Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi má Bella! - 1. kapitola

05.05.2012 (15:15) • LeahCc • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2434×

 1. kapitola

Edward:

„Bello, opravdu tam chceš?” zeptal jsem se jí, dnes už asi po sté. Chápu, že je Jacob její nejlepší přítel. Ona ho má ráda jako bratra. Ano, cítí k němu lásku jako k bratrovi. To on má jiné pocity. Většina z nich je typu: To těsné tričko dnes Belle opravdu sluší. Nebo: Jak by asi zareagovala, kdybych ji políbil? Myslím, že mě má ráda... Jak já toho vlkodlaka nemůžu vystát!

Nejraději bych měl Bellu jen pro sebe. Přiznávám, že žárlím, ale mám proč. Nejhorší na tom všem je, že ona si vůbec nepřipouští, že bych se s tím psem mohl jednoduše vypořádat po svém. Bella zkrátka věří, že bych jejímu nejlepšímu příteli nikdy neublížil. V tom má nejspíš pravdu. Zatím. Jednou to jeho flirtování překročí mez a pak uvidí!

Z pochmurných úvah mě vyrušil Bellin smích. Nejspíš jsem se tvářil opravdu strašně, protože se mě hned snažila uchlácholit.

„Neboj se, nic se mi nestane,” sladce se usmívala. Políbil jsem ji na čelo a vdechl její sladkou květinovou vůni. V krku mě zašimralo.

„Něco jsem ti koupil,” zašeptal jsem jí do ucha. Automaticky nakrčila obočí. Musel jsem se smát. Stále ještě měla hlubokou nedůvěru k věcem, které jsem jí kupoval. Nechtěla, abych za ni utrácel. Jako by peníze něco znamenaly. Důležitá byla ona.

„Edwarde, to nemyslíš vážně?!” skoro křičela, když jsem jí ukázal značkovou přilbu a motorkářskou bundu od nejlepších výrobců. Když to bude mít na sobě, riziko, že se zraní, už nebude tak velké.

„Nikdy jsem na sobě podobnou hloupost neměla!” protestovala. 

„Však už bylo na čase. Vždyť se můžeš zabít!” Vypadalo to, že nad touto možností ještě nepřemýšlela. Jak jinak, je to Bella. Vzala si ode mě vybavení a nasoukala se do bundy. Ta černá kožená nádhera mojí lásce skvěle obepínala postavu a zdůrazňovala její ladné křivky. S tou přilbou byla navíc i roztomilá, taková nevinná. Dohromady to vypadalo... sexy!

„Co?” divila se a nasadila nevinný kukuč. Opravdu jsem to řekl nahlas? Bella byla rudá jako rajčátko. Zase jsem si vzpomněl na Jacoba. Smutně jsem se na ni usmál. Věděl jsem, že i kdybych jí v tom bránil, i kdybych jí řekl cokoli, stejně by nakonec šla. 

„Mám tě hodit?”

„Ne, to je v pořádku. Jake pro mě přijede...” No jasně, Jake. 

Zaplašil jsem žárlivé myšlenky a sklonil se, abych ji ještě naposledy políbil. Tep se jí prudce zrychlil a její srdce dělalo bláznivé kotrmelce. Plně jsem vnímal její vůni. Přitiskla se ke mně a ovinula mi paže kolem krku. Jednou rukou jsem ji chytil za pás a druhou jí vjel do vlasů. Užíval jsem si teplo její pokožky, tu zázračnou hebkost. Přiblížil jsem se svými rty k těm jejím a v jediném okamžiku jsem je spojil v jedno. Její rty byly dokonale jemné a Bella mi polibky vášnivě oplácela. Bylo to neuvěřitelné. Chtěl jsem ji ještě blíž a ona se nebránila, spíš naopak. Cítil jsem, jak přerývaně dýchá, viděl jsem ruměnec, který polil její tvář. Tiskla se ke mně ještě pevněji a znovu mě začala líbat. Nejdřív váhavě a potom se do toho plně ponořila. Byla dokonalá. Užíval jsem si blízkost jejího rozpáleného těla... Za námi se ozvalo zvučné zakašlání.

Provinile jsem se od Belly odtrhl. 

„Páni, to bylo něco!” zašeptala vzrušeně. Nadšeně jsem se usmál.

„Já vás slyším!” zabručel naštvaně Jacob. Před chvílí bych na něj vrčel, teď jsem se musel ovládat, abych se nesmál. Dobře mu tak, pejskovi. Alespoň vidí, co ke mně Bella cítí. A zaručeně mu to pokazilo náladu.

„Tak co abychom jeli?” zeptal se Jacob nervózně. 

„A nevezmete mě s sebou?” zašeptal jsem se ironicky, ale tak tiše, že to mohl slyšet jen on. 

To, že s tebou chodí, ještě neznamená, že jsi její ochranka a musíš být všude s ní! Ty... ty jedna odporná pijavice! Další důkaz lásky mezi upírem a vlkodlakem: Jacobovy myšlenky.

V myšlenkách na mě stále ještě vrčel, ale otočil se zády a nasedl s Bellou na motorku. Nešťastně jsem se za nimi díval. Bella mi ještě zamávala a už mizeli za zatáčkou.

„Nic se mi nestane! Neboj,” stihla ještě zavolat. Nečekal jsem a vyrazil lesem podél cesty, kterou jeli. Utíkal jsem vedle nich až k hranici. Tam jsem zůstal bezradně stát. Tuhle pomyslnou čáru překročit nemůžu, to je jisté. Zapnul jsem si mobil pro případ, že by mi Bella volala a vyrazil podél hranice.

Asi za deset minut jsem za sebou zaslechl Alici. Byla příliš daleko na to, abych ji viděl, ale její myšlenky byly dost hlasité.

Edwarde! Počkej na mě, vůbec ti nestačím. Zastavil jsem uprostřed kroku a otočil se čelem k mé sestře. Asi sto metrů ode mě se také zastavila. 

„Co chceš?” zabručel jsem.

„Popovídat si s tebou,” nevšímala si mého tónu.

„Poslouchám...” 

„Žárlíš na Jacoba?”

„Ne!” vyprskl jsem na ni okamžitě. Pohrdavě mě sjela pohledem. 

Alespoň mi nelži! Jistěže žárlíš. 

„A to je to, o čem sis přišla popovídat?” zeptal jsem se nevrle. 

„Ne. Chtěla jsem -” nedopověděla. Alicinu mysl zaplavila změť rozmazaných obrazů. Viděl jsem obrys něčeho, co mohla být rozbitá motorka. Rýsovala se mi tvář Belly... V mojí kapse zazvonil mobil.

„Haló?” ozval se z telefonu Carlisle. Zněl hrozně rozrušeně.

„Edwarde, poslechni mě. Hlavně se neukvapuj! Bella... Měla nehodu na motorce, ona -” Víc říct nestihl. Telefon v mé ruce se rozpadl na prach.

„Je v nemocnici...” zamumlala tiše Alice. 

Panikařil jsem. Zatímco jsem šílenou rychlostí letěl mezi stromy, hlavou mi vířily všechny ty události. Měla nehodu. Co se jí stalo? Jak to, že na ni ten smradlavý čokl nedal pozor? Jak jsem ji já mohl pustit? Proč Alice nic neviděla? Obviňoval jsem všechny, co s tím měli něco společného. Byl jsem nešťastný, vyděšený. Teprve těsně před nemocnicí jsem zastavil.

Nevšímal jsem si lidí, kteří vyděšeně hleděli na můj pološílený výraz. Ramenem jsem málem porazil zděšenou sestřičku. Teprve na schodech mě zastavila Esmé. 

„Pojď za mnou!” naznačila mi tiše. Vyšli jsme do druhého patra. Moje máma opatrně otevřela jedny dveře v chodbě a oba jsme vstoupili.

Na nemocničním lůžku ležela Bella. Byla samý šrám a obvaz, při pohledu na ni se mě zmocňovala bolest a zlost. V levé ruce měla nitrožilní sondu a přes její předloktí se táhla ošklivá krvavá rána. Za Bellou stál přístroj, který počítal její nádechy a tlukot srdce. To bylo slyšet i bez něj. Dalšího vybavení jsem si už nevšímal. Před chvílí jsem byl tolik zaměstnaný Bellou, že jsem si ani nevšiml toho, co jí to všechno způsobil.

„Jacobe, ty jeden mizerný, zatracený...”

„Edwarde! Edwarde, prosím, uklidni se!” prosila naléhavě Esmé. Popadla mě za ruku.

„Jen klid,” zašeptala. Vztekle jsem se jí vytrhl a skočil po Jacobovi. Porazili jsme nemocniční stolek a sklenice s vodou s řinkotem dopadla na podlahu, kde se roztříštila na kusy. Viděl jsem rudě a nevnímal své okolí. Už jsem toho grázla držel pod krkem, tak blízko. Když vtom mě zezadu popadli Emmett s Jasperem. Snažil jsem se jim vykroutit, chtěl jsem jen zabít toho idiota. Nepustili mě.

„Co tě to, sakra, popadlo?” zanadával Emm, zatímco se mě Jasper pokoušel uklidnit. Díky jeho schopnostem se mu to podařilo docela rychle, ale stejně mě odmítli pustit. Jacob se v mém zorném poli zatím sbíral ze země. Nijak vážně jsem ho bohužel nezranil. 

„Víš, jak moc bys Belle ublížil, kdybys zabil jejího nejlepšího přítele?” Ani jsem si nevšiml, že je tu s námi i Alice.

„Samozřejmě, že vím. Jenom si nemyslím, že by mu mělo projít to, co provedl.” Z Jacobových myšlenek bylo zřejmé, že ho to opravdu mrzí, ale to mě nezajímá. Jsem si jistý, že by nikomu, ani Belle nevadilo, kdybych si to s ním vyřídil. 

„Radši bys měl jít, Jaku. My se o ni už postaráme,” přesvědčoval ho Carlisle.

„Je to moje kamarádka. Mám právo tu s ní zůstat!” protestoval.

„Tady jde o tvoji a naši bezpečnost. Opravdu by smečka upírů a jeden vlkodlak měli zůstat natěsnaní v malé místnosti?” zeptal se.

„Tak odejděte vy! Se mnou tu Bella bude v bezpečí!”

„Jenomže nás je převaha,” usmál se s tichým zavrčením Emm.

„A navíc,” zubil se, „ještě jsme na tebe s Jazzem nepustili Edwarda.”

. . .

Už uběhly dva dny od chvíle, kdy jsem přiběhl do nemocnice a pokoušel se zabít Jacoba. Můj otec ho nakonec pro jeho vlastní dobro přemluvil, aby odešel z ordinace. Bohužel mu to sdělil diplomaticky. Já bych věděl o lepších metodách.

Od té chvíle jsem vedle Belly strávil každou minutu. Nehnul jsem se od ní. A i když ležela v obvazech na nemocničním lůžku, stále byla krásná. To si o ní myslel i Jacob, takže ji sem chodil navštěvovat. Každou druhou hodinu se tu objevil a mluvil na spící Bellu. Přesvědčoval ji, jak moc je mu to líto. Kdyby nešlo zrovna o mou lásku, dojalo by mě to.

„Edwarde, můžeš na chvilku odstoupit? Musím jí odpojit tu nitrožilní sondu. Zítra se nejspíš vzbudí, takže ji musíme...” mumlal si Carlisle pro sebe. Chvíli si hrál s počítačem a potom něco kutil u těch odporných hadiček. Když už je řeč o odporných věcech, vypadá to, že Jacob přišel na návštěvu. 

„Ehm... No, já... Přivedl jsem Charlieho. Myslím jako Bellina tátu. On je od policie...” 

„My víme, kdo je Charlie. Ne každý je tak...”

„Hej! Edwarde, klid,” přesvědčoval mě Carlisle, „nerozrušuj se. Ne před Charliem!” Ozvalo se zaklepání.

„Zdravím, doktore. Jak se má Bells?” zeptal se smutně pan Swan.

„Už je na tom líp. Brzy bude zdravá jako rybička,” usmál se Carlisle.

A až se uzdraví, přesvědčím ji, aby Jacoba zažalovala za ublížení na zdraví. Možná, že už mě její otec předběhl...

„A ty, Jacobe! Měl bych jí zakázat se s tebou stýkat!” začal mu nadávat Charlie.

„Už jednou mě přemluvila, abych tu její motorku nevyhodil a nespálil. Ty jsi mi slíbil, že si na ni už nikdy nesedne! Takhle ty plníš sliby?” Přiznávám, že mi teď bylo Jakea i líto. Měřil sice skoro dva metry, ale před Charliem se krčil jako malý kluk.

„Já jsem jí přece nechtěl ublížit. Já jsem myslel -”

„Ne, ty jsi nemyslel! Kdybys myslel, tak by se jí nic nestalo!” Opravdu jsem se nechtěl smát, ale celá ta situace se najednou zdála být směšná. Všechny ty emoce, to jak jsem se o Bellu bál... Prostě jsem se už neudržel a začal se chechtat jako blázen. Nebylo tu nic k smíchu, ale nemohl jsem přestat.

„Co je tu k smíchu?! Můžeš mi laskavě vysvětlit, co je na tom, co se stalo mojí dceři k smíchu?” Vyděšeně jsem od Charlieho o krok ustoupil. Jemu se právě povedlo málem vyděsit upíra.

„Charlie, mně je to moc líto. Nesmál jsem se tomu, co se stalo...”

„Já vím, že jsi to tak nemyslel. Jen mě to dostalo. Víš, Bella už byla tolikrát blízko smrti. Každý den bojím, že o ni přijdu.” Přikývl jsem. Choval jsem se jako idiot. Charlie měl naprostou pravdu. A já mám ještě větší důvod k obavám, když vím, že se moje láska každý den prochází vedle krvežíznivého upíra a nevyzpytatelného vlkodlaka.

„Vím přesně, jak to cítíš. Bella je to nejdražší, co v životě mám. Zabilo by mě, kdybych o ni měl přijít. Já -”

„To je v pohodě, Edwarde. Jsem si jistý, že to Bella cítí stejně,” usmál se její táta.

„Kdo je Bella?” ozvalo se tiše za námi.

Pokračování?

 Chtěla bych se zeptat, co si myslíte o mojí nové povídce.

Prosím, zanechte mi tu nějaký komentář. Smajlíka nebo klidně i kritiku, zajímají mě všechny vaše názory.

Děkuji. :D

Vaše L.

Autor: LeahCc (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi má Bella! - 1. kapitola: