Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 28. kapitola

19.04.2011 (17:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3638×

Tři bratři a tři sestry… kdo s koho – 28. kapitola

Emmett:

Po vyslechnutí plánu od Mary jsem se rozloučil s Rosalií a odporoučel se domů. Jasperovi to sice trvalo o trochu déle, než vyhověl polibky Alice, ale nakonec ho pustila. Musel jsem se tomu usmát. Prožíval svou první lásku a ta ho celá změnila, i když je pravda, že já jsem opravdu zamilovaný také poprvé.

Ach… Rosalie, cos mi to udělala? Než jsem se sem stěhoval, byl jsem zastáncem jednoho: ojet a odhodit, ale při její kráse a osobitém kouzlu se to nedalo. Stále jsem ji měl před očima, stále jsem viděl ten její umučený výraz v bazéně, když se okolo mě motala lidská dívka. Vzpomínal jsem na ten moment, kdy mi v lese přiznala, že mě miluje. Že jsem pro ni důležitý. Nebyla to lež, nýbrž čirá pravda, vyřčená ústy mé bohyně…

„Emmette, trochu se mírni,“ zabručel Jasper a plácl mě po rameni. Jenom jsem se usmál a posadil se do křesla. Neustále jsem těkal pohledem mezi hlavními dveřmi a hodinami. Popoháněl jsem je pohledem, kdy budu moc nasednout do auta a jet si pro ni.

Byl jsem nepříčetný. Pár hodin odloučení od Rosalie pro mě znamenala muka. Už jsem ji chtěl držet v ruce, políbit ji na rty a znovu a znovu ji přesvědčovat, že ji miluju a nemůžu bez ní být. Že je smyslem mého života a už navždy bude.

„Opravdu jsi bezradný případ,“ zašeptal Jasper posměšně, „když už máš takové myšlenky, jak vypadá ta sázka?“ Zašklebil jsem se. Na ni jsem úplně zapomněl. A upřímně mi teď byla bůhví kde, vůbec mě nezajímala. Pokrčil jsem rameny a sáhl po ovladači k televizi. On mi ho vzal a jako malé dítě začal skákat na místě.

Jasper se zazubil a stanul přede mnou. Na tváři měl samolibý úsměv, jako by nade mnou vyzrál. Říká se, že jsem dětinský a nevtipnější z rodiny, ale kolikrát mám tušení, že je Jasper jako z jeslí. Chová se jako dítě a vždycky chce být všude první.

„Jsi jako dítě,“ křiknul jsem a ohnal se po ovladači. Zdvihl ho nad hlavu a podíval se na mě s mrknutím.

„Chci slyšet, proč se vzdáváš,“ zamumlal.

„Nevzdávám,“ oponoval jsem mu. Škodolibě se zasmál a sedl si vedle mě. Stále s ovladačem za zády. Tak dychtivě na mě visel očima, čekal, co ze mě vypadne. Připomínal mi ty staré babky na trhu. Jak čekají, kde se co šustne. Prohodil jsem hlavou.

„No tak, nenapínej mě.“ Vyrval jsem mu ovladač z ruky a odstrčil ho. Zaujatě jsem sledoval televizi a snažil se Jasperovy narážky ignorovat. Šlo to těžce.

„Emmette, být tebou, tak mu odpovím, opravdu je nedočkavý,“ prohodil stojící Edward na schodech. Podíval jsem se na něj a nestačil se divit. Na sobě měl černou košili, tmavé rifle a v ruce držel klíčky od svého auta. Vlasy měl ležérně nagelované a jeho pohled… no, takhle jsem ho dlouho neviděl.

„Kam se chystáš?“ zeptali jsme se s Jasperem společně. Jen se na nás usmál, mrkl a zmizel ve dveřích. Než jsem stačil jakkoli zareagovat, jeho auto už pálilo stovkou po silnici. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a podíval se na Jaspera. Ten měl mezi očima hlubokou vrásku.

„Pořád chceš slyšet, co je se sázkou?“ štěkl jsem na něj pobaveně a rozcuchal mu účes, načež jsem si zasloužil nehezký pohled. Zasmál jsem se, čapl klíčky a uháněl do garáže. Ten čas tak rychle utekl, už jsem se těšil, až budu zvonit na jejich dům a čekat, než vyleze ze dveří. Budu ji moc obejmout, políbit ji a říct jí –

„Ztracený případ,“ zašeptal Jasper blízko mého ucha. Zavrčel jsem na něj.

„Takhle si nevynutíš žádnou autoritu, měl bys tomu přitáhnout trochu uzdu. Má tě moc omotaného kolem prstu. Navíc… vypadá to, že jsem sázku vyhrál.“ Mrkl na mě a ukradl mi auto. Jako solný sloup jsem stál u dveří a koukal na vzdalující se kola auta. Opět…

Než jsem se stačil rozčílit, nasedl jsem do auta a vydal se za Rosalií. Ráno tu byly uličky liduprázdné, a tak jsem si mohl dovolit větší rychlost, než je povoleno. Když jsem dorazil před jejich dům, spatřil jsem její zlaté kadeře v okně. Jako pitomý jsem se usmíval už v autě. Jen co jsem otevřel dveře od auta a vylezl jsem, vrhla se mi kolem krku.

„Tak, vidíš, že ses dočkala, i pro tebe si tvůj princ přijel,“ řekla s úsměvem Mary.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem slušně a opět se věnoval Rosalii. Hned si žádala pozornost mých rtů. S laskavostí jsem jí vyhověl a políbil ji. Mezi námi byla jiskřivá vlna, nestačil jsem se ani zorientovat a už mě táhla za ruku do auta. Tušil jsem, co má za lubem, a proto jsem jí to zatrhl.

„Rosalie… ne!“ Podívala se na mě ublíženě. Její doteky ustaly a během chvíle zmizely. Vyložila si to špatně, pomyslel jsem si, a vstal z kapoty. Rosalie už seděla v autě. Ještě jsem přispěchal, abych jí zavřel dveře, ale než jsem dorazil, přivřela mi je před nosem. Psím pohledem jsem se na ni zahleděl, ale ani mi ho neopětovala.

Se svěšenými rameny jsem dosedl za volant, celou dobu jsem z ní nemohl spustit oči. Snažil jsem se o konverzaci, letmé doteky, ale vždy, když jsem se o něco pokusil, můj plán jednoduše zatrhla. Celou cestu do školy zarytě mlčela a hleděla před sebe. Ani očkem o mě nezavadila, což mi vadilo. Připadal jsem si najednou v její blízkosti tak méněcenný, nechápal jsem to.

Nezastavil jsem na našem obvyklém místě, kde obyčejně parkuji. Chtěl jsem se Rosalii omluvit, i když jsem v podstatě za nic nemohl, ale dráždilo mě, když si mě nevšímala. Ta její ignorace byla horší, než kdyby mě odkopla a na tvrdo mi řekla, že o mě nemá zájem.

Sáhla na kliku a chtěla opustit mé auto, ale já jsem jí to zatrhl. Rychlým pohybem jsem zavřel všechny dveře v autě a podíval se jí do obličeje. Koukala na mě uhrančivým pohledem, který se začínal měnit v jinou barvu. Odhodlal jsem se a vzal její ruku do své. Nic neudělala, pouze na mě hleděla a čekala, co ze mě vypadne.

„Omlouvám se,“ řekl jsem zatřeným hlasem. Neměl jsem na to, abych se jí tu omlouval déle. Doufal jsem, že ji to obměkčí a trochu se na mě usměje, ale ona se zachovala jinak.

„Zlatíčko,“ pronesla přesládle, „nech si to pro sebe!“ dodala a vlepila mi facku. Otřeseně jsem se na ni podíval a nestačil se divit.

„Za co?“ vypadlo ze mě. Jemně jsem si třel stranu obličeje, po které jsem dostal. Rosalie se podívala do země a pokrčila rameny.

„Odmítl jsi mě,“ zašeptala nesměle. Musel jsem se tomu pousmát. Vzal jsem ji za ruku a podíval se jí do očí. Chvíli se zdráhala, a tak jsem si musel pomoci tím, že jsem ji uvěznil ve svém pohledu. Hleděl jsem jí do zlatých očí a nechtěl ji pustit. Palcem jsem jí přejel po lícní kosti a pousmál se. Rosalie přivřela rty a podívala se na mě.

„Nikdy bych tě neodmítl!“ zašeptal jsem. Cítil jsem, jak se její přerývaný dech vkrádá mně do plic a bere mi všechen zbylý kyslík. Pomalu jsem začal zmenšovat mezeru mezi námi, až jsem byl těsně u Rosalie. Cítil jsem její chvění. Rosalie se odhodlala pootevřít rty a překonala prostor mezi námi. Lehce přejela jazykem po mých rtech a potom se do toho opřela. Snažil jsem se s ní držet tempo, ale byla tak náruživá…

Sklopil jsem sedačku auta a položil ji na ni. Rosalie omotala ruce kolem mého týla a přitáhla si mě na sebe. Nejdříve jsem měl obavy, že bych ji mohl zalehnout, ale nakonec jsem se nebránil a byl jí co nejvíce na blízku. Její jemná pokožka mě tak vábila, až jsem to nevydržel a strhl jí halenku z těla.

„Ups,“ škytl jsem. Rosalie se usmála a mé gesto napodobila. Když spatřila mou hruď, její rošťácký úsměv vystřídal údiv. Pohladila mě na krku a svou rukou se sunula níže. Když přejela přes břišní svaly, musel jsem se přemáhat, abych nezaskučel či nevydal nějaký zvuk. Pohladil jsem ji po rameni a podíval se jí do očí. Zračila se v nich odvaha, vášeň a chtíč. Nemohl jsem si pomoc, ale vypadala tak roztomile a přesto ďábelsky.

„Polib mě, znovu,“ řekla a natáhla hlavu ke mně. Usmál jsem se a sklonil se, ale než jsem ji políbil, ještě jsem se zastavil.

„Popros,“ zašeptal jsem jí do tváře. Zaškaredila se, ale nakonec zvedla ruce a v prosícím gestu mi je ukázala. Cítil jsem se divně, když mě prosila i polibek, který bych jí tak či onak dal, ale nemohl jsem si pomoc nevidět ten její krásný, prosebný obličejík. Sehnul jsem se k ní a jemně se otřel rty o její. Natahovala se pro větší, ale nevyhověl jsem jí.

„Co je zas teď?“ štěkla rozezleně. Usmál jsem se. Vzal jsem do ruky deku a přehodil ji přes přední sklo. V autě byla náhle tma, ale moje oči se hned přizpůsobily. Podíval jsem se na ni a neubránil se pošklebku. Nečekaně jsem se vrhl na její rty a ochutnával je. Rosalie si mě přitáhla na sebe a přebrala iniciativu. Nestačil jsem se ani zorientovat a ležel jsem pod ní. Vlasy si rozpustila a lechtaly mě po celém obličeji. Jemně jsem jí je odrhnul na jednu stranu, aby mi nepřekážely.

Přesunula se níž a začala se prát s opaskem mých kalhot. Nechal jsem ji, zatímco jsem si pohrával s jejími rty. Byla blahem bez sebe, když jsem jí skousl ušní lalůček a do ouška jí zašeptal: „Miluji tě.“ Za chvíli kovová spona v opasku zazvonila a vytratila se někde pod sedačkami. Podíval jsem se na ni se zvednutým obočím.

„Nemůžu se tě dočkat,“ zašeptala vzrušeně. Já jsem byl sice taky silně vzrušený, ale mně nezezelenaly oči. Nedbajíc na tu změnu jsem ji objal v těsném objetí a přemístil ji pod sebe. Začal jsem ji laskat na krku, kde jsem nevynechal ani jedno místo. Pomalu jsem se blížil k ňadrům. Pohladil jsem je, až se Rosalie prohnula v zádech.

Políbil jsem ji na bříšku, kde jsem jí začal dělat malé kroužky. Pomalu jsem se blížil k tomu místu, které mě u jiných žen vábilo, jedině ale u Rosalie… tam jsem si nebyl jist, jestli chci jenom její tělo, nebo ji celou. Ona si mě tak omotala kolem prstu, že jsem měl hlavu úplně mimo. Jinde, než bych měl mít.

Přemístil jsem stehno mezi její nohy a podíval se jí do očí. Měla je zavřené a s tvrdě semknutými rty čekala. Pohladil jsem ji po tváři, čímž jsem ji přiměl, ať oči otevře. Poslechla. Políbil jsem ji na rty a potom jsem se zeptal: „Jsi si jistá?“

Opět zavřela na chvíli oči. Objala šířku mých ramen, obmotala nohy kolem mého pasu a zašeptala: „Tak jako nikdy, medvídku.“ Naposledy jsem ji políbil do důlku na krku, než jsem spojil naše těla v jedno.

*****

Hladil jsem ji po zádech a snažil se ji schovat v mém objetí. Byla jako malé děťátko, které se schovává před světem. Na prsou jsem cítil její mělký, teplý dech. Pohladil jsem ji po vlasech a políbil na krk. Rosalie se zavrtěla v mé náruči a podívala se mi do očí. Viděl jsem v nich neskonalého ďábla a jemnou holčičku v jednom, je to možné?

Hladila mě po hrudi a pohrávala si s mými vlasy; natáčela si je na prst.

„Nedoufala jsem v to,“ zašeptala mi do hrudě. Pohladil jsem ji o zádech a otočil ji čelem k sobě.

„Ani já jsem v to nedoufal,“ zašeptal jsem a políbil ji na čelo. Schovala se do mé náruče a hladila mě po ruce. V tu ránu jsem si vzpomněl na sázku, kterou jsme s kluky uzavřeli. Připadal jsem si tak… hanebně. I když jsem v podstatě neměl za co. Neudělal jsem to kvůli sázce, ale proto, že ji…

„Miluji tě,“ zašeptal jsem. Musel jsem to říct nahlas, abych sobě samotnému dokázal, že naše splynutí těl bylo z lásky, nikoli z pocitu výhry. Otočila se na mě s milým úsměvem a políbila mě na rty. Očkem jsem mrkl na hodinky a musel jsem zamrkat, jestli vidím dobře.

„To je opravdu tolik?“ zeptal jsem se spíše pro sebe. Rosalie přikývla.

„Jsme tu dlouho, už se po nás sháněli, ale mně to nevadí, co tobě?“ Zavrtěl jsem hlavou a přitiskl si ji na sebe.

„Když mám tebe, tak vůbec,“ vysvětlil jsem jí a znovu se zmocnil jejich rtů. Byly tak sladké, lačné a já byl tak nenasytný, prostě jsem neodolal…

Bella:

Volala jsem Rosalie na mobil, ale nebrala mi to. Už jsem byla nervní a odpočítávala jsem minuty na hodinách. Moc dobře mi to nešlo, stále mě rozptyloval Edward. Sice se mnou neseděl, ale jeho neustálé pohledy směřované na mě, mě znervózňovaly. Stačil jediný pohled na něj a jeho spolusedící, skoro jsem vypěnila vzteky. Jednou rukou objímal Jessicu a druhou jí sahal na zadek.

Bylo štěstí, že zrovna zařinčel zvonek, jinak bych se neudržela a možná bych té čůze něco řekla. S nakvašeným výrazem jsem popadla batoh a bez pohledu na něj jsem se vytratila. V ruce jsem stále držela křečovitě mobil za jasným cílem; aby mi Rosalie zvedla telefon. Opět se mi v telefonu ozývala jen hlasová schránka.

„Sakra,“ zaklela jsem a nedávala pozor. Najednou jsem ucítila tvrdý náraz a padala jsem směrem k zemi. Celou mou váhu táhla gravitační síla a už jsem se viděla rozpláclá na zemi. Když jsem okolo pasu ucítila paže. Dle teploty, kterou jsem stačila zaregistrovat, to byl někdo od nás. Našeho druhu. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se mu do očí.

Byly jak z tekutého zlata. Na kratičký moment jsem se v jeho moři zlata začala topit a nemohla jsem odtrhnout od něho pohled. Zaregistrovala jsem jeho ruku, která se ke mně natahovala, přímo na líce obličeje. Než mě stačil pohladit, přistoupila k nám Alice a zatrylkovala svým sopránkem: „Kdopak se nám tu dal dohromady?“ Zavrčela jsem a naštvaně sebou mlela v jeho náruči.

Nepřítomně si mě prohlédl a své sevření povolil. Položil mě na rovnou zem a bez jakéhokoli pohledu na mě se otočil na patě a zmizel. Jen jsem na něho koukala a uvnitř sebe se rvala, abych se za ním nerozeběhla a neskočila mu do náruče. Byla jsem tak zoufalá, že bych ho i prosila, aby mi odpustil. Už nikdy nechci koukat do jeho očí, a potom být odloučená, už ne…

„Něco jsem řekla špatně?“ zeptala se Alice. Zavrtěla jsem záporně hlavou a chtěla co nejdříve zmizet. Ani jsem neměla v plánu jít na poslední hodinu. Zaprvé mi nebylo dobře, potřebovala jsem na lov a chtěla jsem mluvit s Rosalií. Mary mi ráno řekla, že se po mně ptala, byla na mě naštvaná a chtěla se mnou mluvit, ale i když mi to bylo líto, nechtěla jsem s ní mluvit o tom. Bolelo mě to a nechtěla jsem to prožívat znovu.

„Jedeš domů?“ Otočila jsem se na Jaspera s překvapeným výrazem, proč se ptá zrovna on. Přikývla jsem na souhlas a přimhouřila jsem oči. Alice ho taktně plácla přes ruku a usmála se na něj. Znechuceně bych ohrnula ret, ale držela jsem se. Nechtěla jsem jí pokazit radost. Zaslouží si trochu štěstí. Dala jsem jí pusu na tvář, Jasperovi také a řekla jí, že se potkáme doma, načež ona na mě spiklenecky mrkla. Normálně bych to řešila, ale nechala jsem to plavat. Sáhla jsem po batohu na zemi a utíkala ke svému autu.

Než jsem nasedla do auta, podívala jsem se na školní hřiště. Edward tam seděl v objetí nějaké blondýny a držel ji pevně za pas. Tak mě píchlo u srdce, až jsem zahalekala. Oči mě začaly štípat a moje ruce se nekontrolovatelně třásly. Chybělo tak málo a přiběhla bych k němu, vyrvala bych jí vlasy a jeho bych si odnesla s sebou domů. On patří mně, pomyslela jsem si.

Tak jsem toužila opět cítit jeho teplou náruč, která mě vždy tak dokonale odzbrojila. Chvíli na to po mně šlehl pohledem. Rychle jsem se otočila, sklopila jsem zrak a nasedla do auta. Rychle jsem zastrčila klíček do zapalování, sešlápla plyn a hnala se ze školního parkoviště. Neušel mi jeho pohled směřovaný na moje auto, ale jestli se díval na mě, nebo na někoho jiného, to jsem nedokázala určit. Zkrátka jsem si byla jistá jedním: Edwarda jsem navždy ztratila.

*****

Cestou domů jsem se stačila trochu probrat, alespoň tak, abych mohla přijít před Mary. Podívala jsem se na palubní desku, kde jsem měla fotky. Na pravé straně byla Rosalie, na levé Alice, uprostřed jsem měla Damona s Mary a na to poslední, která pro mě zrovna teď znamenala nejvíce, jsem měla Edwarda. Usmíval se na mě svým pokřiveným úsměvem. Když jsem si vzpomněla, jak mě políbil v onen první den, zalapala jsem po dechu. To byl můj šťastný den od té doby, co mě ten hajzl požádal o ruku.

„Je možné, abych byla po tom všem ještě někdy šťastná?“ ptala jsem se sama sebe nahlas. Sice jsem si připadala jako blbec, ale já si nemohla pomoc. Tato otázka mě trápila a já sama jsem si na ni nedokázala odpovědět.

Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych vyhnala špatné myšlenky z hlavy, a otevřela dveře auta. Dopotácela jsem se ke dveřím a sáhla na kliku. Nestačila jsem ji ani sevřít v ruce, když se přede mnou objevila Mary s lišáckým úsměvem. Nakrčila jsem obočí a podívala se na ni nedůvěřivým pohledem.

„Už na tebe čekám,“ vykřikla na mě, čapla mě za ruku a táhla do domu. Nestačila jsem se divit, ale nechala jsem to zatím na pokoji, do té doby, než se přede mnou objevil Damon, překvapivě také s úsměvem. To už se ve mně probudila zvědavost a začala jsem se obávat toho, že na mě něco kují. To by vysvětlovalo ty nezvednuté telefony od Rosalie, pomyslela jsem si.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Oba se na sebe významně podívali a záporně zakroutili hlavou. Posadila jsem se na sedačku, načež jsem je stále sledovala. Nemohla jsem se vynadívat na usměvavý obličej Damona a Maryiny hvězdičky v očích.

„Vidím to na vás, chci to vědět,“ přitlačila jsem na ně. Mary se posadila naproti mně a chytila Damona za ruku. Damon ji políbil na tvář, přitáhl si ji k sobě a významně mrkl.

„Víš, mysleli jsme, že bychom si s Mary udělali samotný večer. Bez starostí, bez problémů a… bez dětí. Už jsme dlouho neměli soukromí, tak jsme se chtěli zeptat, jestli to pro vás nebude problém, když vás dneska ‚vyhostíme‘ z domu,“ zeptal se s úsměvem Damon. Po tváři se mi rozlil významný úsměv. Usmála jsem se na ně, i když jsem neměla náladu na nějaké romantické pohledy.

„O to tu jde?“ zeptala jsem se poměrně vesele. „Mohli jste mi to říct hned, nemuseli jste kolem toho dělat takový povyk. Jasně, že vás tu dneska necháme o samotě.“ Významně jsem na Mary mrkla. „Seženeme si s holkama pokoj v hotelu,“ navrhla jsem. Mary mě hned přerušila mávnutím ruky.

„Byla jsem o něco rychlejší a pokoj už jsem rezervovala.“ Usmála se na mě. Nato jsem jen kývla a podívala se na Damona. „Holky přijdou později, protože mají něco s Culleny.“ Při jejich jméně se zašklebil, ale více to nekomentoval, nýbrž pokračoval dál, „tady máš klíče a snad se ti po holkách nebude stýskat, snad tě tam nenechají dlouho,“ rýpnul si. Přivřela jsem oči a zamručela. Oba se zasmáli.

Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je něco kolem třetí hodiny. Akorát, abych si připravila a vypadla. Směle jsem se na ně usmála, omluvila se a vystoupala do druhého patra. Ledabyle jsem rozrazila dveře pokoje a stoupla si před skříň. V hlavě jsem měla vykouřeno, nevěděla jsem, co si s sebou vzít, ani co tam budu dělat. Možná že bych si mohla skočit na lov, než přijdou holky. Stejně to nebude tak brzy, když jsou s nimi, pomyslela jsem si.

Pod postelí jsem vytáhla cestovní tašku a začala do ní házet sportovní oblečení. Neustále jsem se musela dívat z okna. Byla jsem naivní, ale myslela jsem si, že tam stojí on, přišel za mnou, aby mi vysvětlil ten incident ve škole, ale nestalo se tak. Mohla bych čekat, ale jeho bych nespatřila. Se zoufalým povzdechem jsem si lehla na postel a dívala se do stropu, kde se táhly praskliny.

Nečekaně někdo zaklepal na dveře a já sebou trhla.

„To jsem já, Mary,“ ozvala se. Zamručela jsem na souhlas a znovu se věnovala prasklinám na stropě. Mary nakoukla do mého pokoje a pomalým krokem se vydala ke mně. Když dosedla, usmála jsem se na ni a chytila ji za ruku. Hladila mě na čele a mateřsky se usmívala. Naposledy jsem takový úsměv viděla, když jsem si měla jít vybírat šaty na naši svatbu. Na svatbu Isabelly a Dereka…

„Doufám, že se vám ten večer vydaří,“ špitla jsem. Divila jsem se, že můj tón zní tak zmučeně. Mrkla na mě a usmála se, nic jiného mi na to neřekla. Měla jsem takové podezření, že za tím ještě něco vězí, ale raději jsem svoji fantazii zahnala do nejzazšího kouta.

„Neboj se, o to se postarám,“ zašeptala a dala mi pusu na tváře. „Ty si taky dnešní večer užij.“ Zmučeně jsem zavyla. Já a užít? Pche, leda tak s televizí, nebo si dám rande s medvědem v lese. Jediný ten o mě možná má zájem, a to si bude hodně rozmýšlet. Raději jsem na to nereagovala. Vstala jsem z postele, vzala si do ruky cestovní tašku a vyrazila ke dveřím. Když jsem scházela schody, neunikl mi výraz Damona. Jako by ho někdo do něčeho nutil – přiměl -, přitom on to sám nechtěl.

Možná, že jsem si vsugerovala věci, které byly nepravdivé, anebo mi prostě hrabe. Brala jsem tu druhou variantu.

Na poličce jsem si vzala rezervaci od pokoje a kabelku. Ještě jsem se podívala do pokoje Rosalie a Alice, jestli tady nejsou, ale ani jednu jsem nenašla. Povzdychla jsem si. Vypadá to, že dnešní večer budu strávit sama v hotelovém pokoji. Jedinou přítomnost mi bude dělat televize a moje ne příliš pěkné vzpomínky.

„Užijte si to,“ křikla jsem u dveří a zmizela dřív, než bych se dočkala Damonovy odezvy. Nastoupila jsem do auta a podívala se na lístek s rezervací. Podle adresy to byl hotel Hamilton. Zakabonila jsem se. Tento hotel je známý tím, že jsou v něm ubytováni lidé na svatební noc, či scházející se potají, ale nerozebírala jsem to dál. Byla jsem si jistá, že já tam nejedu ani za jedním účelem. Je také možné, že v pokoji nebudu vůbec, pravděpodobně zůstanu venku, někde v lese. Potřebuju trochu čerstvého vzduchu.

Přidala jsem na plynu a vyrazila kupředu. Cestou jsem míjela dravou zvěř, dokonce se mi stalo, že se mi v puse tvořil jed. Na lovu jsem nebyla hodně dlouho, je potřeba doplnit zásoby. Zastavila jsem před Hamiltonem, opatrně jsem vystoupila a hodila klíčky od auta bodyguardovi, který se ke mně řítil s širokým úsměvem na tváři.

Když jsem došla k recepci, musela jsem dvakrát zamrkat. Nestačila jsem se divit, koho jsem tu nepotkala. Sundala jsem si sluneční brýle, abych na ně viděla pořádně, ale nespletla jsem se. Zalapala jsem po dechu a schovala se za veliký květináč. Tanya měla hnědé vlasy na krátko střižené, okolo pasu ji držel nějaký řadový upír, soudě podle očí, a koketně se na něj usmívala. Bylo mi jasné, že spolu něco museli mít, zrovna odcházeli a jejich ‚zamilované‘ pohledy by nepřehlédl ani slepý.

Zhluboka jsem se nadechla, a když jsem si byla jistá, že už je Tanya z mého dosahu, přistoupila jsem k recepci, slušně jsem pozdravila a požádala o klíče. Samozřejmě jsem si vykoledovala podivný pohled, když viděla, že jdu sama, nikoli s nějakým pěkným, urostlým mužem.

Poděkovala jsem jí a hnala se do pokoje. Příště, až bude chtít mít Mary celý dům pro sebe, tak jim ze svého zaplatím nějaký dům. Já už se nikam na noc přesouvat nebudu. Dveře výtahu se otevřely a já vstoupila do dlouhé chodby, která se dělila na tři další. Podívala jsem se na číslo klíče a štítku. Vydala jsem se prostřední uličkou a hledala číslo 209.

Když jsme ji našla, zapadla jsem dovnitř a byla ráda, že mě už nikdo rušit nebude. Pustila jsem tašku s kabelkou na zem a šla se podívat, jak to tu vypadá. Byla tu veliká postel s červenými růžemi ve tvaru srdce. Na stole stálo šampaňské v nádobě s ledem, balkón byl pootevřený a na něm všude růžové lístečky, zkrátka celý pokoj byl sladěn do červené a růžové. Dvakrát jsem zamrkala, jestli vidím dobře. Dokonce jsem si vytáhla papír a zkontrolovala, zda je tam uvedené správné jméno, a jestli jsem vlezla do správného pokoje.

Kupodivu jsem se nespletla, což moje sebevědomí ještě trochu popudilo. Hodila jsem s taškou o postel a tím se v pokoji roznesla sladká vůně. Nasála jsem ji nosem a musela přivřít oči. Byla to nádhera. Ještě kdybych tu nemusela být sama, ale s někým, koho miluju…

Raději jsem si vyndala teplákovou soupravu značky Nike a vydala se do koupelny. Sundala jsem ze sebe propocené triko, kalhoty, svázala jsem si vlasy a vlezla jsem do sprchového kouta. Na vanu s růžemi si udělám čas, až přijdu z lovu, pomyslela jsem si. Pustila jsem na sebe proud teplé vody a začala se mydlit. Pár kapek mi spadlo na hlavu. Nakonec jsem se rozhodla, že si hlavu umyju, i když si ji nejspíš v lese ušpiním.

Rozpustila jsem si drdol a začala si na vlasy nanášet vrstvu jahodového šamponu. Spláchla jsem si hlavu, omotala si kolem těla osušku a vylezla jsem ven. Podívala jsem se na balkón a lákalo mě jít se tam podívat. Samozřejmě moje zvědavost vyhrála a pomalým krokem jsem se plížila k balkonovým dveřím. Otevřela jsem je a vkročila ven. Mou pokožku ovál teplý vítr a na tváři se mi objevil záblesk západu slunce. Akorát na to, abych se oblékla a vypařila se ven.

Měla jsem v plánu napsat Alice vzkaz a nechat jí ho na stole, stejně si myslím, že ho ani nepostřehne, ale pro jistotu. V zásuvce jsem našla papír s tužkou – samozřejmě se srdíčkem –, ale než jsem začala psát, někdo zazvonil. Podívala jsem se na dveře a polilo mě horko. Byla jsem tu jen v ručníku, ale buď to bude Alice s Rosalií nebo pokojová služba. Nahatá nejsem, nic se mi stát nemůže, pomyslela jsem si a odložila jsem tužku na stůl.

Pomalu jsem došla ke dveřím a natahovala ruku ke klice. Než jsem je otevřela, dvakrát jsem se nadechla a chtěla se podívat skrz kukátko, kdo tam je, ale k mé smůle tu žádné nebylo. Naposledy jsem se zhluboka nadechla, zamrkala a otevřela dveře. To, co jsem tam viděla, mi vyrazilo všechen dech. Takovou návštěvu jsem nečekala.

Zaprvé bych chtěla poděkovat za komentáře k minulé kapitole, nedoufala jsem, že si ještě někdo vzpomene → milé překvapení.

° Kdo stál za dveřmi?

° Snad se dočkám nějaký názorů. Další náznak kapitoly neprozradím, ale bude brzy, to slibuji. ;-)

Snad se tu nějaké komentáře objeví.

KQC → 29. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 28. kapitola: