Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Truth - 5. kapitola

08.05.2010 (14:30) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1823×

Pořád jsem nechápala tu Alexinu averzi vůči ostatním upírům. Všichni přece nemuseli být těmi zlými krvelačnými nestvůrami, zvlášť ne ti, kteří si vybrali stejný způsob života jako my.

Já jsem to nemohla posoudit, nikdy jsem lidskou krev neochutnala, a i když byla její vůně mnohem lákavější než ta zvířecí, postupem času jsem si k ní vytvořila imunitu. Naučila jsem se ji nevnímat a dokonale snášet blízkost lidí. Přece jenom jsem byla na půl člověk, takže jsem s nimi měla hodně společného.

Bylo další krásné ráno, seděla jsem na posteli ve svém pokoji, očima projížděla po dokonalých záhybech záclon a přemýšlela o tom, co se stalo minulý týden.

Namlouvala jsem si, že Cullenovi jsem prostě potkala, jako spousta dalších zajímavých lidí nebo upírů a život jde dál. Samozřejmě to k ničemu nebylo. Už mě unavoval tenhle osamocený život. Tolik jsem toužila po velké rodině nebo kamarádech, po někom s kým si můžete popovídat o čemkoliv. Taky se mi líbilo, jak Cullenovi žijí. Nejdřív byl jen Carlisle a Edward, tak jako já a Alex. Nakonec se z nic stala obrovská rodina. Bylo neuvěřitelné, jaké vztahy mezi sebou mají, jako obyčejní lidé. Z Alexina vyprávění jsem znala zakládání větších skupinek upírů jen za účelem výhody oproti ostatním. Myslela jsem, že jsme jedinou výjimkou a to proto, jak žijeme, bez lidské krve. Takže k mé ubohé snaze vrátit se zpět ke svému životu a zapomenout na Cullenovi mi nepomáhal ani fakt, že mi Alice skoro denně volala. Doma jsem s ní raději nemluvila, takže jen ve škole a po cestě domů, když pro mě zrovna Alex neměla v plánu přijet.

Čas plynul a den, kdy jsem byla ve Forks se zdál stále neskutečnější. Pořád jsem měla před sebou ten Alexin výraz, když jsem dorazila domů. Nejdřív byla proti, nechtěla o Cullenových nic slyšet, ale nakonec mě s velkým přerušováním nechala mluvit. Řekla jsem jí téměř vše, jak jsem uvízla autem na zablácené cestě a jak mi Edward, Alice a Emmet pomohli. Tu část, kde jsem neomaleně vtrhla nahá do Edwardova pokoje, jsem si raději nechala pro sebe. Ke konci mého vyprávění už se netvářila tak naštvaně, ale podle ní to bylo stejně naposledy, co jsem jela takhle daleko a sama. Věděla jsem, že na ni nesmím moc tlačit, nechala jsem ji, aby dál sháněla vhodné místo pro přestěhování, aniž bych předložila svůj návrh.

„Isabello!“ Vytrhla mě  z mého přemýšlení. Obvykle nepoužívala celá mé jméno, byla to známka toho, že jsem něco provedla.

„Okamžitě pojď dolů!“ Pokračovala ve svém netrpělivém monologu, zatímco jsem lidskou chůzí scházela schody. Ani jsem nestihla dojít do předsíně, odkud se ozýval její hlas, protože kolem mě proletěla jako tornádo a otevřela okno.

„Cítíš to?“ Pokynula směrem k vzdouvajícím se záclonám a zkrabatila obočí. Vyjeveně jsem koukala ven na ulici a snažila se zachytit něco jiného, než pobíhající děti a jejich smradlavého pejska.

„Cítím co?“ Otočila jsem se k ní po několika vteřinách mého neúspěšného počínání. Připadalo mi, že to někdy opravdu přehání.

„Upíři, Bello, cítila bych je i na několik kilometrů a teď mi jarní větřík víří jejich pach po celém domě.“ Zakroutila očima a prudce přirazila okno.

„No jistě, to mě mohlo napadnout,“ mumlala jsem, když mě popostrkovala do schodů. Nebyly jsme ani v polovině, když zazvonil zvonek. Alex samozřejmě na několik vteřin ztuhla a pak mi naznačila, abych zůstala tam, kde jsem. Se vzdychnutím jsem se posadila na schody a poslouchala.

„Dobrý den, já jsem Alice Cullenová, kamarádka Belly. Je doma?“ zazpíval líbezný hlas, jen co se otevřely dveře. Málem jsem radostí spadla ze schodů. Alice mě přijela navštívit, ani mi to neřekla, když jsem s ní naposledy volala. Skočila jsem mezi ně a objala ji.

„Taky se mi stýskalo, Bello!“ Usmála se a pak se omluvně podívala na moji matku. Mezitím, co si podávaly ruce, jsem sklouzla pohledem k zaparkovanému autu na protější straně. Z místa spolujezdce mi mávala Esme a u volantu se culil Edward.

Moje srdce nejspíš vynechalo pár úderů, když se dveře otevřely a oba šli směrem k nám. Esme ke mně ihned přiběhla a poté, co mě objala, odkráčela pozdravit Alex. Nervózně jsem se k nim otočila a sledovala její reakci. Nechápala jsem ten výraz v jejím obličeji, když ji Esme podávala ruku. Tvářila se naprosto vyděšeně a překvapeně. Jako by ji snad znala. Ale nejspíš se mýlila, Esme se na ni přátelsky usmívala a nic nenasvědčovalo tomu, že by se někdy viděly. Byla jsem tak zmatená Alexiným chováním, že jsem to nechala plavat. Na její reakce si asi nikdy nezvyknu.

Jediný s kým jsem se ještě nepozdravila, byl Edward. V jeho přítomnosti mi naskakovala husí kůže, stačilo, když se na mě podíval přes ty svoje nekonečně dlouhé řasy a já zapomněla, jak se mluví.

„Ahoj!“ Naznačil úsměv, ale oči měl upřené na Alex. Nejdřív se zamračil a pak zvedl obočí, jako by se něčemu divil. Vzpomněla jsem si, že dokáže číst myšlenky a dovedla jsem si představit, jak je Alex z jejich nečekané návštěvy nadšená.

Edward: 

Už je to tady zase. Nebyl snad den, kdy na ni někdo z rodiny nemyslel. Když nepočítám sebe, tak nejčastěji to byla Alice a její sřeštěné nápady, jak přesvědčit její mámu, aby se přestěhovaly do Forks. Také Carlisle pořád sháněl nějaké knihy nebo alespoň zmínku o existenci poloupírů. Byla výjimečná, to bylo jasné. Z nějakého důvodu jsem jí nemohl číst myšlenky a ty oči, vypadala jako anděl. Byla prostě překrásná. Docela mě zarážel způsob, jak jsem o ní přemýšlel. Nikdy jsem neprojevoval o žádnou ženu zájem, ať to byla upírka nebo člověk. Možná mi je souzena právě ona. Tahle představa se mi moc líbila.

Bylo nedělní ráno, když jsme se s Jasperem vraceli z nočního lovu. Bylo krásně, nepršelo, ale ani nesvítilo slunce. Podle Alice vysvitne až někdy později odpoledne.

Jen jsem vstoupil do dveří, udeřily mě její myšlenky. Plánovala jet za Bellou. Esme stála v předsíni a spokojeně se usmívala.

„Jedeš taky, Edwarde?“ Vykoukla z předsíně a šibalsky se usmála. Na nic jsem nečekal, moc dobře věděla, jak by zněla má odpověď, takže moje sako letělo vzduchem dřív, než jsem stačil cokoliv říct.

„Stejně jsi jí měla nejdřív zavolat,“ neodpustil jsem si menší rýpnutí, když si stále přehrávala svoji vizi, jak je Bella nadšená.

Za volant jsem si sedl já, Esme vedle mě a Alice se vzadu netrpělivě přehrabovala ve svých třech kabelkách.

„Mám to!“ vyjekla, když našla tu správnou kreditku. No, samozřejmě mě mělo napadnout, že Alice nepojede jen tak někam, aniž by neobešla alespoň dvacet obchodů.

„Chudák Bella.“ Představoval jsem si, jak ji tahá od jednoho obchodu k druhému. I když třeba se mýlím a ona miluje nakupování, ale pochybuju, že ještě někde existuje větší maniak, než moje sestřička.

Z Aliciných myšlenek jsem pochopil, že jsme na místě. Zaparkoval jsem na protější straně jejich domu a spolu s Esme čekal v autě, zatímco Alice vesele poskakovala k domovním dveřím. To bylo samozřejmě součástí jejího plánu, nejdřív ji pozdraví jen ona, abychom její matku nevylekali. Když konečně Alice dojásala nad svým brilantním nápadem a málem Bellu rozmačkala, přesunula se k Alex. Mně se tak naskytl pohled na Bellu, která si nás okamžitě všimla. Esme na ní zamávala a já se jen pousmál. Nakonec jsme vystoupili a kráčeli směrem k jejich domu. Tiše jsem se zasmál, když Bellino srdce zaškobrtlo. Nejdřív se přivítala s Esme, která se po chvilce přemístila dopředu, takže jsme stáli naproti sobě. Tváře se jí začínaly mírně zbarvovat do ruda. Už jsem se chystal ji obejmout, když mě zarazily Alexiny myšlenky. Koukala vyjeveně na Esme a v hlavě se jí vířily pro mě nepochopitelné vzpomínky.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Truth - 5. kapitola: