Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři bratři, tři sestry. To bude zajímavé 3 - 5. kapitola

15.05.2011 (10:45) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3142×

Bella

Byla jsem v centru města v jednom baru a flirtovala s barmanem, poslední dobou jsem to dělala docela často. Nevadilo mi opít se a pak si pokaždé zavolat taxíka, který mě dovezl domů. Záleželo mi jenom na jedné věci. Zapomenout na Edwarda. Přála jsem si, aby to bylo snadnější, ale bohužel nebylo. Každý den jsem ho potkávala ve škole a snažila se ho ignorovat. On se se mnou taky neměl potřebu bavit. I přesto všechno jsem stále věděla, že ho miluju.

„Ještě jednu vodku?“ zeptal se mě Rick, nebo jak se jmenoval.

„Jasně, Ricku,“ řekla jsem a nastavila sklenici na dolití.

„Ale já jsem Randall,“ řekl ten barman.

Nahodila jsem svůj krásný úsměv a promluvila.

„Promiň, moc se omlouvám.“

„To je v pohodě, už mi říkali všelijak,“ řekl ten barman a šel obsluhovat jiného zákazníka.

Hodila jsem do sebe další skleničku a rozhlédla se okolo. Vypadalo to tu úplně stejně jako jakýkoliv bar. Stejní lidé, stejné problémy, stejní barmani, kterým jste mohli říct cokoliv, a oni to pak do rána zapomněli.

Zaplatila jsem a vyšla jsem z baru ven na ulici. Touto dobou se to tu jen hemžilo mladými lidmi, kteří se chtěli bavit. Protože auto jsem si nechala u domu, ve kterém jsem teď měla svůj byt, šla jsem pěšky. Pomalu jsem se vytratila z hlavní třídy a dostala se do temnějších uliček. Najednou jsem ucítila pach krve. Čerstvé krve. Nějaký upír zrovna vysával člověka, to jsem poznala podle pachu. Ale pach upíra mi někoho připomínal. Víc jsem se zaměřila na pach upíra a uvědomila jsem si, kdo to je. Ne, to není možné. To nemůže být možné. Vždyť tak dlouho odolával, nemohlo ho to teď jen tak porazit. Potřeboval mou pomoc. Upíří rychlostí jsem běžela po směru pachu, dokud jsem na něj nenarazila. Skláněl se nad tělem nějakého bezdomovce a vysával z něj poslední kapky krve. Nechtěla jsem věřit tomu, co vidím. Nechtěla.

„Edwarde, co jsi to udělal?“ zeptala jsem se zděšeně.

Viděla jsem, jak ztuhl uprostřed pohybu. Asi jsem ho vylekala. Pomalu se ke mně otočil, jako by doufal, že než se podívá mým směrem, budu pryč.

„Bello, já nevím, co mě to popadlo, měl jsem takový vztek a on se mi připletl do cesty. Nechtěl jsem to udělat,“ řekl Edward a se zmučeným výrazem se mi podíval přímo do očí.

Jediný pohled do jeho očí a celá jsem roztála. Byl tak nádherný, ať už měl jakýkoliv výraz. Vypadal, že ho to opravdu mrzí. Pomalu jsem se nadechla, abych zachovala klid a mohla přemýšlet.

„Musíme odklidit tělo,“ řekla jsem a šla k němu.

„Dobře,“ řekl Edward a zvedl se ze země. Oblečení měl bez poskvrnky. Sto let praxe.

Otevřela jsem kontejner a Edward do něj hodil bezvládné tělo muže, kterého před chvílí zabil.

„Možná bychom ho měli pohřbít víc uctivěji, třeba mu někde vykopat hrob, nebo tak,“ navrhl Edward.

„Na to fakt nemáme čas, Edwarde. Můžeš být rád, že tě nikdo neviděl a nezavolal policii,“ řekla jsem a zapálila kontejner zapalovačem, který jsem našla v kapse mrtvého.

„Máš pravdu, ale tohle si nezasloužil. Nechápu, jak jsem nad sebou mohl takhle ztratit kontrolu,“ řekl Edward a podíval se na mě.

„Myslím, že na to ti asi já neodpovím,“ řekla jsem a naházela do hořícího kontejneru zbytek věcí, které patřily tomu mrtvému bezdomovci.

„Měli bychom odsud vypadnout, než nás tady někdo uvidí,“ řekla jsem a pokynula Edwardovi do jedné postranní uličky.

„Kam jdeme?“ zeptal se mě Edward, když se mnou srovnal krok.

„Ke mně domů,“ řekla jsem.

„Proč?“ zeptal se mě Edward nechápavě.

„No, jelikož máš oči rudý jak krev, myslím, že by na to tvoje malé uklouznutí ostatní z naší rodiny asi přišli, a to myslím nechceš, takže půjdeme ke mně a tam ti dám nějaký čočky a zvířecí krev,“ řekla jsem.

Edward přikývl a šli jsme dál.

„Tak co tě tak hrozně naštvalo, že jsi kvůli tomu zabíjel?“ zeptala jsem se Edwarda, když ani jeden z nás dlouho nic neříkal.

„Asi celkově všechno. Situace, ve které se stále znovu nacházím, neustálé hádky nás dvou, hádka s Jasperem, myslím, že ten vztek už ve mně nějakou dobu rostl,“ řekl Edward.

„Aha,“ řekla jsem.

„A jak se máš?  Po tom, co ses odstěhovala, jsme spolu moc nemluvili. Jaký je to žít po dlouhé době zase sama?“ zeptal se mě znenadání Edward.

„Mám se docela dobře. Mám víc soukromý. Občas se sice cítím trochu osaměle, ale většinu času trávím po barech, takže mi to ani moc nepřijde,“ řekla jsem.

„Chápu,“ řekl Edward.

Chvíli jsme šli mlčky a já přemýšlela nad absurdností této situace. Vypadalo to, jako kdyby se dva staří přátelé potkali po dlouhé době a pak jeden pozval druhého k sobě domů na skleničku. Normálka. Až na to, že tohle normální vůbec nebylo. Narazila jsem na svého skoro bývalého, zrovna když z někoho vysával krev a vzala jsem ho k době domů, jenom proto, abych mu dala čočky na oči a skleničku zvířecí krve. No, alespoň ta část se skleničkou je stejná.

Po chvíli společné a mimořádně  trapné chůze, jsme se konečně dostali k domu, ve kterém byl můj byt.

„Už jsme tady,“ řekla jsem a šla otevřít dveře od svého bytu.

Vešli jsme dovnitř a já rozsvítila světla.

„Máš to tu slušně zařízené,“ řekl obdivně Edward, zatímco jsem já šla do koupelny hledat pár kontaktních čoček, které by seděly k Edwardovu odstínu jantarové.

„Díky,“ řekla jsem a hledala dál.

Po chvíli jsem konečně našla, co jsem hledala a šla zpátky do obýváku, kde Edward seděl na pohovce. Podala jsem mu čočky.

„Dej si je těsně před tím, než vejdeš do domu. Dávej si ale pozor na čas, po nějaké chvíli se ty čočky rozpustí, kvůli jedu co máme v očích,“ řekla jsem.

„Jak to, že máš doma tolik párů čoček?“ zeptal se mě Edward a krabičku s čočkami si schoval do kapsy.

„Byla jsem nakupovat, když jdu ven, vždy si dám jiný pár, sice hůře vidím, ale je to legrace,“ řekla jsem a usmála se.

Edward pokýval hlavou, jako, že chápe, a pak nastala trapná chvíle ticha, kterou jsem utnula já.

„Dojdu pro tu krev,“ řekla jsem a šla do kuchyně. Z ledničky jsem vytáhla láhev s krví a dala ji do mikrovlnky, potom jsem krev nalila do dvou skleniček a šla zpátky do obývacího pokoje. Jednu skleničku jsem podala Edwardovi.

„Díky,“ řekl Edward a napil se.

„Není to sice moc, ale mělo by to trochu vyvážit obsah té lidské a oči by se ti měly trochu zbarvit normálně,“ řekla jsem a sedla si na protější pohovku.

Edward přikývl a znovu se napil.

„Jak to, že o tom tolik víš?“ zeptal se mě Edward.

„Párkrát jsem uklouzla a nechtěla jsem, aby se to někdo dozvěděl, tak jsem hledala řešení,“ řekla jsem.

„To všechno vysvětluje,“ řekl Edward a znovu se napil.

„Jak to zvládáš? Asi teď pro tebe bude trochu těžší odolávat lidské krvi,“ řekla jsem.

„Docela to jde, ale nic nepřebije ten pocit viny,“ řekl Edward.

„Časem tě to přestane trápit,“ řekla jsem.

„Přestane trápit? Bello, já jsem zabil nevinného člověka jenom kvůli vzteku. Cítím se, jako stvůra to nejde jenom tak zapomenout,“ řekl Edward zlomeným hlasem.

Povzdychla jsem si a šla k němu.

„Ani nevíš, jak moc mě mrzí, že jsem tam nebyla a nepomohla ti to překonat, ale teď ti slibuju, že ti budu pomáhat, aby ses z toho dostal,“ řekla jsem a objala ho.

Edward mě k sobě silně přitiskl. Možná jsem to neměla dělat po tom všem, co se stalo, ale ať už mi ublížil jakkoliv nemůžete se vykašlat na někoho, koho milujete. Prostě to nejde, vaše srdce vám to nedovolí. A tak jsem tam stála objímající Edwarda a slibovala mu, že všechno bude zase v pořádku.

Po nějaké chvíli jsme se pustili a já se rozhodla jít spát. Edwardovi jsem přinesla polštář a on se usídlil na pohovce.

„Dobrou noc,“ řekl mi, když jsem odcházela.

„Dobrou,“ řekla jsem a šla do svého pokoje.

Poprvé za celou tu dobu, co jsem znala Edwarda, jsem měla pocit, jako, že se schyluje k něčemu dobrému.

(…)

Ráno jsem se probudila docela brzy. Jak by taky ne, když jsem pro jednou nepařila až skoro do rána. Vešla jsem do obýváku s vědomím, že tam najdu ještě spícího Edwarda, ale místo toho jsem tam našla jenom úhledně složený dopis, na kterém bylo napsáno moje jméno.

Sedla jsem si na pohovku a otevřela ho.

Bello.

Na pár dnů odjíždím pryč, abych se zbavil té červené v mých očích. Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělala, někdo jako já si tě vůbec nezaslouží. Po všem, co jsem ti provedl, jsi v sobě našla dobrotu a pomohla mi, když jsem tě potřeboval nejvíce. Ve svém životě určitě najdeš někoho, kdo tě bude vroucně milovat a připomínat ti to každý den tvého života. Oba víme, že já takový nejsem.

Edward

Nevím přesně, ve které chvíli, kdy jsem četla ten dopis, jsem začala brečet, ale stalo se. Edward mi tímhle tím dopisem vše vyjasnil. Tímhle dopisem mi poradil, abych se posunula dál a našla si někoho, kdo si mě zaslouží. Nevěřil, že láska je všechno co potřebujeme k tomu, abychom spolu mohli být. Ani já jsem tomu úplně nevěřila, ale ranilo mě, že tomu ani nedal šanci.

Věděla jsem, že teď, když už je vše vyřešené a vše jasné, můžu se vrátit domů. Moje rodina mi chyběla. Sice bude divné potkávat Edwarda pořád, ale to je něco s čím se nakonec nějak smířit dokážu.

Vytáhla jsem si mobil z kabelky a vytočila číslo Esmé.

„Ahoj, Bello,“ ozvalo se z telefonu.

„Ahoj,“ řekla jsem.

„Děje se něco zlato?“ zeptala se mě Esmé.

„Ne, vůbec nic, všechno je fajn,“ řekla jsem.

„Pokračuj,“ vyzvala mě Esmé.

„Vracím se domů.“

Tak co tomu říkáte? Stála tahle kapitola za to čekání? Ještě jednou se moc omlouvám za to, že mi to tak dlouho trvalo. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři bratři, tři sestry. To bude zajímavé 3 - 5. kapitola: