Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Truth - 1. kapitola

03.11.2009 (10:00) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2843×

Probouzela jsem se do dalšího krásného rána. Pomalu jsem odlepovala víčka a s protahováním přemýšlela nad dnešním dnem. Venku svítilo sluníčko a do oken se mi lehce opíral jarní větřík. Možná bych se mohla jít jen tak projít. Miluji tohle roční období. Taky nesmím zapomenout na ten úkol, který mi dala má nevlastní máma Alex. Je skvělá módní návrhářka, ale v poslední době má tolik zákazníků, že některé vyřizuji za ni. Mně to nevadí, jsem ráda, když jí můžu s něčím pomoct. Ona toho pro mě tolik udělala.

O mé pravé matce toho moc nevím. Neznám dokonce ani její jméno. Říká se, že když jsem se narodila, mé matce někdo zalhal, že jsem zemřela a ona spáchala sebevraždu. Vždy, když na tohle myslím vyhrknou mi do očí slzy. Nechápu, jak mohl být někdo tak krutý a zlý.

Alex ji viděla jedenkrát v životě, když její kamarádce pomáhala se společenskými šaty. Říká mi, že vypadám jako bych jí z oka vypadla. Mám dlouhé, jemně zvlněné vlasy oříškové barvy a mé jasně zelené oči často vzbuzují u lidí otázku typu, jestli nosím kontaktní čočky.

Víme jen, že její kamarádka se jmenovala Laura. Tolikrát jsme ji hledaly, ale marně. Jako by se po ní slehla zem. Teď už samozřejmě nežije. Je to devadesát let od doby, kdy mě Alex našla.

Ano, vypadám na sedmnáct, ale ve skutečnosti já, ani Alex nestárneme. Jsme upírky. Vlastně já jen na půl.

Alex mi o svém původu nikdy nevyprávěla, nejspíš ji bolelo o tom mluvit. Možná mi to jednou poví.

O sobě vím, že jako malá jsem putovala z jednoho kojeneckého ústavu do druhého. Doktoři si mysleli, že slábnu kvůli nějaké vážné nemoci, ale ve skutečnosti to byla krev, co jsem potřebovala.

Kdyby mě Alex tenkrát nenašla a nevzala k sobě, nevím, jak by to dopadlo. Všechno mě naučila a zasvětila do toho tajuplného a nového světa. I když jsem z poloviny člověk brala mě s sebou na lov. V tom byl ten zásadní rozdíl, kterým jsme se lišily od ostatních upírů. Lovily jsme zvěř.

Rostla jsem rychleji než normální děti, takže jsem musela často střídat školy. V sedmnácti se ale stárnutí zastavilo a já už  73 let vypadám jako středoškolačka. Strašně bych chtěla vědět, kdo mě vlastně proměnil nebo jak je tohle všechno možné. Nemám ale kde hledat, nemám žádný záchytný bod od kterého bych se mohla odrazit.

Ve starém mámině domě, který mimochodem vyhořel, se mi podařilo zachránit jen jednu malou krabičku s roztrhaným deníkem. Patřil nejspíš mé matce, ale nemohu to vědět jistě, protože nikde nebyl podepsán a navíc nebyl celý. Zachovalo se jen pár potrhaných stránek v ušmudlané vazbě. Některým výrazům jsem nerozuměla, byla to jako nějaká šifra nebo tajemství, které chtěla uchovat. Na poslední, z poloviny utržené stránce popisovala nějakého muže. Podle ní byl mladý, krásný a velice vzdělaný.

Vypadal jako anděl a pracoval jako lékař. Přirovnání anděl bylo vyryto silněji, než ostatní slova.

Toho muže jsem nikdy nenašla, ani jsem v to nedoufala. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Teď už je zcela určitě  po smrti.

Také tělo mé matky se prý nikdy nenašlo, když údajně skočila z útesu.

Deník byl jedinou věcí, co mi po ní zůstal. Vlastně ještě něco.

V kojeneckých ústavech se mnou cestoval jeden malý, ušmudlaný plyšový medvídek. Jedno oko měl utržené a také packa byla několikrát zašívaná. Alex říká, že nás adoptovala oba, protože jsem ho nechtěla dát z rukou. Doteď ho mám pečlivě schovaného.

Přesto všechno jsem šťastná. Vděčím za to hlavně Alex. Myslím, že je to ta nejlepší máma jakou jsem mohla mít.

„Bello, kolik chceš palačinek?“ křičela na mě z kuchyně.

Musela jsem se usmát, upírům jídlo zrovna nevoní a ona byla vynikající kuchařka. Někdy si dokonce při vaření pískala.

„Už jdu! Myslím, že dvě mi budou stačit.“ vyskočila jsem a lidským krokem došla ke schodišti. Sedla jsem si na zábradlí a klouzala dolů. Byl to můj nejoblíbenější způsob scházení schodů od mých pěti let. Nejlépe to však jelo v těch saténových šatech, které mi Alex často nutí oblékat, aby je dodělala. Říká, že jsou pro zvláštní příležitost. Ušila mi je na míru a barvy vybírala podle mých očí. Když zjistila moji praštěnou zábavu, celý zadní lem šatů včetně pasu zašpendlila, abych je tím klouzáním neponičila.

Milovala jsem tyhle rána, když po celém domě voněly palačinky a moje oblíbená jahodová marmeláda.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ji naoko a věnovala se tomu voňavému zázraku.

„Dobré ráno. A neudav se!“ zachichotala se.

„Připravená na dnešní jízdu?“

„Jízdu?“ pootevřela jsem pusu plnou šlehačky. Obvykle nikam nejezdím, jen jednou nebo dvakrát jsem autem jela za jednou paní z druhého konce ulice.

„No myslíš, že bys nezvládla zajet do jednoho městečka? Není to daleko a mám tam hned dvě žádosti.“zakoulela očima.

„No jasně, že to zvládnu“ nadskočila jsem ze židle.

„Konečně vypadnu za hranice tohohle města“ mlaskla jsem a soukala do sebe druhou palačinku.

„Dobře vím, že jsem ti říkala odpoledne, ale potřebovala bych, abys tam zajela už teď. Napíšu ti adresy na lísteček a klíčky jsou na poličce.“ ukázala směrem k nim.

„Dobře“ přikývla jsem.

Hodila mi na stůl lísteček a rozcuchala mi vlasy.

„Jeď opatrně!“

„Jasně“ zakřenila jsem se a dožvýkala poslední sousto.

Přisunula jsem lísteček a pročítala adresy. První byla nějaká paní Parkerová a druhá patřila paní Cullenové. Obě bydlely ve městečku jménem Forks.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Truth - 1. kapitola: