Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 10. kapitola

26.01.2012 (17:15) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3900×

10. kapitola

Einar

Bella zaraženě zírala na sekeru zabořenou docela hluboko ve vlastní noze.
„Bello, hlavně nepanikař," snažil jsem se vzít situaci do svých rukou a převézt ji do nemocnice s co nejmenší ztrátou krve.
„Nó, tak to je opravdu móc hezká rada. Nebyla by na skladě ještě nějaká?" osopila se na mě sarkasticky.
Takže se přes šok ještě nestačila prodrat bolest.
„Měl, za žádnou cenu tu sekeru nevytahuj. Běžím pro auto, tou tvojí rachotinou by to trvalo roky." Otočil jsem se a upíří rychlostí utíkal domů.

Nasedal jsem do auta, když se od Belly ozvalo bolestné zařvání. Takže je to tu. Vyrazil jsem na plný plyn, zpomalil až u jejího domku a smykem zastavil. Co nejrychleji a nejšetrněji jsem ji posadil na sedadlo spolujezdce a vyrazil do nemocnice.
„Přidržuj si tu sekeru pořád ve stejné poloze, tak ta krev poteče daleko míň," poradil jsem jí, položil jsem jí ruku na paži a začal jí odebírat bolest.
Začalo to jako slabé mravenčení a končilo to křečemi v břiše. Víc než polovinu však nikdy vzít nešlo a já tu odebranou půlku musel prožít. Jakožto dar to mělo dost mezer. Když jsem řadil, musel jsem kontakt přerušit a bolest pak zasákla Bellu naplno.

„Einare, šíleně to bolí. Šlápni na to, prosím," sténala.
„Bello, já vím, že to bolí, vím, jak moc to bolí, ale rychleji už jet nemůžu, je tu dost zákrutů. Za chvilku už jsme tam," klidnil jsem ji.
„Jsi tisíciletý upír, bolest už si nemůžeš pamatovat," protestovala.
„Bello, polovinu ti jí odčerpávám. Takže vím dobře, jak to bolí," ujistil jsem ji.
„To je tvůj dar?" Zvědavost zřejmě přehlušila bolest.
„Nevím, jestli dar, když si to musím prožít taky. Ale o tom si můžeme popovídat jindy, jsme tu."
Zastavil jsem prudce před nemocnicí a s Bellou v náručí jsem vyběhl na pohotovost. Na sluneční brýle jsem málem zapomněl.
Doktoři Bellu obsypali jako vosy bonbon a už ji vezli na sál. Šití takhle hluboko bez anestezie nechtěli riskovat a nevěděli, v jakém stavu je kost. Mě posadili před sál a nechali čekat.

„Máte něco s očima?" zeptala se starostlivě sestra, když jsem si ani v místnosti s umělým osvětlením nesundal sluneční brýle.
„Ječné zrno, ale už je to skoro pryč. Se mnou si starosti nedělejte, spíš dejte pozor na tu dívku, co jsem přivezl," poukázal jsem směrem k operačnímu sálu.
„O tu se postarají lékaři. Jste příbuzný?" zajímala se.
„Přítel, bydlí blízko mě," vysvětlil jsem.
Sestra se usmála a strčila mi do ruky stoh papírů a tužku. Skvělé. Vrhl jsem se na vyplňování kolonek.
Důvod zranění? Tam mám napsat jako co? Tvrdohlavost?
Rodné číslo? Jak to mám vědět?

Na celém formuláři jsem byl schopný vyplnit jen pár kolonek. Zachránil mě doktor vycházející ze sálu. Vrazil jsem papíry zpět sestřičce a obrátil se na něj.
„Člověče, co vás to napadlo? Nechat těhotnou štípat dřevo?" sjel mě hned v úvodu.
„Bydlím od ní pomalu kilometr přes les. Než jsem stačil přiběhnout, už měla sekeru v noze," bránil jsem se.
„No dobře. Ránu jsme sešili, kost byla naštěstí v pořádku. Až se probere, můžete ji vzít domů. Alespoň týden nesmí vůbec chodit. Kdyby jenom ležela, bylo by to úplně ideální. Po tom týdnu ji přivezte na kontrolu a uvidíme. Každopádně vás teď alespoň čtyři týdny bude potřebovat. Můžete se o ni postarat, nebo si ji máme nechat tady?" zeptal se nakonec.
„Postarám se o ni doma. Nesnáší nemocniční prostředí moc dobře," ujistil jsem ho pevně.
A taky pije denně půl litru lidské krve, což jsem už samozřejmě nahlas nedořekl.

Doktor mě zavedl na pokoj, kde Bella vesele vyspávala anestezii. Trvalo jí dobré dvě hodiny, než konečně otevřela oči.
„Teď už ti to dřevo můžu naštípat?" zeptal jsem se jemně.
„Budu ti moc vděčná. Já ti za to vyberu sluneční brýle, které ti budou slušet, jenom co to rozchodím," usmála se.
„Tak s tím chozením ještě brzdi," mírnil jsem ji.
„Jak to, že tě nelákala moje krev?" divila se.
„No, ne přímo nelákala, ale nemám nutkavou potřebu okusovat raněné. A co je špatného na mých brýlích?" zeptal jsem se.
„Nic, jen ti nesluší. Řekneš mi víc o tom svém daru?" vyzvídala.
„Nezdá se ti to trochu nespravedlivé, že ty o mně chceš vědět všechno, a jakmile přijde řeč na tebe, rozčílíš se a seřveš mě?" zeptal jsem se dotčeně.
„Celý tvůj příběh by byl daleko delší než můj, ale dobře. Můžu ti to povyprávět až doma?" vyjednávala.
„Můžeš, alespoň tím vyplníme ten týden, co mě kolem sebe budeš mít neustále," zazubil jsem se na ni.

*     *     *

Následující týden se pro ni stal očistcem. To, že jsem ji musel nosit i na záchod, nenesla vůbec lehce.
Její příběh z ní taky lezl jak z chlupaté deky. Ale na konec se mi z ní podařilo vypáčit všechno. Když se dostala ke zjištění těhotenství, smrti otce a kopaček od toho vegetariánského upíra, měl jsem chuť ho najít a upálit. Lepší chvilku si vybrat vážně nemohl. Kretén.

„Bello, kde máš všechen nábytek?" zeptal jsem se, abych ji přivedl na jiné myšlenky.
„Většina je v garáži v krabicích. Ještě jsem ho nestihla všechen smontovat." Pokrčila rameny.
„Co kdybych ti s tím trochu pomohl, až se ti uzdraví noha?" navrhl jsem opatrně.
„Ne!" odmítla rezolutně.
„Proč? Já jen přidržím ty větší kusy u sebe a ty to můžeš celé smontovat sama," vyjednával jsem.
„Einare, nemůžeš všechno dělat za mě, nemůžu tě tak strašně zneužívat. Chtěla jsem tu začít od znova, dělat si všechno sama. Zatím nebýt tebe, byla bych už alespoň pětkrát mrtvá. Nechtěně jsem se ti pověsila na krk a ty jsi dokonce tak hodný, že si na to nestěžuješ," fňukla nešťastně.
Hodný, no tak to o mně už dlouho nikdo neřekl.
„Není to tvoje vina, že se to proti tobě všecko spiklo. A nestěžuju si, protože mi to nevadí," zasmál jsem se, „zítra už dostaneš berle a můžeš začít kulhat sama. No a já se vrhnu na to dřevo."

*     *     *

Když Bella dostala povolení pomalu pajdat, tvářila se natolik úlevně, že mi to bylo skoro líto. No, alespoň už po mně neházela věci a nenadávala. Tomu se dá říkat pokrok.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 10. kapitola: