Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 1. kapitola

12.03.2012 (17:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 5458×

Minulost

Osm upírů stálo u hořícího domu a nebylo schopno slova. Bezmocně vzlykali, naříkali a prosili, aby byla jejich malá dcerka v pořádku. Minuty plynuly a oheň pomalu začal ustupovat. Když měli možnost prozkoumat trosky domu, našli ji. Svoji malou holčičku. Byla v hrozném stavu, ale byli si jisti, že je to ona. Kdyby jen věděli, že o pár desítek kroků stojí Volturiovi spolu s jejich malým pokladem.

Přítomnost

Bylo toho tolik, co jsem ještě chtěla udělat a zažít, ale nemohla jsem. Již několik let jsem byla uvězněna na hradě ve Volteře a musela snášet nenávist a zlobu vládců a jejich poskoků. Byla jsem týrána, mučena a musela jsem podstupovat mnoho pokusů. Jsem poloupír a Arovi se moc líbím. Studuje mé tělo, mé schopnosti a odolnost mého organismu. Již několikrát jsem chtěla utéct, ale nikdy jsem neopustila brány hradu. Chytil mě buď Demetri, Felix nebo samotný Aro.

Bylo mi pět, když se mě zmocnili Volturiovi. Nevěděla jsem nic o sobě před tím, než jsem se stala jejich obětí, ale jednu vzpomínku jsem měla. Myslela jsem na ni zrovna ve chvíli, kdy mi Kate brala vše z mé minulosti. Pamatovala jsem si malou holčičku v náruči muže, kterému jsem neviděla do tváře. Slyšela jsem jen jeho sladký hlas, kterým pronášel báseň, kterou jsem měla ze všech nejraději. To jediné mi zůstalo ze spokojené a šťastné minulosti.

Prvních pár měsíců se o mě starali hezky, měli o mě starost a dělali vše, co mi na očích viděli. Když jsem ještě víc vyrostla, zavolal si mě Aro k sobě do pracovny a já bez jakéhokoliv odporu šla. Myslela jsem si, že bude chtít vědět, jak se mám, ale místo toho mě postavil doprostřed místnosti a prohlížel si mě. Když do dveří vstoupila Jane, věděla jsem, že je zle. Dodnes si pamatuji slova, která pronesl, než mě začala jeho gardistka mučit.

„Jen ukaž naší malé princezně, co umíš. Ukaž jí, co je Volterra,“ řekl posměšným hlasem a Jane se na mě podívala. Zašeptala tři tichá slova, která jsem měla vrytá v paměti doteď, a nastala bolest, která mě srazila na kolena.

„Bolest, bezmoc, smrt,“ zašeptala tenkrát a usmála se. Po prvním setkání s její mocí jsem měla pocit, že zemřu. Bolest mě pronásledovala ještě několik hodin poté a až druhý den po seznámení s jejím darem jsem byla schopna pohybu. Od toho dne jsem byla mučena pořád a kromě ohromné bolesti vnímala smích vládců, kteří se bavili mojí bolestí. Nevěděla jsem, proč to dělají, ale po třech měsících bolesti jsem přestala přemýšlet a automaticky dělala to, co po mně chtěli. Stala jsem se chodící mrtvolou, která plnila jejich rozkazy a přijímala to, co mi dávali.

Seděla jsem ve výklenku okna ve své komnatě a potichu plakala. Sledovala jsem zapadající slunce a život za branami, srdce se mi stáhlo bolestnou touhou a z hrdla se vydral zoufalý vzlyk. Každý rok jsem toužila po návštěvě města a několika obchodů, ale když jsem se jednou pokusila o útěk, zakázali mi i to. Uslyšela jsem, jak se otevřely dveře, a otřela si tváře. Otočila jsem se a pohlédla do Caiovy tváře. Jemně se usmál a posadil se naproti mně.

„Jsi jako motýl uvězněný v pavučině. Máváš křídly a pomalu ti dochází síly,“ pronesl hlubokým hlasem plným starosti a povzdychl si. Trochu jsem se pousmála a byla ráda, že přišel zrovna on. Měla jsem ho z vládců nejraději. Jediný měl alespoň chabou napodobeninu citů a starosti.

„Já už nemůžu,“ přiznala jsem potichu a sklopila hlavu. Na tváři jsem ucítila lehký dotek a vzhlédla do jeho bledé tváře.

„Já vím, drahá. Já vím. Mluvil jsem s Arem,“ přiznal a zvedl se. Přešel ke skříni, vytáhl z ní několik kousků oblečení, které jsem tu měl,a a složil je do tašky, kterou jsem měla pod postelí. Zmateně jsem ho pozorovala a absolutně nechápala, co dělá.

„Jedeš pryč. Aro nic neví. Musíš na chvilku odsud, jinak se z tebe stane stejná troska, jakou jsme my sami,“ zašeptal, podal mi tašku, peněženku a usmál se. Nevěřila jsem mu. Nevěřila jsem tomu, že mě pouští pryč z hradu.

„Já ti nevěřím,“ vzlykla jsem a rukama si objala hrudník. Na čele jsem ucítila ledový dotek a překvapeně hleděla na jeho tvář, která se ode mě odtahovala.

„Užívej volnosti a pamatuj, že život je dar, který musíme s rozumem užívat,“ řekl a vystrkal mě ze dveří na chodbu studeného a tmavého hradu. Po jeho boku se zjevil Felix a poklonil se mu.

„Jdi a nevracej se,“ zašeptal mi do ucha a ukázal na vrata, která znamenala život. Nejistě jsem vyšla k dřevěným dveřím a bála se toho, co se stane. Očekávala jsem výpad proti mému tělu a jistou smrt, ale když jsem se otočila, nikdo za mnou nebyl. Rozeběhla jsem se a než se nadála, mou tvář ozářilo zapadající slunce a já se zhluboka nadechla. U přijímacího sálu se shromáždilo několik upírů a já se otřásla. Vzpomněla jsem si na to, jak mě sledovali, když jsem se svíjela v bolestných křečích na ledové zemi. V hlavě se mi ozval Arův vítězný smích a znovu jsem se otřásla. Vyběhla jsem branami hradu a neohlížela se. Běžela jsem několik minut, a když jsem míjela uvítací desku města, na mé tváři se objevil úsměv.

Stála jsem na autobusovém nádraží a čekala na spoj, který mě doveze neznámo kam. Přešlapovala jsem z nohy na nohu a spokojeně se usmívala. Byla jsem pryč. Pryč z toho ohavného místa. Nemusela jsem se obávat chvíle, kdy se dveře mé komnaty rozrazí a já znovu okusím peklo. Rozhlédla jsem se po nástupišti a uviděla několik lidí. Postarší paní seděla na lavičce, četla si noviny a usmívala se. Za ní stál mladý muž a telefonoval. Dvě osoby, které jsem vůbec neznala, mě udělaly tak šťastnou, jako jsem nebyla už dlouho. Zhluboka jsem se nadechla a cítila ten život a radost kolem sebe. Když na zastávku přijel autobus, vzala jsem svých pár věcí a nastoupila. Když se mě řidič ptal, kam to bude, zajíkla jsem se. Kam vlastně pojedu?

„Na konečnou,“ zašeptala jsem a do připravené dlaně mu vložila několik bankovek. Usmál se, kývl hlavou a já se posadila úplně dozadu. Kolena jsem si přitáhla k tělu, bradu si položila na opěradlo před sebou a rozhlížela se kolem sebe.

Musela jsem usnout, protože když jsem otevřela oči, vše kolem mě bylo jiné. Za okny autobusu se rozprostírala zelená krajina, která zářila a vykouzlila mi úsměv na tváři. Všude bylo mokro a čisto. Podívala jsem se na osobu, která mě vzbudila a usmála se. Nade mnou se skláněl řidič autobusu a vrásčitou tvář mu zdobil milý úsměv.

„Slečno, jsme na konečné,“ zašeptal a já se rozhlédla. Byla jsem v autobuse jediná. Rychle jsem si posbírala své věci a vystoupila. Pozorovala jsem mizející autobus a najednou dostala strach. Kde to vlastně jsem? Co tu proboha dělám? Mé oči zavadily o uvítací ceduli a já hleděla na tmavě modrá písmena, která jsem znala. Neměla jsem tušení odkud, ale jako bych je už někdy viděla. Vítejte ve Forks.

Město to bylo pravdu malé, ale překrásné. V obchodě jsem si nakoupila něco málo k jídlu a zadními dveřmi vyšla na malé náměstí. Ihned jsem si všimla malého hotýlku, který mě upoutal svou krásou a útulností. Ihned jsem se k němu vydala a během pár chvil jsem ucítila krásnou vůni domova. Skořice, citrusy a dřevo. Přešla jsem ke zvonečku a prsty ho stiskla. Než jsem se nadála, stála u mě starší paní, která si mě zvědavě měřila.

„Koukám, že už nám začala turistická sezóna,“ spráskla ruce a zasmála se. Vzala mě kolem ramen, ale já se jí vysmekla. Nesnesu žádný dotek. Vzpomněla jsem si na vše, co jsem si prožila, a celá se roztřásla. V přátelské tváři se objevilo zmatení a zklamání. Pokusila jsem se o úsměv a snažila se uklidnit.

„Promiňte,“ šeptla jsem a po tváři mi stekla slza. Okamžitě jsem ji setřela, ale za ní následovala další a já to po chvíli vzdala. Otočila jsem se a vyběhla ze dveří na studenou ulici a běžela k lesu. Plakala jsem a celá se třásla.

Byla jsem v lese, seděla na zemi a vzlykala. Znovu se mi v hlavě ozýval Arův smích a jeho výhružky. Viděla jsem jeho tvář plnou nenávisti, zloby a opovržení. V uších mi zněly jeho rozkazy, které jsem musela splnit. Vrčení bylo tak reálné, až jsem se lekla. Zaposlouchala jsem se do dění v lese a se zděšením přišla na to, že vrčení se ozývá pár metrů ode mě. Rychle jsem se zvedla, vzala své věci a šla co nejdál od toho zvuku, který mě tak děsil. Do nohou mě píchaly větvičky, do tváře šlehaly lístky, ale já šla dál a celá roztřesená našlapovala po vlhké zemi. Zrovna jsem překračovala malý potůček, když za mnou praskla větvička. Vyděšeně jsem se zastavila a zaposlouchala se do děsivého ticha za sebou. Celá jsem se třásla, po tváři mi tekly slzy a mé tělo očekávalo útok a bolest.

„Otoč se,“ pronesl muž, který stál za mnou. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a pomalu se otočila. Přemlouvala jsem se, abych neotevřela oči, ale zvědavost byla silnější. Pomalu jsem odlepila víčka od sebe a pohlédla do zlatých očí černovlasého muže, který si mě zvědavě prohlížel.

„Kdo jsi?“ zeptal se a pomalu ke mně přešel. O krok jsem ustoupila a vyděšeně se zajíkla.

„René,“ vydechla jsem a zhluboka se nadechla. Z hrdla se mi vydral vzlyk a po něm další. Rukama jsem si objala hrudník a roztřásla se. Černovlasý upír ke mně přešel a tvářil se zmučeně.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se potichu a natáhl ke mně ruku. Podezíravě jsem ji sledovala a zakroutila hlavou. Stáhl ji a couvl. Chtěl něco říct, ale za jeho zády se objevilo několik dalších upírů a já se znovu zajíkla.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 1. kapitola :