Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 3. kapitola - Tobogány

31.12.2010 (08:30) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3032×

Nerozhodně jsem se rozhlédla po tobogánech.

„Co kdybychom zkusili ten červený?“ zeptala jsem se ho a ukázala na červený tobogán, který byl nejníže.

„Dobře,“ souhlasil a vydali jsme se na schodiště.

Rychle jsem vyběhla schody – začínala jsem se chovat jako malé dítě, jak jsem se těšila, až se svezu. Edward nebyl po zadu. Zastavili jsme se u semaforu, na kterém zrovna svítila zelená.

„Kdo jede první?“ položila jsem otázku.

„Dámy mají přednost,“ řekl gentlemansky a usmál se. Byla jsem z něho zase celá vedle, takže jsem se na něj jenom uculovala.

„Bello?“ zavolal na mě Edward s pozvednutým obočím. „Děje se něco?“

„Ne, nic,“ řekla jsem rychle.

„Jen že jsi propásla další zelenou.“ Ukázal na semafor, který svítil červeně.

Celá jsem zčervenala a zarytě mlčela.

Edward dělal, že si toho nevšiml a jen mě upozornil, abych tady nestála dlouho, protože se za námi začala tvořit fronta.

Stoupla jsem si na tobogán a chytila se tyče, od které se později odrazím. Dívala jsem se na světla, kdy tam skočí zelená. Po pěti vteřinách se objevila a s Edwardovým „teď“ jsem se odrazila.

Vyrazila jsem rychle, ale začala jsme zpomalovat. Ten tobogán nebyl moc nakloněný, takže to moc neklouzalo a navíc moc netekla voda.

Začala jsem se odrážet od stěn rukama, abych se vůbec hnula. Byla jsem si totiž vědoma, že za malou chvíli se ze zatáčky vyřítí Edward – teda jestli mu to pojede – a sejme mě. Sice by to bylo víc než hezké, kdybychom jeli spolu, ale nechtěla jsem nic riskovat.

Doodrážela jsem se až ke konci skluzavky, kde jsem skočila do vody. Rychle jsem se přemístila na kraj bazénku, abych měla dobrý výhled na Edwardův výjezd.

Z tobogánu se nejdřív vyvalila voda, za níž hned následoval Edward. Podle toho, jak se do bazénku potopil, jel asi rychle.

Počkala jsem, až se přebrodí ke mně. „Tenhle byl docela pomalý.“

„Taky si myslím. Zkusíme ten druhý?“

Nadšeně jsem přikývla a už se hnala do schodiště. Kde se to ve mně jen bere? Chovám se jako pětiletá holka.

Spolu s Edwardem jsme vyšli ke žlutému tobogánu. Před námi stáli nějací lidé – podle řeči němci – a v podpaží drželi nějaké žluté kruhy.

Naklonila jsem se k Edwardovi. „Na co to mají?“

Ten se ale plácl do čela a zasmál se. „Na tomhle tobogánu musíš jezdit na kruhu, jinak ti to moc nepojede.“

„Ale kde si je můžeš vzít? Nikde jsem je neviděla.“

„Dojdu pro ně, ty tady zatím zůstaň a nikoho před sebe nepouštěj.“ S tím seběhl schody a zmizel z dohledu.

Tohle přece nemůže stihnout, vždyť pojede ten chlap a potom jsme na řadě my.

Už jsem se smířila s tím, že budu muset dalšímu člověku, co stál za mnou, nějak říci – zřejmě rukama – aby šel přede mě, když se objevil Edward se dvěma kruhy.

„Kdes je našel?“ zeptala jsem se ho ohromeně.

„To víš.“ Blýsknul po mně úsměvem a jeden kruh mi podal. Na to, že byl jenom nafouknutý vzduchem, byl docela těžký. Také jsem na něm objevila dvě držadla.

Nikdy jsem na tomhle nejela, jezdila jsem vždy bez člunů.

„Ehm… Edwarde… jak se na tom sedí?“ zeptala jsem se ho a celá se červenala. Ještě štěstí, že jsme v Německu a nikdo mi tady nerozumí.

Myslela jsem, že se začne smát a utahovat si ze mě, ale on se jen pousmál a názorně mi to ukázal, protože jsme se dostali na řadu.

„Položíš si člun na tobogán, ale hlavně ho nepouštěj, jinak bys mohla jít rovnou dolů pro další. Sedneš si tady doprostřed do té díry a chytneš se madel,“ vysvětloval a přitom vzal moje ruce a dal mi je na držadla. Srdce se mi rozběhlo na nejvyšší rychlost. Bello, musíš se uklidnit! Nemůžeš se zbláznit jen z dotyku! „A potom se stačí jenom odrazit,“ pokračoval dál.

Chtěla jsem se odrazit, když v tom do mě Edward strčil a já i s člunem jsem vyjela. Nečekala jsem to, takže jsem vypískla jak vylekaná myš.

Pevně jsem chytla madel. Vjela jsem do zatáčky a měla jsem co dělat, abych znovu nevykřikla, protože to vypadalo, jako bych měla vypadnout. Přiblížila jsem se do další zatáčky a najednou jsem se začala točit okolo své osy. Začala se mi z toho točit hlava. Projela jsem dalších pár zatáček a potom jsem uviděla, jak se ke mně blíží voda. Se šplouchnutím jsem vyletěla z tobogánu a přistála na vodě, ale jak jsem se pořád točila, neudržela jsem rovnováhu a spadla do vody.

Byla studená, ale ne přímo ledová. Rychle jsem vylezla na souš i se člunem a čekala, kdy vyletí Edward.

Ani ne za deset vteřin se ze zatáčky vyřítil Edward a se šplouchnutím skončil i se člunem na vodě. Na rozdíl ode mě se ale nekoupal.

Seskočil ze člunu do vody a kruh táhl za sebou.

V tom jsem uviděla, jak mi někdo bere můj kruh.

„Hej,“ zakřičela jsem na něj a on se otočil. „To je můj kruh!“

„Kreise können ausgeliehen werden,“ odpověděl mi.

„Cože?“ Svraštila jsem obočí.

„Sie müssen für ein anderes Boot warten,“ pokračoval dál.

Edward mezitím přešel ke mně a díval se, co s tím chlapem řeším.

„Nehmen Sie ein Boot von dem Knaben,“ zahulákal na mě a bral schody po dvou.

„Nevíš, co to říkal?“ zeptala jsem se Edwarda. Vždyť ten, konec konců, uměl německy.

„Chytil jsem jen, že si máš počkat na jiný kruh a že si ho máš vzít ode mě. Proč se vlastně bavíš s lidmi, kterým nerozumíš?“

„Chtěl mi ukrást člun,“ vysvětlovala jsem. „Ale teď mi došlo,“ kývla jsem na chlapa, který se ztratil někde na schodišti, „že se čluny půjčují.“

„A co sis myslela?“ zasmál se Edward.

„Nemůžu za to, že nerozumím německy.“ Pokrčila jsem rameny.

„Půjdeme znovu? Tenhle tobogán je úžasný!“ navrhl Edward.

„Úplně s tebou souhlasím!“

Počkali jsme si na další člun a potom jsme zase vyšplhali k tobogánu.

Nevím, jak dlouho jsme takhle jezdili – snad půl hodiny, hodinu? – když Edward přišel s nápadem, abychom vyzkoušeli i ten poslední modrý tobogán.

Podezřívavě jsem se na něj podívala. Byl vysoko – což mi ani tak nevadilo – ale byl hodně strmý. Nevím, jestli bych to zvládla.

„Bude legrace!“ přemlouval mě Edward a smál se. „Jestli ale vážně nechceš jít, můžeme jít na žlutý.“ Přitom mu ale viditelně poklesly koutky. Nedokázala jsem se dívat, jak je smutný, a tak jsem kývla.

Vyšli jsme schody a stanuli až úplně nahoře, kde nikdo nebyl.

„Pojedeš první?“ zeptal se mě.

„Ne, radši jeď první ty,“ odpověděla jsem mu a říkala jsem si, proč jsem mu jenom na to kývla a nechala se přemluvit.

„Budu čekat dole,“ zasmál se a prošel turniketem, který stál před tobogánem a pouštěl lidi po jednom.

Dívala jsem se, jak se Edward odstrčil a zmizel v černé trubce. Poslouchala jsem, jestli neuslyším křik nebo něco, ale nic.

Vyklonila jsem přes zábradlí a dívala se, kde je Edward. Stál dole u bazénku a mával na mě. Vypadal tak úžasně!

„Bello, pojeď, nic to není!“ volal na mě.

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. Prošla jsem turniketem a chytila se tyče.

Bello, to zvládneš, je to jenom tobogán, povzbuzovala jsem se.

Odrazila jsem a vjela do černé trubky. Nic jsem neviděla a ta tma mi trochu naháněla strach. Nabírala jsem rychlost. Projela jsem jednou zatáčkou a já si začala říkat, že to nebude tak hrozné, když v tom jsem se rozjela přímo dolů do černé tmy. Zavřela jsem oči a začala křičet.

Určitě se ten křik rozléhal po celém akvaparku a Edward se mi bude smát, že jsem taková padavka.

Najednou jsem se vyřítila ven do studené vody. Ani jsem si nestačila zacpat nos, takže jsem se trochu nalokala vody.

Rychle jsem se z bazénku vynořila a otřela si z očí vodu. Určitě jsem vypadala jako zmoklá slepice.

„Bello, jsi v pořádku?“ ptal se Edward a starostlivě na mě koukal. Pomohl mi z vody a posadil mě na kraj bazénku, protože sama bych to nezvládla, jak se mi klepaly nohy.

„Bello, měla jsi mi říct, že se bojíš. Já bych to pochopil,“ usmál se na mě smutně.

„Já se nebála,“ řekla jsem trochu rozklepaným hlasem, ale Edward na mě vrhnul spalující pohled. „No dobře, trošku. Ale nevěděla jsem, že to bude takové strmé.“

Chvíli jsme tam jen tak seděli.

„Dobrý?“

„Už jo,“ usmála jsem se.

„Na ten tobogán už nepůjdeme, to ti slibuju,“ přísahal Edward.

„Spíš já už tam nepůjdu, ty můžeš, kdy chceš. Budu se na tebe dívat.“

„Nechceš jít někam jinam?“ On mi snad mluví z duše.

„Jo, mohli bychom obhlédnout něco jiného,“ souhlasila jsem.

Společně jsme vyšli od tobogánů a šli směr mapka.

<< 2. kapitola - 4. kapitola >>

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 3. kapitola - Tobogány: