Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Třetí rasa - 2. kapitola Příchod

28.05.2011 (19:15) • Katsumi • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1194×

„Co to tu cítím? Hm… kůň… moment, to nemůže být obyčejný kůň, navíc přibližující se k našemu, našemu domu,“ rozmýšlel Emmett nad novou vůní. Jasper čichal společně s ním. To už bylo co říct, když je to vyrušilo a donutilo přemýšlet u televize.

„To není kůň, kluci,“ vymlouvala jim to Renesmé.

„A co jiného?“

„Nevím…“

„Tak vidíš! Haha!“ Zasmál se Emmett a už stál za Renesmé a cuchal jí vlasy.

„Ale, ale… Nech Ness být!“ řekl trochu rozmrzele Jacob a už začal ochraňovat svou milovanou Nessie, která o jeho citech neměla ani tušení a brala to pouze jako přátelskou hru.

„Moment… cítím ještě lidský pach… s něčím smíšený,“ řekl pomalu a nejistě Jasper.

„Máš pravdu.“ To už se však celá rodina seběhla do haly a čekala, co se bude dít. Někdo zaťukal na dveře.

Nečekala jsem, že by mi někdo otevřel. Ne tady, i když byli všichni doma. Shell byla už také nervózní, protože musela čekat za stromy v bezpečné vzdálenosti od všech těch upírů.

„No tak, holka. Vydrž to!“ Mrkla jsem na ni a pomalu stlačila kliku. Hm. Byli tu všichni. Nevěděla jsem, proč jsou tak rozestoupeni, když mě uviděli ve dveřích. Jakoby tušili, že nejsem dobrá. Odhodila jsem si vlasy z tváře a čekala, jak zareagují na mou vůni. Většina z nich přikrčila nos. Dobrá. Ani jim moc nevoním. Oh! Zapomněla jsem na způsoby.

„Ahoj.“ Slušně jsem pozdravila. Odpovědi se mi však nedostalo.

Bella, Edward a Jacob na mě nenávistně zírali. Opodál, s neutrálním výrazem, stál Emmett s Rosalií, Jasper s Alicí a Carlisle s Esme. Málem bych zapomněla na objekt mé přítomnosti. Renesmé.

„Není hezké číst lidem myšlenky, Edwarde.“ Edward se trošku zalekl, asi nečekal, že o téhle jeho schopnosti budu vědět.

„Nediv se tak. Moje mysl je vůči tvým schopnostem zablokovaná. Já tobě ale myšlenky přečtu. A nejen tobě. Dokonce i Belle. Tvé ženě. Té, které momentálně nepřečteš myšlenky ani ty. Já nejsem upír. Pro mě její štít neznamená žádnou překážku.“ Z Edwardova hrdla se ozvalo divoké zavrčení, při kterém všichni ztuhli a Bella s Jacobem se přikrčili do bojové pozice. Musela jsem se nad tím pousmát. Jakoby se mnou mohla bojovat banda upírů v čele s vlkodlakem…

„Proč jsi tu? Co po nás chceš?“ procedil Edward skrz zuby.

„Chci Renesmé.“ Všichni ztuhli ještě víc než předtím, jestli to tedy bylo možné. Jen Jacob vycenil zuby a jeho myšlenky se pro něj nevyvíjely tím správným směrem.

„Ty… ty… ty si myslíš, že sem jen tak přijdeš a vezmeš nám Nessie?! To ti nedovolím!“ Začal se třást, ale pro mou smůlu se ani nepřeměnil ve vlkodlaka. Vrhl se na mě, ruku sevřenou v pěst s tím, že mě obdaří ránou. Hbitě jsem se mu vyhla, vzala onu ruku, dala mu ji za záda a přetiskla ho blíž k sobě.

„Ale no tak. Přeci by ses nerozčiloval, co vlku?“ zašeptala jsem mu do ucha, přitiskla ho ke zdi, otočila a držela ho pevně pod krkem.

„Ne!“ zařvala Renesmé a ihned si zakryla ústa rukou. Znovu jsem se pousmála a Jacoba pustila. Ten si jen instinktivně položil ruce na krk a zastřeně dýchal.

„Dobře. Jsem tu vlastně proto, abych tě bezpečně dopravila k nám a nepřivodila ti žádnou psychickou ani fyzickou újmu, pokud to bude možné.“

„Kdo – nebo co – vůbec jsi?“ zeptala se s obavami v očích.

„Jmenuji se Claire. Nejsem upír. Nejsem vlkodlak. Nejsem člověk. Vlastně, nikdo z mého druhu neví, kdo jsme. Narodili jsme se se zvláštními schopnostmi, každý máme své jedinečné schopnosti. Nejsme nesmrtelní. Dožijeme se delšího věku než lidé, ale ne o moc. Někteří z nás mají geneticky dán ještě vyšší věk než všichni ostatní. Ale ani ten není nijak závratný, oproti vaší nesmrtelnosti, kterou vám můžeme pouze tiše závidět.

Já patřím samozřejmě k nim, tedy pokud se tomu dá tak říci. Mé schopnosti jsou jedinečně kombinované, mám jich více než bývá normální. Proto mě sem poslali. Jsem téměř neporazitelná. Ani vy mě nedokážete zastavit. Ani banda upírů. Mé kosti jsou tak pevné jako ty vaše. Mé zranění se hojí ještě rychleji než zranění vlkodlaků. Části mých schopností si také mohl všimnout tvůj otec. Telepatie.

Dokážu číst myšlenky, procházet si tvou minulost, podívat se na všechny myšlenky, které tě kdy napadly, pouhou myšlenkou mohu hýbat s věcmi, ale nejen to. Mohu je pouhou myšlenkou zničit. Rozdrtit na miliony drobných kousíčků. Neumím však hýbat pouze s věcmi, ale i s živými tvory. I s vámi. Dokonce i se sebou samou. Mohu i vás pouhou myšlenkou zničit. Doufám, že vám to jako vysvětlení stačí všem.“ Všichni bedlivě a nevěřícně koukali. Dokonce i Edward byl vyveden z míry.

„O tom jsem nikdy neslyšel. Kolik vás je? Kde se ukrýváte? A kdo tě poslal?“ Carlisle. Další úsměv se mi vyloudil na tváři. Jsou vážně zvědaví…

„Poslal mě náš vůdce. Jeho jméno ti nemohu prozradit. Ne prozatím. I když vidím tvé myšlenky, čtu si ve tvých vzpomínkách, nepoužil bys nic proti nám. Ale jsou tu i tací, kterým bych věřit nemohla…“ Očkem jsem pohlédla na Rosalii a poté na Jacoba.

„Dospělých nás je tu pár. Oproti tomu dětí jsou u nás stovky. Jsme něco jako škola. Učíme je ovládat jejich schopnosti a také všemu, čemu by se musely naučit v obyčejné škole. Na světě nás však nejsou jen stovky. Nejsou to ani tisíce. Jsou to miliony.“ Při posledním slově se mi zadrhl hlas. Sama si pořád nemohu uvědomit, že je nás tolik. Tolik lidí, dětí, kteří se trápí svými schopnostmi, nebezpečnými pro jejich blízké…

„Miliony… Hm… To opravdu není malé číslo.“

„Ne, to tedy není.“ Zadívala jsem se na Bellu. Přerovnávala si v hlavě skutečnost. Jsem velmi nebezpečná a její dcera má jít se mnou. Ale proč?

„Odpověď je jednoduchá. Jak jsem říkala. Já jsem téměř nezničitelná. Jen jedna osoba v celém vesmíru mě dokáže zničit. A to tvoje dcera, Bello. Samozřejmě, že po určitém výcviku.“ Bella hlasitě polkla, i když to pro ni bylo naprosto zbytečné.

„Jaktože pro tebe nejsou mé myšlenky záhadou, stejně jako pro Edwarda?“

„Jsem na jiné vlně než Edward. Tvůj štít je pro mě slabý a vždy slabým zůstane.“

„Už to dál poslouchat nebudu. Ty si sem prostě přijdeš, obalamutíš nás a chceš, abychom ti vydali Nessie. Ale tohle nedovolím. Zabiju tě, ty mrcho!“ zaječel Emmett a už se na mě vrhal. Já na něj jen pohlédla, oči rudé soustředěním.

„Co… co to je?“

„Říkala jsem, že dokážu hýbat i vámi, tak se nediv, že visíš ve vzduchu, Emmette.“ Jeho oči byly ještě více vykulené než předtím.

„Co všechno o nás, sakra, víš?!“

„Jména, délku života, bydliště, část minulostí… Nejvíc toho však vím o Belle a Renesmé, protože jejich životy jsou nejkratší z těch vašich,“ řekla jsem a položila pomalu Emmetta na zem, protože mi bylo jasné, že i on nakonec uvěřil všemu, co jsem říkala.

„Alice? Alice, co vidíš?“ Pohlédla jsem na Alici. Hledala v budoucnosti.

„Nic nevidím…“

„To není možné.“

„Budoucnost je tak nerozhodná,“ řekla jsem. Všichni na mě pohlédli. V Esmeině mysli jsem zahlédla smutek a strach o Renesmé, Emmet v duchu nadával, Carlisle přemýšlel nad tím, jak je existence mého druhu vůbec možná, Jasper se snažil zjistit mou náladu, Alice se snažila zjistit budoucnost, Rosalie přemýšlela jak vycvičit Renesmee, aby mě zničila, Bella, Edward a Jacob šíleli nad představou, že by přišli o Renesmé. Ale všichni do jednoho cítili obrovskou nenávist vůči mé osobě. Dokonce i Esme a Carlisle.

„Co se stane, když řeknu, že s tebou nikam nepůjdu?“ zeptala se Renesmé. Ani ona nechtěla odejít od své milující rodiny. Nedivím se jí, nechtěla jsem ji odtrhnout od toho, co jsem sama nikdy neměla.

„Renesmé, pokud tě nevycvičíme, zničí tě. Jsi na prvních příčkách mnoha upírů a dokonce i mnohých z mého druhu. Závidí ti. Nesnáší tě. Chtějí tě zabít. Věř mi, že by to tak bylo lepší.“

„Nemohu zůstat tady? S nimi? S mámou, tátou a s Jakem?“

„Obávám se, že je to nemožné.“

„Mohla bys mě cvičit tady. Všichni ti pomohou.“

„To je nesmysl. Potřebuji pomoc od svých lidí, ne od upírů a jednoho rozladěného vlkodlaka, pokud jich tu tedy nemáte více. Ještě by tě rozptylovali. Vždyť o nic nejde. Budeš u nás pár desítek let, naučíš se všemu potřebnému. Bude se ti u nás líbit.“

„Pár desítek?!“

„Ano. Pro tebe jako nesmrtelnou zanedbatelné číslo.“

„Ne. Ne! Nikam nejdu - “

„Nemáš na výběr, jak jsem řekla. Nemohu tě tu přemlouvat.“

„Však ani nemusíš. Stejně se ti to nepovede.“

„Tak tě prostě dotáhnu za pačesy na Shell a odjedeme! Nebudu se tu s tebou dohadovat, dítě.“ Jacobova zuřivost rostla. Každým coulem se zvyšovala společně s nenávistí.

„Shell. To je ten tvůj kůň, nebo co to je?“

„Ano. Je to kůň s neuvěřitelnou silou.“

„To by neměl být problém. Byla by z něj dobrá svačinka.“

„Emmette, ne. Za svého koně budu bojovat.“ Pousmál se. Chtěl vysát mého koně do poslední kapky!

„Přemýšlej nad tím, Renesmé. Nechte si to všichni uležet v hlavě. Za pár dní si pro tebe přijdu. Chci slyšet vaše rozhodnutí. Buď mi ji vydáte po dobrém, nebo si ji vezmu po zlém…“

1. kapitola <= => 3. kapitola

Chtěla bych poděkovat všem, kteří komentovali 1. kapitolu. Ani nevíte, jakou radost jste mi udělali! A také pevně doufám, že vás touto kapitolou nezklamu. Ještě jednou vás prosím, zanechte komentář, jakoukoliv kritiku, smajlíka... Všechno je mi velkou podporou :)

Autor: Katsumi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třetí rasa - 2. kapitola Příchod: