Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 14. kapitola

25.05.2012 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1927×

Neotáčela jsem se. Bylo mi jasné, že osoba za mnou je někdo z rodiny. Nebyla jsem si ale jistá, kdo to byl. Když jsem se nadechla, cítila jsem jen vodu a les. Podívala jsem se na moře, nadechla se a ucítila, jak se někdo postavil za má záda. Trochu jsem se posunula, rukama si objala hrudník a povzdychla si. Vedle mě se posadil Jacob a podíval se na moře.

„Chci být sama,“ vydechla jsem a pochybovala, že mě slyšel. Můj hlas byl tichý a vyděšený. Nejspíš mě slyšel, protože se zasmál a podíval se na mě.

„Když od sebe budeš každého odhánět, nikdy ti nebude lépe. Zůstaneš na to trápení sama.“ Chtěla jsem mu něco říct, ale dolehla na mě tíha jeho slov a mně došlo, že má pravdu. Budu na to trápení sama. Podívala jsem se do jeho tmavých očí a nadechla se.

„Nemůžu ti to říct,“ zašeptala jsem a podívala se jinam.

„Proč ne?“ zeptal se šeptem a smutně na mě pohlédl.

„Nepochopil bys to,“ vysvětlila jsem mu a smutně se usmála.

„Myslím, že ano,“ zkoušel to dál a já se na něj rozzlobeně podívala.

„Nechci o tom mluvit, tak toho nech,“ štěkla jsem na něj a zvedla se. Napodobil mě a během okamžiku stál u mě. Sevřel mé dlaně ve svém kovově pevném objetí a já se najednou začala bát. Jedna jeho dlaň se mě dotkla na boku a pomalu sjela k mému stehnu. Pevně ho stiskl. Vyškubla jsem se z jeho sevření a odskočila od něj.

„Tohle ti udělal? Tohle si na tebe dovolil?“ zakřičel na mě a já ho beze slova pozorovala. Takového Jacoba jsem neznala. Šel z něj strach. Pozorovala jsem ho se strachem v očích a snažila se najít alespoň kousek toho Jacoba, kterého jsem znala. On si však mého strachu a vyděšení nevšímal a přistoupil ke mně. Pevně mě uchopil za paži a zacloumal se mnou.

„Držel tě tak, jako tě teď držím já?“ zeptal se plný nenávisti a já se roztřásla. Co to s ním bylo?

„Jacobe, já se tě bojím,“ vydechla jsem a po tváři mi stekla slza. Muž stojící přede mnou se trpce zasmál a podíval se na rozbouřené moře.

„Ne, Nessie. To já se bojím tebe,“ řekl a podíval se mi do očí. Překvapeně jsem ho pozorovala a nebyla schopna slova. Jen jsem pozorovala jeho kamennou tvář a snažila se najít v ní alespoň nějakou emoci. Snažila jsem se najít v jeho očích ty jiskřičky, které mě vždy tak okouzlily, ale nic kromě černé nenávisti jsem nenašla.

„Chceš vědět, co mi udělal? Opravdu tě zajímá, kde se mě dotýkal a co mi dělal?“ zeptala jsem se ho a přeskočil mi hlas. Jeho oči se rozšířily a nabraly nejděsivější odstín černé, jaký jsem kdy viděla.

„Ano,“ odpověděl a stále mě pozoroval nenávistným pohledem.

„Dotýkal se mě všude. Hladil mě na místech, která ještě nikdo neviděl a nikdo se jich nedotkl. Snažil se dostat tam, kde ještě nikdo nebyl. Málem mi vzal to, co mi jako jediné zbylo. Moji čistotu,“ pověděla jsem mu a očekávala nával nenávisti a bolesti. Nic nepřišlo. Vzpomněla jsem si na jeho doteky a polibky a nic se nestalo. Cítila jsem jen Jacobovy dlaně, jak mě pevně svírají a dávají mi sílu. Před očima jsem měla Alecovu tvář, ale nic to se mnou nedělalo. Viděla jsem jen Jacobovu dokonalou tvář a slzu, která mu stekla po tváři. Jako kdyby ta kapka vody symbolizovala moje trápení. Stekla po jeho líci a já ji pozorovala. Pomalu stekla k jeho rtům a zmizela v jeho ústech.

„Konečně,“ vydechl a pustil mé dlaně. Zavrtěla jsem hlavou a dlaněmi znovu vyhledala ty jeho.

„Drž mě, prosím,“ požádala jsem ho a pousmála se. Pevněji jsem sevřela jeho dlaně a cítila to teplo, které mi dodávalo sílu a chuť žít. To teplo proniklo do mého těla a ohřálo vše, co bylo ledové a mrtvé. To teplo mi bralo vše smutné a studené a místo toho po sobě zanechávalo jen radost a pocit štěstí.

„Moc se omlouvám, že jsem byl tak hrubý, ale musel jsem tě nějak přimět, abys začala mluvit,“ omlouval se mi a já otevřela oči. Už jsem neviděla nenávist a zlobu, ale jiskřičky v jeho očích a lásku v jeho tváři. Byl zpátky. Můj Jacob.

„Děkuji,“ řekla jsem a usmála se na něj. Jeho rty se jemně vyhouply k nebi a já znovu pocítila motýlky, kteří mě lechtali v břiše. Stoupla jsem si na špičky, chytila ho kolem krku a věnovala mu lehký polibek na rty. Zasloužil si ho.

Když jsme se vrátili domů, nikdo se mě na nic neptal. Nikoho nezajímalo, proč jsem mokrá a směju se. Byla jsem jim za to vděčná. Najedla jsem se, popovídala si se členy rodiny, která mě tak milovala, a šla se umýt. Pozorovala jsem vodu, která tekla do odpadu, a cítila, jak s ní odplouvá i moje trápení. Slíbila jsem si, že už nikdy nebudu myslet na to, co se mi stalo na tom hrozném místě, a ani na to, co se málem stalo. Už nikdy.

Druhý den ráno jsem se probudila a byla mi zima. Hrozná zima. Zvedla jsem se z teplých peřin, rukama objala své tělo a rychle vyběhla na chodbu. Udělala jsem pár dlouhých kroků a vešla do jeho pokoje. Nebyl tu. Deka byla rozestlaná, polštář zmačkaný a okno zavřené. Vlezla jsem si do jeho postele a zachumlala se do přikrývky. Pořád byla teplá. Položila jsem hlavu na polštář, zavřela oči a vyčkávala spánek, který jsem tolik potřebovala. Cítila jsem, jak mě láká do svého světa, a já chtěla podlehnout jeho prosbám. Pousmála jsem se. Uslyšela jsem, jak vrzly dveře, a trhla sebou. Za několik okamžiků se matrace pode mnou prohnula a já uslyšela jeho tichý dech.

„Sluníčko, co tu děláš?“ zeptal se šeptem a já na krku ucítila jeho dech.

„Byla mi zima,“ přiznala jsem a otřásla se. Jacob se zasmál, odkryl přikrývku a lehl si za mě. Cítila jsem jeho tělo za tím mým a pousmála se. Během chvíle jsem cítila to spalující teplo a více se na něj namáčkla.

„Ani nevíš, jak dobře se teď cítím,“ zašeptal mi do ucha a já ucítila, jak mi rukou sáhl na paži. Užívala jsem si ten dotek a najednou pocítila nutkání se ho také dotknout. Uvnitř mého těla se rozpoutal boj, který mnou zmítal. Na jednu stranu jsem chtěla podlehnout svým tužbám a dotýkat se ho, ale na druhou stranu jsem se obávala toho, co se stane, když to udělám. Jak si vynaloží to, když se ho dotknu.

Pomalu jsem se otočila, pořád nechala oči zavřené. Zhluboka jsem se nadechla, zvedla ruku a vyhledala jeho tvář. Sám mi ji nastavil. Pod prsty jsem ucítila jemnost jeho pokožky a usmála se.

„Víš, co bych si teď přála?“ zeptala jsem se ho a více se usmála.

„Lívance s ovocem?“ zeptal se a já otevřela oči. Zasmála jsem se, zvedla se z postele a vyběhla z pokoje. Za sebou jsem uslyšela jeho kroky a přidala na rychlosti. Seběhla jsem schody, vběhla do kuchyně a smála se. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale musela jsem se smát.

„Tady má někdo dobrou náladu,“ podivil se táta, když jsem do něj málem vrazila. Políbila jsem ho na tvář a posadila se na židli. Přede mnou se objevil talíř plný lívanců a ovoce a já se spokojeně usmála. Jedla jsem, pozorovala upíry, které jsem tolik miloval, a po dlouhé době se cítila spokojeně. Nic mě netížilo. Byla jsem lehká a bez starostí.

Byl to den jako každý jiný. Bavila jsem se se svými rodiči, česala vlasy své tetě a vzpomínala na všechno, co jsem si pamatovala z dětství. Maminka mě hladila po vlasech, tatínek mě držel kolem ramen a Jacob mě pozoroval s láskou v očích. Pohled jsem mu oplácela a byla šťastná, že jsem to zrovna já, na koho se tak krásně dívá.

„Zlatíčko, chceme ti něco říct,“ vydechl tatínek, když jsem se rozvalila u televize a dívala se na nějaký stupidní seriál. Podívala jsem se na něj a usmála se.

„Víš, pro všechny je toto místo plné bolesti a ztráty, a proto jsme se rozhodli, že se přestěhujeme. Někam, kde začneme znovu,“ oznámil mi a já se na něj překvapeně podívala.

„Cože?“ zeptala jsem se ho a na mé tváři se objevil spokojený úsměv.

„Mysleli jsme, že to bude lepší pro nás pro všechny. Pojedeme zpátky, kde to všechno začalo. Vrátíme se na Aljašku,“ odpověděla mi maminka a já se zasmála. Byl to dokonalý nápad. Naprosto mě pohltila představa nového domova.

Během týdne jsme se sbalili, naskládali vše do aut a loučili se se vším, co jsme na tomto magickém místě prožili. Když jsem nastupovala do auta, vzpomínala jsem na své dětství a všechno, co mě zde udělalo šťastnou. Podívala jsem se na svou rodinu, věnovala úsměv rodičům a chytila se Jacobovy dlaně.

Cesta byla dlouhá. Nekonečně dlouhá. Bavila jsem se s maminkou, Jacobem a Jasperem, ale nakonec mě přemohla únava a já se vyčerpaně opřela do pohodlné sedačky. Za zavřenými víčky jsem viděla budoucnost plnou lásky, štěstí a radosti. Jediné, co mi kazilo tuto dokonalou vidinu, byl nepopsatelný pocit, který mě tížil a rozechvíval.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 14. kapitola :