Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Twilight Dance - prolog + 1. kapitola

29.06.2013 (14:30) • Mispool • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1870×

Prolog

Ten den mi bylo osmnáct. Zrovna jsme se s mámou pohádali a já jdu po schodech nahoru do svého pokoje. Bydlíme v malém, dvoupatrovém domečku ve Forks, kde neustále prší. Přestěhovali jsme se sem z Pheonixu, když mi umřel táta. Máma si tu našla přítele, kterého nemám moc v lásce. Podle mě je to tlusté prase, které se jen válí na gauči, a nic nedělá. Mámě je třicet osm a Philovi je čtyřicet pět.

Právě jsem sklízela nádobí z oslavy, když přišla do kuchyně máma a začala mi vyčítat, že nevypadám nadšeně. Kdo by taky byl, když se její nevlastní otec a matka opijou. Navíc jsem měla domluvenou schůzku s kamarády. Měli jsme jít s partou na soutěž v klubu TEXAS v Seattlu. Máma mi to zakázala s tím, že oslava s rodinou je důležitější.

Už jsem to nevydržela a začala jsem jí odsekávat, že to jak se tvářím, je čistě jenom moje věc. Vydupala jsem schody do druhého patra a třískla za sebou dveřmi. Teď si balím pár věcí na přespání do mé nové sportovní tašky. Rozhodla jsem se, že půjdu spát k Jessice, mojí dlouholeté kamarádce a rádkyni. Pomáhala naší bývalé partě při rozjezdu. Jess sice netancuje, ale pomáhala nám hodnotit sestavy a hlídala nám věci, když jsme tancovali… Já jsem se vám nezmínila? Tancuju Streetdance. Miluju tanec! Dává mi volnost a vždy mě uklidní.

Měli jsme svoji partu, ale rozpadla se. Skoro všichni skončili, jenom já a pár jedinců se pořád stýkáme a zkoušíme. Občas chodíme na soutěže jako tým, no a pohárů už mám tři poličky. Jess mi taky pomáhá, když mám nějaký problém. Rychle jsem jí napsala SMS, jestli u ní dnes mohu přespat. Do třiceti sekund sem měla odpověď, že ano a že až přijedu, všechno jí řeknu.

Sešla jsem dolů a křikla, že tu už nebudu a že jdu spát k Jess. Vzala jsem si klíče od mého nového sporťáku a už jsem seděla na kožených sedačkách. Jedu v něm sice poprvé, ale už jsem si ho zamilovala. O deset minut později už klepu u Jess na dveře. Otevřela mi, a když viděla jak se tvářím, na nic se neptala a pustila mě dovnitř.

Uvařila nám horké kakao se šlehačkou a pak jsme se usadili u Jess na gauči. Povyprávěla jsme jí, co se stalo, a ona chápavě kývala hlavou. Nepřerušovala mě a já jí za to byla vděčná, potřebovala jsem to někomu říct. Po hodince debatování jsem se omluvila, že už jsem unavená a šla si lehnout.

1. Kapitola - Špatná zpráva a nový domov

Zdál se mi sen. Už si nepamatuju, o čem byl, ale když jsme se vzbudila, slyšela jsem vedle sebe nepříjemný zvuk. Vypni to!!! křičely moje myšlenky. Když se ani po chvíli zvuk nevypnul, rozhodla jsem se podívat, co mě to budí. Rozlepila jsem oči a uviděla svůj mobil. To by nebylo divné, dávala jsem si ho na noční stolek, potom, co jsem se převlékla v pokoji pro hosty do volného trika na spaní. Co ale bylo divné, že vyzváněl. Když jsem se podívala na digitální hodiny, ukazovaly čtyři hodiny ráno.

„Proboha, kdo mě to tak brzo budí?“ mrmlala jsem si pod nos. Sáhla jsme po mobilu a podívala se na display. Neznámé číslo, hlásal. Chvilku jsem přemýšlela, že to nezvednu, ale pak jsme to zavrhla. Co kdyby…

„Dobrý den, tady seatellská nemocnice, jste Isabella Swanová?“ ozval se z telefonu ženský hlas.

„Ano, u telefonu, stalo se něco?“ vyděsila jsem se. Co se mohlo stát, že mi volají z nemocnice ve čtyři ráno?

„Isabello, musím vám oznámit špatnou zprávu. Vaši rodiče měli autonehodu… Nepřežili to…,“ povídal ten hlas z telefonu, ale já jsem ho nevnímala. Autonehoda, rodiče, nepřežili. To není pravda! Nemůže být! Né!!!

„Slečno, jste tam?“ ozýval se hlas z telefonu. Oněmělá děsem jsem přikývla a až po chvíli jsem si uvědomila, že to nemohla ta dotyčná vidět.

„Ano, ano jsem.“ Jiné odpovědi jsem nebyla schopná.

„Slečno, mohla byste se dostavit odpoledne u nás v nemocnici? Potřebujeme vás k identifikaci těl, aby nedošlo k nějaké mýlce,“ slyšela jsem z dálky.

„Jistě, v kolik?“ Byla jsem jako v transu. Byly to automatické otázky, nepřemýšlela jsem nad nimi. Byla mi zima, chladno. Ano chladná, tak jsem si připadala. Jako by to byl jen zlý sen, ze kterého se nemůžu probudit.

„Pokud máte čas okolo půl druhé?“ zeptal se mě ten hlas.

„Jistě, v půl druhé tam jsem,“ odpověděla jsem chladně. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Moji rodiče. Jsou mrtví.

„Dobře, na shledanou.“ Po chvíli jsem si uvědomila, že ze sluchátka zní už jenom hlasité, protivné a pravidelné tů-tů-tů.

„Na shledanou,“ odpověděla jsem už do ohluchlého sluchátka. Rozvzlykala jsem se. Po chvíli jsem začala hystericky plakat. Najednou se rozrazily dveře. Stála v nich Jess. Chvilku na mě koukala, a když zpozorovala můj uplakaný obličej, přeběhla vzdálenost, která jí dělila od mé postele a začala mě konejšivě kolíbat. Když jsem se uklidnila, pověděla jsem jí, co se stalo. Chvilku na mě koukala a pak se také rozvzlykala. Moji rodiče pro ni byli jako rodina. A tak jsme tam ležely na posteli a vzlykaly si do triček. Po chvilce jsme usnuly.

Když jsem se vzbudila, bylo půl jedenácté. Sešla jsem do kuchyně, kde stála Jess a dělala kafe. Zrovna pozorovala rychlovarnou konvici, když jsem vstoupila.

„Taky rozpustný?“ zeptala se mě. Usmála jsem se. Už ví, co mě po ránu postaví na nohy.

„Jako vždy,“ odpověděla jsem. Když byla ohřátá voda, nalila ji do našich oblíbených hrnečků na stres a smutek. Pousmála jsem se.

„Mám tam být v půl druhý,“ nadhodila jsem, aby věděla.

„Kde?“ zeptala se. No kde asi? V nemocnici, pomyslela jsem si sarkasticky.

„V nemocnici...,“ odpověděla jsem pohřebním hlasem.

„Aha.“ To bylo všechno, co mi řekla.

„Tak já se jdu nahoru připravit,“ oznámila jsem jí, potom, co jsem dopila kafe.

„Ok, chceš něco k zakousnutí?“ zeptala se.

„Ne, to je dobrý, koupím si něco v krámu po cestě.“ Neměla jsem hlad a věděla jsem, že se po cestě nikde nezastavím, ale proč Jess přidělávat starosti, že? Už tak jich má dost kvůli mně.

Vyšla jsem schody a zapadla do koupelny v mém pokoji pro hosty. Dala jsem si dlouhou sprchu a relaxovala jsem. Snažila jsem se zapomenout, ale nešlo to a tak jsem si vymydlila tělo, umyla hlavu, osušila se a vylezla ven. Vyfénovala jsem si hlavu a šla jsem si do tašky pro něco vhodného na sebe. Pak jsem si na řasy dala řasenku a tím moje dopolední zkrášlování skončilo.

Vzala jsem si kabelku, dala si do ní mobil, doklady a kapesníky. Nejradši bych si s sebou přibalila i druhé nervy, ale to bohužel nešlo a tak jsem sebrala odvahu a sešla po schodech dolů. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl jedné. Super, ještě mám půl hoďky čas. Co budu dělat? ptala jsem se sama sebe. Nakonec to za mě vyřešila Jess.

Zavolala na mě, jestli bych jí nepomohla s výběrem oblečení na její dlouho plánované, večerní rande. Vyběhla jsem zpátky do patra a do jejího pokoje. Na posteli měla rozházené všemožné oblečení. Nakonec jsme vybraly tmavě fialové šaty nad kolena.

Když jsem se podívala na hodiny, byla jedna pryč. Omluvila jsem se Jess, která řekla, že doplňky k šatům už nějak zvládne vybrat, a tak jsem seběhla dolů, nazula si boty a pádila ven. Nasedla jsem do auta a za necelou půlhodinku už jsem byla v nemocnici v Seattlu.

Šla jsem na recepci, kde na mě čekala nějaká starší sestřička. To bude asi ta, se kterou jsem ráno mluvila. Zavedla mě k výtahu, který nás zavezl do podzemí. Tam byla márnice*. Vyplnila jsem nějaké papíry, když se objevil nějaký doktor.

„Slečna Isabella?“ zeptal se slušně.

„Ano,“ zněla má strohá odpověď. Nesnáším, když mi někdo říká Isabello. V krku jsem najednou měla knedlík o velikosti golfového míčku.

Pan doktor se na mě podíval chápavým pohledem a pokračoval.

„Pojďte prosím za mnou, slečno Isabello.“ Šel k nějakým dveřím. Po chvilce váhání jsem se rozešla za ním. Vzpamatuj se, Bello. Je to jen doktor, říkala jsem si v hlavě.

Vešli jsme do velké čtvercové místnosti. Doktor se podíval do nějakých papírů a zatáhl za jeden úchyt, kterých bylo dohromady asi padesát. Vysunulo se dvojlůžko pokryté plachtou. Když doktor odkryl plachtu, uviděla jsem Phila a mamku. Byli bledí a nehybní.

„Jsou to vaši rodiče?“ vytrhl mě doktor z transu.

„Moje matka a její přítel.“ Zalily se mi oči slzami. Já věděla, že budu potřebovat ty kapesníky.

„Dobrá,“ řekl doktor a zasunul lůžka. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Šli jsme zpět dveřmi. Pak pan doktor odešel a já tu zůstala jen se sestřičkou. Znovu mi dala nějaké papíry na vyplnění a pak mě doprovodila až k výtahu. Jely jsme zpět nahoru a tam mě doprovodila až k východu z nemocnice. Nasedla jsem do auta a přemýšlela, kam pojedu.

Nakonec jsem jela domů. Domov… Tak už jsem tomu říkat nemohla. Vystoupila jsem z auta a odemkla si. Vešla jsem a nevěděla, co mám dělat. A pak jsem se rozhodla. Stejnak jsem to tu chtěla při nejbližší příležitosti zabalit. Ve vteřině jsem vytáčela číslo, co mám v mobilu už několik měsíců.

Chvíli to vyzvánělo, až to někdo zvednul.

„Haló? Kdo volá?“ zeptal se mě ten hlas.

„Dobrý den, tady Isabella Swanová. Mluvím s panem Porissem?“ zeptala jsem se a hlas se mi klepal.           

„Ano, u telefonu, co potřebujete?“ Uff, oddychla jsem si.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli pořád platí ten inzerát z novin ke koupi bytu.“ Byla jsem nervózní, sice jsem přemýšlela, že bych se z Forks odstěhovala, moje konto mi to dovoluje, ale nevěřila jsem, že se to obejde bez máminy scény kdy, jak, proč tak narychlo, atd…  A teď ta scéna nepřijde. Už nikdy, žádná. Je to děsivé.

„Ano, stále platí. Měla byste zájem?“ vytrhl mě z přemýšlení hlas pana Porisse.

„Ano, mohli bychom se někde sejít?“ zeptala jsem se opatrně.     

„Jistě, kdy by se vám to hodilo?“ zeptal se hlas pana Porisse na druhé straně.

„Pokud možno ještě dnes, řekněme za hodinku?“ přemýšlela jsem nahlas.

„Dobrá, třeba v kavárně U Merlina?“ Přesně tam se mi to hodí, ani daleko ani blízko.

„Fajn, za hodinu tam, na shledanou.“ Oddechla jsem si.

„Na shledanou.“ Rozloučili jsme se a já se šla upravit. Za necelou čtvrthodinku už jsem vyrážela z bytu. Přece jen k Merlinovi je to kus cesty.

Když jsem přišla, už čekal před kavárnou. Pozdravili jsme se a rovnou nasedli do aut. Byt, který jsem si chtěla koupit, je v New Yorku. Malý, hezký domeček, mně plně vyhovující.

Cesta byla docela dlouhá. Domeček kousek od středu New Yorku a to mi plně vyhovuje. Nikde nikdo, samá příroda. Střední školu mám o pár kiláků dál. Autem to stíhám za patnáct minut.

Domeček byl krásný. Byl bílý s modrou střechou a modrým orámováním. Obývák měl prosklenou stěnu a nad ním byl balkón. Dozadu vedla veranda až k bazénu. Baráček měl dvě patra. V přízemí byla kuchyně a obývák. Ve druhém patře byly tři ložnice, koupelna a z hlavní ložnice vedl balkón. Pak tam byla i půda, ale to byla malinkatá místnůstka na různé harampádí. Na verandě byla síť na léto.

„Tak se půjdeme podívat dovnitř?“ zeptal se pan Poriss.

„Jistě, pane Porissi.“ Usmála jsem se.

„Prosím vás, tykejte mi. Jsem Robert.“ Napřáhl ke mně ruku.

„Isabella, pro vás Bella.“ Potřásla jsem mu rukou.

„Dobrá, tak tedy Bello, následujte mě.“

Když jsme prošli všechny patra a místnosti, sedli jsme si do obýváku.

„Tak Bello, jak jste se rozhodla?“ Tvářil se nedočkavě a křečovitě se usmíval. Asi pospíchá. V celém domě zbyl jen sladěný nábytek, všechno ostatní měl už sbalené.

„No…“ Rozhodla jsem se ho chvilku napínat. Když viděl, jak se tvářím, úsměv mu pohasl. „Beru ho, beru ho, beru ho!!!“ zapištěla jsem nadšeně. Domeček byl úžasný, přesně pro mě. Robertovi se na tváři vystřídal úlevný s nadšeným úsměvem. Pak se rozchechtal na celé kolo.

„Uff, už jsem si myslel, že řeknete ne… Takhle si ze mě dělat legraci, to byste neměla.“ Smál se na celý byt. No a tak jsem získala svůj baráček. Hned další den jsem se přestěhovala, neměla jsem moc věcí. Vlastně jenom oblečení, které se vešlo do dvou kufrů, knížky do třetího a výherní medaile a poháry ze soutěží do čtvrtého.

Jelikož byly prázdniny a po nich nastupuju do třeťáku, nebyl to problém. Náš dům jsem prodala za docela slušnou částku. Pak jsem zavolala do školy, abych si tam zajistila místo.

Dalších pár dnů jsem přestavovala nábytek s malou pomocí mích bývalých spolužáků. Nebyli nadšení, že se stěhuju, ale chápali to, na začátku Srpna byl pohřeb. Pozvala jsem rodinu a přátele. Proběhlo to rychle a tiše.

A pak jsem se utápěla ve svém smutku. Nevnímala jsem minuty, hodiny, dny ani týdny. A pak jsem si řekla dost! Zbývalo pět dní do konce prázdnin, tak jsem se začala připravovat do školy.

Ahojky, pokud se vám povídka líbila, poprosila bych o komentář :) stačí smajlík, abych věděla jestli mám pkračovat. Řekněme, že kdyby se líbila, tak další bude pod podmínkou 5 komentářů? Ano 5 komentářů je minimum a budu ráda za kritiku ;) 

Autor: Mispool (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Twilight Dance - prolog + 1. kapitola: