Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 35. kapitola + epilog

02.07.2011 (16:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4292×

Tři bratři a tři sestry… kdo s koho – 35. kapitola + Epilog

Emmett:

Držel jsem Rosalie v náručí a pohrával si se zlatými loknami. Plavá zář, jež oslepovala můj zrak, mi brala i dech, a já nebyl schopen se na ni vynadívat. Jak jsem mohl být tak bláhový? Říkal jsem si v duchu. Když jsem přijížděl do Forks, byl jsem zastáncem starého mládenectví, jen vztah na jednu noc a konec, ale potkal jsem bohyni, která mě naučila, v jakých šlépějích láska vede, a jak si ji snadno udržet.

Měla přivřené oči a slastně oddychovala do hrobového ticha. Místnost byla osvětlená paprsky slunce, ty se odrážely od jejích dokonalých křivek a tvořily zář. Němě jsem otevíral pusu a rty se vlnily do smyslného úsměvu.

Byla jen má!

Prsty jsem začal bloudit po zádech, laskal jsem je, hladil jsem je. Rosalie stále ležela na bříšku a dělala mrtvého brouka. Napříč veškerou slastí, kterou jsme prožili, jsem byl na oko uražený za to, že mě ignoruje. Však já ti ukážu, pomyslel jsem si a nahrbil se.

Držel jsem své mohutné tělo na loktech, sehnul jsem se k ní, a rty jsem začal laskat její maličký krček. Věděl jsem, že jí to dělá dobře, neboť se pode mnou začala zmítat a mručela jako kočka. Snažil jsem si zachovat chladnou hlavu a pokračoval jsem dál. Stále jsem okusoval její záda, zatímco Rosalie se svíjela v bílém prostěradle.

Abych dokázal, že jsem schopný všeho, jen aby mi věnovala svou pozornost, do hry jsem zapojil jazyk. Sám jsem měl co dělat, abych nevybuchl extází, ale zuby nehty jsem se držel. Křečovitě jsem sevřel v prstech prostěradlo a sledoval jsem její reakci.

Najednou dokořán otevřela oči; byly černé jako uhel, prosycené touhou a hladovostí po mém těle. Otočila se pode mnou a vzepjala se svými ručičkami proti mé hrudi. Ani jsem se nenadál a ležel jsem pod ní jako zajatec. Ruce mi přimkla k pelesti postele a hladově si mě prohlížela.

„Dost!“ křikla vzrušeně. „To by stačilo,“ zachraptěla a skláněla hlavu k mému obličeji. Snažil jsem se hrát poslušného beránka, a proto jsem ani brvou necuknul, když schválně nechala zlaté prameny, aby mne lechtaly po nahé hrudi. Ruce jsem měl v těsném sevření a hladově jsem po ní prahl.

Oba jsme věděli, že bych ji mohl přeprat, kdybych o to stál, ale já jsem přistoupil na její hru.

„Co kdybychom si zahráli na divadélko?“ zeptala se vzrušeně. Chvíli jsem dělal, že horlivě přemýšlím, ale nakonec jsem vehementně přikyvoval. Neznal jsem lepší vzrušení, než když Rosalie převezme iniciativu. Miluju tu její andělskou tvářičku, za kterou se skrývá ďábelská dračice.

„A na jaké, smím-li se zeptat, má lady?“ zažertoval jsem, načež jsem si vysloužil výchovný pohlavek, který spíše způsobil probuzení mrtvé části v dolní oblasti těla. Opřela se o mou hruď a podepřela si bradu rukou.

„Nevím… napadá mě jen jedno, ale to bych si musela odskočit,“ řekla tajemně a mrkla na mě. Ať už to bylo cokoliv, nebylo to dobré znamení. V očích jí poletovaly jiskřičky zlomyslnosti. Byl jsem si jist, že dostanu pořádně na frak a to jen za tu dnešní noc, kdy jsem Rosalie potrápil.

„Lištičko, snad mi nechceš přivodit infarkt, že? Kdo by si tě pak u oltáře vzal?“ zažertoval jsem, ale neskryl jsem v hlase zoufalství a politování se. Rosalie si toho samozřejmě všimla a ještě více se začala třít o mě.

„On by se už nějaký blázen našel, neboj se,“ vyvrátila mi mou domněnku, věnovala mi letmý, přesto vášnivý, polibek na rty a vytratila se v koupelně. V hloubi duše jsem měl takový pocit, že toho budu litovat, ale klidně jsem ležel a ještě mi na tváři hrál pitomý úsměv. Co má za lubem? Vrtalo mi hlavou. O Rosalie jsem věděl, že dokáže být velmi vášnivá a nenasytná, vlastně jsem se o tom přesvědčil dnes v noci, ale netušil jsem, co by mohla vymyslet za lest, abych dokonce já z toho byl mimo hru.

Na tuto otázku jsem hned dostal odpověď, která mě uhodila jako blesk z jasného nebe. S vykulenýma očima jsem ji sledoval a nestačil se divit. Vypadala…

„Zatraceně sexy,“ skřípal jsem o sebe zuby. Jedinou její reakcí bylo smyslné olíznutí rtů a poslaný vzdušný polibek. Stála mezi futry koupelny a lascivními pohyby se začala kroutit. Nemohl jsem od ní odtrhnout pohled. Když se postavila pravým bokem ke mně, zahlédl jsem dlouhý rozparek skoro až k zadečku. Měla na sobě mini koženou sukýnku, červený šátek, který si obmotala kolem ňader, a černou pásku přes oko. Záplava zlatých vlasů jí dodala jen více uličnické podoby, než měla doposud.

„Líbí?“ zeptala se nezaujatě, když zpozorovala, že ji pozoruju s otevřenou pusou, div jsem neslintal. „Zavři pusinku, nebo ti do ní něco vletí, chlapče,“ poznamenala a začala se ke mně blížit. Až teď jsem viděl, že v ruce drží černý bič a zjevně si užívá mnou oddané tělo. S přimhouřeným obočím jsem ji pozoroval, co se s tím bičem chystá udělat.

„Co to jako má znamenat?“ zeptal jsem se s obavami. Vycenila na mě hrozivě zuby a zavrčela. Nepřipadalo mi to plné vzteku, nýbrž slastné touhy.

„Jediný, kdo tu může klást otázku, jsem já!“ utnula mě jedním švihem, který ovšem minul tu nejdůležitější část mého těla, ale nohy už ne. Sykl jsem bolestí. Ačkoliv jsem byl z kamene, tohle jsem zatraceně dobře cítil.

„Rosinko, přeci na sebe nebudeme tak zlí, můžeme to řešit jinak,“ nabídl jsem zastřeným hláskem a začal se vrtět na posteli. Rosalie ke mně prostoupila, svázané ruce mi ještě více utáhla a podívala se na mě pohledem, který tu jasně určil šéfa – ona!

Posadila se na mě obkročmo a chvíli jen tak popojížděla prsty po hrudi bez chloupků. Sice jsem držel, ale každý sval v mém těle cukal a nutil mě, abych ji strhl vedle sebe a vzal si ji. Nemohla jsem. Byl jsem bezmocný. Žena mě odzbrojila, ale ne jen tak ledajaká…

„Jelikož jsme na ostrově, nebylo by na škodu zkusit si hru na otroka, který byl zajatý pirátem, královnou pirátů,“ upřesnila mi. Když jsem si představil vše, co obnáší ‚královna pirátů‘, neměl jsem proti tomu námitky, ačkoli jsem se obával, co z toho bude.

„Jsem jen tvůj,“ zachraptěl jsem. Usmála se na mě a políbila mě na čelo.

„To ráda slyším. Od teď budeš poslouchat jen mé příkazy, a jestli uděláš něco, co se mi nebude líbit, bez milosti tě zbavím života, jasný?!“ Přikývl jsem a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Nebyla to situace, kdy by se člověk lámal v pase, ale obličej, který na mě upřela, o to zoufale žádal.

„A co když nebudu poslušným chlapcem?“ Přitlačila na mou hruď a výhružně se na mě podívala.

„Pak budu muset použít metody, při kterých se baví jen jedna strana. A věř mi, že to nebudeš ty!“ sykla vášnivě.

„Pak tedy, poslouchám, Vaše Výsosti.“

Mrkl jsem na ni, ale žádná opětovná odezva nepřišla. Servala ze sebe černou pásku a sklonila se ke mně. Nečekaně se přisála na mé rty a něžně si s nimi pohrávala. Její polibek začal nabírat na náruživosti, zaryla nehty do svalnaté hradby mého těla a natiskla se na mě, co nejvíce to šlo. Po chvíli vášnivého spojení našich rtů přidala i jazyk, a to už jsem bolestně zasténal.

Zapletl jsem jí ruce do vlasů a dostal takový políček, až jsem otočil hlavu na druhou stranu. Vyjeveně jsem se na ni podíval. Měla naběhlé rty a oči černé touhou.

„Jak si můžeš dovolit sahat na mě?“ obořila se na mě. „Alespoň teď víš, čeho jsem schopná,“ řekla mi, když jsem si třel tvář. Popravdě, nevěděl jsem, jak v dané situaci reagovat, Rosaliino chování mě totálně odzbrojilo.

Začala mě hladit na hrudi a pokračovala dál, až se dostala k trenkám. Stačilo odkrýt jen gumu a mohla vidět, jak jsem po ní toužil, ale ona si chtěla hrát. Poposedla si dál a začala se kroutit, načež sledovala můj obličej zkřivený bolestí, bolestnou touhou po ní. Věděla, že po ní toužím a dokázala toho perfektně využít.

„Rosalie…“ zaúpěl jsem a zatnul křečovitě čelist. Zvonivě se zasmála a letmo pohladila bouli v mém rozkroku. To už bylo i na mě moc. Moji mysl zatemnila touha po ní a už jsem se nedokázala ovládat. Vší silou jsem zvedl ruce, bavlněný šátek jsem přetrhl a rychle jsem si ji přemístil pod sebe. Hladově jsem si ji prohlížel, a když jsem spatřil její dekolt, který byl více než odhalený, oči mi zčernaly touhou. Všiml jsem si, že když už je její ovládání na samé hranici, zelenají jí oči, což ve mně vzbuzovalo ještě větší zvíře.

Neobtěžoval jsem se se sundáváním oblečení. Vyhrnul jsem jí koženou sukýnku a něžně si ji vzal. V ten samý okamžik se střetly naše pohledy a já nebyl schopen držet se na uzdě. Jak moje boky zrychlovaly, můj dech byl přerývaný. V jednu chvíli jsem si nadával, že bych měl být něžný, ale Rosalie obemkla kolem mého pasu nohy a nechtěla mě pustit.

Když jsme spolu vletěli do nebes rozkoše, políbil jsem ji do vlasů, na čelo, na tváře, na víčka, na rty… Líbal jsem ji všude, neboť jsem poznal, že jsem našel pravou lásku, která mě nikdy neomrzí. Nikdy…

„Miluju tě, lištičko,“ zašeptal jsem a hladově ji políbil.

„Jako královna pirátů bych tě měla nechat pověsit na šibenici, ale protože bych to nepřežila, nemůžu. Taky tě miluju, Emmette, a vždycky budu.“ Do polibku šla s takovou vervou, až to ve mně zas vzbudilo vzrušení.

Nečekané zaklepání na dveře nás vyrušilo a já jsem v tu chvíli byl schopný vraždit. Kdo jiný by to mohl být než skřítek Brandon?

„Co je?“ zaskřípal jsem zuby.

Zvonivý smích mě upozornil na to, že ví, co děláme. „Já vím, že jdu nevhod -“

„Jo, to jdeš!“ přitakal jsem nevrle, ale ona si z toho nic nedělala.

„… ale byla bych ráda, kdybys mi půjčil nevěstu. Jdou tu švadleny a potřebujeme ji připravit na svatbu, teda pokud nechceš za pět hodin stát jen v trenýrkách před oltářem,“ upozornila mě. Věděla, že mně to bylo jedno, jestli tam půjdu v pytli či v obleku, ale Rosalie už to tak jedno nebylo. Jejím snem byly krásné bílé šaty a dlouhá vlečka.

Políbil jsem ji na čelo a lehl si vedle ní na postel.

„Romantika skončila, že?“ zeptala se zklamaně. Přikývl jsem a znovu ji políbil.

„Skončila, ale až budeš mou ženou, na takové divadélka budeme mít celou věčnost,“ upozornil jsem ji, což jí vyvolalo úsměv na tváři.

„Tak běž, jinak mě Alice sežere,“ zažertoval jsem a pustil ji, ačkoli jsem si neodpustil poslední vášnivý polibek. Poslední polibek Rosalie Brandonové.

Edward:

S rozladěnou náladou jsem se dostal zpět k domu, kde na mě čekala Alice a poklepávala si pravou nohou. Přimhouřil jsem obočí a podíval se na ni nepěkným pohledem. Vzhledem k tomu, že se schylovalo k jejich svatbě, která má být mimochodem při západu slunce, tak jsem tušil, co se bude dít dál.

„Máš dobrý odhad,“ připomněla mi a zářivě se usmála. Zabručel jsem nesouhlas, ale Alice to nevnímala. Chytila mě za ruku a vedla mě do salonu, kde bylo mnoho náčiní, ale ani většinu z toho jsem neznal. Přikázala mi, ať se posadím, tak jsem poslechl a čekal.

Po chviličce přiběhla s oblekem a začala mi jej navlékat. Netvářil jsem se nadšeně. Zaprvé mi v tom bude horko, a zadruhé… problém nebyl v obleku. Problém byl v tom, že jsem se nedokázal koukat na štěstí druhých. Nemohl jsem jen koukat a smát se s nimi, mohl jsem tu být s ní, ale udělal jsem chybu, za kterou budu nejspíše platit celou věčnost.

Náhle mě napadl myšlenky, co když ji drží v náruči někdo jiný? Plno otázek a málo odpovědí. Ale jak proti tomu bojovat? Možná měla Kate pravdu. Jsem zmožený a zlomený láskou a vyléčit mě může jen věrné přátelství, které později přeroste v lásku. Mám nějakou šanci?

„Alice?“ oslovil jsem ji nejistě.

„Hm?“

„Přemýšlela jsi někdy o tom, kdybyste jste s Jasperem nedali dohromady, co bys dělala?“ zeptal jsem se přímo a následně toho litoval. Ruce jí ztuhly a podívala se na mě pohledem, který jsem u ní neznal – zlost a lítost v jednom. Místo odpovědi jen zakroutila hlavou a věnovala se své práci dál, ačkoli už nebyla tak uvolněná a usměvavá jako dřív.

„Promiň, že jsem to vytáhl, ale napadlo mě to, když jsem myslel na…“

„Bellu,“ doplnila mě a podívala se na mě. V jejím pohledu nebyla ani památka po zlosti, ale zahlédl jsem tam lítost, bolest a strach. Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo se o ni bál. Jak jsem mohl být tak bláhový a nechat ji tam samotnou? Co když se jí něco stane? Nepřežiju to, budu si to dávat neustále za vinu!

„Edwarde, věř mi, že teď se ti zdá svět krutý a k tobě nespravedlivý, ale vše zlé je pro něco dobré,“ řekla a na chvíli se odmlčela. „Dejte tomu čas a uvidíte, že brzy budete zas spolu, přinejlepším svoji,“ usmála se na mě. Snažila jsem se jí věřit, ale už to bylo mnohem horší, když jsem měl hlavu, opět, plnou Belly.

Sáhl jsem si na kravatu a zatáhal za ní.

„Je nutné, abychom měli tuhle maškarádu? Jsme na pláži, kde je nejméně čtyřicet stupňů, a ty na mě cpeš kravatu s košilí?“ Pobaveně jsem povytáhl obočí. Zamyslela se a dala mi za pravdu.

„Dobře, necháš si jen tu bílou košili a vezmeš si bílé plážové kalhoty,“ poznamenala vesele a ve své vizi si promítala, jak nám to všem bude slušet.

„Omluv mě, myslím, že je na čase, abych šla vytáhnout Rosalie z postele.“ Pobaveně na mě mrkla a nečekaně mě políbila na tvář.

„Jsem ráda, že tě mám jako bratra, švagre,“ zašeptala mi do ucha a objala mě. Přitáhl jsem si ji k sobě a pohladil ji po vlasech.

Ona je ta pravá pro Jaspera, pomyslel jsem si.

*****

Ještě pár minut, říkal jsem si v duchu. Slunce už za chvíli mělo zapadat a já jsem úsměvem pozoroval, jak na sebe zamilovaně hledí. Také jsem si nemohl všimnout, jak Emmettovi z očí šlehají pobavené blesky. Všichni vypadali tak krásně a…

„Zamilovaně,“ dořekla za mě Kate a postavila se vedle mě. Kupodivu se od té doby, co jsem jí vynadal, nesnažila ani o bližší kontakt, za což jsem jí byl velice vděčný.

„Vypadáš skvěle,“ složil jsem jí poklonu a pokusil se usmát. Sklopila zrak a směle poděkovala. Když jsem se na ni takhle koukal, připomínala mi moji mladší sestru, kterou jsem měl, když jsem byl ještě člověk. Tak smělá, krásná, a přesto nebezpečná. Nemohl jsem si ji pustit k tělu, neboť já jsem pořád doufal, že se jednou setkám s Bellou a budu mít šanci to napravit.

„Můžeme začít?“ zeptal se oddávající a Rosalie s Alice horlivě přikyvovaly. Všichni si stoupli na svá místa. Já jsem se postavil za Emmetta a sem tam jsem mu do ucha šeptl naše vtipné historky, kterým se začal smát. Dokonce i já jsem měla radost za ně, ačkoli v hloubi duše jsem jim záviděl, ale věděl jsem, že jejich životy budou šťastné. Mají svou lásku a já jsem holkám věřil, že je dokážou udělat šťastnými.

Kate se vedle mě postavila, usmála se na mě a nečekaně mě uchopila za ruku. Nechal jsem ji, ani jsem sebou netrhl, a ještě jsem náš stisk zesílil. V tuhle chvíli jsem potřeboval posilnit a ona byla jediná, kdo mi mohl pomoci – zatím.

„Pak tedy, přistupme k věci, pro kterou jsme se tady sešli,“ usmál se na nás.

Naslouchal jsem jeho slovům a vše jsem si promítal znovu i já. Když nadešel čas na jejich ‚ano‘, v duchu jsem si představoval naši svatbu. Jak by asi vypadala?

„Jestli je někdo proti, aby se tento sňatek uzavřel, nechť promluví teď, nebo mlčí navždy.“ Ne. Z mého krásného snění mě vyrušil hluk a tiché našlapování do písku. Všichni šlehli pohledem k malému molu, kde zakotvila něčí loď. Tak to byl ten hluk? A kdo je ten, co nás teď ruší? domáhal jsem se odpovědi, která následně přišla ve formě zkázy a vzala mi dech.

Epilog

Bella:

Překvapil mě. Nikdy bych nečekala, že tak sobecký chlap, jako je Derek, by mohl osobě v nesnázích pomoct. Možná našel pochopení, neboť jeho láska byla také na prahu bolesti, anebo chtěl odčinit to, co mi kdysi udělal? Kdo ví…

Ať už je to jakkoliv, byla jsem mu vděčná za to, že se jal tak rychle problému a donutil mě nasednout do letadla. Když mě „násilím“ donutil na loď, měla jsem na jazyku mnoho otázek. Kam mě to vezl?

„Kam to jedeme?“ zeptala jsem se. Po celou dobu na mě nepromluvil a ani nereagoval na mé otázky.

„Za Cullenem,“ zašeptal bolestně. Vylekal mě jeho hlas. Chytila jsem ho za ruku a domáhala jsem se vysvětlení.

„Jak víš, kde právě jsou?“ zeptala jsem se pochybovačně. Pokrčil rameny a věnoval se řízení.

„Vím jen to, že je mou povinností zařídit, aby osoba, na které mi záleží, byla šťastná. Když mám možnost tě učinit šťastnou, proč to neudělat?“

Jeho úsměv mě zahřál u srdce a slova ještě víc. Pohladila jsem jej po tváři a políbila na čelo. Ale stále jsem cítila to zoufalství, cítila jsem z něho pochybovačnost.

„Ani nevíš, jak jsem ráda za tvou návštěvu,“ řekla jsem, a byla to pravda. Nevím, co bych bez něho dělala. Objal mě a přitáhl k sobě.

„Neboj se, maličká, brzy tam už budeme,“ zašeptal a věnoval mi polibek do vlasů. Sice jsem nevěřila, že bych měla nějakou šanci na záchranu svého vztahu, ale byla jsem mu vděčná. Měla jsem možnost vidět znovu Edwarda, byť za nepříliš pěkných podmínek. Ale moje kamenné srdce tiše zaplesalo, když jsem si vybavila jeho tvář, postavu, rty… Vše se mi vracelo, dvojnásobně.

Najednou jsem sebou trhla, když jsem spatřila maličký ostrov, na jehož břehu postávaly osoby. Jejich třpytivá kůže mě oslepovala a z nevysvětlitelného důvodu jsem dostala strach. Zrovna jsem pohlédla na západ slunce a opět k břehu a zamrazilo mě v zádech. Střetla jsem se s jeho pohledem a i na tu dálku jsem cítila, jako by do mě jeho pohled vypaloval díru.

Než Derek zakotvil u mola, vyskočila jsem z lodě do teplého písku. Oči mě pálily od slz a nohy jsem malátně tahala za sebou. Nedbajíc na bolest fyzickou, utíkala jsem pod palmami směrem k němu. Všichni se na mě otočili, a když se otočil on, spatřila jsem něco, co mě přikovala k zemi.

Jejich spojené ruce…

Ach můj bože, zasípala jsem v duchu. Vražedným pohledem jsem ji propíchla, a kdybych mohla zabíjet, byla by už mrtvá. Jeho překvapený výraz a oči, které na mě hleděly nechápavě, jsem nestačila vnímat, neboť se mi podlomila kolena a klesla jsem k zemi. Jak mi to mohl udělat?

Alice po mně šlehla pohledem, pustila Jasperovu ruku a rozeběhla se ke mně. Chytila mě za paže a zvedla mě. Beze slov se mi vrhla kolem krku a já vnímala jen její vůni a slova útěchy. Hlasitě jsem jí vzlykala na rameno. Bylo mi jedno, že to vidí, moje srdce bylo opět pošlapané a tentokrát to byla větší bolest, než kdybych jej našla v posteli s někým jiným. Tak moc jsem ho milovala, že mi vadil pouhý dotek.

„Jsem ráda, že jsi sem přijela, ale co tady dělá on?“ zeptala se hněvivě a ukázala prstem na Dereka. Sledovala jsem jeho ublížený pohled, jen jsem nechápala, proč se dívá na tu dívku, co držela Edwarda za ruku. Chvíli jsem jej pozorovala a pak jsem si na něco vzpomněla…

‚Její krásné oči, jimž se nevyrovná ani nejkrásnější západ slunce. Její plavé vlasy, které na slunci svítí a ještě více vábí. Její krásný úsměv, který mě zbavuje kontroly a ta její chůze…‘ Žena, která vzala Derekovi srdce, a chovala se k němu jako k hadru. O to víc jsme měla vztek a měla jsem chuť jí roztrhat ten její krásný obličejík.

„Nebýt Dereka, tak tu nejsem a… nevidím, jak se vdáváš.“

To, že jsem se těšila na něho, jsem raději ani nevypustila z úst.

„Ale je na čase, abych zas odjela. Myslím, že tady nemám co dělat.“

Významně jsem se podívala na Dereka a pokynula jsem mu, že bychom mohli vyrazit zpět. Kývl na souhlas, ani se na ni nepodíval a ráznými kroky kráčel k lodi.

„Dereku! Ne, prosím, počkej!“ zakřičela na něj a pustila Edwardovi ruku. Všichni s napětím sledovali, k čemu se chystá. Ani Derek netušil, co právě udělá, a o to víc ho překvapila její reakce. Skočila mu kolem krku a chytila se ho jako klíště. Ústy horlivě něco mlela a tiskla se k němu, jen aby ji nepustil.

„Prosím, neodcházej. Nech mě alespoň, abych ti to vysvětlila. Přísahám, že to není tak, jak to vypadalo. Já bych tě jen tak nikdy nepodvedla. Dereku, miluju tě a nechci tě ztratit, prosím,“ plačtivě prosila. Jeho úzkostný pohled se zahleděl na mě. Tenkrát jsem udělala i já chybu, že jsem jej nevyslechla, neměl by dělat to samé. Přikývla jsem a povzbudivě se na něj usmála, ale byl to spíše pošklebek.

„Spusť, co máš na srdci, nemám moc času,“ upozornil ji odtažitě a sundal ji ze sebe. Dívka byla zmatená, když mezi nimi byl tak velký odstup, ale drmolila jedno přes druhé, aby mu vše vysvětlila.

„Bylo to nečekané a naprosto hloupé. Viním se za to, ale prosím, neodsuzuj mě. Byla to hloupá sázka, kterou jsem přijala, jen proto, že jsem nebyla při vědomí. I takový upír může někdy ujet a věř mi, že mě to mrzí. Chci to napravit a chci tě poprosit o odpuštění. Stydím se za sebe,“ šeptala zlomeně.

Dívala jsem se na ni a pevně svírala Alice. Byla zoufalá a bezhlavě zamilovaná. Z očí jí čišela láska, a stejně tak i Derekovi. Problém byl v tom, že jí nedokázal jen tak odpustit, neboť ho to ranilo víc, než se zdálo na venek.

„Vícekrát jsi mě zklamala, Kate, měla by sis najít někoho, kdo bude trpět tvé nevěry,“ utřel ji ostrými slovy, a tak uhnul jejímu pohlazení po ruce.

„Dereku, prosím. Přísahám, že se změním.“ Měla jsem chuť zasáhnout, ale držela jsem se v pozadí a mlčky jsem pozorovala jeho. Ve tváři měl vepsaný překvapený výraz a vykuleně si prohlížel Kate s Derekem. Když se naše pohledy střetly, rychle jsem uhnula, abych se s ním nemusela už ani setkat.

„Myslím, že bys jí měl věřit,“ promluvil za celou dobu Edward. Jeho sametový hlas mi tak chyběl a já jsem šla do kolen, jakmile jsem jej zaslechla.

„Dereku, jsem tvůj přítel a divil by ses, kolik chyb jsem udělal já, jen proto, že jsem šel do sázky z hlouposti. Hloupý pud sebezáchovy. Všechno se dokáže v jedné minutě pokazit a trvá roky, než to napravíš.“

Otočil se na Emmetta, ten jako by mu dal znamení, ať pokračuje.

„Doteď lituju toho, co jsem udělal. Zamiloval jsem se dříve, než jsem měl. Po tom, co jsem se s ní miloval, jsem poznal, že moje láska je opravdová, ale ona mě svým odmítnutím urazila. Poranila. Kdybych si tenkrát nehrál na urážlivého chlapečka, nemusel jsem tu stát a zpytovat své svědomí.“ Na kratičkou chvíli se na mě podíval a pak pohledem uhnul.

„Teď vím, že ji miluju, a kdybych měl šanci to napravit, neváhal bych. Nedělej tu samou chybu,“ radil mu. Derek se na ni zadíval a usilovně přemýšlel. Chtěla jsem, aby byl konečně šťastný, zaslouží si to. A pokud jej Kate miluje tolik, jak teď předvedla, měli by se dát dohromady, říkala jsem si v duchu.

„Chybělas mi,“ řekl jí a něžně ji políbil. Najednou jsem ucítila, jak mi ze srdce padá nepříjemná tíha. Bylo krásné pozorovat, jak se k sobě chovají, i přestože si ublížili. Nakonec láska vyhrála nad jejich intrikami.

„Myslím, že je řada na tobě,“ upozornila mě tiše Alice a ustoupila. Nechápavě jsem se na ni podívala a viděla zlomeného Edwarda, jak na mě kouká skelným pohledem. Bože, byl tak hříšně krásný. Nejraději bych k němu utíkala, chytila jej kolem krku a nikdy nepouštěla, ale co když jsem se zmýlila? Co když nejsem ta dívka já?

Stála jsem tam jako solný sloup a k ničemu se neměla. Edward ke mně začal přistupovat, až se dostal těsně ke mně. Sledovala jsem jeho ladnou chůzi a byla jsem v koncích. Už jsem si nemohla nalhávat, že ho nemiluju, ba naopak. Prahla jsem po jeho dotecích a dala bych všechno jen proto, abych měla šanci stát se jeho ženou. Byl pro mě vším.

„Bells,“ oslovil mě a já vzhlédla. Ruce i nohy jsem měla jako z rosolu.

„Omlouvám se. Omlouvám se za všechno, co jsem ti provedl. I za to, že moje láska je z části jen kvůli sázce, kterou jsem uzavřel, ale nikdy nelituju toho, že jsem tě poznal. Když si vzpomenu na tvůj odhodlaný výraz prostřelit mě na parkovišti, když jsme se spolu poprvé setkali, nemůžu už přemýšlet nad jinou ženou. Jsi pro mě tou pravou, vím, že jinou už nebudu schopen milovat.“

Já taky ne, pomyslela jsem si, ale zachovala jsem si tvrdou masku. Nemohla jsem mu hned skočit do náruče, ačkoliv bych to s radostí udělala. Navíc jsem si dávala za chybu to, že jsem ho podvedla.

Těkala jsem pohledem mezi Derekem, Emmettem, Jasperem, a jako poslední jsem si nechala holky. Všichni se usmívali, drželi se za ruce a čekali na to, jak zareaguju.

Nebuď hloupá, našeptával mi hlásek, ať už ze sebe teď uděláš cokoliv, budeš s ním a konečně mu budeš moci říct, jak ho miluješ. Nekoukej na to, co bylo, koukej na to, co je teď a bude.

„Ach můj bože, Edwarde, mně se tak stýskalo,“ vzlykla jsem a udělala jeden váhavý krok. Chytil mě do náruče a přilnul si mě k sobě. Cítila jsem jeho svalnaté tělo, držela jsem jej v náruče a říkala si, že nejspíš sním. Jsem tady s ním a slyšela jsem od něj slova lásky. Už se ho nikdy nechci pustit!

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal mi do ucha a já se blahem rozplývala. Tohle jsem chtěla slyšet, po tomhle jsem toužila. Objala jsem ho a silněji se k němu natiskla.

„Jsi můj život,“ zašeptala jsem a políbila jej. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak se svět změnil v jedné chvíli na jiný. Byla jsem šťastná a naslouchala jsem skandování, které se linulo celým ostrovem.

„Svatba! Svatba! Svatba!“ Edward se na mě zkoumavě podíval a mrkl.

„Vezmeš si mě, princezno?“ Oči mě pálily slzami. Jeho tělo bylo napjaté, zřejmě byl velice zvědavý, co na to odpovím.

„Edwarde, než ti odpovím, chci, abys věděl, že jsem ti nebyla věrná, když jsi odjel na ostrov Esmé.“ Sklopila jsem zrak a provrtávala zem. Jeho studený prst si zvedl mou bradu a podíval se mi do očí.

„Ačkoliv se mě to dotklo, vím to.“ Nechápavě jsem se na něj zadívala.

„Kdo ti to řekl?“ zeptala jsem se nechápavě.

Zakroutil hlavou. „Nikdo. Cítím to z tebe. Pokud se s někým miluješ, jeho vůně se vsákne do tvé kůže a jen další muž ji dokáže vyhnat. Do té doby coby upír s výborným čichem cítím, že jsi byla s jiným.“ Nemohla jsem se mu ani podíval do očí. „Ale nezazlívám ti to, taky jsem nebyl svatý, každý někdy ujede… A proto se tě teď ptám, staneš se mou ženou, Bello?“

„Samozřejmě, kdybych si tě nechala utéct, byla bych hloupá,“ řekla jsem mu a vášnivě jej políbila. Jeho rty mi tak chyběly, pomyslela jsem si.

„Víte, co mě teď napadlo?“ zeptal se vesele Emmett. Přítomní nesouhlasně zamručeli, ale Emmett nadšeně povídal dál. Chytil Rosalie kolem pasu, políbil ji na čelo a podíval se na nás.

„Co takhle dát si sázku, komu nejdéle vydrží manželství?“ Všichni se sborově zasmáli a odpověď vyzněla do ztracena. Bůh ví, jak dlouho budeme manželé, ale pokud to je na mně, tak…

„Navěky, lásko,“ zašeptal mi do ouška a spojil naše rty a mým tělem projel šíp lásky. Je jen můj!

A je konec!

Určitě jste rádi. Vím, že tato povídka byla k ničemu, byla moje druhá. Možná poslední kapitoly měly pořádný náboj, avšak nelituju toho, že jsem ji začala psát, neboť tady jsem dosáhla nejvíce komentářů. Děkuju vám za to, měla jsem kvůli vám možnost psát a těšit se z vašich názorů.

Kapitola byla dlouhá, chtěla jsem ji rozdělit, ale pak jsem si řekla, že za to, jak jste čekali, vám to dlužím. Snad jsem splnila alespoň trochu vaše očekávání a kapitola se vám líbila.

Chci poděkovat adminům - od té doby, co jsem na webu, chopila jsem se šance zlepšovat si psaní. Ačkoli mi to nejde, zkouším to dál a děkuju jim za to, že se mnou měli trpělivost.

Na konec se s vámi tato povídka loučí. A je jen otázkou, zda si dali naši hrdinové další sázku nebo ne. Všem děkuju za jejich komentáře, nezapomenu to, KQC. 

» The End

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 35. kapitola + epilog: