Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trable s dvojníkem - 20. kapitola - Ať je pondělí či pátek, vrátíme se na začátek!

14.07.2011 (09:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3301×

Bradavice, potom Forks i jiná místa určení

Když Bella odpoledne vešla do společenské místnosti Nebelvíru, z každé strany jedno zrzavé dvojče jako eskortu, kolem krbu seděl hlouček nebelvírských a uprostřed nich, místní zpravodaj a drbna v jednom, Lee Jordan. Něco jim vehementně vyprávěl a šermoval u toho rukama jako větrný mlýn. Jakmile prošla otvorem v obrazu Buclaté dámy, všichni jako na povel zvedli hlavy a podívali se na ni s neskrývaným obdivem.

„Okouzlila Snapea… Excelovala u McGonnagalky… Dostala Umbridgeovou!“ nesl se místností obdivný šepot a Bella zrudla jako malina.

Jen Hermiona seděla se založenýma rukama a tvářila se jako čtverzubec v ohrožení.

„Ještě trochu se nafoukni, Hermiono, a praskneš,“ podotkl nevinně Ron, který už chvilku kamarádku znepokojeně sledoval. „Co ti přelítlo přes nos?“

Hermiona neodpověděla, jen vyskočila a postavila se před Bellu.

„Takže ty vážně ovládáš bezhůlkovou magii,“ prohlásila nevěřícně, že by někdo mohl umět víc než ona.

Bella jen pokrčila rameny. „Čarodějnice by to měly umět. Mají to vrozené,“ tvrdila srdnatě. „Už jsi někdy viděla čarodějnici, že by při kouzlení mávala hůlkou? V žádné pohádce ani pověsti to nedělají!“

Hermiona zavrtěla hlavou. „U nás to vrozené nemají. I taková Bellatrix potřebuje hůlku. Dokonce i Ty-víš-kdo se bez hůlky neobejde!“

„Právě. To je ten rozdíl mezi čarodějkou a čarodějnicí, o čarodějích mužského pohlaví nemluvě,“ pokrčila rameny Bella.

„Ale…“ chtěla se Hermiona hádat dál, ale Harry ji přerušil. „Naučila bys nás to?“

„Nevím,“ váhala Bella. „Každému to asi nepůjde. Musíš k tomu mít vlohy.“ Hlavně vůbec nevěděla, jak by je měla učit něco, o čem neměla ani ponětí. Celou dobu, co rosolovatěla Umbridgeovou, jí hůlka v kapse sršela jako prskavka, div jí nepodpálila hábit, a to mravenčení se přenášelo do ukazováčku pod lavicí úplně samo. A vůbec neměla představu, jak hůlku přesvědčit, aby to udělala znovu. Jako by měla vlastní rozum nebo co.

„Alespoň to zkus,“ škemral Harry a díval se na ni prosebným pohledem nakopnutého štěněte. „Měl jsem pocit, když se vrátil Cedrik, že budu moct Voldemorta hodit na něj. Je to už druhý Chlapec, který přežil, a dokonce nemá ani jizvu. Jenže to vypadá, že ji má – ne na čele, ale na mozku. Je z něj moták horší než Filch,“ málem si odplivl. „Býval mnohem lepší kouzelník než já, a dneska? Hůlka je mu dobrá tak akorát na šťourání v nose. Měli si ho nechat u Munga. Proč nám ho cpali zpátky? K Lockhartovi se hodí jako vrána k vráně. Není na něm nic než vzhled – holky se z něj taky můžou to… poto…“

„Že se nestydíš,“ setřela ho Bella. „Žárlíš na to, jak vypadá? Dobře víš, že ztratil paměť. Možná, kdybyste mu pomohli, zase by se mu to všechno vybavilo. A vy se mu dokážete jen posmívat,“ bránila lásku svého srdce vehementně. Dobře věděla, že Edwardovi se nemá co vybavovat, a kde nic není, ani čert – nebo kouzelník – nebere, ale nedokázala být zticha. „Nevillovi taky pomáháte,“ poukázala na očividný fakt. „A nakonec bude jedním z nejlepších,“ dodala neprozřetelně.

„Hele, máme tu věštkyni,“ odfrkla si Hermiona s despektem, zatímco Nevillovi zrudly uši a nevěřícně se na ně zadíval. „Ve které křišťálové kouli jsi tohle vyčetla?“

„Na to nepotřebuju věštit,“ odsekla Bella už naštvaně. „Kouzla mu nejdou zatím jen proto, že není dost sebejistý. Ale v pravou chvíli svou odvahu dokáže najít, viď, Neville?“ Došla k němu, sehnula se a políbila ho na tvář. Neville zrudnul ještě víc, pohled zabodl do podlahy a rozpačitě pokrčil rameny. (Nicméně ten večer se mu podařilo poprvé vykouzlit svého Patrona.)

„Tak s námi půjdeš dnes večer do Komnaty nejvyšší potřeby?“ zeptal se Harry znovu. „Zveme tě do Brumbálovy armády. Budeš nás učit?“

Bella si uvědomila, že vlastně nemá mít ani ponětí, co to Brumbálova armáda je. „Do Brumbálova čehože?“ zeptala se naoko nechápavě, a pak si to nechala zevrubně vysvětlit. „Tak jo,“ souhlasila nakonec, „pod podmínkou, že přizvete i Cedrika. Procvičování v kouzlech mu může jen prospět,“ uvědomila si, že by na ni v sovinci čekal zbytečně.

„Jo, a když už mluvíme o nejvyšších potřebách, musím vyvenčit Blacka,“ uvědomila si, že Jakea bude muset taky nějak dostat ven.

„Nemusíš,“ zakuckal se Colin Creevey, který tu rozpravu sledoval s očima jak tenisáky navrch hlavy. „Black byl na záchodě tady. A dokonce spláchnul! Jak jsi ho to naučila, prosím tě?“

„Black je dost zvláštní pes,“ probodla ho Bella očima a Jake na ni jen zvedl oči v sloup. A to jsem jako měl prasknout? jasně mu četla ve vyčítavém zraku.

„To je fuk, stejně se potřebuje proběhnout,“ trvala na svém Bella. „Jak tu Komnatu potom najdu? Přijdu rovnou tam.“

„My tě tam dovedeme,“ hlásili se Fred s Georgem opět do eskortní služby. Tahle holka se jim líbila čím dál víc.

„Fajn. A Lee by mohl dojít pro Cedrika a vysvětlit mu, o co jde,“ navrhla Bella nevinně.

„No jo,“ zavrčel neochotně Harry. Vůbec mu nebylo jasné, k čemu tam ten blázen bude. Kouzlit zapomněl, bojí se letaxu, košťat, obrazů a vlastně všeho, co potká, a ještě to jeho divné přesvědčení, že je upír… Cvoka v Brumbálově armádě ještě neměli. Pak si ale vzpomněl na Lenku Střelenku a přehodnotil to. Třeba si ti dva budou rozumět.

***

Po večeři se všichni sešli v Komnatě nejvyšší potřeby. Harry se rozhlédl po místnosti, aby je uvítal, a zarazil se. Všichni, co tu byli, byli vždycky jedna parta. Ale dnes se jejich řady rozdělily na dva tábory.

Děvčata jako magnet přitahoval Cedrik, který dost zmateně stál u zdi vedle krbu a pohled nespouštěl ze Swanny, která seděla na podokenním sedátku, u nohou toho obřího vlkopsa a byla obklopená pro změnu zase klukama. Vypadali jako dva póly magnetu. Jediné osoby, zdánlivě nezasažené kouzlem jednoho ani druhého, byly Hermiona a Cho. Jedna vraždila pohledem Swanny a Rona, který se marně snažil vecpat na sedátko vedle ní a nakonec se usadil alespoň na zem vedle, a druhá zase ublíženě a uraženě špulila rty na Cedrika. Harrymu se už doneslo, že ji poslal k vodě, a upřímně – ani mu jí moc nebylo líto. Líbila se mu, to ano, ale byla jak korouhvička. Nejdřív chodila s Cedrikem, pak vzala zavděk Harrym, když nebylo nic lepšího, ale sotva se Cedrik objevil, zase se snažila vecpat jemu. A Harrymu ani nic neřekla. Od toho Valentýna, kdy se urazila kvůli Hermioně, si sice nebyl jistý, jestli spolu ještě chodí, ale stejně. Nelíbilo se mu to. Víc se mu líbilo, jaké pohledy si mezi sebou vyměňují Swanella s Cedrikem. Ti dva by se k sobě hodili. Alespoň by od obou byl pokoj. A možná by Swanny mohla Cedrika doučit, co zapomněl, když je tak dobrá.

„Myslím, že Swanellu nemusím nikomu představovat,“ začal konečně Harry s dnešním programem. „A o jejích kouzelnických schopnostech myslím taky už všichni slyšeli. Ovládá bezhůlkovou magii a slíbila, že se nás pokusí naučit, co umí. Swanny, můžeš?“

„Ještě okamžik,“ přerušil je Fred (nebo George). „Musíme si dnes dávat obzvláštní pozor. Swannin pes,“ vyprskl při pohledu na rudohnědou potvoru na zemi, „měl dnes venku takovou maličkou neshodu s paní Norrisovou. Zkrátka… začala si jako vždycky, ale tentokrát se jí to nevyplatilo. Přišla o důstojnost a pár chlupů na ocase,“ zakuckal se smíchy, když si vzpomněl na tu příšernou kočku, která po Blackově zásahu vypadala jako hodně používaný kartáč na lahve. Vypelichaná byla vždycky, ale ocas holý jako krysa… to Filch neskousne.

„Filch po nás dnes půjde jako rotvajler po zajíci. A určitě k tomu přizve i tu mrchu Umbridgeovou. Ale za tu podívanou to stálo. A nechali jsme na stráži Leeho. Hlídá před Filchovým kabinetem a kdyby něco, přiběhne nás varovat.“

„Dobře. To budeme řešit, až jestli se něco stane,“ zamračil se Harry. „Do té doby jsme tu v bezpečí, Komnata sem nikoho bez pozvání nepustí. Tak, Swanny, můžeš?“

Belle se nejistě postavila a v hlavě zapátrala po něčem, co by mohla říct. Marně si celé odpoledne lámala hlavu, jak z toho vybruslit. Jak má sakra mluvit o bezhůlkové magii, když neví nic ani o té hůlkové?

„Nevím, jestli vám to budu umět vysvětlit,“ začala nesměla a měla chuť utéct. Takhle příšerně se necítila ani ve Volteře před těmi třemi trůny. Vždycky nenáviděla, když na ni lidi zírali, a tohle bylo jako noční můra. Dostala vztek. Do čeho se to namočila? A ta pitomá hůlka… donutila ji se předvádět tím svým hloupým jiskřením a teď ji nechá na holičkách? Tak mi alespoň napověz, ty hloupý klacku, přála si zoufale. A jako by ji hůlka slyšela, slabě jí v kapse zajiskřila a jí se najednou v hlavě rozsvítilo.

„Jak asi víte…“ řekla nejistě a pohledem vyhledala Edwarda, který ji s pobavením sledoval. No, alespoň něco mu vykouzlilo úsměv, napadlo ji jízlivě. „Hůlky kouzelníkům slouží jako nástroj k usměrnění jejich čaromoci a většina kouzel se provádí právě za jejich pomoci. Je sice možné kouzlit i bez hůlek, ale je to velmi obtížné a nedokáže to každý. Je k tomu totiž zapotřebí silné soustředění a taky vrozené vlohy, proto se většina kouzelníků ani nesnaží se kouzlení bez hůlky naučit. Čarodějnice v Salemu ovšem cvičí tohle umění už od prvního dne ve škole, takže to ovládají skoro dokonale. Takže. Zkuste si nejdřív něco jednoduchého, nějaké kouzlo, které umíte tak dobře, že o něm nemusíte ani přemýšlet. A pak si představte, že držíte v ruce hůlku. Musíte si to představovat tak usilovně, až ji budete skoro cítit. Můžete si pomoci prstem, i když ani to později není potřeba. Vyslovte kouzlo a snažte se, aby magická síla, která vámi prochází, nasměrovala svůj tok do vašeho prstu. Nic víc to nechce. Jen cvik.“

Všichni se rozptýlili po místnosti a začali to zkoušet. Když se Bella rozhlédla, málem se skácela v záchvatu smíchu. Scéna před ní připomínala hodinu výuky dirigování v hudební škole nebo zvláštní uzavřené oddělení ústavu pro choromyslné. Každý z přítomných se soustředěně mračil, mumlal si pro sebe zaklínadla a usilovně prstem buď píchal do vzduchu před sebou, nebo kreslil do vzduchu nejrůznější ornamenty. Hermiona samým úsilím div nevyplazovala jazyk a její prst dirigoval nejmíň Chačaturjanův Šavlový tanec. Dvojčata si mávala prsty před nosy a vzájemně na ně šilhala ve snaze nespustit protivníka z očí. Lenka Střelenka očividně zapomněla na to, že se má pokoušet kouzlit a doopravdy dirigovala jakousi veselou pochodovou píseň, ke které přidala ještě další prvek – zpěv. Neville měl celé čelo orosené od námahy, až se Bella bála, že by mu ta nabíhající žíla na čele mohla prasknout. Jen Edward se dál opíral o zeď u krbu a jeho tvář měla nevyzpytatelný výraz. Jako by se nemohl rozhodnout, jestli se má mračit nebo usmívat. Nakonec to vyřešil úsměvem jen na půl pusy, zvedl jeden koutek a ušklíbl se na Bellu v tak známé grimase, až jí usedalo srdce. Už už se k němu vydala přes místnost, když vtom ji předběhla Cho.

„Cedriku, proč to taky nezkusíš? Pojď, já ti pomůžu,“ lísala se s hůlkou v ruce. Edward se přitiskl ke zdi. Bella by přísahala, že v tu chvíli chce být kamennou součástí hradu, jak se tvářil.

„Hele, hele! Dej to pryč! To je nebezpečný, věř mi… Hele, nemávej s tím před mým nosem, jo?!“ kvílel tiše. „Jak si myslíš, že bych měl zkoušet tohle,“ dodal, když Cho hůlku schovala, „když mi nejdou kouzla ani s tím pitomým klackem? Jediné, co se mi zatím povedlo, bylo propálit si kapsu, skoro si vypíchnout oko a… a vůbec… Nejlepší použití toho dřeva je manufaktura na párátka,“ zavrčel na ni Edward, ale Cho měla evidentně hroší kůži.

„Kdo nic nezkusí, nic se nenaučí,“ trvala na svém. „S naší první pusou to bylo taky tak, vzpomínáš?“ koketně se na něj uculila a Edward se zatvářil, jako když kousl do citronu s pepřem. Cože, pardon?

„Cvičení dělá mistry,“ mrkla na něj vilně. Cože??? To ta holka nemá žádný stud? Vždyť ji už dneska jednou odmítl, sakra. To jí má dávat kopačky dvakrát denně? Je jak bumerang! Někdo by jí měl vysvětlit – a jemu taky – jak to tu sakra chodí! To je nějaký namlouvací tanec kouzelníků? Uhnat protějšek za každou cenu?

Bella toho měla právě tak dost. Zatracená Číňanka. Co to vlastně chce s Ced- vlastně Edwardem nacvičovat? Mluví vůbec o kouzlech, nána jedna? Edwarda nikdo nebude učit líbat. To - zaprvé - umí sám dost dobře, a zadruhé - na to má jedinou opci ona. Přeskočila Jakea, který se pořád ještě rozvaloval u okna, a přeběhla místnost jako blesk.

„Měla bys jít cvičit, Cho, zatím jsem neviděla žádný pokrok,“ pronesla sladce a položila ruku Edwardovi na předloktí. „Já se Cedrikovi budu věnovat sama.“

„Ty má hrdinko,“ šeptl Edward vděčně, když Cho uraženě odkráčela a cestou po nich vrhala vražedné pohledy. Měl sto chutí Bellu popadnout a konečně ji stisknout v náručí, na což myslel od chvíle, kdy zjistil, že je tady. „Ty tady tomu rozumíš?“ zeptal se zvědavě. „Co je to za svět, kde jsme se to ocitli?“

„To je nadlouho,“ opáčila Bella. Edward nakrčil trucovitě čelo. Na dlouho? Všechno je na dlouho, ale on nemá rád dlouho. Ne, když ničemu nerozumí!

„Možná bys měl číst i něco jiného než klasiky. Myslím, že ti budu muset doplnit knihovničku, až se vrátíme,“ dodala potichu, protože někteří z okolí už se zvědavě začali ohlížet po nich, místo, aby si cvičili ukazováky.

„Vrátíme? Počkej, ty víš, jak se vrátit? Sakra, Bello! Proč tu tedy ještě jsme?“ zavrčel raněně. Ona ví, jak odtud, ale jemu to neřekne… Zase si to dělá po svém, sakra… Bude jí muset rázně promluvit do duše. Později. Jindy. Jinde… Tak jo, nikdy, ale musí se odtud dostat!

„Snad to budu umět. Když jsem se dostala sem, doufám, že to zpátky půjde taky. Jen se musíme zdejchnout někam, kde budeme sami,“ zamračila se Bella. Kouzlo na otevření portálu se naučila zpaměti a vroucně doufala, že bude fungovat.

„Mám to,“ zaječela najednou Hermiona a prst jí zářil jako bodová svítilna. „Funguje mi prst! Svítím!“

„Výborně,“ pochválila ji Bella. „Teď už to bude chtít jen procvičovat. Jsi si jistá, že nemáš v rodině žádnou čarodějnici?“

„Je z mudlovské rodiny,“ uchichtl se Ron. „Ale možná je z ní ježibaba genetickou mutací,“ dodal škodolibě.

„Možná to svícení je následek radiace z Černobylu,“ zamumlal pobaveně Harry, který se ve světě lidí vyznal. Hermiona, která ho slyšela, na něj zamířila E.T. prstem a Harry zbledl. „Jako kdybych nic neřekl… To bude tím dusnem, Hermiono… Klid, slož prst – teda zbraně…“ tišil ji a očima hledal nějaké bezpečné zákoutí.

Hermiona se zamračila a prst jí zhasnul. Otevřela pusu a chtěla jim něco odseknout, když vtom se otevřely dveře a dovnitř vběhl Lee Jordan s očima navrch hlavy.

„Honem. Filch zalarmoval Umbridgeovou a ta zase tu svou údernou jednotku v čele s Malfoyem. Hodlají prohledat hrad, protože Swanny s Blackem v Nebelvírské věži nenašli, vlastně tam nenašli skoro nikoho a už je po večerce. Máme prů…švih,“ opravil se na poslední chvíli.

„Rychle. Začneme opouštět Komnatu tak, jak jsme si to pro případ nouze nacvičili,“ rozbaloval Harry bleskově Pobertův plánek. „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti,“ ukázal hůlkou na pergamen a rychle hledal, kde pronásledovatelé jsou. „Dobrý, zatím jsou v přízemí. Než dojdou sem do sedmého patra, máme čas. Hermiono, první dva, a jděte po severním schodišti,“ mávl na ně.

Místnost se pomalu vyprazďnovala. Nakonec už tam byl jen Harry s Ronem a Hermionou, Bella s Jakem a Edward.

„Kruci,“ zamračil se Harry. „Zapomněl jsem na Cedrika. Kdo ho teď doprovodí do Mrzimoru? Určitě se tu ještě nevyzná,“ bručel. „Rone, Hermiono, půjdete s ním?“

Edward se narovnal dotčeně v zádech a chystal se na nějakou hodně jízlivou odpověď, ale nakonec to spolknul. S malými se nehádám…

„No, že bych z toho byla odvázaná,“ vykrucovala se Hermiona. Ještě nezapomněla, kolikrát toho šílence musela spoutat Petrificem, než ho ukáznila.

„Nevadí,“ chopila se příležitosti Bella. „Stejně mě za Blacka trest nemine, takže nemám co ztratit. Půjdu s Cedrikem a můžeme předstírat, že jsme spolu měli rande,“ zavěsila se do něj. Jake u jejích nohou nespokojemě zavrčel, ale trochu mu přišlápla ocas a zmlkl. Ještě by mohla přitlačit! zděsil se.

„Dobře,“ kývl Harry, zamumlal Neplecha ukončena!, sbalil plánek do kapsy a dodal: „Běžte chodbou doleva na jižní schodiště, seběhněte až do přízemí a v chodbě vedle kuchyně v jižní věži je vchod do Mrzimoru. Tam už to snad Cedrik pozná. My musíme severním schodištěm. Hodně štěstí,“ popřál jim, vyhlédl z Komnaty ven a opatrně se ještě rozhlédl. Pak už s Ronem a Hermionou rychlým klusem zmizel doprava k severnímu schodišti.

„Honem,“ popadla Bella Edwarda za rukáv, vystartovala chodbou doleva a i Jake měl co dělat, aby jim stačil. Náhle ale zabrzdila, zatáhla je do dveří nějaké prázdné učebny a chystala se zavřít dveře, když Jacob zakňučel. Edward s Bellou se po něm otočili. Uvízl ve dveřích.

„On se mi fakt zdá…“ vzdychl pobaveně Edward a přelezl mu přes hlavu, hřbet a ocas na druhou stranu dveří.

„Zaber,“ špitla co nejvíc hlasitě Bella a Edward se zapřel o Jacobův mohutný zadek. Jacobovi se očividně nelíbilo, že do něj strká a instinktivně se ohnal. Nejen, že vrazil čumákem do druhého křídla dveří, ale tou ranou je odjistil a s dalším Edwardovým záběrem prosvištěli oba celou třídou. Jacob se zarazil až o protější zeď a plácl sebou na zadek. Ihned se vymrštil, když ho něco štíplo do nohy.

„Příště se nejdřív podívej, kam si sedáš! Sedl jsi mi na klín!“ zavrčel na něj Edward a už už se chystal s Jacobem pustit do křížku, když je vytrhl Bellin smích. Seděla na zemi se zkříženýma nohama a smíchy se lámala v pase jak Turek v pravé poledne k Mekce.

„Řekni, až budeš…“ vzdychl Edward a pomohl jí na nohy, zatímco se Jacob vzpamatovával s nárazu.

„Promiň, ale když… Už jsem v pohodě. Musíme to teď zkusit, dokud máme příležitost,“ supěla už zase normální Bella a lovila v kapse hábitu hůlku.

„Počkej, vysvětli mi to,“ zkoušel ji zarazit Edward.

„Není čas, musíme zmizet, než nás najdou,“ trvala na svém Bella. Mávla hůlkou a zpěvavě pronesla: „Porta inter mundi aperiam!“

A najednou měl Jake pocit déjà vu. Před Bellou se vytvořil vzdušný vír a ze středu se začal roztahovat do stran. Jenže místo toho, aby vytvořil tu bránu mezi světy, nebo co to bylo, se najednou zkroutil, stáhl a zase zmizel. Bella na to konsternovaně zírala.

„Krucinál,“ povzdechla si zlomeně. „Nebude to fungovat.“

„Tak to zkus ještě jednou,“ pobídl ji Edward. Ani za mák nerozuměl tomu, kde jsou a proč tu jsou a jak to, že Bella umí kouzlit, ale jestli je to jejich jediná šance, jak se vrátit domů, nemůžou to vzdát.

„Jsme v Bradavicích. Tady žádná přenosová kouzla nefungují. Odsud se nedostaneme,“ rezignovala Bella.

„Prosím tě, jak to víš? A jak to, že tady pobíháš v takovýchle úborech,“ při pohledu do jejího výstřihu málem zčervenal i on, „máváš hůlkou a kouzlíš jako Merlin? Zjevně přesně víš, o co jde, a já pořád nechápu, jak je to možné,“ tvářil se tak zmateně, až jí ho bylo líto. Přešlo ji to, když si všimla, že Edward nemluví s ní, ale s jejím dekoltem. Zamávala mu rukou před očima a upoutala jeho pozornost. Omluvně se usmál a Bella zvrátila oči.

A tak mu to všecko řekla. Stručně mu vysvětlila, kdo je Harry Potter a odkud ho ona i Jake znají. Popsala mu jeho zmizení a Cedrikovu návštěvu u ní doma. Výlet s Alicí do Port Angeles, nález hůlky i to všechno, co se událo potom a co je nakonec přivedlo sem, do téhleté učebny, s vidinou toho, že se odsud už nedostanou a za chvíli budou muset čelit vzteklému školníkovi a protivné sadistické profesorce. Edward tiše poslouchal, a když skončila, jemně ji objal.

„Zkus to ještě jednou,“ pobídl ji. „Nějak to jít musí.“

„Nemá to cenu,“ skoro se rozplakala Bella.

„Zkus to. A jestli se to nepovede, vymyslíme, jak se dostat odsud pryč a zkusíme to pak. Možná,“ ušklíbl se na ni, „nemusíme to rande tolik předstírat. Můžem se nechat nachytat in flagranti a vyloučí nás. A budeme z Bradavic venku natošup,“ zadíval se jí mlsně do výstřihu.

„In flagranti?“ vyjekla Bella a Jake zavrčel. Vida, jaký může mít změna garderoby vliv, pomyslela si. Podívala se na něj toužebně a skoro zklamaně si povzdechla: „Nemyslím si, že by nás Jake nechal.“

„Tak to ještě jednou vyzkoušej a hlavu si budeme lámat pak,“ pobízel ji Edward a jemně ji políbil na tvář. Pak ji pustil z náruče a dodal: „Do toho.“

Bella se na něj s despektem podívala, zvedla oči v sloup, napřáhla hůlku, znou s ní zakroužila a znovu pronesla zaklínadlo. „Porta inter mundi aperiam.“

Objevil se vzdušný vír, vodorovně chvíli rotoval kolem své osy a chvilku vypadal jako zužující se trychtýř. Ale tentokrát se ani nezačal rozšiřovat. Jen tam tak visel ve vzduchu a točil se. A najednou to luplo, něco prsklo, z víru něco vyletělo a před nimi se vznášel nazelenalý mužíček s fialovýma očima. Docela zuřivě se na ně mračil. Edward několikrát vyplašeně zamrkal a Bella si udiveně promnula oči.

„Narušujete časoprostorové literární kontinuum,“ zapištěl vzteklým hláskem a zašermoval Belle před nosem malým prstíčkem.

„Vidíš to taky?“ zajímal se Edward a zvědavě sledoval to stvořeníčko, které pomalu rudlo do malinového odstínu a vypadalo to, že ještě chvilku a pukne vzteky. Natáhl ruku, že do toho píchne, ale prcek se po něm rozzuřeně ohnal, až Edward strčil raději ruku do kapsy.

„Mícháte se do světů, do kterých rozhodně nepatříte. Tahleta,“ málem Belle vypíchl oko, „tahleta otevřela portál fantazijní pseudoreality a odfrčela někam, kde nemá vůbec co pohledávat. A ještě s sebou táhla tohle chlupaté stvoření,“ podíval se s despektem na Jakea, který se staženým ocasem zalezl hlouběji pod stůl a zakňučel. Ten trpajzlík mu připadal zlověstnější než armáda novorozených upírů.

„Tak moment,“ nedala se Bella. „Já jsem sice otevřela portál toho… té fantazijní pseudočehosi, to je fakt. Ale já musela! Nemohla jsem tu přece Edwarda nechat. A co Cedrik u nás? Byli úplně oba chudáci zoufalí!“

„Nebyl jsem zoufalý. Měl jsem všechno plně pod kontrolou,“ dušoval se Edward a raději zapudil vzpomínky na svatého Munga, létání na koštěti a další nesmysly. Bella jen znuděně protočila oči.

Pidižvík se zarazil a zalistoval v lejstříčkách, které se mu najednou zjevily v tlapce.  A zrudnul ještě víc, ale tentokrát se zdálo, že to není vzteky, ale studem. Edwardovi to neušlo. Jízlivě se ušklíbl, protože si pomalu už zvykl, že tady myšlenky číst neumí, ale podle chování dokázal rozpoložení odhadnout pořád dost dobře. A tohle byly rozpaky, na to by dal krk.

„Co jsi vlastně zač?“ zeptal se Edward zvědavě a zkoumavě sledoval, jak mužík neví kudy kam.

„Vrchní inspektor správy fiktivní reality. Múza třetí kategorie,“  malinko se uklonil pidižvík.

„Múza, jo?“ ťukl se do čela Edward, až to zajiskřilo. „A kde jsi byl, ty Múzo, když mě ten blesk, nebo co to bylo, hodil do světa kouzelníků, co? A nechal mě tam bůhvíjak dlouho, aby si na mě ti nezletilí kouzlotvůrci cvičili klacky? A ještě k tomu s takovou žízní? Co kdybych někoho z nich vypil, co? Nebýt Belly a jejího portálu, bylo by těch škod napáchaných mnohem víc.“ Vítězně se zadíval na prcka, který se teď zoufale potil.

„Jaksi… ehm… došlo k neplánované emisi inspiračního výboje…“ koktal, „a zdá se, že jsme to neuhlídali. Zasáhlo nám to Modřany v Praze a Rumburk a následkem toho nám tam dvě osoby píšou nehorázné pitomosti.“

„Kdeže cože?“ vydechla Bella.

„Hele, je mi fuk, jestli v nějakým Modřanu a Rumburcích v Praze někdo něco píše, ale co s tím hodláte dělat, hm?“ dotíral na něj statečně Edward. Pidimužík se nejistě přikrčil, což přimělo i Jacoba, aby vylezl zpod stolu a hrdě zavrčel.

„Dobře, dobře. Uznávám, že to nebyla vaše vina a tak od trestu protentokrát upustíme. Jen to musím dát do pořádku. Takže zavřete oči, prosím… Ty taky,“ kývl na Jakea, a pak se všem třem zablesklo před očima jako kdyby je někdo přetáhl tyčí po hlavě.

***

Edwardovi uklouzla noha po mokré střeše a zároveň se mu v kapse rozvibroval mobil. Bella, zjistil, když se podíval na diplej.

„Charlie mi zrušil domácí vězení,“ ozvalo se bez pozdravu ve sluchátku. „Mohli bychom do kina. Dávají Harryho Pottera,“ navrhla mu jeho láska nadšeně.

„Nevím sice, co nebo kdo je Harry Potter, ale do kina bych s tebou šel hrozně rád,“ nadchl se Edward. Podíval se na satelitní anténu a pokrčil rameny. Kašle na to. Ať si to Emmett spraví sám.

***

Duch Cedrika Diggoryho si broukal veselé tóny jakési skladby, kterou slyšel v rádiu v Bellině pokoji a krouživými pohyby vrtěl pánví kolem své vzpomínkové desky. Jen si zaboha nedokázal vzpomenout, kde to vlastně slyšel. A proč je vlastně tady? Ve Velké síni? Pak si s tím přestal lámat hlavu. Není to jedno?

„Heeej, makarena!“ zahlaholil a efektivně se rozplynul jako pára nad hrncem. Možná se staví za Cho v Havraspárské věži, a kdo ví, třeba bude mít štěstí a holky se zrovna budou převlíkat.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trable s dvojníkem - 20. kapitola - Ať je pondělí či pátek, vrátíme se na začátek!: