Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toužím zapomenout! - 4. kapitola

EclipsePoster


Toužím zapomenout! - 4. kapitolaTak jak jsem slíbila, je tu kapitola TZ! Vím že to trvalo dlouho a moc se omlouvám. Tahle kapitola je z Edwardova pohledu.

Mladý muž seděl na nemocniční lavičce. Byl krásný, ale jeho strhaný obličej tuto jinak bezchybnou krásu kazil. Byl tolik smutný. Nikdo až na jedinou osobu mu však nemůže pomoct. Nikdo až na osobu ležící za mohutnými dveřmi, které probodával pohledem. Mladá dívka ležící na chladném stole operačního sálu.Pro něj to byl anděl. Anděl který ztratil svá křídla. Ona teď bojuje o život za těmi dveřmi a on tu musí sedět a ubíjet se tím strašným pocitem lítosti a samoty.



Edward:

Seděl jsem na lavičce. Nepotřeboval jsem to, ale byl jsem si jist, že kdybych stále chodil tam a zpátky, dozajista bych jim tu vyšlapal cestičku. Byl jsem velice netrpělivý. Nedokázal jsem se, už ani dívat přes mysl doktorů, jak na tom Bella je. Po druhém srdečním kolapsu jsem to prostě nezvládl. Měla zlomených pár žeber,otřes mozku, ale co hůř ona do něj krvácela. Nejspíš má i zlomenou nohu. Doktoři nestihli udělat rentgen. Ale nejhorší na tom je, že neví jestli nemá porušenou míchu. Jenže i když jsem se rozhodl, nečíst myšlenky všech co byli na sále, pořád tu byl můj dokonalí sluch. Potřeboval jsem se nějak zabavit a tak jsem se ponořil do vzpomínek na svůj první den tady. Připadá mi to jako věčnost a přitom je to jen pouhý měsíc.


Krásná dívka vystoupila z auta. Jejího přítele jsem si všiml až později. Byla pro mě jako magnet. Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Byla nádherná, ale její krásu kazili velké sluneční brýle na obličeji. Toužil jsem je jí sundat a zjistit jakou barvu mají její oči. Ve chvíli kdy jí přítel políbil, mě polil takoví vztek, že jsem si myslel, že ho na místě zabiju. Pak se otočil a odešel pryč.

Chvíli ještě zůstala stát a pak se klopýtavě rozešla k vedlejší budově. Něco na ní mě neuvěřitelně přitahovalo a nutilo mě to, se pomalu vydat za ní. Jak jsem za chvíli zjistil, udělal jsem dobře. Zničeho nic se totiž zastavila a už padala k zemi. Díky tomu že jsem stál těsně za ní, se mi ji povedlo chytit, než dopadla na zem. Oči měla zavřené, ale neomdlela. Po chvíli Otevřela oči a zírala na mě. Ten pohled se mi vryl do paměti navždy. Bylo v něm tolik bolesti, ale hlavně prosby. Prosby o pomoc. A pak omdlela. Vzal jsem ji do náručí, nevšímajíc si zkoumavých pohledů mích nových spolužáků, ani mojí rodiny.

Když jsem jí dával pásy, sluneční brýle jí spadli z nosu do klína. Nepotřeboval jsem to, ale po dechu jsem zalapal stejně. Obrovská modřina se jí táhle přes celé oko. Jsem vážně zvědavý, jak se jí to stalo. Buď je to rváčka a nebo jí někdo ubližuje. Obešel jsem auto a sedl si na místo řidiče. Brýle jsem jí dal do boční přihrádky. Vytočil jsem Carlislovo číslo a oznámil mu co se stalo. Prý nás bude čekat. Asi pět minut po tom co jsme vyjeli, se zavrtěla a opatrně otevřela oči. Vypadala zmateně. Konečně jsem mohl spatřit barvu jejích očí. Čokoládově hnědé, měla je čokoládově hnědé. Na malý okamžik mě to rozhodilo, ale hned jsem se zas vzpamatoval.

„Kde to jsem?“ zeptala se ochraptěle.

„Vezu tě do nemocnice. Zamotala se ti hlava a omdlela si. Mimochodem já jsem  Edward,“ představil jsem se.

Chtěla si rukou protřít oči, ale najednou se zastavila. Začala se hystericky rozhlížet kolem sebe.

„Kde mám brýle? Proč mě vezeš do nemocnice? Mě nic není! Jsem v pořádku. Jen jsem se špatně vyspala. Ihned mě odvez zpátky ke škole. Uvědomuješ si, cos provedl?“ tvářila se vyděšeně.

„Brýle máš tady. A do nemocnice tě odvezu, ať chceš nebo ne,“ oznámil jsem jí klidně.

„Ne. To nemůžeš. Nemůžu do nemocnice. Nemůžu chápeš?“

„A to jako proč?“

Boužel pro ni plácla naprostou hloupost.

„Mám fobii z bílých plášťů.“

„Aha,“ řekl jsem jen.

Na víc jsem se nezmohl. Z kapsy jsem vynadl mobil a vytočil Carlislovo číslo.

„Carlisle? Můžu tě poprosit nemohl by jsi se převlíct do normálního oblečení, až tam přijedeme?“

„Jistě, ale vysvětlíš mi pak proč?“ zeptal se nejistě.

„Dobře, jsem tam za pět minut.“

„Tak a je to.“

„Ne není! Vždyť mě vůbec neznáš. Nevíš ani jak se jmenuju. Nestarej se o mě. Nepotřebuju to,“ křičela na mě.

„Edwarde!“ Vzpomínky se mi najednou vytratily.

„Hmm,“ zamručel jsem jen nevrle.

„Edwarde, je mi to opravdu moc líto, ale Bella...

Mou mysl pohltila temnota.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Toužím zapomenout! - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!