Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Truth - 2. kapitola

06.12.2009 (21:45) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2257×

Když jsem konečně dosnídala sbalila jsem formuláře k objednávkám, vzorník s látkami a všechny ostatní papíry.

„Ahoj!“ křikla jsem přes pootevřené dveře. Normální člověk by to určitě neslyšel, ale Alex mi samozřejmě odpověděla, přestože nahoře telefonovala.

Zabouchla jsem a nechala si tváře ozářit příjemnými ranními paprsky. Nebe bylo skoro bez mráčků a teplota se dnes vyšplhala nejméně k dvaceti stupňům, což bylo na polohu tohohle města dost neobvyklé.

Vycouvala jsem z garáže a rozjela se do Forks. Trvalo mi asi dvacet minut, než jsem míjela uvítací značku a v duchu se jen modlila, aby mě nevychytali za nepovolenou rychlost. Projížděla jsem prvními řadami malých útulných domečků a cítila jak mě probodávají oči kolemjdoucích chodců. Tvářili se jako by nikdy neviděli auto. Zasmála jsem se a zesílila hudbu.

Díky tomu, že dnes krásně svítilo sluníčko, byly vidět i vrcholky stromů těch nejvyšších kopců, které jsou normálně zahaleny hustou mlhou. Já se naštěstí slunce obávat nemusím, na mě žádný účinek nemá, narozdíl od ostatních upírů.

Sáhla jsem po prvním lístečku s adresou, který připadal paní Parkerové.

Musela jsem se pochválit, její dům jsem našla rychleji, než jsem předpokládala. Najela jsem ke krajnici, abych mohla zaparkovat a hledala všechny potřebné věci. Když jsem vystoupila, začaly se v okolních domcích zvedat záclony. Teď už jsem si fakt připadala jako návštěva z vesmíru. Popošla jsem k brance a stiskla zvonek. Z napůl rozpadnuté boudičky se najednou přiřítil malý chlupatý ratlík a začal štěkat na celou ulici. Fajn, tak jestli doteď ještě někdo nekoukal zpoza okna, teď už o tom nebylo pochyb.

„Dobrý den“ pozdravila mě mile se usmívající žena, která vycházela bočním vchodem.

„Jerry, přestaň!“ okřikovala tu chlupatou kouli.

„Zdravím! Jmenuji se Isabella Collinsová, vezu Vám návrhy večerních šatů“.

„Moc mě těší! Já jsem Elizabeth, pojďte prosím dál“ podávala mi ruku a zároveň otevírala branku. Jen jsem vstoupila na jejich pozemek, Jerry začmuchal, stáhl ocas a utíkal pryč.

„No tohle, obvykle ho musím z mých hostů tahat násilím. Máte veliké štěstí.“ Zasmála se.

Jen jsem přikývla. Kdyby věděla proč její čtyřnohý mazlíček utíká, smích by ji přešel. Ještě, že zvířata neumějí mluvit.

Její domek vypadal uvnitř přesně tak, jak jsem si ho představovala. Jednoduše zařízený, žádné složitosti, přesto útulný a plně vybavený. Uvedla mě do větší místnosti, které dominoval krb s praskajícím dřívím a vůní vanilky se skořicí. Vsadím se, že si potrpí na vonné svíčky.

„Můžu Vám nabídnou kávu nebo něco k pití?“ přiběhla s konvicí v ruce.

„Jen vodu, děkuji.“

Po chvíli přišla se sklenicí a malými kaviárovými jednohubkami.

„Jen si vezměte“ pobízela mě a sama si strčila do každého koutku úst jednu.

„Můj manžel je miluje, takže je dělám prakticky pořád.“

„Děkuji“ s velkým přemáháním jsem po jedné sáhla. Samozřejmě, že jako poloupír jídlo do svého jídelníčku zařazuji, ale v poslední době jen minimálně. Při tom vloni to bylo přesně naopak. Vydržela jsem bez krve třeba několik měsíců a necítila jsem žádnou potřebu ji vyhledávat. Je to jako by se mi střídaly chutě nebo co.

Když jsem to konečně dožvýkala, rozbalila jsem vzorníky a začala hledat navrhované šaty, které si vybrala. V duchu jsem jen doufala, aby nedošla pro další várku toho odporného jídla, protože jsem ani nestihla projít celý vzorník látek a ona odběhla s plnou pusou a prázdným talířem do kuchyně.

Celé se to nesnesitelně vleklo. Nakonec si vybrala světle fialovou barvu, která se báječně hodila k její snědé pleti, a kterou jsem jí mimochodem doporučovala hned na začátku. Podepsala mi poslední papíry a já se raději rychle zvedla k odchodu, aby si ještě něco nerozmyslela. Na cestu mi přibalila nejméně deset dalších kousků jednohubek a červené víno pro Alex. Při tom jsem se musela usmát. Alespoň  trefila barvu.

Rozloučili jsme se a já konečně otevřela vchodové dveře. Byla jsem v šoku. Po slunci ani památky, nebe bylo zamračené a schylovalo se k pořádné bouřce. Nastoupila jsem do auta, rukama objala volant a chvíli oddychovala.

Myslím, že paní Cullenová je z opačného konce města. Hledala jsem druhý lísteček s adresou.

„To není možný, vždyť tady teď byl. No vlastně před pár hodinami.“

Byla jsem si jistá, že jsem ho do té kapsy házela zpátky. Prohledala jsem celé

auto a všechny kapsy, ale nic. Pamatuji si, že tam byla nějaká skrytá odbočka. Alex mi ji kreslila. Zkusím jí zavolat. Prohmatávala jsem kapsy a doufala, že se mi to zdá.

„To snad ne“ praštila jsem rukou do volantu. „Jsem ostudou upírů!“

Věděla jsem přesně, kde ten mobil je. Ležel doma na té krásné prosklené poličce, kterou jsem jako malá ráda rozbíjela.

K Elizabeth se mi dvakrát vracet nechtělo, tak jsem prostě vyjela.

Třeba potkám někoho, kdo mi poradí. I když to vypadala, že díky stále sílícímu dešti, kromě pár opilců nikoho nepotkám. Zajela jsem na hlavní silnici a zkoušela hledat tu odbočku. Nevím, jestli to byla ona, ale vypadalo to, že dlouho žádná jiná následovat nebude. Cesta byla kamenitá a místy mi to díky blátu pěkně podkluzovalo. Tak tohle rozhodně nevypadalo jako cesta k nějakému obydlí. Chtěla jsem zajet ke kraji, abych se otočila, ale na něco jsem najela a pak uslyšela žuchnutí. Déšť stále zesiloval a hlasitě bubnoval o kapotu tak, že to bylo k zešílení. Zkoušela jsem znovu nastartovat, ale nešlo to. Bylo tam příliš bláta a nejspíš jsem uvízla zadním kolem. Prudce jsem otevřela dveře a vklouzla do té ledové sprchy. Skoro tak, jak jsem předpokládala, jen s malým rozdílem. Uvízly mi obě zadní kola, ne jedno. Postavila jsem se k zadní části auta a snažila se s ním pohnout. Neposunulo se víc, než o dva centimetry, což mi moc nepomohlo. Na tohle moje síla prostě nestačila. Byla jsem celá promočená a začínala mi být zima. S drkotajícími zuby jsem se rozběhla zpět na silnici a pokračovala směrem k obytné oblasti, kde mi snad někdo pomůže. Díky dešti a mlze byla na tuhle dobu už pěkná tma. Chvílemi jsem přecházela do lidského běhu, kdyby náhodou projíždělo nějaké auto. Což nejspíš nehrozilo.

Moje rychlost se ani nemohla rovnat té upírské, měla jsem prostě od všeho polovinu. Po chvíli jsem se stejně zastavila, protože jsem se prostě potřebovala vydýchat.

Přímo přede mnou vyskočili z lesa tři úplně promoklí lidé. Lidé? Jejich specifické vůně mě okamžitě udeřily do nosu. Upíři.

„Nepotřebujete pomoc, slečno?“ řekl ten velký a svalnatý a ten menší s medovým odstínem vlasů ho plácl do hrudi. Nejdřív jsem byla v šoku, protože se mě Alex vždycky snažila držet od ostatních upírů dál. Byla jsem jiná, bála se, že by toho mohl někdo chtít zneužít. Tihle ale nevypadali na to, že by mi chtěli ublížit.

„Blázni“ zakoulela očima ta drobná dívka. Byla stejně vysoká jako já, a přestože lilo jako z konve její vlasy vypadaly upraveně a trčely do všech stran.

„Jsem Alice a to jsou mí bratři Emmet a Edward“ ukazovala.

„Já se jmenuji Isabella. Vlastně jsem tady uvízla autem, rozhodně jsem vám nechtěla narušovat území nebo tak“ chrlila jsem. Sice vypadali přátelsky, ale zdání může klamat, tak jsem raději ustupovala.

„Území?“ zamračil se Edward. „Jak to myslíš?“

„Jste upíři“ šeptala jsem. Jejich tváře okamžitě zkameněly a Alice mě popadla za ruku.

„Jak to že o nás víš?“ vykulila oči.

„Co jsi zač?“ přidal se Emmet. „Cítíte to? Vždyť ani nevoní jako obyčejný člověk.“

„Taky nejsem“ otočila jsem se na něj.

„Ale tvoje krev – . „Jsem poloupír“ přerušila jsem ho.

„A neptejte se mě, jak je to možné, protože to sama nevím.“

Emmet se uchichtl a ve zlomku vteřiny mě svíral v náručí. Lekla jsem se a prudce sebou škubla. On se jen zakymácel, ale nespadl, takovou sílu jsem neměla.

„Má ale sílu“ zakřenil se a položil mě zpátky na zem.¨

„Emmete, chovej se slušně!“ okřikovala ho Alice.

„Víš co? Vezmeme tě k nám a tam nám o sobě řekneš víc. A kde máš to auto?“ otáčela se na všechny strany.

Rozběhla jsem se směrem k němu a slyšela, jak se za mnou někdo směje. Najednou mě popadla za zápěstí z každé strany jedna paže, společně mě nadzvedly a já konečně pochopila, co je to upírská rychlost.

„Mám ho za tou první zatáčkou“ snažila jsem se křičet.

Doběhli jsme na místo, já ani nestačila nic říct a auto stálo zpět na cestě.

„Díky“ vykoktala jsem v té rychlosti.

„Nasedat panstvo!“ zaburácel Emmet. Štrádovala jsem si to na místo řidiče, když mě někdo zatáhl za bundu.

„Můžu řídit já? Vím kam jet.“ usmál se na mě Edward. „ A Isabello?“

„Jen Bello, prosím“ přerušila jsem ho, i když od něho znělo moje celé jméno moc hezky.

„Dobře tak Bello? Celá se třeseš.“ Starostlivě se podíval a začal mi sundávat mikinu. Stála jsem jako přimražená a pozorovala, jak jeho ruce opatrně kloužou po mém těle. Když byl hotový sundal si svoje sako a nastavil mi rukávy. Vklouzla jsem do nich a celá červená poděkovala.

Edward sjel zpět na silnici a po chvíli znovu odbočil. Najednou mi něco docvaklo.

„Nejste vy náhodou Cullenovi?“

„Trefa holka“ plácl mě Emmet přes rameno.

„Ty nás znáš?“ ptala se Alice a kapičky vody í stékaly po jemné mramorové kůži jako porcelánové panence.

„No, já tu dnes rozvážím objednávky mé matky a jedna je adresovaná paní Cullenové. Asi jsem trošku zabloudila.“ Ušklíbla jsem se a radši pomlčela o tom, že jsem ve skutečnosti ztratila lístek s jejich adresou a mobil zapomněla doma. Tohle by Emmetovi na další výbuch smíchu zaručeně stačilo.

V zrcátku jsem koukla na Edwarda, který se celou dobu mračil. Vypadalo to, jako by nad něčím vroucně přemýšlel.

Najel na osvícenou příjezdovou cestu a zaparkoval před krásným, obrovským, proskleným domem. Nebo spíš vilou. Všude bylo spoustu nejrůznějších rostlin a pečlivě vysázených keříků, které to celé krásně doplňovaly. Jen jsem vystoupila, Alice mě táhla dovnitř. Z chodby vykukovali další členové její rodiny, které jsem si ani nestihla prohlédnout, protože mě táhlá do schodů.

„Dobrý den“ vykoktala jsem ve chvíli, kdy se mi podařilo se otočit.

„Donesu ti něco suchého na sebe“ řekla a v mžiku byla pryč.

Až teď jsem si uvědomila, jak se třepu. Stála jsem tam uprostřed chodby a poslouchala kapky, které ze mě stékaly na jejich vyleštěnou podlahu.

„Běž do koupelny Bello, než ti něco najdu. Ty dveře naproti tobě“ křičela z druhého konce chodby a na zátylku mi přistál ručník.

„Až budeš hotová přijď za mnou!“ pokračovala ve svém monologu.

Otevřela jsem dveře od té nádherné koupelny.Vše bylo perfektně sladěné do zelenozlaté barvy. Pečlivě jsem svlékla Edwardovo sako, zalezla pod sprchu a nekonečně dlouho na sebe nechala téct horkou vodu. Zavřela jsem oči a vychutnávala si to teplo.

Když jsem se konečně přestala třepat zimou, vylezla jsem a omotala kolem sebe ten sněhově bílý ručník. Otevřela jsem dveře zpět na chodbu a vzpomínala, odkud Alice volala. Situaci mi ztěžoval fakt, že bylo zhasnuto. Musela jsem v té koupelně být pěkně dlouho. Ve tmě jsem rozeznala dveře na druhém konci chodby, takže jsem se vydala k nim. Nahmatala jsem kliku a prudce otevřela.

Vstoupila jsem dovnitř, ještě jsem nakukovala do chodby jestli tam někdo není. Když jsem se otočila, čekal mě šok, místo Alice ležel na sametové pohovce uprostřed pokoje její krásný bratr Edward.

„Promiň“ pípla jsem a chtěla se otočit, ale dveře se mezitím zabouchly, takže v nich uvízl i můj ručník. Tím trhnutím ze mě sklouzl a já před ním stála úplně nahá.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Truth - 2. kapitola: