice. Rychle jsem se dostala k nám domů. U vchodových dveří jsem se střetla s Esmé.

„Kam tak spěcháš?“ zvědavě na mě hleděla.

„Není čas na vysvětlování. Kde je Alice? Musíme do sklepa, máme tam hosta. Prosím tě, postarej se o děti,“ vyhrkla jsem, rychle jsem políbila děti a spěchala za Alice.

Běžela jsem do obývacího pokoje a tam už stála Alice a čekala na mě.

„Vím, co se bude dít, ale ona nic neví, vždyť je na ní vidět, jak je pitomá, ne?“ vyhrkla Alice ve chvíli, když jsem si svlékala kabát a házela jej na nejbližší křeslo.

„To je jedno, Bella je v ráži. Máš sirky a podpalovač?“ zeptala jsem se a ani jsem nečekala na její souhlas, protože už ji nějaký ten pátek znám a Alice má vždycky všechno.

Sklep v tomto domě byl tmavý a tak trochu strašidelný. Byla by sranda sem dát nějaké ty rakve. I pod náporem situace jsem se musela usmát.

Bella už stála v rohu místnosti a na židli uprostřed sklepa seděla ta mrcha. Bella ji upřeně pozorovala jako by ji ovládala.

„Bells, co to děláš?“ zeptala se jí Alice.

„Ovládám ji. Svůj dar jsem v opravdové míře objevila až dnes, když moji mysl ovládal vztek, ale je užitečný,“ Bellin úsměv byl tak… strašidelný.

„Bello, nemá to cenu, ona nic neví.“

„To se ještě uvidí.“

Zdáli jsem pozorovala vývoj jejich konverzace, ale až nyní mě něco napadlo.

„Bello! Co když ty ženské mají podobný dar jako ty a ovládají je?“

Obě dvě jsem svým výrokem ohromila. Ale podle mě už o takovémto scénáři obě dvě delší chvíli uvažovaly.

„Víš, že máš asi pravdu?“ vyhrkla Alice a pohrábla si nervózně vlasy.

„Tak se zeptáme, ne?“ řekla potichu Bella a významně pohlédla na omámenou blondýnu.

Pomalu přešla k ní a až nyní jsem si všimla, že si vzala od Alice sirky. Jednu zapálila a přiblížila se s ní k té ženě.

„Tak co? Řekneš nám něco? Kdo to organizuje? Jaký mají účel? No tak! Mluv! Nebo další zápalka se dotkne tebe.“ Kdyby Bella křičela, bylo by to méně zlověstné než ten její tichý, ale chladný hlas.

„Já nic nevím, doopravdy. Vím, že úkol zní: Zničit Cullenovi. Ale nic jiného nevím, věřte mi!“ Kdyby byla člověk, v tu chvíli by se určitě psychicky složila.

„Kdo to nařídil?“

„Nevím!“

„Tak jak chceš,“ zašeptala v klidu Bella a sirku surově přitiskla k obnažené kůži na jejím krku. Ta mrcha až nelidsky vykřikla a rychle se dotýkala porušené kůže na krku.

„Tys mě popálila!“ vykřikla rozhněvaně, ale zároveň i zděšeně.

„Popálím tě i víckrát, pokud mi nevyklopíš, kdo poručil nás zničit!“

„Ne, nedělej to! Ví to Renata, Renata! Ale já ne! Prosím, věřte mi.“ Byla vyděšená. Ale její tělo ji neposlouchalo. Díky Bellině moci nemohla utéct, ani se nijak bránit.

„Renata,“ zašeptala Bella a na chvíli se zamyslela. Pak udělala rychlý pohyb k té ženské, chytla ji za krk a dívala se jí do očí.

„Ty teď půjdeš zpátky do domu a budeš dělat, jako by se nic nedělo. Jestli o něčem cekneš, slibuju, že si tě najdu!“ zasyčela Bella a šla z ní hrůza až jsem se bezmocně otřásla.

Bella od ní odstoupila a nestarala se, jestli odešla nebo ne, prostě šla pryč. Pohlédla jsem na nyní už prázdnou židli a s povzdechem jsem se vydala nahoru a za mnou Alice.

Jen co jsme vkročily do obývacího pokoje, viděly jsme Bellu jak pěstí drtí dřevěnou sošku u okna.

„Sakra! Proč nemůžu přijít na to, co se tu děje? Zničit Cullenovi. To je tak široký pojem! Kdo to nařídil? Jak se to má provést?“ Bella byla opravdu rozčílená, přecházela přes pokoj a nervózně si prohrábla vlasy.

„Bello, klid. V klidu si tu sedneme a probereme pro a proti,“ pronesla tichým hlasem Esmé, která přišla do místnosti.

Bella ji překvapivě poslechla a posadila se do nejbližšího křesla. Esmé k ní přišla, posadila se na opěradlo křesla, v němž seděla Bella, a položila jí ruku na rameno. Já i Alice jsme si sedly do zbývajících křesel.

„Bells, uklidni se. Na všechno přijdeme, uvidíš. Čas všechno ukáže, uvidíš. Abych nezapomněla, děti jsem uložila a spí. Mluvila jsem s Carlislem,“ tu poslední větu řekla velmi tichým hlasem.

„O čem?“ zeptala se Bella.

„Baseball,“ řekla Alice a usmála se. Usmála se?

„Oni nás pozvali na baseball?“ vyhrkla jsem a udiveně jsem koukala z jedné na druhou.

„Ano a my tam půjdeme. Bude legrace, uvidíte,“ řekla Alice a byla jsem velmi udivená, když se její znenadání veselý obličej otočil ke mně.

„Rose, jdi si do pokoje. Dej si vanu a užij si zbytek noci v klidu. A to samé platí pro vás ostatní. Ale Rose musí jít do svého pokoje,“ řekla s úsměvem Alice a roztáhla se do široka v křesle. Já jsem tedy poslušně vyrazila do svého pokoje a celým mým tělem se rozlévalo zvláštní vzrušení.

„A nech otevřené okno!“ zavolala za mnou Alice.

Nevěděla jsem, co Alice viděla, ale celé mé tělo ovládalo nadšení, aniž bych věděla, co ho vyvolalo. Spěchala jsem k sobě do pokoje, tedy nejdříve jsem si poslechla, jestli děti doopravdy spí. Potom jsem pomalu přešla ke svému pokoji a první, co jsem udělala, bylo to, že jsem otevřela okno, jak řekla Alice. V klidu jsem přešla do mé koupelny, která sousedila s pokojem, a napustila jsem si vanu. Přidala jsem trochu pěny. Na poličce jsem našla sirky, tak jsem si zapálila svíčky kolem vany. Zhasla jsem světlo a místnost se oděla do intimního světla svíček. Shodila jsem ze sebe oblečení a pomaloučku jsem si sedla do vany. Teplá voda na mé kůži dělala divy.

Zamručela jsem pod náporem tepla. Rukou jsem pohladila pěnu utvořenou na hladině, která se pod mým dotekem rozplynula. Zavřela jsem oči a hlavu jsem si opřela o okraj vany.

Znenadání jsem na mé ruce ucítila čísi dotek. Rychle jsem otevřela oči, ale místo nějakého útočníka jsem se dívala do očí mého sladkého Emmetta.

„Emme,“ zašeptala jsem a vztáhla k němu ruku.

„Rose, má lásko,“ zašeptal Emmett na oplátku a sklonil se k mým rtům.

Renata  

No to nad není pravda! Ta husa nechala utéct Emmetta. Celá situace je tak divná! Co když si na něco vzpomene, když není v moci Mercedes. Musíme zavolat někoho povolanějšího a mocnějšího, než jsme my, a já už vím, kdo to bude.

Jane.

___________________________________________________________________

Tak co tomu říkáte? Budu ráda za každý váš komentář. Momentálně odjedu na pár dní do Německa, ale nebojte se, kolem víkendu se tu objeví nové kapitoly. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto se nedá odpustit, Carlisle 19. kapitola: