Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 17. kapitola - Ehm... no, my spolu chodíme

29.10.2011 (13:30) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3085×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Hele, vy dva, zvedáme se. Ale ještě se netěšte do chatky, mám pro vás něco extra!“

„A to má být co?“ vyzvídala jsem.

„No přece…

… nějaké překvapení! To si myslíte, že bych vám to jen tak vyžvanila?“ obracela oči v sloup Alice. „Ne ne, jen hezky pojďte za mnou a uvidíte sami.“

Něco jsem si zabručela pod vousy, ale poslušně jsme s Edwardem následovali Alice, kam nás to zase zatáhne.

Čekala jsem, že půjdeme na druhou stranu akvaparku, ale jak se ukázalo, bylo to jen kousíček. Prošli jsme mezi palmami a jinými tropickými květinami a zastavili se v šeru.

„Proč zastavujeme tady? Nic tu není,“ nechápala jsem.

Alice se na mě jen shovívavě usmála, ale nijak to nekomentovala a otočila se na Edwarda: „Všechno už je zařízené, jen tam přijďte a on se o všechno postará.“

„Kdo se o všechno postará?“ chtěla jsem vědět. Nesnášela jsem, když bylo nějaké tajemství, které jsem neznala, a nikdo mi nic nechtěl říct.

„Neboj, za chvilku to uvidíš,“ mrkla na mě, potom vzala Jaspera za ruku a odešli do tmavé džungle.

„No chápeš ji?“ kroutila jsem nevěřícně hlavou.

„Myslela to dobře,“ uklidňoval mě Edward a políbil do vlasů. „Pojď.“ Vzal mě za ruku a vedl kousek dál, kde se nacházel malý můstek, u kterého stál nějaký muž s kšiltem a rozhlížel se okolo. Když nás spatřil, zářivě se na nás usmál.

„Dobrý večer,“ pozdravil nás.

„Dobrý,“ odpověděli jsme unisono.

„Všechno už je nachystané,“ oznamoval a do rukou vzal postroj, který mi nápadně připomínal horolezeckou výpravu. „Kdo půjde první?“

Edward se na mě podíval, a když viděl můj vyděšený výraz z neznáma, nabídl se jako první. S pomocí toho muže si navlékl různé pásy a kšandy a postavil se na stranu, aby mohl muž obléknout i mě.

„Edwarde, co to má být?“ strachovala jsem se a nervózně těkala očima sem a tam. Vůbec jsem nevěděla, co od toho mám čekat.

„Neboj se, miláčku. Jen si vezmi ten postroj a bude to. Nemusíš se bát.“

„Polezeme někde po skále, že jo?!“ zpanikařila jsem.

Stoupl si ke mně, co nejvíc to šlo, a objal mě okolo ramen. „Bello, uklidni se. To nic. Slibuju, že nikam nepolezeme.“

„Tak na co ty věci?“ poukázala jsem hystericky na jeho vybavení.

„Kdyby náhodou… neboj, bude to v pořádku,“ pobízel mě medovým hlasem.

Uvěřila jsem mu a zhluboka se nadechla. „Dobře.“ Popošla jsem k muži, který už v ruce svíral další postroj.

„Tohle není moc dobré oblečení na… není to to pravé,“ opravil se muž rychle, když si uvědomil, že se málem prořekl – ta Alice vážně myslela na všechno. Ale musela jsem s ním souhlasit – v šatech se opravdu hodně špatně leze do popruhů, které vám obepínají tělo. To Alice asi nějak vypadlo.

Když jsem byla nasoukaná do všech těch věcí, připojila jsem se k Edwardovi.

„Pojďte, pojďte,“ ukazoval nám ten muž, kam si máme sednout. A já až teď jsem uviděla, co si pro nás Alice chystala za překvapení.

Nad našimi hlavami se vznášel obrovský bílý balon, nafouklý héliem a z něj visely provazy s karabinkami.

Neschopná slova jsem si sedla na lavičku, která tam stála, a muž nás začal připínat k provazům.

„Balon?“ vydechla jsem omámeně. Edward jen přikývl a vzal mě za ruku.

„A jdeme na to!“ usmál se muž a začal odmotávat lano, které drželo balon. Pomalu jsme se zvedali do vzduchu a lavička pod námi zmizela.

„Ááa!“ vypískla jsem, když jsem viděla, kolik je pod námi místa a radši zabořila Edwardovi hlavu do ramene.

Cítila jsem, jak se balon zvedal pořád výš a výš, úplně až ke stropu akvaparku. Taková výška!

„Bello, už je to v pořádku,“ pohladil mě po vlasech a pevně mi stiskl ruku.

„Já se bojím,“ kníkla jsem.

„Věř mi, ten výhled za to stojí.“

Neodolala jsem a zvedla hlavu. Pod námi se rozprostíral celý akvapark plný zeleně, ale byl ztemnělý, jak byla noc. Někde se ještě procházeli lidé, kteří se vraceli do chatek. Měli jsme celý areál jako na dlani, viděli jsme až na druhý konec. A aby toho nebylo málo, skrz okna svítily hvězdy – na té tmavé obloze přímo zářily.

„To je nádhera,“ šeptla jsem.

„Ano, je. Ale v porovnání s tebou je to nic,“ usmál se na mě a políbil mě. Nejdřív to byl jemný polibek, něžný, ale postupně se prohluboval.

„Hej, být to dobré?“ zahalekal na nás zezdola ten muž.

S trhnutím jsme se od sebe odlepili a zamávali mu na znamení, že je všechno v pořádku.

„Budu muset Alice poděkovat… že si s tím dala takovou práci.“

„Udělala to ráda – je nadšená z toho, když může někoho překvapit.“

„Ale i tak… připadá mi, že se o mě stará jak o mladší sestru.“

„Tak to máš pravdu. Víš, jsi první člověk, co k nám takhle patří do rodiny, takže se na tobě musela vyřádit – a určitě to jen tak po chvilce nevzdá,“ varoval mě.

„Chodíme spolu dva dny a vy už mě berete jako člena rodiny. Není to trochu ulítlé?“

„Ale vždyť už se známe skoro rok, ne?“ otočil se ke mně, jak jen mu to popruhy dovolovaly.

„Rok spolu chodíme do školy – jestli to bereš jako známost…“

„Bello,“ povzdychl si Edward, „já jsem tě miloval už od první chvíle, co jsem tě poznal. Vím, jak jsi na mě při biologii pořád koukala, protože jsem po tobě házel oči taky,“ zasmál se. „Říkal jsem si, že chvíli počkám, abychom se líp poznali, ale ty jsi pořád mlčela, jen si odpovídala na moje otázky a… nic víc. A potom mě odtáhla Lauren i se svojí bandou a neustále se mi nabízely. Ale já o ně neměl zájem, pořád jsem čekal na tebe… a musel jsem čekat celý rok, než se to skutečně stalo.“

Neschopná slova jsem na něj zírala. „To… to myslíš vážně?“

„Samozřejmě,“ usmál se.

„Takže… kdybych jen něco udělala, nějak tě oslovila… byli bychom už spolu tehdy?“ nevěřila jsem tomu.

„Jo, zřejmě by to tak bylo.“

Přišli jsme skoro o celý rok být spolu. A já se tak trápila, že ho nemůžu mít, že o mě nemá zájem…

„Mohl jsi aspoň víc naznačit, že po mě jedeš! To bych něco udělala,“ rozčilovala jsem se naoko.

„Teď už je to stejně jedno, jsme spolu a to je hlavní, ne?“

„Ano, to je to hlavní,“ souhlasila jsem a znovu okusila jeho rty.

V tom začal balon klesat a my sestupovali z výšin zpět na zem. Když jsme dosedli na lavičku, začal nás muž odpoutávat.

„Tak co, líbilo?“ ptal se nás, ale přitom se usmíval jak měsíček na hnoji – zřejmě nás zezdola špehoval a viděl, co všechno tam děláme.

„Bylo to úžasné! Děkujeme,“ usmál se na něj Edward.

Jakmile nás muž vysvlékl z těch všech pásů, vzal mě Edward kolem pasu a vedl nás do chatky. Chtěla jsem zamířit ke svojí, ale Edward mi to nedovolil.

„Ta už je zabraná.“

„Jak to?“ nechápala jsem. Copak Jessica s Angelou už nespí u kluků v chatce?

„Je tam Jasper s Alice,“ shovívavě se na mě usmál.

Jakmile jsem si představila, co tam dělají, zčervenala jsem jak rak.

„Ta barva ti tak sluší,“ sáhl mi na tvář. Tím jsem zčervenala ještě víc a Edward se jen zasmál.

Vešli jsme na verandu, kde se na zemi válel kus papíru.

Zvědavě jsem ho zvedla.

Zítra všichni buďte připraveni v 12:00 u turniketů i se zavazadly.

Třídní

„To už se pojede pryč? Tak rychle to uteklo – byli jsme tu jenom chvíli!“ zesmutněla jsem.

„Třeba pojedeme ještě někdy… nebo si sem můžeme udělat výlet sami,“ chlácholil mě Edward.

„Opravdu?“ zazářily mi oči jako dvě hvězdičky.

„Určitě,“ souhlasil a zabouchl za námi dveře od chatičky.

Všude byla tma jak v pytli, nic jsem neviděla, ale Edward určitě ano, protože mě vedl k posteli. Jen co jsem si vzpomněla, co provádějí ti vedle a mě že asi čeká to samé, zrudla jsem a srdce mi začalo sprintovat.

„Jsi v pořádku?“ strachoval se, když to moje splašené srdce slyšel.

„Jasně,“ nedala jsem na sobě nic znát.

„Alice ti tady připravila něco na spaní,“ ukázal na postel, ale hlas mu jaksi zhrubl. Kdybych ho mohla vidět, měl by černé oči?

Nahmatala jsem na posteli kus oblečení – moje oblíbené tričko a kraťasy. Vedle nich byla osuška i s mýdlem.

Na chvíli zavládlo ticho – takové to trapné, kdy ani jeden neví, co říct.

„Dojdu se osprchovat,“ řekla jsem, pobrala si všechny věci a zmizela v koupelně.

Zapnula jsem si teplou sprchu a namáčela se v ní skoro půl hodiny. Vím, že bych si měla pospíšit, protože na mě vedle čeká Edward, ale… já nevím, jestli se s ním už teď chci vyspat. Znám ho teprve tři dny, a to není mnoho. Nemyslím si, že by byl nějaký sukničkář, že by mě hned opustil, jakmile by dostal to, co chtěl, ale i tak… ještě se na to necítím.

Otočila jsem kohoutkem a zabalila se do osušky. Potom jsem se oblékla do pyžama a podívala se na sebe do zrcadla. Neboj se, Bello, nějak to zvládneš.

Vyšla jsem z koupelny. Světlo z ní ozářilo celou místnost a odhalilo tak Edwarda, který seděl na posteli. Jakmile mě uviděl, usmál se na mě, ale nijak se nehýbal.

Přicupitala jsem k němu a sedla si vedle něj.

„Bello, já…“ začal, ale nevěděl, jak pokračovat. „Víš… nejsem ještě dost silný na to, abych… mohl bych tě zabít… nechtěl jsem, aby… Alice sice říkala… ale ne…“

„Štt,“ položila jsem mu prst na rty. Teď už jsem věděla, že se u nás nebude dít to samé jako u Alice s Jasperem.

„Neboj, nemusíš se bát. Teď to není nutné,“ zašeptala jsem a políbila ho. Edward to pochopil a viditelně si oddychl, protože mi polibky začal s chutí oplácet.

Svalili jsme se peřiny a péra matrace tak zavrzala, až jsem se bála, že se propadneme na podlahu.

Leželi jsme vedle sebe a navzájem si dívali do očí. Edward měl zapletenou ruku v mých vlasech a druhou mě držel za tu mou.

Na mě ale už pomalu začala lézt únava – běhat po akvaparku, pak se pořádně nacpat a ještě k tomu výlet balonem, to se mi nestává často. Začaly se mi klížit víčka.

„Miluju tě, Bello,“ zaslechla jsem ještě, než jsem se propadla do říše snů.

***

Cítila jsem, jak mě něco šimrá na ruce. Neklidně jsem se zavrtěla, něco zabručela a spala dál. Ale to šimrání pořád nepřestávalo.

Rozespale jsem otevřela oči a snažila se zaostřit na toho, kdo mně vzbudil.

„Dobré ráno, Šípková Růženko,“ usmál se na mě Edward a políbil mě na čelo.

„Hm?“ nechápala jsem, co se okolo mě děje. Ležela jsem Edwardovi v náručí a navzájem jsme se objímali – taky mě od toho začala pekelně brnět levá ruka.

„Jakpak jsme se vyspali?“ zeptal se.

„Úžasně, nebýt někoho, kdo mě vzbudil,“ zabrblala jsem a našpulila pusu.

„Ale no tak, přece by ses na mě nezlobila,“ podíval se na mě štěněčím pohledem.

„Zlobila,“ nenechala jsem se a přetáhla si peřinu přes hlavu.

„Tak to ti teda nedaruju!“ zasmál se a začal mě pod peřinou lechtat.

Začala jsem pištět, vřískat, ječet, ale nic mi nepomohlo. „Ááa, prosím, nech mě! Dobře, už se na tebe nezlobím!“ uznala jsem a Edward přestal.

Rychle jsem vystrčila zpod peřiny hlavu. „Kyslík!“ nadechla jsem se. Pod peřinou se totiž moc dýchat nedá.

„Tak to teda ne! Takhle mě lechtat!“ zašermovala jsem prstem a vrhla se na něj. Jaksi pozdě mi ale došlo, že on není lechtivý.

„Smůla,“ zasmál se Edward a využil toho, že jsem na něm ležela, aby mě povalil a začal líbat.

V tom vrzly dveře.

„Á, vypadá to, že jdeme zrovna v nejlepším,“ ozval se Jasper, div se nezačal smát. Chtěla jsem se rychle posadit a nějak se upravit, ale Edward mě pevně držel pod sebou a nehodlal mě pustit, takže to opravdu vypadalo, že jsme zrovna v nejlepším.

„Tak co kdybyste zase hezky odešli? My vás taky v noci nerušili, i když jste byli slyšet na celý akvapark,“ vyháněl je.

„Za to u vás se nic nedělo,“ zařval smíchy Jasper a Alice se jen mírně usmála.

„Jestli nevidíš, právě to doháníme, takže kšic!“ Jasper udělal kyselý obličej, ale Alice ho odtáhla pryč.

Edward se podíval zpátky na mě, a když viděl, jak jsem červená, usmál se a dal mi pusu.

„Neboj, jen jsem žertoval. Víš, vždycky když jsem přišel do nějakého pokoje a byli tam oni dva, vyháněli mě hned pryč. A teď jsem ji to konečně mohl oplatit,“ usmíval se jak malý kluk.

„Tak to jim musíme udělat i příště,“ přikývla jsem. „Kolik je vlastně hodin?

„Bude deset.“

„Tak to si musím pospíšit, ještě nemám sbalené věci!“ vyjekla jsem a zkusila se dostat z Edwardova sevření, ale ten mě jen tak nepustil.

„Kdepak, žádné balení. Stejně máš všechny věci v tašce, tak co.“

„Fajn,“ rezignovala jsem a uznala, že má pravdu. „Co bys ale teda chtěl dělat?“

Šibalsky na mě mrkl.

„Žádný takový! Lochtání nepřipadá v úvahu!“ ohradila jsem se a začala si kolem sebe omotávat peřinu, aby na mě nemohl.

„Když ne lechtání, tak…“ nedořekl a znovu mě políbil.

„To by šlo,“ zamumlala jsem a přetočila ho, aby ležel na zádech. Konečně jsem si všimla, že má na sobě jen kraťasy a tričko.

„Ty ses převlékl?“ nechápala jsem.

„Promiň. Přece ale nemůžu spát v košili a saku.“

„Ne, to by nešlo. To tričko ale půjde dolů,“ usmála jsem se a pomalu mu ho začala sundávat. Když bylo dole, kochala jsem se pohledem na jeho vypracované tělo. Přejížděla jsem dlaněmi přes ty bochánky svalů a zřetelně cítila, jak Edward víc oddechuje.

Znovu jsem se přisála na jeho rty a všimla si, že má černé oči plné touhy. Já vím, bylo to ode mě ošklivé, takhle ho dráždit, ale nemohla jsem si pomoct.

„Bello,“ vydechl a převalil mě na záda. Tak náruživě mě líbal, až se mi z toho točila hlava. Polibek ale pomalu ustupoval, byl stále jemnější a jemnější, vytratila se z něj dravost.

„To už mi nikdy nedělej,“ varoval mě už se zlatýma očima. „Co tedy chceš podniknout?“

Najednou mě osvítil nápad. „Co třeba na tobogány? Ještě si naposledy užít vody.“

„Tak jdeme,“ vzal mě za ruku a vyhoupl do sedu. Rychle jsem si na sebe v koupelně natáhla plavky a už jsme spolu pádili k vodním trubkám.

„Který bude na řadě první?“ zeptal se jako gentleman.

„Modrý rozhodně ne, ještě teď z něj mám plný nos vody… a co třeba na žlutý? Ten byl super.“

„Jen sehnat kruhy.“

Stáli jsme u bazénku a hledali nějaký volný člun.

„Hele,“ ukázal Edward na dvojkruh. „Ten jsem tu minule neviděl… vezmeme si ho?“

„Že váháš,“ usmála jsem se a spolu jsme ho vynesli do schodiště (Edward by to sice zvládl sám, ale chtěla jsem mu aspoň trochu pomoct).

Položili jsme ho na vodu a já si sedla dopředu, zatímco Edward seděl vzadu. Rukama jsme se odstrkovali od stěny, abychom se rozjeli. Mihla se první zatáčka a už to jelo jak na horské dráze, protože jsme jeli dva a tím měli větší rychlost.

Tobogán nás vyplivl dole v bazénku, kde jsme se zřídili do ledové vody.

A tohle se opakovalo ještě několikrát. Když se ale blížilo k jedenácté hodině, dali jsme se na ústup, abychom se stihli připravit na odjezd. Rychle jsme si zašli do bufetu něco koupit k snědku – nebo spíš já, Edward se na to jen nechutně díval – a pak došli k chatičkám, kde to žilo. Všechny chatky byly otevřené dokořán, kolem pobíhali zmatení spolužáci a hledali ztracené věci.

Rozloučila jsem se s Edwardem – vždyť se zase ani ne za půl hodiny uvidíme – a zmizela v holčičí chatce. Tam jsem našla holky, jak si zabalují věci a snaží se zavřít přecpaný kufr. Nejhůř na tom byla Alice – skoro všechny kufry si vybalila a teď to musela naskládat zpátky.

Využila jsem toho, že jsem všechno měla v tašce a šla se osprchovat. Následovalo se obléknout – udělala jsem to potichu a rychle, takže mě Alice nestihla zadržet, co si to beru na sebe – pak se upravit a všechny zbylé věci zabalit do tašky.

Zbývala nám čtvrt hoďka do srazu.

„Holky, rychle!“ pobízela jsme je.

„No jo pořád!“ hnala se ven Jessica s Angelou celé uřícené.

Alice si musela vzít na pomoc Jaspera, aby jí vzal všechny kufry a ona sama si nesla jenom malou kabelku – prostě Alice.

„Máme zamykat?“ zeptala jsem se holek.

„Ne, nech klíče v zámku,“ poradila mi Jessica a už jsme se hnaly k turniketům, kde stáli úplně všichni kromě učitele.

Uviděl mě Edward, který tam už delší dobu stál a přišel ke mně.

„Kde je Jasper?“ ptal se.

„Kde asi… táhne se s kufry, chudák,“ politovala jsem ho.

„Mám štěstí, že ty sebou žádných dvacet kufrů nemáš,“ usmál se a políbil mě.

„Bello? Něco si mi asi zapomněla říct, ne?“ ozvala se vedle nás Jessica překvapeně.

„Ehm, no… my spolu chodíme.“

„To vidím! Ale kdy, kde…Lauren bude soptit! Už jsi ji potkala? Neříkala ti něco?“ zasypávala mě otázkami.

V tom se vedle nás objevila Lauren po boku nějakého neznámého svalnatého kluka. „Bavíte se o mně?“

„Ne!“ vyhrkli jsme všichni unisono, takže jsme se prozradili. Lauren to ale asi nepostřehla nebo jí to bylo jedno a odešla kousek dál.

„No páni, viděli jste ji? Asi je jí to úplně šumák! Ale tak co… tak povídej, kdy byl ten osudový okamžik?“

„Jessico, nech ji, ona ti to řekne později, neboj,“ vzala ji stranou Angela. Poslala jsem jí němé „děkuji“.

„Haló! No tak, utište se!“ volal učitel, který se objevil u turniketů. Nakonec musel zapískat na prsty, aby všichni zmlkli. „Právě mi volali ze školy. Opravy se zpozdily a dělníci potřebují další tři dny čas, takže to znamená: Další tři dny v ráji!“

A máme tu konec. Vůbec jsem nevěřila, že to někdy dopíšu, ale díky vám a vašim komentářům jsem to přeci jen dodělala :).

Strašně moc bych chtěla poděkovat všem, kdo pod povídku psali komentáře, ať už nějaké delší nebo jen smajlíky a samozřejmě taky všem, kdo si jí vůbec přečetli a dočetli ji až do úplného konce.

A jen tak nakonec matematika – dohromady bylo napsáno 40 283 slov na 104 stránek – mně to přijde jako neuvěřitelné číslo! :)

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 17. kapitola - Ehm... no, my spolu chodíme: