Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 19. kapitola

12.01.2011 (19:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4357×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Emmett:

Seděl jsem na stromě a tupě zíral do okna, kde se odehrávala ‚dámská jízda‘. Popravdě, přišli jsme sem jen na skok, podívat se, co holky dělají, ne je špehovat. Nejsme žádní úchyláci. Ale když jsem viděl Rosalie, jak je oblečená v noční košilce ze saténu, který jí doslova klouzal po těle, neudržel jsem se a dřepl si na tlustou větev, ze které jsem měl krásný výhled.

Její bystré oči se vždy koukly směrem k nám, ale s Jasperem jsme byli tak skvěle zamaskovaní, že nás nemohla spatřit ani s naším zrakem. Jen tak jsem tam seděl, nevnímal okolí, ani Jaspera ne. Dokonce bych řekl, že jsem tu sám, ale vzdychy, které vydával vždy, když se Alice prošla po pokoji, nebo jen otevřela ústa, mě vrátily zpět do reality.

Bella seděla na posteli, lehce se usmívala a listovala v časopise. Její kaštanové vlasy měla schované v ohromném bílém ručníku a na sobě měla huňatý župan. Kdyby to viděl Edward, neudržel by se. Na to vsadím boty.

Jen na malou chvíli jsem zavětřil vůni medvěda a už se v pokoji dělo něco jiného. Bella zasněně hleděla do druhého kouta místnosti a z hrdla se jí draly nesmyslné vzdechy.

„Ach, Edwarde! Neopouštěj mě, Edwarde…“ Usmál jsem se. Nejenže to byla dobrá známka pro nás, ale i pro Edwarda. Zvedne mu to sebevědomí, jen škoda, že mě nenapadlo to nahrát.

„Jo? No, neříkej. Já jsem myslela, že básnění o mužném Emmettovi je také dostatečný důkaz, že jsi v tom až po uši.“ Zbystřil jsem. Teď mě nic nezajímalo. Jen jejich rozhovor a moje jméno, které tam nedopatřením zaznělo.

Holky se tam začaly posmívat a házely po sobě polštáře. Jasper byl jako na jehlách, když Alice na obličeji přistál lak křiklavé barvy. To byl puch, cítil jsem ho až ke mně. Někam se zavřely a v pokoji rázem nebyl nikdo. Už mě ani tak nezajímalo, co dělají, ale o čem si to povídaly. Kdo o mně mluvil? Že by Rosalie? Je to vůbec možné?

„Bože, mojí boubelce pošpinily obličej,“ zahalekal žalostně Jasper. Poplácal jsem ho po zádech.

„Neboj, ona se z toho dostane, o to se bát nemusíš,“ přisvědčil jsem. Do pokoje přišla Bella a sedla si na zem u skříně. Rosalie seděla na židli, a jen cloumala pohledem od okna až k nám. Zajisté byla myšlenkami někde jinde.

„Víš, že jsi měla pravdu,“ promluvila Rosalie do ticha a krásného zpěvu, který se ozýval z koupelny.

„Já? V čempak?“

„Není v tom jen pouhá soutěživost, je v tom něco víc. On je… ach, kdybych o tom měla básnit, tak bych se nemohla doslovně vymáčknout. Jeho svaly, oči, rty… Když na tebe jen pohlédne, celé tělo se ti chvěje, jen pod pouhým dotekem taješ, a co teprve, když ho budu muset svádět? To si ze mě udělá vařenou bílou čokoládu,“ zatrylkovala. Koho bude svádět? Kdo ji objímal? Zvedla se ve mně vlna žárlivosti.

Měl jsem chuť tam vpadnout a zeptat se na ničemu, který se jí opovážil dotknout. A bílou čokoládu? Pche… já mu ukážu. Rosalie je jen moje! Čekal jsem, že se dozvím víc, Rose se už nadechovala, že by pokračovala, ale jejich malý skřítek začal ječet, že nemůže z obličeje sundat lak. Rosalie se jen usmála a vběhla za ní.

Jasper hleděl na oblohu a měl zasněný pohled. A pak, kdo je tu ženské povahy? Bella přešla k oknu a také pohlédla na nebe, které oplývalo plno hvězdami. Svítily a krásně se na nás usmívaly. Trochu jsem se pohnul a v kapse mi zazvonil mobil. Musel jsem ho hned hrabat, v tuhle chvíli jsem si nemohl vzpomenout, kam jsem ho dal.

Jasper se lekl a začal poskakovat. Neudržel rovnováhu a letěl rovnou k zemi, kdy mu napomáhala i gravitace. Chytl jsem se za hlavu a vyděšeně na něj pohlédl. Padal jako hruška, zpomaleně.

„Ty blbe, co děláš? Bože, ty jsi ale hovado. Vstaň, musíme domů,“ zašeptal jsem, ale měl jsem ten dojem, že nás Bella slyšela.

„Je tu někdo?“ ozval se hlásek jemný jako z flétny. Jasperovi jsem gestikulací ukázal, ať je potichu a ani se nehne. Jen se na mě podíval s ublíženým výrazem a hned si začal kontrolovat účes. Proboha, co on na něm vidí. Stejně mu to vše Alice vytrhá a nové vlasy mu nenarostou.

Po chvilce se Bella stáhla a hleděla naším směrem. Modlil jsem se, aby nás neviděla, to bychom měli pěkný průšvih. Vypadala zamyšleně. Vyskočila z okna a hnala se někam do hlubokého lesa. Já jsem si viditelně oddychl a skočil za Jasperem. Mobil mi nepřetržitě vyzváněl a já už ho měl dost!

„Emmette,“ zahučel do telefonu Edward. Při jeho tónu jsem se lekl. Nebyl to klasický hlas našeho Edwarda. Tento byl… smutný, zklamaný. Jako by mu někdo ublížil.

„Děje se něco?“ vypadlo ze mě. Ucítil jsem malé zaváhání, a pak odpověděl.

„Ne, nic se neděje. Jen bych s vámi potřeboval mluvit, přijeďte domů,“ položil to. Než jsem stačil cokoli říct, v telefonu se ozvalo jen hluché pípání. Zaklapl jsem mobil a schoval ho do kapsy. I když se Edward snažil zakrýt bolest v jeho hlase, neukryl ji přede mnou. Tanya mu něco provedla, a teď je na nás, abychom ho rozveselili.

„Jaspere, do akce! Edward má problém.“ Chytl jsem ho za ruku a táhl ho směrem k našemu domu. Pár metrů jsme šli pěšky, aby si nás holky nevšimly, a pak jsme už ‚letěli‘ vzduchem co nejrychleji domů. Jasper se pořád ještě loudal, buď byl omámený Alicí, nebo ze svých vlasů, které potřebovaly nutně kadeřníka.

„Takové hnízdo, za to může jedině Edward,“ stěžoval si. Nechal jsem Jaspera zaobírat se jeho ‚hnízdem‘ a přidal. Byl jsem zvědavý, proč mi Edward volal, a co se vlastně stalo.

Stál jsem na kraji lesa a zaposlouchal se do zvuků, které vycházely z domu. Nic neobvyklého. Hrobové ticho. Počkal jsem na Jaspera, který si ještě vyndával šišky z vlasů, a spolu jsme se vydali ke dveřím. Vzal jsem za kliku, a pomalu otevíral dveře, ale nikdo tady nebyl. Zamířil jsem do obývacího pokoje, kde byly dveře do zahrady. Všude bylo ticho, a dveře byly pootevřené. Kde jinde by mohl být než tam? Ale co by tam dělal? Naposledy jsme tam byli, když jsme pálili staré věci.

Nakoukl jsem očkem a spatřil obrovský oheň oranžové barvy. Edward stál pár metrů opodál a s ledovým pohledem si prohlížel tu spoušť před sebou a házel Tanyiny věci do ohně. Věděl jsem, čí jsou, nedávno si naše milá lady kupovala semišový kožíšek, který se v tuto chvíli rozpadal v popel.

Pomalým krokem jsem přešel k Edwardovi. Rukou spočíval na ohromné hromadě holčičích věcí. Od triček, kalhot, bot, až po kabelky a šperky. Bože, ty toho potřebují. Tolik peněz dávají za blbosti, jako jsou malovátka, spodní prádla s krajkami, přitom nejsou vůbec důležité ani zajímavé. V posteli se nevyužijí, tam jdou jen v rouše Evině.

„Vidím, že jste konečně dorazili,“ promluvil tiše.

„Vyděsils mě,“ přiznal jsem. „Nečekal jsem tvůj telefonát tak brzy. Měl jsi být s Tanyou, kde je?“ Oči mu zčernaly a se zavrčením hodil další kus látky do ohně.

„Vyhodil jsem ji,“ vypadlo z něj po delší době.

„C-o že?!“ zakoktal jsem. On ji vyhodil?

„Když jsi říkal usmířit, myslel jsi vyhodit ji skoro nahou na ulici?“ Ukázal jsem na popel mísící se se vzduchem.

„Nahá přišla, nahá odešla,“ zavrčel. Posadil se na houpací síť. Chytil se za hlavu a chvíli si mnul spánky. Možná, že jsem věděl, proč ji vyhodil – jaké to překvapení -, ale bylo mi ho líto. Vidět ho, jak se trápí. Byl jsem šťastný, že se konečně odhodlal, ale něco mi říkalo, že nebylo jen tak, on by ji nevyhodil, kdyby se něco nestalo.

Chtěl jsem tu tančit oslavný taneček, ale pohled na zmučeného Edwarda mi mou radost dost kazil. Když jsem nad tím přemýšlel, cítil jsem se každou minutu hůř a hůř. Takový pocit jsem si z odchodu Tanyi nepředstavoval.

„Ona tě podvedla,“ vypálil Jasper z čista jasna. Šťouchnul jsem do něj loktem, ať hodí zpátečku, ale nedal se.

„Ty to necítíš?“ zeptal se nevěřícně, „po celém domě se line pach soulože a můžu tě ujistit, že to je lidský pach. Hnusný a zpocený. Vsadil bych na to cokoli, že Tanya ho podvedla,“ zakončil svoje poznatky. Němě jsem otevřenou pusu a na sucho polykal. Kouknul jsem na Edwarda, který by se nejraději hanbou propadl.

„Přišel jsem domů a hned mířil do ložnice, kde se ozývaly nežádoucí zvuky. Bez rozmýšlení jsem tam vešel a naskytl se mi pohled na Tanyu a nějakého parchanta tady odsud. Měl jsem chuť s ním vymést celý dům, zlomit mu všechny nohy, dokopat ho jako psa, ale pak jsem si uvědomil, že ta coura mi za to nestojí. Měl jsem nervy v kýblu a hned jsem ji vyhodil. Nelituji toho, víc mě mrzí, ba co víc… štve mě to, vzbuzuje to ve mně stvůru, kterou se snažím držet uvnitř, že mě podvedla s obyčejným člověkem. Byl jsem jí tak rovný jako obyčejný člověk. Potupa,“ zakončil svou řeč.

Ano, měl pravdu. Tanya nekoukala na to, s kým vleze o postele. Hlavně, že to má hlavu, nohy, ruce a… nádobíčko. Ostatní jí bylo jedno. Zkrátka coura.

Poplácal jsem Edwarda po rameni a snažil se ho utěšit. Zvedl hlavu… v tu chvíli jsem viděl to, na co jsem čekal celých třicet let. Od doby, co se dostal do propasti díky té blbosti s minulou přítelkyní, nebyl schopný se postavit opět na svoje nohy, ani v přítomnosti Tanyi.

Teď jsem v jeho očích viděl odhodlání, vzplanutí a tu naší ‚krev‘ Cullenů. Vzpřímeně se postavil a zahleděl se do ohně.

„Jdu do toho. A přísahám vám, že tu sázku vyhraju, ať to stojí, co to stojí.“ Na důkaz toho, všechny zbylé věci hodil do ohně a tím i svou celou minulost… Stal se z něj nový Edward Cullen, ve kterém jsem viděl svého bratra a konečně věřil, že jsme příbuzní. S chutí se do toho všichni Cullenovic hoši pustí a uvidí se, který z nich je nejlepší. A když se to nestává, vlastně ještě nikdy nestalo, pro mě byl v tuto chvíli Edward ten největší hrdina a zároveň silný a citlivý muž. Dokázal se přenést přes všechny překážky a znovu se dokázal postavit na svoje nohy. Od dnešního dne jsem k němu vzhlížel. On byl můj idol – v uvozovkách.

Rosalie:

Po neustálém boji s lakem a odlakovačem, jsem Alice konečně sundala to svinstvo z obličeje. Trvala na svém, že na obličeji nesmí mít ani šmouhu, co by si o ní Jasper potom myslel. Nic. Stejně do školy chodí s vrabčím hnízdem na hlavě, nevím, co na něm Alice vidí.

„Kde je Bella?“ vyrušila mě Alice. Než jsem stačila odpovědět, zjevila se ve dveřích.

„Tady jsem,“ zašvitořila a usmála se. Snažila se neprojevit žádný smutek, ale viděla jsem jí to na očích. Ona musela plakat. Měla je trochu napuchlé a neplály v nich jiskry škodolibosti, odvážnosti, nýbrž strachu a smutných vzpomínek.

Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale nemohla jsem se dostat k otázce. Alice vyskočila z postele, chytla mě za ruku a táhla mě do mého pokoje, kde mi na posteli ležely věci. Povzdychla jsem si a zavřela dveře. Nemělo cenu proti Alice protestovat, věděla jsem, že je to předem prohraný boj, a mezi námi, pokud bych chtěla dnes zaujmout Emmetta, a to že chci, tak nemůžu jít od školy jen v nějakém triku, kalhotách a botách. Musím mít nějakou úroveň.

Napochodovala jsem do koupelny a pustila jsem na sebe teplou vodu. Po chvíli jsem si uvědomila, že na sobě mám pořád župan. Nechala jsem ho sklouznout po mé pokožce a naplno se věnovala kapkám, které mi stékaly po těle a zakotvily na podlaze. Byla to lahoda, vnímat zvuk tekoucího živlu a nechat se jím ovládat. Někdy jsem si jako voda připadala.

Ztrácela se všem z dohledu, nikdy nezůstala na jednom místě, pokud si ji někdo nezachytil a neuzamknul. Slyšela jsem klepání na dveře.

„Rose,“ zamumlala Mary. Oni už jsou doma?

„Ano?“

„Mohla bys vylézt, potřebovala bych s tebou mluvit.“ Mluvit? O čem? Sakra, co jsem zas provedla?

„Jo, hned tam budu,“ zakřičela jsem a vypnula vodu. Vzala jsem suchý župan rudé barvy a přemístila se do pokoje, kde na posteli seděla moje maminka. Podívala se na mě starostlivým pohledem a poplácala na postel.

Sedla jsem si vedle ní a zvedla nožky. Všude plno drobků, ani nevím z čeho, budu muset luxovat.

„Rose, v poslední době jsi nějaká divná,“ začala. Už jsem věděla, kam tím míří… Emmett.

„Divná?! Já? Ne, to se ti zdá,“ snažila jsem to zahrát do autu, nepotřebuji mít výslechy jako mladá puberťačka.

„Poznám to. Žiju s vámi už dlouhou dobou a věř mi, že za předešlá léta ses chovala jinak, než v posledních pár dnech. Jestli tě něco trápí, tak mi to řekni,“ pobídla mě. Měla jsem to na jazyku. Mohla jsem jí vyprávět o tom, jak se cítím, když jsem poblíž Emmetta, jak mým tělem proudí elektřina, ale nepomohla by mi. Nejsou to  obvyklá slova o tom, že čas vše spraví, ale tady to není časem, ale činem. Budu muset natáhnout sítě a čekat, než se chlapec chytne.

„Ne, nic mi není, a kdyby bylo, řeknu ti to,“ ubezpečila jsem ji.

„Dobře,“ políbila mě na čelo. Možná s tím souhlasila, ale její pohled mluvil za vše. Ona je jediná, která dokáže vše pochopit a obměkčit Damona. Možná by ho mohla trochu zpracovat, než přijdeme ze školy, aby nás moc netrestal za ten večer. Navíc jsem měla v dneska v plánu pozvat Emmetta někam ven. Abych mohla pracovat na té naší úchvatné sázce.

„Mamí,“ využila jsem tohohle oslovení, pod kterým se Mary rozplývá, „nemohla bys promluvit s Damonem, aby nás pustil dnes večer ven? Já vím, že je na nás naštvaný, ale nemohla bys mu slíbit něco…“ nechala jsem to vyznít.

„Jako co?“ Zvedla obočí.

„Já nevím, ale nemusel by nás držet doma. Nejsme malé, myslím, že na to, abychom si dělaly, co chceme, máme věk.“ Pohlédla na mě a mrkla.

„Budu se snažit, ale nic neslibuji! On není naštvaný, jen ho to mrzí, že jste na něj zvýšily hlas, když si to nezasloužil. Nezapomeň, že jste to vy, kdo udělal problém, ne on.“ Sklopila jsem hlavu. Věděla jsem o tom, ale doufala jsem, že nám Mary pomůže.

„Ale snad se nechá ukecat. Přeci jenom vím, že nemůžete být dlouho bez přítele, nejste jeptišky,“ mrkla na mě a odkráčela z pokoje. Kdybych mohla, byla bych červená jako rajče.

Přešla jsem k oknu a koukala na ranní mlhu. Byla tak hustá. Ráda bych se v ní ztratila a už se nenašla.

Navlékla jsem na sebe oblečení, přejela řasy a rty, popadla tašku přes rameno a vydala se do předsíně. Obě už tam čekaly a vypadaly sklesle. A jéje, co se zas stalo?!

„Jdeme?“ vyzvala jsem je a chytla obě za paže. Nemohla jsem přehlédnout jejich nenávistné pohledy na Damona. Co si zase provedli? Alice se ještě ošila, ale pak se nechala odtáhnout do auta. Chtěla jsem řídit dnes já, abych si provětrala svoje autíčko, ale abych pak riskovala, že by Alice utekla oknem, to ji raději zapřáhnu za volant.

„Řídíš,“ hodila jsem jí klíčky od auta a násilím ji dotáhla ke dveřím. Její vlasy mě šimraly, jak stály pozorem, pod tlakem, který takový malý skřet vydával. „Alice,“ okřikla jsem ji. Dala drobná ramena dolů a nechala se donést do auta. Měla jsem toho dost. Jsem z nich nejmladší, ale kolikrát se chovám nejrozumněji. Sakra, jako sestru by mě měly hlídat, ne já je.

„Bello, ty taky nasedni,“ pronesla jsem autoritativním hlasem. Udělala pošklebek, který patřil nepochybně mé osobě. Nedbajíc na její obličeje, jsem jí podržela dveře od auta a čekala, než nasedne.

Alice nastartovala a rozjela se směrem ke škole. Chvíli v autě vládlo hrobové ticho, a pak Bella spustila: „On si ze mě dělá srandu, ne?! Jak mi to chce jako nakázat? To, ať si povídá někomu jinému. Já se ho nebudu ptát, kdy se s někým vyspím. Taky mu nikdo neříká, kdy se má zavřít s Mary do ložnice a pak se dům otřásá v základech.“ Byla naštvaná, to se dalo poznat. Alice pěnila vzteky, ale raději nic z pusy nevypustila. Věděla jsem, že kdyby si ona pustila hubu na špacír, asi by nevěděla, kdy je konec.

Zaparkovala na našem místě a už vystupovala. Vystoupila jsem jako poslední a rozhlédla jsem se po parkovišti. Hledala jsem jejich auto. Jeho auto. Nikde jsem ho neviděla. Nechtěla jsem se otáčet někam na druhou stranu parkoviště, každý blbec by poznal, že vyhlížím je. Zamknula jsem auto a pomalým krokem se vydala za Alice a Bellou.

Už byly někde pohlcené útrobami školy, kdež to já jsem pořád vyhlížela jejich osobnost.

„Hledáš mě,“ ozvalo se mi za uchem. Nadskočila jsem a pohlédla do jeho zlatých očí, které se pomalu, ale jistě měnily v černý uhel. Jeho ruce se mi omotaly kolem pasu. Topila jsem se v jeho pohledu. Když jsem pohlédla na to husté obočí, dlouhé, černé řasy, které se doplňují s kukadly. Když jsem sjela pohledem níž, zastavila jsem se na jeho rtech.

Byly tak červené. Zajímalo by mě, jak to dělá. Krev mu v nich neproudí, tak jak? Že by se maloval? Ne, to je nemožné.

„Na co tak koukáš,“ vyrušil mě a tím opět vylekal. Když jsem si konečně uvědomila, že jsme před školou a drží mě okolo pasu, odtáhla jsem se a srovnala si tričko.

„Tohle si už nikdy nedovoluj,“ snažila jsem se o přísný tón, ale hlas mi přeskakoval, až to bylo nemožné. Sakra, zrovna já!

„Vypadalo to, že se ti to líbilo,“ škádlil mě. Vycenil na mě své krásné zuby a já se nemohla soustředit. Musím odtud pryč!

„Nech si zajít chuť,“ pronesla jsem hlasem až moc příkrým. Otočila jsem a ladně vyšla ke dveřím školy. Nezapomněla jsem pořádně kroutit boky a Emmettův pohled a vzdychy mi také neunikly. Ty budeš ještě prosit, pomyslela jsem si.

Ráda bych slyšela vás názor, stačil by mi i smajlík. :-)

KQC

shrnutí - 20. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 19. kapitola :