Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trochu jinak - 11. kapitola (Minulost, přítomnost, budoucnost)

14.07.2009 (11:05) • Adell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 942×

11. Minulost, přítomnost, budoucnost

Edward:

Zastavili jsme na rozcestí.

„Dál musíme jít pěšky.“ Řekl jsem. Megg trochu zkrabatila obočí, ale souhlasila: „No, co se dá dělat.“ Začala otevírat dveře, ale já jsem byl rychlejší, otevřel jsem jí dveře. Zvědavě popotáhla obočí : „Díky.“ Byl to hlas, no jako kdyby to nečekala.

„Asi půjdu první, jestli nemáš nic proti.“

„Ne to nemám.“ Usmála se na mě oslňujícím úsměvem. Už, už jsem natahoval ruku, že jí chytnu, ale rozmyslel jsem si to: Neměl bych to dělat je teď tak vynervovaná. Zkusím to jindy, možná.

„Je to jen 7 kilometrů, když nebudeme běžet budeme tam stejně do hodiny a půl.“

Megg:

Přejeli jsme k rozcestí. Edward vypnul motor svého Volva.

„Dál musíme jít pěšky.“ Oznámil mi.

„No co se dá dělat.“ Začala jsem vystupovat z auta, ale Edward byl rychlejší a otevřel mi dveře.  Zvědavě jsem popotáhla obočí.

„Díky.“ Řekla jsem nakonec.

„Asi půjdu první, jestli nemáš nic proti.“ Nabídl se.

„Ne to nemám.“ Pokusila jsem se o úsměv. Bylo to dost těžké. Jelikož jsem měla dobré, výborné oči zahlédla jsem jeho ruku, natahující ke mně. Asi si to na poslední chvíli rozmyslel, protože mě ruku nedal. Abych pravdu řekla bylo mi to docela líto, ale bůh ví co by mi to udělalo.

„Je to jen 7 kilometrů, když nebudeme běžet budeme tam stejně do hodiny a půl.“ Řekl.

„Myslím, že pomalu běžet můžeme.“ Ale možná jsem byla jen ochotná.

„Ne to není nutný, já to vydržím.“ Taky byl moc ochotný.

„Tudy.“

Šli jsme nejlepší cestou jakou asi našel, byl na mě moc hodný, celou dobu se mnou mluvil. Zdál se mi vyměněný, hodný. Najednou uprostřed pralesa mi zazvonil telefon.

„Esmé?“ Esmé mi skoro nikdy nevolala.

„Jsi tam s Edwardem?“

„Ano jsme v lese.“

„Vyřiď mu, že mu volala Eleazar. Má mu zavolat.“ Divné kvůli takovým věcem se nikdy (u nás) nevolalo.

„Ano vyřídím mu to. Měj se.“ A zavěsila.

„Slyšels?“

„Jo. Jdeme?“

„Ano.“

Když jsme vstoupili na louku… Ne louka to nebyla, byl to královský trávník, ne to taky  ne. Bzučely tam včely, bylo hezky takže naše kůže zářila, zpívali ptáci, kvetly květiny. Lehli jsme si do trávy a jen jsme se na sebe dívali. Člověk by řekl jen, ale jen to nebylo. Upíří oči viděly všechno. Jeho krása byla nevyčíslitelná. Pochopila jsem co to bylo za vztah nebo cit. Bylo to větší než láska k bratrovi, tak o hodně větší, myslím že to i Alice věděla, i Esmé, možná i Rosalie. Jak jsem to nemohla vidět já!!?? Láska. Ani nevím jak velká, protože to nemůžu vidět.

To já jsem se neudržela a pohladila ho po jeho hebké, blyštivé tváři. Až potom jsme si uvědomila, že jsem se neudržela, byla to taková touha. Ale oplatil mi to, to jsem nečekala. Myslela jsem si, že je to jen moje láska – jednostranná. Pohladil mě po celé straně těla, od vlasů po kotníky. Myslela jsem, že vybuchnu. Usmála jsem se na něho.

„Díky.“ Nevěděla jsem proč to říkám, ale musela jsem.

„Za co?“ toho jsem se bála.

„Ber to jako největší dík.“ Posadila jsem se, cítila jsem, že mu to musím říct.

„Víš, moje dětství bylo prý těžké, i když já si to nemyslím. Narodila jsem se na svět dvěma nejšťastnějším lidem na světě. Po čase to nebylo tak růžové a naši se rozvedli. Bylo to kvůli mámě, opět začala brát drogy. Soud jí však svěřil mě, i když o mě otec usiloval, od té doby jsem ho nikdy neviděla. Když se rozvedli bylo mi pět, máma byla těhotná takže jsem za půl roku měla dva malé brášky – Bena a Toma.“ Usmála jsem se, když se narodili byla jsem hrozně šťastná. „ Začala jsem chodit do školy a starat se o brášky, mamka se ještě zhoršila: začala i pít a domů jí vozila policie. Ben s Tomem pomalu rostli a já jsem ji dala vše co jsem jim na očích viděla. Asi v půlce páté třídy, když mi bylo sotva deset a klukům skoro pět, jsem se zamilovala. Byl to ten nejhodnější člověk jakého jsem kdy potkala, anděl, který mně pomáhal  se vším, anděl jménem Greg. Nikdy jsme spolu nechodili, ale milovala jsem ho. Bylo mi třináct, bylo třináctého května a Greg mě poprvé vzal do letního kina nějakou romantickou komedii. Řekla jsem to jen jediné kamarádce, jakou jsem měla, která byla tak ochotná, že mi pohlídala brášky, nalíčila mě a půjčila mi překrásné šaty. Protože jsem šla pozdě vzal jsem to lesíkem. Začal tam foukat slabý vánek, který se mi nejspíš stal osudným. Někdo potichoučku zašeptal do ucha něco, co si už nepamatuji, pak jsem cítila jen bolest. Možná bych měla říct měla jsem štěstí, nevysál mě celou, ale pro mě by bylo štěstí kdybych zemřela. Lovec ucítil lákavější kořist a nechal mě být.-“ dál jsem nedomluvila, protože mi Edward skočil do řeči.

„Vždyť to není možné.“

„Musel to být někdo cvičený, mluvila jsem o tom s Carlislem. Můžu pokračovat?“

„Jo, promiň.“ Omlouval se.

„Tam mě našel Carlisle, který mě odnesl do svého bytu, kde se o mě postaral. Bylo po mě vyhlášeno pátrání, policie nepřetržitě pátrala dva měsíce, pak hlídky snížili. Ale tahle moje minulost měla i lepší stránky: mamka přestala pít a brát drogy, táta se k ní vrátil. Dlouho jsem byla v hrozném stavu, asi deset let. Carlisle po jedenácti letech, co jsem byla upír proměnil Esmé.“ Domluvila jsem.

„Byla jsi šťastná se svým životem, viď, i když byl hrozný?.“

„Ano, byla jsem šťastná.“ Edward se taky posadil. Pohladil mě po tváři a já jsem se neubránila a pohladila ho taky.

„Miluji tě, ani nevíš jak dlouho a jak moc.“ Řekl. Usmála jsem se.

„Já tě taky miluji, teďka jsi můj anděl jen a jen ty.“ Přiblížil se ke mně a já zavřela oči. Tento jediný, první polibek jsem si chtěla vychutnat. Ale nesplnilo to moje očekávání, bylo to lepší. Proto jsem mu začala polibek oplácet. Miluji tě, šeptal mezi krátkými pomlkami.

Ležela jsem na trávě a hladila Edwarda po tváři. Začínalo se stmívat.

„Možná by jsme měli jet, než jim to Alice vyzvoní.“ Nabídl.

„Souhlasím.“ Zvedl se ze země a ochotně mi pomohl. Chytila jsem ho za ruku a pomalu jsme běželi tmavým lesem.

Posadil mě něžně do auta, ještě jednou mě políbil na tvář.

„Jedeme?“ Zeptal se s pokřiveným úsměvem. Podlehla jsem tomuto nejkrásnějšímu úsměvu, tak jsem jen pokývala hlavou. Nasedl do auta a pořád se na mě díval, měla bych se červenat.

„Hledala jsem tě celou věčnost. Ani nevíš, jak dlouho. Miluji tě.“ Řekla jsem mu jako ujištění. Nastartoval a vyjel.

„Stejně si myslím, že už jim to Alice řekla. Nemuselo se na to přijít hned jak se to stalo.“ Řekl.

„Asi máš pravdu, řekla jim to.“

„Stejně to za chvíli zjistíme.“

„To jo.“ Souhlasila jsem. „ Možná, pokud to ještě nikomu neřekla mohla bych jí poprosit, aby to ještě chvilinku nechala v tajnosti. Co?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, myslím, že to bude tak lepší pro všechny.“ Usmál se na mě, podlehla jsem jeho úsměvu a Edward si toho všiml, protože změnil téma.

„A jen tak mimochodem máš tu esej?“ zeptal se žertovně, protože věděl odpověď.

„Ne, zapomněla jsem.“ Na školu jsem poslední dobou kašlala, zapomínala jsem domácí úkoly, učitelé se divili. Zasmál se mi.

„Ale já ji taky nemám.“ Tak to jsem se musela zasmát taky.

Zastavili jsme před domem, zahlédla jsem Alici jak se na nás dívá. Podle toho jak se dívala jsem věděla, že to ví. S povzdechem jsem vstoupila do domu.

Autor: Adell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trochu jinak - 11. kapitola (Minulost, přítomnost, budoucnost):