Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toužím zapomenout! - 13. kapitola

01.09.2010 (10:30) • Thepetruskaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2164×

Písnička

Alice otevírala dveře auta snad ještě dříve, než úplně zastavilo. Ihned mě začala drtit v kamenném objetí.

„Alice, vždyť mě umačkáš,“ řekla jsem pobaveně.

„Sestřičko moje, ty nemáš ponětí, jaký jsem o tebe měla strach.“

Ze dveří vyběhl Edward a div mě nepovalil, jak do mě narazil.

„Mami!“ vykřikl nadšeně.

Když se ode mě odtrhl, jen jsem si ho pobaveně prohlížela. Nejspíš se sprchoval, protože vlasy měl slepené od šampónu a kolem pasu měl obmotaný ručník. Jakmile si všiml, že si ho prohlížím, zrudnul.

„No tak já se jen dosprchuju a přijdu za váma dolů.“

Poslední slova už jsem slyšela odněkud z patra. Společně s Alicí jsem vstoupila do domu. Všichni seděli v obýváku a zaujatě mě pozorovali.

„Mám to.“

Najednou bylo cítit, že všechno napětí je pryč.

„Co říkal Aro?“ zeptal se Carlisle.

„Jen se mě zeptal, co jsem udělala tak hrozného, že se rozhodl zemřít. A taky se ptal, proč to chci zrovna teď.“

„Dobře,“ řekl a odebral se k sobě do pracovny.

Najednou mě něco chytilo kolem pasu a začalo mě to vyhazovat do vzduchu.

„Emmette, no tak, přestaň!“ okřikla jsem svého vtipného brášku, ale on toho nenechal a naopak mě ještě převrátil hlavou dolů.

„S čímpak?“ zeptal se provokativně.

Nechal toho, až když mi něco vypadlo z kapsy. Pustil mě na zem a já se podívala, který předmět to odnesl. Na zemi ležela tmavě modrá sametová krabička. Zvedla jsem ji a otevřela. Byl v ní nádherný prstýnek s modrým kamínkem. Vytáhla jsem ho a pozorně si ho prohlížela. Zaujal mě nápis na vnitřní straně.

„Navždy,“ přečetla jsem nahlas.

Pochopení přišlo tak náhle, až se mi z toho zatočila hlava.

„Edwarde!“ zakřičela jsem do domu.

Během vteřiny vedle mě stál můj syn.

„Pojď se mnou. Chci ti něco ukázat.“

Všichni na nás jen nechápavě hleděli, ale neprotestovali. Chytla jsem Edwarda za ruku a vlekla ho k útesům. Šla jsem rychle, ale zároveň tak, aby mi stačil.

„Co se děje, mami? Kam mě to vedeš?“ ptal se trochu vyděšeně.

„Uvidíš,“ řekla jsem jen.

Po pár minutách jsme došli až k útesům. Bylo to pro mě jako nůž do srdce. Tolik jsem se natrápila a pro nic?

„Proč jsme tady?“ ozval se po chvíli Edward.

„Narodil ses tu.“

Nechápavě se na mě koukal.

„Vzniknul si tady a narodil ses tady. Tvůj táta mě opustil, protože si myslel, že jsem ho podvedla a že jsem si nevážila jeho druhé šance. Pamatuju si ten den naprosto přesně. Jak každý den jsem seděla na tomhle útesu a čekala, kdy mě obejmou ty ledové paže. Jako každý den jsem hleděla k obzoru a počítala minuty strávené bez něj. A pak mě ozářilo světlo a já jsem omdlela. Vlastně, ani nevím jestli to byly mdloby. Spíš se mi zdál sen. V tom snu za mnou přišli tři lidé, kteří se mi představili jako Osud, Smrt a Láska. A pak mi řekli něco, na co dokonce věčnosti nezapomenu. Řekli, že udělali chybu. Že se ji pokusí napravit, ale že neví, zda se jim to povede. Pak mi řekli, že se můj osud naplní, ale že musím slíbit, že ho budu milovat, jak nejvíce dokážu. Že ho přijmu takový, jaký bude. Já jim to slíbila. Pak poprvé promluvila Smrt. „Bude stárnout do svých dvaceti let. Pak se růst zastaví a on se začne více podobat otci. Nesmrtelnost mu dávám, abych odčinila svoji chybu,“ řekla. Pak mě všichni pohladili po hlavě a já se probudila. Ovšem neprobudila jsem se sama. Probudila jsem se s obřím břichem a tebou. Chtělo se ti na svět tak moc, že jsem tě porodila během půl hodiny. Když jsem tě poprvé uviděla, bolest, kterou jsem prožívala nad ztrátou tvého otce, jako by se zmírnila. A pak jsem tě vzala domů. Myslela jsem, že už všechno bude dobré. Jenže jsem se spletla a uvěřila tomu, že slova napsaná volterským inkoustem, jsou pravdivá. Až dnes jsem zjistila, že už bude všechno dobré. Zítra, až oslavíme tvoje narozeniny, si uděláme výlet. Chtěla bych ti někoho představit. Ano?“ zakončila jsem svoje vyprávění otázkou a podívala se na svého syna.

Ohromeně na mě hleděl a jen kýval hlavou na znamení souhlasu. Usmála jsem se a pevně ho objala. Seděli jsme na tom útesu až do západu slunce. Bylo to nádherné. Jen já a můj syn. Co víc si může matka přát? Když se slunce přehouplo za obzor, usoudila jsem, že je čas se vydat domů. Jakmile jsme otevřeli dveře, všichni po nás hodili pohledem. Nevšímala jsem si toho.

„Běž si lehnout, Edwarde. Zítra nás čeká velký den.“

Spíš to znělo jako prosba než jako povel. Ed jen kývl a vydal se do patra. A já se neubránila úsměvu. Nebyl to však ten úsměv, který jsem používala do teď. Takhle jsem se usmívala naposledy skoro před 17 lety.

„Žije.“ To bylo jediné, co jsem stihla říct, než se na mě vrhla Esme.

Pevně mě sevřela v náručí.

„Zítra odjedu s Edwardem do Volterry. A až budu opět vstupovat do těhle dveří, bude to s oběma po boku,“ oznámila jsem rodině.

Teď už jsem cítila, že bude všechno v pořádku. Za pár dní se vrátím i se svým synem i se svým přítelem.

„Jdu vám sbalit oblečení,“ zavýskla Alice a v jejích očích jsem zase uviděla ty jiskřičky, které pomalu dohasínaly a teď se zas rozzářily naplno.

„Samozřejmě.“

Byla jsem tolik šťastná. Chtělo se mi tančit, chtělo se mi zpívat, chtělo se mi létat a utíkat. Tu noc jsem nebyla v Edwardově pokoji jako obvykle. Tu noc jsem se vydala znovu na útesy. Doběhla jsem tam v rekordním čase. Ani nevím, co to do mě vjelo, ale začala jsem se točit jako káča, se kterou si hrají malé děti.

„Děkuju, děkuju vám! Děkuju vám miliónkrát!“ křičela jsem směrem k noční obloze, na které zářily hvězdy.

Odněkud zašustělo listí a mně k mému točení pomohl silný vítr. Na útesech jsem strávila zbytek noci a k ránu jsem se vrátila domů. Zabalila jsem dárek a pomohla Alici s výzdobou na Edwardovu oslavu. Když jsme byly hotové a Edward stále spal, rozhodla jsem se i jim vše říct. Převyprávěla jsem jim příběh, který jsem již řekla Edwardovi. Všichni na mě vyjeveně hleděli.

„To ale není možný,“ ohradil se ihned Emmett.

„Emme, přijde ti snad, že jsem tady devět měsíců chodila s nafouknutým břichem a vy, jakožto upíři, jste si toho nevšimli?“ zeptala jsem se pobaveně.

Emmett hned sklapl.

„To je fantastické, famózní, přímo neuvěřitelné,“ mumlal si pro sebe Carlisle.

„Chceš tím snad říct, že můj syn je neuvěřitelný? Ale Carlisle, to já už přece vím,“ řekla jsem k němu, když to zopakoval už asi po dvacáté.

Jen zahanbeně sklopil hlavu, protože si uvědomil, že mluví nahlas. No páni, bláznivý upíří doktor, no potěš, to tu ještě nebylo.

„Edward se probudí za 2 minuty, měli bychom se připravit,“ zašveholila Alice a v tu chvíli všichni stáli na svých místech v Edwardově pokoji.

A opravdu ani né za dvě minuty se Edwardovi začaly zvedat víčka a on pomalu otevíral oči, až je otevřel úplně.

„Všechno nejlepší!“ zakřičeli jsme zborově.

Nemohla jsem se dočkat, až mu dám svůj dárek. Byla jsem zvědavá, co na něj bude říkat. Edward na nás překvapeně hleděl rozespalýma očima.

„No tak, vstávej, nebo nedosteneš dárky,“ vyhrožoval Emm.

Edward stál v mžiku ve své šatně a snažil se na sebe dostat nějaké rifle a tričko. Alice nad tím jen poraženě zahroutila hlavou.

„Tak, už jsem připraven,“ řekl vesele, jakmile se oblékl.

Pak jsme společně sešli dolů do obýváku. První mu popřáli Carlisle a Esme.

„Dárek na tebe čeká venku před domem,“ řekla Esme tajemně a na Edovi bylo vidět, že by se tam nejradši zaběhl podívat hned.

Pak se na řadu dostala Alice a Jazz.

„Náš dárek je taky venku. A měj na paměti, že nás za to máma málem zabila, takže jestli se ti něco stane, tak mě zabije a ty už nikdy nebudeš mít tak krásné oblečení,“ pohrozila mu Alice a Jazz se na ni jen shovívavě koukal.

Pak k mému synovi přistoupil Emmett a Rose. Popřáli mu a podali mu velkou karabici.

„Páni! Děkuju!“ křiknul přes rameno, když si prohlížel novou baseballovou pálku a míček podepsaný nějakým sportovcem.

Co na tom jen vidí. A pak jsem přišla na řadu já. Naposledy jsem zkontrolovala, jestli náramek stále leží v mojí kapse, a pak jsem přistoupila ke svému synovi.

„Myslím, že si tenhle dárek zasloužíš. A doufám, že ho budeš nosit se stejnou hrdostí jako tvůj předchůdce,“ řekla jsem a podala mu malou podlouhlou sametovou krabičku.

Když ji otevřel, zatajil se mu dech.

„To je.“ Nestihl to doříct a už jsem mu ho zapínala na ruce.

„Náramek tvého otce,“ doplnila jsem ho ještě.

„Páni, díky, mami.“ Pevně mě objal.

„Nemáš zač, zlato.“ Oplatila jsem mu obětí.

„No ták, pojď se podívat na ty druhé dva dárky,“ hulákal nedočkavě Emm z venku.

Edward se zvedl a už uháněl před dům. Tam stálo stříbrné volvo. Přesně takové, jaké měl jeho otec. A taky tam stála černo stříbrná motorka. Jen jsem se na ni zamračila, ale radši už jsem to nijak nekomentovala.

Motorka

Slavili jsme tak dlouho, dokud nebyl čas vydat se na letiště. Letadlo nám odlítalo v 16:00 hodin. Ve dvě jsme se vydali na letiště. Jen já a Ed. Druhý den, ještě byla tma, jsme přistávali v Itálii. Vyšlo nám to tak tak, ale ještě než vylezlo slunce, jsme byli za branami Volterry.

„Nechoď daleko ode mě,“ zašeptala jsem směrem k Edwardovi.

Ani ne do minuty už u nás stál Felix.

„Isabello? Mysleli jsme si, že vás tu po vaší minulé návštěvě jen tak neuvidíme.“

„Dobré ráno, Felixi. Ano, to já také, ale okolnosti se změnily. Potřebovala bych mluvit s Arem,“ poprosila jsem slušně.

Felix si zvědavě prohlížel Edwarda, který mi stál po boku.

„Oh, promiň. Toto je můj syn Edward.“

Felixovi se v očích mihlo pochopení a pak se začal přitrouble usmívat.

„Jistě, Aro i s bratry jsou v sále. Doprovodím vás.“

Znovu jsme procházeli zrcadlovou chodbou. Najedno na mě začala podivně doléhat tíha situace. Co chci vlastě dělat? Ne, Bello, uklidni se. Dveře sálu se otevřely a mě najednou polila vlna sebevědomí.

„Isabell?“ zeptal se překvapeně Aro.

„Aro. Chtěla bych ti představit svého syna Edwarda.“

A pak, nezaváhala jsem ani minutu, když jsem ho uviděla. Jako minule stál Arovi po boku. Rozešla jsem se směrem k němu. Když jsem od něj stála jen tak na tři kroky, moje ruka samovolně vyletěla vzhůru a dala mu facku. Tím mu spadla kapuce a já se mohla přesvědčit o svojí pravdě. Koukala jsem do jeho překvapených očí. Nemohla jsem si pomoct a skočila jsem mu kolem krku. A pak se stalo něco, s čím jsem absolutně nepočítala. Vlastně se stalo více věcí naráz.

Autor: Thepetruskaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toužím zapomenout! - 13. kapitola: