Bella pracovala v přísně tajné laboratoři, kde se prováděl výzkum a experimenty na mýtických bytostech. Ovšem při menší nehodě došlo k přeměně a z Belly se stal upír. Po té dostala své číslo 013...
A takhle to vše začalo... Snad se bude líbit a přeji všem veselé Vánoce - Crystal
23.12.2010 (18:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1827×
Prolog:
Nepříliš vzdálená minulost:
Rychlým krokem jsem procházela tichou chodbou; měla jsem namířeno do části centra, která sloužila k trvalému umístění všech subjektů. Byl čas na jejich kontrolu, tedy pro mě kontrolu pouze těch vybraných s předčíslím nula – upírů, právě na ně jsem byla specializovaná. Byl to jeden z nejnebezpečnějších druhů, ale díky příměsi v jejich potravě, kterou ode mě pravidelně dostávají se stali jen pouhou bezmocnou schránkou – dokonalým subjektem k testování a zkoumání. Nic lepšího by si ani nezasloužili. Existuje jen jediná nevýhoda – nikdy je nechytíme všechny. Bohužel, ale možná jednou...
Zastavila jsem se před dveřmi z masivního tmavého kovu.
„Udejte celé jméno a pozici,“ ozval se hlas ze skrytého reproduktoru. Na okamžik jsem ze zvyku pohlédla na kameru u stropu.
„Isabella Marie Swan, specialistka nDU třetí úrovně,“ odpověděla jsem na danou otázku.
„Zkouška hlasu odpovídá. Prosím, nehýbejte se, nyní proběhne sítnicový sken.“
Jako vždy jsem doširoka otevřela oči a vyčkala na slabý nazelenalý záblesk.
„Odpovídá. Dobrý den, slečno Isabello,“ ozvalo se naposledy a hned na to se neslyšně otevřely dveře. Pokračovala jsem v cestě.
Trvalo mi to jen pár vteřin a zastavila jsem se u prvních dveří.
Přes tvrzené sklo jsem nahlédla dovnitř. V rožku seděl upír, který, podle lidského věku, ještě nebyl ani plnoletý. Jaká škoda, že někdo tak krásný, musí být monstrum.
Podívala jsem se na display vedle dveří. Jednalo se o subjekt číslo 011. Patřil do první skupiny; svou krev dostal již před třemi dny a tak jsem to dnes měla bez práce. Jeho den bude až zítra.
Přešla jsem k další cele a ihned můj pohled spočinul na displayi. Subjekt 012, nebyla tady moc dlouho, pouze dva měsíce – byla náš nejnovější. Ještě jí mohlo zůstat pár chabých vzpomínek na okolní svět, ale budou zamlžené, jako by byly lidské.
Byla ve druhé skupině - u té bylo na mně, abych jim odebrala prázdné kelímky, ve kterých jsme jim dávali krev.
Natáhla jsem ruku a přitiskla ji na čidlo, které rozpoznávalo otisky prstů a dlaně. Dveře se s tichým zvukovým znamením otevřely.
Vešla jsem doprostřed bílé místnosti, na jejímž konci uvolněně seděla upírka. V ruce jsem měla nachystaný určitý druh velmi silného palaryzéru; kdybych s ním ale zacházela neopatrně, mohlo by mě to okamžitě stát život; který jsme vyvinuli pro možnost obrany před nečekaným útokem – případ krajní nouze.
Nestávalo se, že někdo natolik omámený, jako byly naše subjekty, by byl schopen zaútočit. Jim dělal problém i rychlejší pohyb.
Mlčky jsem se ohnula pro kelímek, otevřela jsem víčko a podivila se. Místo téměř čistého kelímku v něm byla netknutá a nyní už sražená krev.
Když jsem vzhlédla, neskutečně jsem se lekla, div, že jsem nevyjekla. Číslo nula dvanáct stála přímo přede mnou, její oči byly temné jako noc a bělostně zuby odhalené v zuřivém šklebu.
„Proč jsi nejedla?“ zeptala jsem se klidně.
„Ne každý je tak hloupý… A já tady rozhodně nehodlám zůstat do konce věčnosti,“ zavrčela vztekle. Chtěla jsem použít palaryzér, ale najednou už v mé ruce nebyl.
„Hledáš snad tohle?“ optala se a mou jedinou zbraň, kterou držela ve své ruce, rozdrtila na prášek. A najednou se má síla a sebedůvěra zhroutily.
„Neboj se, nechci tě zabít. Kdybych tě vypila, trvalo by mi to až zbytečně dlouho. Je mi již přes dvě stě let, nebude to pro mě problém...“ šeptla tichounce jen pro mé uši a já na okamžik přestala dýchat; moc dobře jsem věděla, co se chystá udělat... věděla jsem, že bránit se, je zbytečné.
Ale... ona neměla být tak silná, antrocid tomu měl zabránit, měla se chovat ještě mírněji než člověk, tak proč…? Neměla být schopná odolat, dostala první dávku, neměla toho být schopná...
Nedokázala jsem domyslet myšlenky, cítila jsem pouze spalující bolest.
Jen pouhá zapomenutá vzpomínka, která již nespatří světlo světa.
Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Třináctka - Prolog:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!