Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 3. kapitola

22.03.2012 (20:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3242×

Stála jsem před zrcadlem a pozorovala své nahé tělo. Ve Volteře jsem neměla možnost podívat se do zrcadla, ale teď jsem detailně studovala své tělo a děsila se toho, co jsem viděla. Několik malých jizev zdobilo mé paže, jedna velká moji hruď a několik dalších hyzdilo zbytek mého těla. Byla jsem pohublá, bledá a tvář mi zdobily tmavé kruhy, které mě dělaly mnohem starší a utrápenější. Přešla jsem ke sprchovému koutu, pustila na sebe teplou vodu a zavřela oči. Nechala jsem po svém těle téct kapky vody a usmívala se. Byl to tak krásný pocit. Podívala jsem se na poličku, které jsem se dotýkala ramenem a všimla si šamponu, sprchového gelu a hřebenu. Vzala jsem do ruky šampon, nalila si ho na vlasy a rozetřela ho. Masírovala jsem si hlavu, zaplétala si své dlouhé vlasy mezi prsty a vdechovala tu krásnou vůni citrusů a skořice.

Když jsem byla umytá, vylezla jsem ze sprchového koutu a zabalila se do ručníku. Vlasy jsem si osušila, učesala a se zájmem pozorovala, jak se stáčely do jemných vlnek. Otřela jsem si tělo, nasoukala se do pyžama, které bylo položené na umyvadle, a podívala se do zrcadla. Byla jsem mnohem hezčí, když jsem se usmívala a byla čistá. Hodila jsem si své hnědé vlasy na záda, ručník položila na stojan a ruku položila na kliku. Opatrně jsem ji stlačila a potichu vyšla na chodbu. Chtěla jsem jít do svého pokoje, ale zaslechla jsem rozhovor, který se linul z pokoje v přízemí, a zastavila se. Nohama jsem se dotkla schodů a zaposlouchala se.

„Nemůžeme ji tu nechat, co když je nebezpečná?“ Tenhle hlas jsem znala. Rosalie.

„Jsi blázen? Vždyť je to jen ustrašená holka, kterou někdo týral,“ oponoval jí muž, kterého jsem si oblíbila nejvíce. Emmett.

„Nemám tušení, kdo a proč jí to udělal, ale není nebezpečná. Potřebuje, aby se o ni někdo postaral, a ukázal jí, že jsou na světě i hodní lidé,“ řekl doktor a já se jemně usmála. Bránil mě.

„Tati, nic o ní nevíme. Ano, je mladá a potlučená, ale co když ji sem někdo poslal? Nepamatuješ si, co se stalo před pár lety? Ještě jsme se nevzpamatovali z jedné tragédie a máme přivítat další?“ zeptal se Edward hlasem plným smutku, bolesti a bezmoci. Pevně jsem se chytila zábradlí, u kterého jsem stála a trochu se zapotácela. Báli se. Báli se toho, že jim ublížím.

„Samozřejmě, že si pamatuji, co se stalo. Taky mi chybí, ale ona není nebezpečná!“ rozkřičel se doktor a já sebou cukla.

„Možná není nebezpečná, ale taky to není Renesmé,“ vrátil mu Edward a nejednou vše utichlo. Vyděšeně jsem stála u schodů, třásla se a zhluboka dýchala. Uslyšela jsem, jak někdo vyběhl po schodech, ale nemohla jsem utéct. Na místě mě držela neviditelná síla, která drtila všechny naděje na nový a lepší život. Když se pod schody objevil Edward spolu s Bellou, otočila jsem se k nim zády a vběhla do pokoje. Zamkla jsem a plácla sebou do peřin. Položila jsem si hlavu na polštář, vzlykla a zabalila se do deky. Měla jsem pocit, že bych tady mohla najít někoho, kdo by mě vrátil zpátky do života, ale teď mi dali důkaz, že to tak nebude. Uslyšela jsem, jak vrzly dveře, a raději zavřela oči. Ve Volteře jsem se naučila dokonale předstírat spánek, takže jsem ležela, snažila se moc nedýchat a neplakat.

„Edwarde, já ji nemůžu poslat pryč. Nic o ní nevíme, ale co když ji najde ten, kdo jí to udělal?“ zašeptal doktor a pohladil mě po rameni. Měla jsem co dělat, abych jeho ruku neodstrčila, ale udržela jsem se a dál dělala, že spím.

„Já vím, ale co když nám nějak ublíží? Budu klidnější, když nám o sobě něco řekne. Až se vzbudí, přijď pro mě,“ řekl Edward a odešel. Než jsem stihla napočítat do deseti, dveře vrzly podruhé a já znovu usnula.

Zdál se mi sen. Nebyla to noční můra jako obvykle, ale krásný sen plný barev a světla. Ležela jsem na zemi, usmívala se a za mnou se objevil muž, kterého jsem znala ze své jediné vzpomínky. Přišel až ke mně, posadil se a objal mě. Neviděla jsem mu do obličeje, ale podle toho, jak vesele zněl jeho hlas, se usmíval. Objímal mě a já držela. Užívala jsem si jeho dotek a přála si, aby ten sen trval co nejdéle.

Pletla jsem se. Po pár okamžicích se skrz šedivé mrky prodraly sluneční paprsky a ozářily mou tvář. Otevřela jsem oči, protáhla se a posadila se. Vedle postele byl položený podnos s jídlem a já se do něj hladově pustila. Když jsem dojedla, do dveří vstoupil Edward spolu s Bellou a Emmettem. Usmívali se, ale v jejich očích byl vidět strach a obezřetnost. Posadili se vedle postele a já čekala, až se začnou vyptávat.

„Nevím, kolik jsi toho včera slyšela, ale omlouvám se za to. Pokud dovolíš, mám pár otázek,“ začal Edward a já kývla hlavou. Posunul se ke mně trochu blíž a pousmál se.

„Podle toho, co jsi nám řekla, se jmenuješ René. Povíš nám, kdo ti to udělal?“ zeptal se tiše a já přesně věděla, co měl na mysli. Jizvy a odřeniny.

„Jeden muž, který se o mě staral,“ přiznala jsem a záměrně nejmenovala. V Bellině tváři se objevilo zděšení a nenávist.

„Proč jsi od něj neodešla, když ti ubližoval?“ položil mi další otázku a já zavřela oči. Pamatovala jsem si, jak zle mě potrestali za to, když jsem chtěla utéct.

„Nemohla jsem. Jednou jsem to zkusila, ale krutě mě potrestali,“ šeptla jsem a po tváři mi stekla slza.

„Proč jsi tady?“ Otevřela jsem oči a čelila otázce, která mě děsila nejvíce. Co mu mám říct? Že mě jeden z těch, kteří mi ubližovali, pustil? Nebo mu mám povědět, že jsem utekla?

„Naskytla se mi možnost bezbolestného útěku, tak jsem to udělala,“ lhala jsem a styděla se za to. Měla jsem jim říct pravdu, ale nešlo to. Co kdyby je Volturiovi našli a zabili? Edward se chtěl ještě na něco zeptat, ale Bella ho předběhla.

„To už je od nás všechno. Pokud chceš, zůstaň tu, jak dlouho chceš, pomůžeme ti,“ řekla a usmála se. Edward na ni zmateně hleděl, ale nakonec ovládl své překvapení a podíval se na mě. Neměla jsem moc co promýšlet. Buď zůstanu tady a zachráním si život, nebo odejdu a Aro mě dřív nebo později najde.

„Chci tu zůstat,“ odpověděla jsem a lehce se usmála.

„V tom případě vítej,“ křikl Emmett a vzal mě do náruče. Trvalo pět vteřin, než jsem si uvědomila, co to vlastně udělal. Kopala jsem kolem sebe, křičela a prosila ho, aby mě pustil. Až když jsem se ocitla nohama na zemi, uklidnila jsem se. Hleděla do zmatených tváří všech přítomných a plakala.

„Promiňte,“ šeptla jsem a rukama si objala hrudník.

„To nic, pojď se domů najíst,“ řekla Bella a nechala mě jít první. Sešla jsem do kuchyně, posadila se ke stolu a jedla to, co mi dali. Nehltala jsem ani nevylízávala talíř jako v předešlé dny. Jedla jsem pomalu, kultivovaně a vychutnávala si tu dobrotu, kterou mi Esmé uvařila.

V ten den jsem dostala nové oblečení, několik knih a pár rad od doktora. Bylo mi trapné mu říkat doktore, ale v tom spěchu jsem zapomněla jeho jméno. Esmé, jeho žena, mi pomáhala s česáním vlasů, oblékáním a chováním. Snažila se mě nedotýkat, ale když mi pomáhala do kabátu, nevyhnula se kontaktu s mou pokožkou. Snažila jsem se nevyšiloval a celkem se mi to povedlo. Po tváři mi sice stekla slza a tělem proběhlo něco, co mi připomínalo moc jednoho z gardistů ve Volteře, ale jinak jsem se udržela.

Byla jsem na lovu, začínala se sbližovat s některými členy rodiny a přistihla se, jak se večer usmívám. Oblíbila jsem si Esmé, Emmetta a Bellu. Jasper a Rosalie si mě moc nevšímali, ale Alice kolem mě tancovala celý den. Nabízela mi výlet do města, ale já ho odmítla. Ještě jsem nebyla připravená na tolik lidí na jednom místě. Večer jsem ležela v posteli, četla si a všimla si toho, že se pár jizev začalo ztrácet. Například malá jizvička na zápěstí najednou byla pryč. Rýha od dlaždic, která hyzdila mé koleno, se zacelila a nebyla tak odpudivá na pohled. Když jsem četla pasáž o šťastném shledání dvou hrdinů románu, který jsem dostala, zaslechla jsem z přízemí klavír. Odložila jsem knihu, zvedla se z nadýchaných peřin a přešla ke dveřím. Nemyslel jsem, jen jsem scházela ze schodů a usmívala se. Když se má chodidla dotkla podlahy v obývacím pokoji, rozhlédla jsem se kolem sebe. Za klavírem seděl Edward, se zavřenýma očima hrál skladbu, kterou jsem znala, a jemně se usmíval. Nikdo kromě něj v místnosti nebyl. Potichu jsem k němu přešla, jedním prstem pohladila lesklý povrch klavíru a usmála se. Posadila jsem se vedle něj, prsty položila na klaviaturu a nechala se unést vírem not, které ležely přede mnou. Hrála jsem a prožívala to, co se linulo z hudebního nástroje, který jsem tak milovala. Smutná píseň o ztrátě, lásce i beznaději. Z not byla cítit ohromná bolest. Když jsem dohrála, pohlédla jsem do očí všech členů rodiny, která mě zachránila, a šťastně se usmála. Místností se nesl můj smích a utichl ve chvíli, kdy se vchodové dveře otevřely a v nich se objevil snědý muž s bolestí vepsanou ve tváři.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 3. kapitola :