Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Truth - 3. kapitola

19.01.2010 (20:15) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1734×

V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat dřív. Celá červená jsem si přitiskla ruce na ty nejchoulostivější místa a představovala si, jak se otočím a budu páčit ručník ze dveří. Pohled na moje pozadí bude nejspíše třešničkou na dortu. Nechtěně jsem se střetla s jeho pobaveným výrazem.

„Mohl bys, mohl by ses otočit?“ vyjela jsem na něj. Jeho úsměv se zdvojnásobil, ale udělal to.

„Jasně, promiň.“ Otočil se.

Rychle jsem vysoukala z pantů ten zatracený ručník, bouchla dveřmi a utíkala pryč.

„Alice!“ vykřikla jsem rozzuřeně, když jsem jí zahlédla, jak vychází z vedlejších dveří. Na tváři měla přiblblý úsměv, který nezmizel, ani když mě popadla za ruku a zatáhla do svého pokoje.

„Vidím, že tvoje schopnost zorientovat se, je na dost tragické úrovni.“ Zachichotala se.

„No to je ohromně vtipný!“ zasyčela jsem a naštvaně jsem se rozhlížela po pokoji, ale nenašla jsem ani jediný kousek svého oblečení. Bylo mi jedno, že bylo zcela určitě ještě mokré, chtěla jsem odtud co nejrychleji zmizet.

Alice jakoby vycítila, co se chystám udělat, ke mně přiskočila s pečlivě poskládaným komínkem oblečení.

„Hele Bello, ber to z té lepší stránky. Můžu tě ujistit, že jsi první, kterou viděl můj bratr nahou, když pominu fakt, že je čtenář myšlenek a občas vidí, co mu nepřísluší.“ Řekla nejdříve vážně, ale po chvíli jí opět začaly cukat koutky.

„No to jsi mě vážně uklidnila.“

„Počkej, řekla jsi, že čte myšlenky?“ začala jsem rychle vzpomínat na to, jak mi Alex jednou vyprávěla o upírech se zázračnými schopnostmi. Vždycky mě štvalo, že žádné nemám. Myslela jsem, že je to kvůli tomu, co jsem, ale vzhledem k tomu, že Alex také žádné nemá a to je upír, jsem to vyvrátila.

Říkala, že si upíří svůj talent přinesou ze svého lidského života, v tom upírském se jen o hodně zdokonalí. Někteří ho objevili hned, někteří vůbec.

„Tobě se ale z neznámého důvodu do hlavy nedostane.“ Přerušila moje přemýšlení.

„Myslí si, že jeho schopnost lze použít jen na lidi nebo upíry, že je to tím, co jsi. S tím já ale nesouhlasím, protože tvoji budoucnost dokáži vidět dost jasně.“ Pokračovala.

Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že jsem vlastně ráda, že to tak je. Při pomyšlení, že by ještě věděl nad čím přemýšlím mi naskakovala husí kůže.

„Počkej, ty jsi říkala, že vidíš budoucnost?“ došlo mi. „Takže jsi věděla, co se stane? Věděla si, že si spletu ty dveře?“ nabírala jsem na rychlosti a překvapeně lapala po dechu.

„Ne tak úplně, moje vize se nemusejí splnit. Přiznávám, že jsem to viděla, jak tam stojíš bez ručníku a nemohla uvěřit, že si ty dveře fakt spleteš.“ Široce se usmála.

„Jo tak pro příště tomu věř hned!“ hodila jsem po ní polštář. Samozřejmě jsem se netrefila, takže to schytala její poskládaná hromádka s oblečením.

„Obleč se, Bello, za pět minut pro tebe přijdu, abys nezabloudila.“ Mrkla na mě a odtančila z pokoje. Popadla jsem hromádku a za chvíli zapínala poslední knoflík od modrofialové košile, ke které jsem měla světle šedé, úzké džíny. Do toho posledního se mi zrovna dvakrát nechtělo. Čekaly na mě fialové botky s otevřenou špičkou a vysokým podpatkem, které zrovna nepatřily k mým oblíbeným. Musela jsem ale uznat, že Alice se v oblečení opravdu vyzná. Je vidět, že miluje módu a nákupy, vzhledem k tomu, jak její kolosální skříň praskala ve švech. Vyšla jsem z pokoje, kde už čekala  a opatrně jsem našlapovala, abych se cestou ze schodů nepřerazila. Tajně jsem doufala, že Edward zůstal ve svém pokoji, ale marně. Jen jsem vstoupila do místnosti, všech sedm párů očí se na mě upřelo.

„Posaď se, Bello.“ Přistoupil ke mně jeden z těch andělů s blond vlasy.

„Jmenuji se Carslie a to je má rodina," začal ukazovat na ostatní členy rodiny, které jsem ještě neznala a jmenovat jejich jména.

„Moc mě těší.“ Povedlo se mi odpovědět. Neměla jsem moc ráda pozornost a tady jsem byla v jejím středu. Poté následovaly nekonečně dlouhé proudy otázek, týkající se hlavně mě a Alex. Na většinu jsem ani neznala odpověď. Když jsem nemluvila já, vystřídal mě Carslie, který mi zase vyprávěl o sobě a své rodině. Bylo to více než zajímavé. Ani nevím jak dlouho jsem tam seděli, venku už byla pořádná tma a já si uvědomila, že Alex bude šílet, jestli si nepospíším. Naštěstí mě Esme odvedla nahoru, abychom rychle dokončily výběr barev ze vzorníku na její šaty. Esme jsem si strašně oblíbila, znala jsem jí chvíli, ale připadalo mi to jako celý můj dosavadní život. Svým úsměvem a laskavýma očima mi někoho připomínala. I její hlas se mi zdál povědomý. Vždycky mě to pořádně udeřilo, když promluvila. Všechno tohle jsem přikládala k její schopnosti, kterou se mi snažil Carslie vysvětlit.

Najednou se mě zeptala na moji matku. Bylo mi jasné, že teď nemyslí Alex, o které jsem doposud mluvila. Na chvíli jsem se zarazila, protože se mě na ní neptal nikdo už hodně dlouho.

„Moje máma zemřela, když jsem se narodila. Moc mi toho po ní nezbylo. Jen…“ zamyslela jsem se nad plyšovou hračkou a deníkem, vždyť ani nevím jestli to bylo opravdu její.

„To je mi líto.“ Pohladila mě po vlasech. A pak se koukla stranou, jako by nad něčím uvažovala.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Truth - 3. kapitola: