Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toužím zapomenout! - 12. kapitola

24.07.2010 (09:45) • Thepetruskaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2406×

Písnička

Bella:

Dívám se do tváře té nejkrásnější bytosti na světě. Ano, teď už je tohle nejkrásnější bytost. Můj anděl totiž již na tomto světě není. A já jsem odhodlaná jít za ním. Jednou, když už mě tenhle drobeček nebude potřebovat, tak se vydám za svým Edwardem. Snad se jednou setkáme. Nejlépe však jeho památku uctím tím, že se nebudu litovat.

Ovšem, nechci za Edwardem přijít jako stařena. Proto taky chci, aby mě přeměnili. Když jsem jim to oznámila, tak to zamluvili, ale já se nedám.

Malý zázrak v mém náručí se začínal probouzet. Byl tak roztomilý, když spinkal. Je to prostě malý zázrak a to doslova. Vzala jsem malého Edwarda tedy do kuchyně, abych ho mohla nakrmit. Byl to nejhodnější dítě, které si dokážete představit. Když se napapal, spokojeně si odříhnul a hlavičku si položil na moje rameno. Chtěla jsem se podívat, co dělají ostatní, a tak jsem si to namířila do obýváku.

„Bello, Bello, podívej se, co jsem malému Edwardovi koupila!" vykřikla nadšeně.

„Páni! Alice, moc děkuju," řekla jsem a vzala si od ní zelené dupačky.

„Nemáš vůbec zač," odpověděla a mile se na mě usmála.

Když jsem se v tu chvíli dívala na svoji rodinu, na naši rodinu, píchlo mě u srdce. Za pár let odejdu a oni na to budou připravení. Budou mít malého Edwarda, který jim všechno vynahradí. Po roce jsem se konečně dočkala svojí přeměny. Roky ubíhaly a já se jen bezmocně koukala, jak můj zázrak roste. Byla jsem u všech důležitých okamžiků v jeho životě. První školní den, první školní představení, vysvědčení, odřené koleno. Když v noci spal, seděla jsem u jeho postele a vyprávěla mu o tátovi. Jsem si jistá, že mě nějaká část jeho vědomí vnímá. Musel být nejšťastnější dítě na světě. Všichni ho hýčkali. Alice mu kupovala samé značkové oblečení. Emmett s Jasperem ho naučili spoustu sportů. Esme ho naučila, jak milovat. Carlisle s ním trávil hodiny a hodiny v knihovně. Kdykoliv něco nechápal, byl tu pro něj. A Rose? Ta ho naučila umění hudby. Naučila ho hrát na klavír, za což jsem jí byla nesmírně vděčná. Pamatuju si, jak jsem jednou přišla domů a Rose za mnou přišla, že mi Edward chce něco ukázat. Nevěděla jsem, že mu Rose dávala lekce, když jsem byla pryč.

Jakmile jsem Edwarda slyšela hrát, myslela jsem, že se snad jako upírka rozpláču. Bylo to tak nádherné. Uplynulo dalších mnoho let a byly tu jeho šestnáctiny. Dostal spoustu nádherných dárků. Od Carlislea a Esme auto. Od Alice s Jasperem motorku. S tím jsem značně nesouhlasila, ale přemluvili mě. A od Emmetta s Rose baseballovou pálku a míček podepsaný nějakým sportovcem, jehož jméno mi zůstalo zatajeno. A ode mě??? Ode mě dostal dárek, který mě stál obrovskou bolest.

„No tak, Bells, jsem si jistá, že Ed pochopí, když mu dáš něco jiného. Krom toho, on vlastně ani neví, co mu chceš dát, takže je to jedno. Nikdy o něm neslyšel. Vždyť snad ani neví, kdo to je," snažil se mě přesvědčit Emmett.

„Ne, Emme, už jsem řekla, prostě chci, aby to bylo zase zpět v naší rodině," řekla jsem odhodlaně a dál skládala oblečení do tašky.

Emmett jen rezignovaně zakroutil hlavou a šel se dívat na televizi.

Lehce jsem zapla cestovní tašku a šla za Edwardem. Spokojeně ležel na posteli a oddechoval. I přesto, že už je téměř dospělý, stejně každou noc chodím k němu do pokoje a vyprávím mu o tátovi. Políbila jsem ho na čelo a on se mírně ošil, ale neprobudil se.

„Už brzy se všechno dozvíš," zašeptala jsem.

„Bells, no tak, můžeme mu nechat udělat stejný, nemusíš tam jezdit," snažila se mě naposledy přesvědčit Alice.

„Přesně tak, Alice, žádný nebude tak stejný jako ten pravý s hrdostí nošený," řekla jsem unaveně z toho přesvědčování.

Alici už nejspíš došlo, že mě nepřesvědčí.

„Buď opatrná a dávej na sebe pozor, Bello, slíbili jsme, že na tebe dohlídneme."

„Neboj se, pozítří jsem doma. Dej za mě Edwardovi pusu, ale neříkej mu, kam jsem jela," poprosila jsem ji ještě, a pak už nasedla do auta a uháněla směr letiště.

Let probíhal v klidu a já za pár hodin přistávala v Itálii. Půjčila jsem si auto a co nejvyšší rychlostí jsem se rozjela do Volterry. Tam jsem také dojela bez větších obtíží a nechala se ohlásit. Po pár minutách pro mě přišel nějaký upír a vedl mě směrem do přijímacího sálu, jak jsem tušila. Když jsme procházeli chodbou, která byla celá ze zrcadel, podívala jsem se, jak vypadám. To, co jsem viděla mě zarazilo. V zrcadle jsem neviděla devatenáctiletou, poblázněnou holku, která přišla o lásku. Viděla jsem tam dospělou, rozumnou ženu, matku. Ten pohled mě na chvíli zarazil. Šla jsem ale dál. Upír pokynul rukou k velkým zdobeným dveřím. Ty se náhle otevřely a já vstoupila dovnitř. Věděla jsem, že to, co chci udělat, je správné, a to mi dalo sílu.

„Dobrý den, co tě k nám přivádí?" zeptal se Aro.

„Dobrý den, Jmenuji se Isabella Swanová - Cullenová." Upír v kápi, který stál po Arově boku sebou trhnul a trošičku nadzvedl hlavu, nevěnovala jsem tomu moc pozornost a pokračovala dál. „Před 16 lety jste zabili Edwarda Cullena. Jelikož jsem zaslechla, že občas uschováte věci těch, jež sami přišli požádat o smrt, zajímalo by mě, jestli i po Edwardovi něco zůstalo," dořekla jsem velmi opatrně, co jsem měla na srdci. Aro se rozesmál.

„Ale jistě, jistě, že zůstalo. A moc rád ti tyto věci přenechám, jen dvě věci by mne vskutku zajímaly. Pamatuju si naprosto přesně ten den, co Edward přišel žádat o smrt, kdo by si to taky nepamatoval, v očích měl tolik bolesti. Říkal, že ta, pro kterou žil, se špatně rozhodla. Zajímalo by mne, protože jsem přesvědčen o tom, že ty jsi ta dívka, jaké tak strašné rozhodnutí jsi učinila, že se chtěl nechat zabít?" Najednou se ve mě zvedla vlna pobouření.

„Tak to ale nebylo, on si to nenechal vysvětlit. Odešel bez rozloučení, ani mi neřekl sbohem. Je to stokrát horší, než kdybyste zabodli nůž do srdce a ještě s ním začali točit," řekla jsem rozhořčeně.

„A co když ten Edward věděl, že není ten, kterého jsi chtěla?" otázal se mě muž, stojící Arovi po boku.

„Co když věděl, že když odejde, nebude nikomu chybět," tentokrát už promluvil naposledy. Aro jen přihlížel, nic neříkal a mírně se usmíval.

„Kdyby si Edward nechal všechno vysvětlit, věděl by, že jsem mu lhala jen proto, že jsem z něj nechtěla udělat netvora. Co byste udělal Vy, Drahý Pane, kdyby za vámi jednoho dne přišla vaše láska a řekla by něco jako 'Nazdárek miláčku, tak si představ, dneska jsem byla u svého bývalého, abych pomohla svojí kamarádce ze stejného průšvihu, z jakého jsi mi pomohl ty, a on mě zase málem znásilnil. Pech co? Ale neboj, stihla jsem napsat tvému bratrovi a on i s tvojí sestrou přijel a pomohli mi. A jak ses dnes měl ty?' No, co byste jí na tohle řekl?"

„A že nebude nikomu chybět? Chybí jeho matce, otci, sestrám, bratrům. Chybí nám, chybí mně, chybí celé rodině," vykřikla jsem, jak si někdo jen může dovolit říct, že nikomu nechybí.

„A moje druhá otázka zní, proč ses tak najednou rozhodla, že chceš ty věci zpátky?" ozval se po dlouhé době Aro.

„Chtěla bych je někomu dát. Někomu, kdo si to zaslouží a kdo je bude potřebovat, až od něj odejdu i já," řekla jsem teď už klidně.

„Dobrá, Antony, mohl bys prosím Isabellu doprovodit do úschovny?" K mému rozhořčení se ke mně vydal zrovna ten upír, se kterým jsem se předtím hádala.

„Je mi jasné, že tě nezajímají všechny jeho věci. Co si myslíš, že v té krabici konkrétně najdeš? Co bys tam chtěla najít?" zeptal se opatrně, asi abych zase nevybouchla.

„Mýlíš se. Každá jeho věc pro mě znamenala celý svět. Všechno, čeho se jen dotknul, pro mne bylo svaté. Ovšem ano, máš pravdu. Chtěla bych tam najít jeho náramek. Je ne něm erb naší rodiny. Vždy byl na to, že je Cullen, hrozně pyšný."

„Aha, a proč ten náramek chceš zrovna teď?" Ještě více se zahalil do pláště a kapuci si stáhl až do obličeje.

„Před šestnácti lety do naší rodiny vstoupil malý zázrak. Zázrak v podobě dítěte. Tenkrát jsem musela přísahat, že se o něj postarám, jak nejlíp budu umět, a dám mu všechnu lásku, kterou snese. Nikdy jsem nikomu neřekla, jak se k nám vlastně ten zázrak dostal, ale ač se to zdá nemožné, je to opravdu moje dítě a dítě mojí lásky. Jak jsem řekla, je to zázrak."

Pak už jsme šli mlčky. Muž v kápi mi dal krabici a já se otočila na odchod. Když už jsem byla u dveří přijímacího sálu, kde se ode mě odpojil, otočila jsem se a ještě za ním křikla.

„Každé rozhodnutí má svoje klady i zápory. Edwardovo rozhodnutí mělo jen jeden klad, to, že jsem získala našeho syna. Kdyby mi teď někdo řekl, že žije, neváhala bych ani minutu. Je mi líto, že pochybuješ o mé lásce k němu."

Poté jsem se otočila a odešla z hradu. Jak jsem řekla, hned druhý den nad ránem jsem nasedala do svého auta v Americe. Už jsem se nemohla dočkat, až zase uvidím svojí rodinu.

Autor: Thepetruskaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toužím zapomenout! - 12. kapitola: