Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 4. kapitola

25.03.2012 (18:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3074×

Kdykoliv jsem pomyslela na bolest a smutek, představila jsem si tvář staženou bolestí a steskem, ale to nebylo nic v porovnání s tím, co jsem viděla ve tváři muže, který vešel do místnosti. Věnoval pohled každému. Smutně se usmál nebo jen kývl hlavou. Když svou zmučenou tvář otočil ke mně, jeho čelo se vyhladilo, vrásky kolem očí najednou zmizely a v jeho očích se objevila naděje. Pohlédl do mých očí, pousmál se a udělal dva velké kroky směrem ke mně. Najednou nevěděl, co s rukama, kam se dívat a jak se tvářit.

„To se mi zdá, jen se mi to zdá,“ šeptal a natáhl ke mně svou snědou dlaň. Vstala jsem ze stoličky, udělala pár kroků směrem od něj a vyděšeně sledovala jeho tělo, které se ke mně blížilo. Než však stihl překročit bezpečnou zónu, doktor ho chytil za paži a držel ho na místě.

„Jacobe, nech ji,“ řekl, ale snědý muž ho neposlouchal.

„Vrátila ses, ty ses vrátila. Nejsi mrtvá,“ šeptal a já ho zmateně sledovala. Co to povídal?

„Jacobe, neděs ji,“ okřikl ho Edward a stoupl si před něj. Jacob však vystrčil hlavu zpoza jeho těla a usmál se.

„Nessie,“ pronesl hlubokým procítěným hlasem plným lásky a já na něj beze slova hleděla. Vše kolem mě najednou ztuhlo, ztichlo. Trvalo nekonečně dlouho, než se na mě všichni otočili a zmateně mě pozorovali. Nervózně jsem se ošila a raději se dívala jinam. Když jsem se znovu podívala před sebe, stála u mě Bella a zvědavě si mě měřila. Chytila mě za ruku a nevnímala škubavé pohyby, kterými jsem ji chtěla osvobodit z jejího kovového sevření. S nadějí v očích mou ruku otočila a hleděla na zápěstí, které kromě malé jizvy nezdobilo nic zajímavého. Pozorovala jsem její mizející úsměv, a když ke mně zvedla svou zklamanou tvář, vzlykla. V očích jí nehrál život, nic nenasvědčovalo tomu, že se ještě někdy usměje.

„Není to ona, Jacobe. Jmenuje se René a našli jsme ji v lese. Byla zraněná, tak jsme se o ni postarali,“ vysvětloval mu Emmett, který stál po jeho boku. V jeho snědé tváři jsem viděla zklamání, ale oči mu pořád hrály nadějí, která by dokázala založit oheň. Vyprostil se z Edwardova sevření a vyběhl ven.

„Pojď, půjdeme se projít, potřebuješ na čerstvý vzduch,“ pronesl Edward zvláštně zastřeným hlasem a vyvedl mě z místnosti. Když jsem vyšla na vzduch, zhluboka jsem se nadechla a s překvapením hleděla na nebe poseté hvězdami. Procházeli jsme se po zahradě, na začátku lesa a kolem řeky, která tiše plula a jen párkrát šplouchla. Namočila jsem si v ní ruku a se zájmem pozorovala, jak se hladina třpytí. Nakonec jsem se zvedla, postavila se po Edwardově boku a mlčky šla dál.

„Kdo je Nessie?“ zeptala jsem se na otázku, která mě tížila. Už ode dne, kdy jsem její jméno slyšela poprvé, mě zajímalo, kdo to je. Osoba, která chybí tolika lidem.

„Moje a Bellina dcera,“ odpověděl a podíval se na zem. Shýbl se, vzal do ruky kámen, rozdrtil ho v dlani a pozoroval prach, který padal k zemi. Když na mě pohlédl, viděl to, co jsem se snažila co nejvíc skrývat. Zájem a zvědavost. Nahlas si povzdychl, posadil se na zem a hleděl na nebe.

„Narodila se v době, kdy byla Bella ještě člověk. Musel jsem ji proměnit, jinak by zemřela, a to jsem nemohl dovolit. Trvalo několik dní, než se probrala, ale nakonec otevřela oči, políbila mě a setkala se s tou, která jí vzala život. Miloval jsem je obě. Každý den, který jsem s nimi mohl prožít, pro mě byl jako pohádka. Když se malá probudila, hrál jsem si s ní, povídal jí o všem možném a učil ji tomu, co bude v životě potřebovat. Žili jsme si spokojeně, až na pár problémů, které jsme ale společně vyřešili. Když už se zdálo, že vše bude v pořádku, našla si naše malá dcerka kamarádku. Přemlouvala nás několik dní, aby u ní mohla přespat, a my nakonec souhlasili. Užívali jsme si s Bellou to, že jsme v domě sami, a nevnímali nic jiného. Až když se začal lesem linout kouř a zápach benzínu, zpozorněli jsme. Okamžitě jsme běželi na místo a uviděli hořící dům. Stáli jsme tam, neschopni žádné pomoci těm, kteří v tom domě umírali. Sáře, Leovi, Lucy ani Nessie. Nikdo z nich neměl možnost to přežít,“ zašeptal a sklopil hlavu. Viděla jsem, jak se jeho tělo otřásá pod náporem vzlyků. Neměla jsem tušení, co dělat. Právě mi vyprávěl o tom, jak mu zemřela dcera, a já jen sedím a pozoruji ho. Sebrala jsem všechnu svou odvahu, zvedla svou dlaň a položila ji na tu jeho. Překvapeně vzhlédl a pozoroval naše spojené ruce. Nesnesla jsem jeho pohled plný zoufalství a bolesti. Zvedla jsem se a vběhla do lesa. Nesnažil se mě zastavit. Dál seděl na zemi a vzlykal.

Musela jsem se opřít o kmen stromu, jinak bych upadla. Po tvářích mi tekly slzy o velikosti hrachu a celá jsem se třásla. Myslela jsem na bolest ze ztráty, kterou museli všichni pociťovat. Stáli před hořícím domem, ve kterém umírala jejich dcera. Nemohli nic dělat. Neměli šanci ji zachránit.

„Nessie,“ ozvalo se za mnou a já se otočila. Hleděla jsem do Jacobovy tváře a zhluboka dýchala. O krok jsem ustoupila a třásla se.

„Já nejsem Nessie, je mrtvá,“ zašeptala jsem a doufala, že mě nechá. Měla jsem strach. Hrozný strach.

„Já vím, že to jsi ty. Cítím to,“ přesvědčoval mě, ale já jen zakroutila hlavou. Mýlil se.

„Když jsi byla malá, otiskl jsem se do tebe. Miloval jsem tě celých těch pět let, dokud se nestala ta nehoda. Netuším, jak je možné, že jsi naživu, ale já jsem si jistý, že jsi to ty. Znovu cítím to teplo,“ vzlykal a pomalu se ke mně přibližoval. Vyděšeně jsem ho pozorovala a bála se toho, co udělá. Byl dva kroky ode mě, když se zastavil. Lapala jsem po dechu a očekávala to nejhorší. Raději jsem zavřela oči. Děsila jsem se toho nejhoršího, ale když jsem kolem sebe ucítila sytou aromatickou vůni a na kůži ucítila jeho teplý dotek, rychle jsem otevřela oči. Očekávala jsem nával nenávisti, strachu a bezmoci, ale nic takového se nestalo. Když se jeho paže dotkly mých zad, cítila jsem se v bezpečí. Po několika letech jsem cítila své tlukoucí srdce a krev, která se mi nahrnula do tváří. Přivřela jsem oči a nadechla se. Bylo to poprvé po několika letech, co jsem se nechala od někoho obejmout. Bála jsem se to přiznat sama sobě, ale líbilo se mi to. Moc.

„Jacobe, nech ji,“ křikl Emmett, který se objevil v lese. Odskočila jsem od Jacoba a vyděšeně ho sledovala.

„Já nejsem Nessie,“ křikla jsem a běžela k domu. Slyšela jsem za sebou křik, ale nevnímala ho. Dál jsem pospíchala do bezpečí domova. Nohou jsem se dotkla podlahy v obývacím pokoji a zhluboka se nadechla. Sesunula jsem se po dveřích na zem a po tváři mi stekla slza.

„René,“ ozvalo se za mnou a já pohlédla do Belliných očí. Poklekla ke mně, smutně se usmála a povzdychla si.

„Promiň, ale chci být sama,“ řekla jsem a zvedla se. Vyšla jsem po schodech do svého pokoje a posadila se na postel. Za dnešní den se toho stalo tolik, až mi z toho šla hlava kolem. Proč si proboha mysleli, že jsem jejich mrtvá dcera?

Když jsem si učesala vlasy, převlékla se a lehla si do postele, začala jsem přemýšlet. Nevěděla jsem, kde a s kým jsem byla těch pět let, než mě Volturiovi unesli. Je možné, že mě vzali nějaké rodině? Unesli mě někomu, kdo jim předtím něco provedl? Měla jsem snad rodinu, která mě oplakávala? Jsou snad na světě lidé, kterým chybím? Z víru myšlenek mě probralo až zaklepání na dveře. Podívala jsem se, kdo přišel, a vyděšeně se zajíkla. Byl to Jacob.

„René, neboj se. Přišel jsem se ti omluvit,“ řekl a vešel do pokoje. Přešel ke křeslu, které stálo u mé postele, a posadil se. Více jsem se přikryla a lehla si.

„Vážně mě mrzí, co jsem udělal. Netušil jsem, že to vyvolá tolik emocí,“ pronesl hlasem plným viny. Usmála jsem se a otočila tvář k němu. Pohlédla jsem do jeho tmavých očí, ve kterých hrály jiskřičky, a povzdychla si.

„Nic se nestalo, jen jsem z toho trochu zmatená,“ vysvětlila jsem a sledovala jeho posmutnělou tvář. Zvedl se a chtěl odejít, ale na půli cesty se zastavil a na stolek položil fotografii. Otočil se na mě, usmál se a odešel. Počkala jsem pár chvil, jestli někdo nepřijde, a pak se zvedla. Přešla jsem ke stolku, vzala do rukou fotografii a hleděla na Jacoba s malou holčičkou v náruči. Oba se usmívali a z jejich spokojených tváří bylo jasně viditelné, že jsou šťastní. Pohladila jsem tvář malé dívenky a usmála se. Byla kouzelná. Hnědá očka jí zářila a bronzové vlásky jí jemně spadaly do její porcelánové tvářičky. Vypadala šťastně. Pomalu jsem fotku otočila a přečetla si pár slov, která mě rozechvěla.

Vím, že jsi to ty. Znovu jsem začal žít a pocítil to teplo, které mě hřálo, když jsem byl s tebou.

Miluji tě, navždy.

Jacob

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 4. kapitola: